Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Karel Hrdina

Kapitola III.

Rod Karlův. Karel na dvoře francouzském. Seznámení s Petrem de Rosiers.

Potomkům vašim upřímně jsem psal výše uvedená slova moudrosti a bázně boží, pokud ovšem já nepatrný jsem to s pomocí boží dovedl. Nyní chci vám psáti o marném a nemoudrém životě svém a o počátku své pouti pozemské, abyste si z něho mohli vzíti příklad. Nezamlčím však milosti od Boha vlité a lásky, s jakou jsem v duchu svém usilovně lnul k učení, abyste tím více doufali v pomoc boží, že vám pomůže v pracích vašich, čím více otcové a předchůdcové vaši vám o ní vypravují. Neboť psáno jest: "Otcové naši vypravovali nám."

Přeji si tedy, aby vám bylo známo, že Jindřich VII., císař římský, zplodil otce mého, jménem Jana, z Markéty, dcery vévody brabantského. Tento pojal za choť Elišku, dceru Václava II., krále českého, a obdržel s ní království české, protože nebylo mužského potomka v královském rodě českém. I vyhnal Jindřicha, vévodu korutanského, který, maje za manželku starší sestru manželky jeho - zemřela později bez potomstva - vládl v království českém před ním, jak se obšírněji vypravuje v kronikách českých. Tento Jan, král český, měl s královnou Eliškou prvorozence, jménem Václava, jenž se narodil roku 1316 dne 14. května v 5 hodin ráno v Praze. Později měl jiného syna Přemysla, který zemřel v dětském věku. Potom zplodil ještě třetího syna Jana. Král tento měl též dvě sestry vdané: jednu vdal za krále uherského Karla Prvního, jež zemřela bezdětna; druhou dal Karlovi, králi francouzskému, za choť. Když jsem byl v sedmém roce svého věku, otec můj poslal mě léta Páně 1323 k tomuto králi francouzskému do Francie. I dal mě tento král od biskupa biřmovati a dostal jsem jméno stejné, jako on měl, totiž Karel. Za snoubenku dal mi dceru Karla, strýce svého, Markétu, zvanou Blanku. Choť Karlova, sestra otce mého, zemřela toho roku bez dětí. Potom týž král pojal jinou manželku.

Řečený král mě velice miloval a přikázal kaplanovi mému, aby mě poněkud cvičil ve vědách, ač král ten sám nabyl vzdělání jen skrovného. A v té době jsem se naučil čísti hodinky blahoslavené Marie Panny slavné a když jsem jim poněkud rozuměl, čítal jsem je denně v dobách svého dětství stále raději, neboť strážcové moji měli přikázáno od krále, aby mě k tomu pobádali. Král tento nebyl lakom na peníze, měl dobré rádce a dvůr jeho se stkvěl množstvím knížat jak duchovních, tak světských.

Pak nastala veliká roztržka mezi tehdejším králem anglickým a mezi tímto králem francouzským. Král anglický měl za manželku sestru tohoto krále, kterou vypudil z Anglie spolu s nejstarším synem jejím Eduardem. Ta přišedši k bratru svému zůstala ve Francii ve vyhnanství se svým synem. Avšak král francouzský, rozhněván jsa pro vypuzení své sestry a sestřence, žádal mého tchána Karla, svého strýce, aby pomstil tuto velikou hanbu, která se stala rodu jejich. Tento sebrav vojsko vtrhl do Guyenny a dobyl téměř veškeré země kromě Bordeaux a několika tvrzí i hradů. Vrátiv se vítězně do Francie dal dceru dcery své, hraběnky henegavské, sestry mé manželky, za ženu Eduardovi, synu výše zmíněného krále anglického, který žil toho času ve vyhnanství, a opatřiv mu družinu poslal ho do Anglie. Ten zvítěziv nad otcem zajal ho, zbavil království a vstavil si na hlavu korunu. Toho roku otec Eduardův zahynul v žaláři.

Téhož roku zemřeli: Karel, tchán můj, zanechav jako nejstaršího syna Filipa, a na hromnice zemřel Karel, král francouzský, ostaviv choť, která po jeho smrti porodila dceru. A poněvadž podle obyčeje dcery královské nenastupují na trůn, Filip, syn tchánův, povýšen byl za krále francouzského, protože byl nejbližším dědicem v pokolení mužském. Tento Filip přijal rádce předchůdce svého, ale neposlouchal jejich rad a oddal se lakomství.

Mezi rádci jeho byl jeden muž velmi moudrý, Petr, opat fécampský, rodem z Limoges, člověk výmluvný, učený a všelikou ušlechtilostí mravů zdobený. Tento měl na popeleční středu prvního roku panování Filipova při mši tak skvělé kázání, že byl ode všech chválen. Já totiž jsem žil u dvora tohoto krále Filipa, jehož sestru jsem měl za manželku, po smrti krále Karla, u něhož jsem byl pět let. I zalíbila se mně výmluvnost řečeného opata v tom kázání, že jsem byl mocně dojat, zbožně ho poslouchaje a patře naň, takže jsem se jal u sebe uvažovati řka: "Čím to jest, že se mi vlévá taková milost od toho člověka?" Seznámil jsem se potom s ním a on se choval ke mně s velikou láskou a otcovskou náklonností, poučuje mě častokráte o svatém Písmu. I byl jsem dva roky po smrti Karlově na dvoře krále Filipa. Po těch dvou letech poslal mě král s manželkou mou, sestrou svou, Blankou, k otci mému Janovi, králi českému, do města Lucemburku, kteréž hrabství patřilo otci mému jako dědictví po otci jeho, císaři Jindřichu svaté paměti. Tento byl jako hrabě lucemburský zvolen za krále římského. O tom, jakým způsobem a jak dlouho panoval, obšírněji se vypravuje v kronikách římských.

Kapitola IV.

Události v Německu. Smrt Jindřicha Korutanského. Jan Lucemburský v Itálii. Pokus otráviti Karla. Odboj ligy vladařů lombardských proti Lucemburkům.

Vrátiv se tedy z Francie setkal jsem se s otcem svým v hrabství lucemburském. V těch dobách císařskou moc držel Ludvík Bavorský, který se psal Ludvík čtvrtý, byv zvolen po smrti Jindřicha VII., děda mého, za krále římského většinou hlasů proti Bedřichovi, vévodovi rakouskému. Tohoto Ludvíka volili a při něm stáli až do jeho vítězství, při němž zajal Bedřicha, vévodu rakouského, svého nepřítele: Jan, král český, otec můj, arcibiskupové mohučský a trevírský a poslední markrabě braniborský Valdemar. S Bedřichem pak byli: arcibiskup kolínský, vévoda saský a hrabě falcký. Ludvík jel potom do Říma a přijal korunu císařskou a posvěcení proti vůli papeže Jana XXII. od biskupa benátského. Potom dal zvoliti vzdoropapeže, jménem Mikuláše, z řádu minoritů, který byl později vydán v ruce papežovy a zemřel v pokání, Hned potom se Ludvík vrátil do Německa, jak se obšírněji čte v kronikách římských.

V této tedy době, když vrátiv se z Francie do hrabství lucemburského zastihl jsem tam otce svého, vévoda rakouský oblehl město Kolmar v Elsasku a Ludvík nemohl ho osvoboditi. Otec můj přijel k nim a smířil vévodu s Ludvíkem. Potom jel do hrabství tyrolského k vévodovi korutanskému, kterého kdysi vyhnal z království českého. První žena vévodova, sestra matky mé, zemřela; potom pojal za druhou manželku sestru vévody brunšvického, s níž měl jednu dceru. Tuto dal za choť bratru mému Janovi, jemuž při smrti své odkázal všecka svá knížectví. Potom přijel otec můj do města Tridentu. A toho času zemřela matka má na den sv. Václava mučedníka v Praze. Když otec můj meškal v Tridentě, byla mu v Lombardii odevzdána města: Brescia, Bergamo, Parma, Cremona, Pavia, Reggio, Modena a v Toskánsku Lucca se všemi obvody a hrabstvími, jež k ní náleží. Uvázav se v držení jich otec můj usídlil se potom v Parmě. Později přejal ta města ve správu Azzo Visconti, tehdy vladař v městech Miláně a Novaře, v nichž náměstnictví toho času přijal od otce mého. V té době otec můj poslal pro mne do hrabství lucemburského. Já pak jsem se dal na cestu přes město Mety, vévodství lotrinské, Burgundskem a Savojskem do města Lausannu nad jezerem. Potom jsem přešel přes hory Briegské a přijel do území novarského a odtud na veliký pátek do města Pavie, kterou držel otec můj.

O velikonoční neděli, třetí den po mém příchodu, čeleď má byla otrávena a já ochranou milosti boží jsem unikl otrávení, protože slavná mše, při níž jsem přijímal, byla dlouho sloužena a já nechtěl jísti přede mší. Když pak jsem přišel k obědu, bylo mi řečeno, že čeleď má náhle upadla do nemoci, zvláště ti, kteří jedli před obědem. Já pak sedě za stolem jsem nechtěl jísti a všichni jsme byli postrašeni. A tu jsem uzřel rozhlížeje se člověka krásného a uhlazeného, jehož jsem neznal, an chodil před stolem dělaje se němým. Pojav proti němu podezření dal jsem jej zajmouti. Ten po mnohých mučeních třetího dne promluvil a vyznal, že on v kuchyni vmísil do pokrmů jed na příkaz a návod Azza Viscontiho z Milána. Jedem tím se otrávili: Jan z Bergu, hofmistr dvoru mého, Jan z Honcheringen, Šimon z Kailu, který přisluhoval při mém stole, a mnozí jiní.

Já jsem bydlil v té době v Pavii v klášteře sv. Augustina, jehož tělo tam odpočívá. Z tohoto kláštera Ludvík Bavor vyhnal opata a řeholní kanovníky toho kláštera, které já zpět povolav jsem uvedl do řečeného kláštera. Po vymření bratří těch papež Jan jej daroval augustiniánům, jichž řád podnes jej drží, za vlády otce mého, a otec můj odevzdal jim jej v držení.

Potom jsem jel k otci svému do města Parmy. Šlo mi tehdy na šestnáctý rok. Otec můj svěřil vrchní vladařství a ochranu nade mnou panu Ludvíku, hraběti savojskému, jenž byl tchánem Azza Viscontiho, vladaře milánského. Odešed z Parmy jel do Francie a vdal mladší dceru, sestru mou, Gutu, za Jana, nejstaršího syna Filipa, krále francouzského. Nejstarší pak dceru Markétu měl Jindřich, vévoda bavorský.

Toho času, kdy jsem zůstal s řečeným panem Ludvíkem Savojským v Itálii, učinili tajně proti mně a otci mému spolek: Robert, král neapolský, Florentští; Azzo Visconti, náměstek milánský, vladař veronský, který v té době držel města Padovu, Treviso, Vicenzu, Feltre a Belluno, vladař mantovský, který před tím nám slíbil věrnost, a vladař ferrarský a rozdělili si mezi sebe tajně města, jež jsem držel: vladaři veronskému měla připadnouti Brescia a Parma, mantovskému Reggio, ferrarskému Modena, milánskému Pavia, Bergamo a Cremona, Florentským Lucca. A tak se všichni náhle, zosnovavše tajně odboj v městech a ani nám neopověděvše války, vrhli na nás. Od nich nenadáli jsme se nepřátelství, neboť před tím ujednali smlouvu s námi a přísahali i listy potvrdili otci i nám, že chtí při nás věrně státi. I vtrhl veronský vladař do Brescie, milánský obsadil Bergamo a brzy ho dobyl. Pavijští se vzbouřili proti nám a panství si přivlastnili páni de Beccaria, na něž jsme více spoléhali než na kohokoliv jiného v tom městě. A tak všichni ti spojenci zdvihli velmi těžkou válku proti nám.

Zmíněný pan Ludvík Savojský, poručník a ochránce náš, jistě věděl o nějakých těch podnicích, ale neužil prostředků obranných, nevím z jaké pohnutky, snad z lásky k zeti svému, Azzovi Visconti, a odejel z Parmy, nás nechav v těžkém postavení. Avšak páni de Rossi, měšťané v Parmě, páni da Fogliano a de Manfredi v Reggiu, de Pii v Modeně, de Ponzoni, Seni v Cremoně a pan Simon Filippi z Pistoje, náměstek v Lukce, ujali se mé věci a přispěli mi radou i pomocí, jak jen mohli, o čemž bude v následující kapitole zevrubněji psáno.