Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ROZBROJ SVĚTŮ

I.

SVĚT ZAŠLÝ

Tři študující jinochové, opustivše na nějaký čas Prahu, vyšli do kraje, použiti chtějíce jim povolených dní svobodných. Velmi rozdílné byly povahy jejich.
Bohdan, jemuž se svět tělesný co nanejvejš protivil, bloudil myslí svou po světech ideálů; co tělesné oko jeho na naší zemi spatřilo, vše buď v potěšení, buď v bolesti ho upamatovalo na říši ideálů, jak to buď krásné a libé, buď ošklivé a odporné bylo.
Druhý z nich, Václav, básník, žil ve světech obrazotvornosti své, proň byla celá země obývána bůžky rozdílnými; po vodách a lesích bloudily milenky jeho, víly a rusalky, a elfové houpali se v domnění jeho na každém květu.
Hynek, třetí z cestujících, rozuměl oběma dobře a znal povahy jejich výborně, ano on sám od obou povah mnoho do sebe měl, stavěl však se vždy, jako by hově a pochlebuje světu tělesnému, z obou ostatních se jen posmíval a tak, co živá jejich satira, je i řeči a jednání jejich s hlasitým smíchem po cestách feriálních provázel. -

Právě se blížili k městečku Hirschberg zvanému, přicházejíce s hory Perštejnské, kde zříceniny starého hradu prohledavše, na čarokrásnou krajinu vůkolní dlouho hleděli, každý citům vlastním ponechaný, až blížící se večer je k odchodu donutil. Právě se usnesli v Hirschbergu na noc zůstati a na zejtra slézti horu Bezdězskou; čemuž žertovně Hynek dlouho jako by odporoval, ač sám tajně snad nejvíce toužil v zříceninu a na kopec Bezdězský vystoupiti.
Hynek: "Čert aby se s vámi toulal po každém kopci, v každé zbořeniště lezou a já s nima, a co tam? - Nic!"
Bohdan: "Nic? - Jmenuješ to ničím? - Blíže kdy člověk dostoupiv nebeského blankytu jasného modra, hledí v povýšenosti své na zem daleko pod ním ležící, jenž víc a více se šíří před zrakem jeho, však vždy též víc a více mizí zrakům jeho, čím výše vstoupá, až by, kdyby možno bylo, tak vysoko, jak si žádá, vylézti, posléze jen modrého nebe dohledí člověk."
Hynek: "Ano! až by tak vysoko vylezl, kde zima na nejvyšší se vznese stupeň, a tam zmrzl, hlady zemřel, aneb co nejlevnější a takovému snáři, jako ty jsi, nejpřiměřenější jest, až by dostoupil oblačných mraků, které by ho chladnými obejmuly vodami; tak by aspoň v nejmilejším sobě ploužil se živlu."
Václav: "Dobře máš, Hynku; ale to mi neodepřeš, že z ohledu mého mnohem lépe to vyhlíží. Když tak vysoko vylezeme, že dolem ležící rozkošná krajina v lehkých mlhách a párách vzdálená se míhá co májový sen, ty města odlehlá, ty dvory daleké co očarované zámky se zdají - a lidé dolem bloudící tak malí a lehcí jako elfové, sotva že jich oko rozezná - a pak obrazotvornost menší a menší dělá zem, až temnou koulí a posléz jasným puntíkem se zdá, jak by jsi na ní z Venuše neb jiné planety hleděl -"
Hynek: "A kdy se ti tak malá, ano planetou býti zdá, na které nebydlíš, zdaž tě nevábí touha k ní -?
Václav: "Jak ty to víš?"
Hynek: "Ty jsi člověk, lehce mi uhodnouti "-
Václav: "Tedy mi připouštíš, že -u
Hynek: "Nepřipouštím! - Co vidíš v tom dobrého, že se ti země, která pro touhu naši dosti ouzká jest, ještě užší býti zdá? Co vidíš v tom pěkného, že lidé, kteří dost maličtí jsou, ještě menšími tobě přicházejí býti? - A -u
Bohdan: "Výborně, Hynku! ty jsi můj! Tak já -"
Hynek: "Nemejli se, Bohdane! Rukou v ruce kráčí svět obrazotvornosti Václavovy s tvým světem vy rozumovaným -"
Václav: "Pomalu, to ne!" Bohdan: "To pochybuji.u Hynek: "No, nechrne to. Vraťme se, odkuď jsme vyšli. Co vám prospěje, táži se vás, kdyby i to lezení po kopcích k něčemu dobrému vedlo, co vám prospěje to prolézání zřícenin a zbořenišť polouspadlých, co -"
Václav: "Těchto zřícenin co nám prospěje navštěvování? - Duchové zde druhdy přebývajících, jako by na temné peruti, obletují nás a o dávných mi vypravují časích; - temná půlnoc zříceniny tyto v bývalý změní zámek a někdejší obyvatelé jeho při slavných se scházejí hodech, a to vše tak živě vidím, procházeje se v zříceninách těchto, tak živě -"
Hynek: "A co ti prospěje marný, třeba dosti živý sen tvůj?"
Václav: " Sen? - Jestota to jest! - Ty nevěříš? - Duchové obyvatelů k zříceninám, které za života co sídlo své milovali, i po smrti láskou jsou přivázáni -"
Hynek: "A kdy zříceniny tyto sejdou?"
Václav: "Tehdy prach kamenů stavby této ještě smutným vzdechem budou oblétati, a -"
Hynek: "Dobře tedy. Ty máš proč zříceniny prolézati! Víra tvá, každá víra, stvoří si svět. Ale ty, Bohdane?"
Bohdan: "V těchto důkazech nicosti světa tělesného, pozemského vidím, že nic, co vezdejší jest, nezůstane. Ta nejpevnější stavení! - déšť smývá vápno z nich, vichřice klátí polozpuchřelou zdí, než se rok s rokem sejde, půjde krajinou pouhá pověst, že zde někdy stával hrad, a po čase i ta s pamětníky jeho zemře. A tak vše, což tělesného, pojde a zmizí, šírá země zmizí, neobstojí - nic, než -"
Hynek: "Nic, než co rozum, spíše nerozum tvůj vidí, a sice tak dlouho, dokuď obstojí rozum sám; až pojde země, pojdeš i ty, pojde rozum tvůj, a svět rozumu tvého byl sen, který sice co jednou vyřknutá myšlenka navždy zůstane, věčně však jen pouhou myšlenkou bude..."
Bohdan: "Hynku! pro Bůh!"
Hynek: "A myslíš, že co tělesného jest, tak zcela pohyne a zajde, ne -"
Bohdan: "Že nepojde? - Nemluvívals nikdy o starém světu, který zašel?" -

II.

SVĚT SMYSLNÝ

V hospodu města Hirschberg zasílalo slunce, za Perštejnskou horu zapadající, nízkými okny poslední papršlek svůj a obráželo se o bledou tvář u okna stojícího jinocha pocestného,
Byl to pěkně zrostlý, as dvacítiletý jinoch, v černý, ač sprostý, přece čistý šat oblečený. Tmavé kaštanové vlasy a hustě zarostlá černá brada vyvyšovala bledost vpadlých lící tudy cestujícího cizince, a snědosvětlé oko jeho s nevýslovnou touhou za zapadajícím sluncem hledělo. Jeho duch bloudil daleko po plamenné obloze, dále nežli bledá chodívá luna, dále nežli slunce zlatoskvoucí znamená cestu; tam, kde myriady hvězd u věčném souzvuku v kolo Siria krouží plamenného, tam bloudil duch jeho, hledaje svět ideálů svých, hledaje hvězdu, kde přebývají rovnorozenci jeho, po jejichžto i jeho srdce toužilo stanu, co po dávno opuštěné, proti vůli opuštěné milované vlasti; častokráte duch jeho se přiblížil k cíli tak toužebně hledanému - již, již vstoupiti chtěl v byt ideálů svých, a vždy hlasný hovor zde shromážděných hostů i hlučné řinkání sklenic vyprázdněných plašilo dále světy oné a přikovalo ducha roztouženého, přivábíc jej z daleké poutě, nanovo k pouhé láskyprázdné zemi.
Právě nanovo zalétl svobodně duch jeho, již znovu viděl z daleka hledaný ráj; v myrtových hájinách procházely se skvoucí postavy, lehkým naň kývaje prstem, líbezný úsměch hrál po tváři blažené, on -
"U sta hromů!" vtom zavznělo uprostřed světnice, a silné řinknutí sklenice následovalo hromonosná slova; uleknutý sebou trhl jinoch, v tom pak přikročil druh jeho, a polou ousměšně, polou lítostně i outrpně k němu pravil: "Co jest na plat, že se vždy vydereš ze světa smyslného a toužíš po světě ideálů, který ani sám nevíš kde se nachází, zdali jen v tobě neb mimo tebe; - pokud smyslové tvoji oučinkují, musíš v smyslném světě žiti, neboť věčný jestiť rozbroj mezi světy, jak smyslů, tak ideálů i obrazotvornosti, a vždy ten vítězí, kterého oučinkováním žijeme. - Zamkni oči, a již velký díl ztratíš světa smyslného; pak bude lze tobě vznésti se v ideálů říši. Může však také býti, žene," doložil úsměšně, "že tou měrou, kterou bude zacházeti svět smyslný, tou měrou vyhasnou ideálové tvoji."
Nepromluviv, s opovržením na mluvícího se ohledná, kráčel jinoch ven v klidný večer, a jako ohlas znělo v duchu jeho: Znič smysly, a pak...
Pokrčiv ramenama, odcházel druhý do kouta světnice, kde dříve seděl, smutně sám k sobě takto řka: "Lutobore! ty mnou opovrhuješ, že ti chci víru odejmouti, která mne sama opouští a již hledím ouzkostně udržeti; - však mně jest nejbolestněji, an cítím, že tímto světem opovrhuji, jiného neočekávaje; aniž mně jest k útěše, žeu - se smíchem - "jsem blázen, a dost!"
A opět s nucenou veselostí hleděl po světnici, v kteréž to jak náleží strakatě vyhlíželo.