Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Karel Hrdina

Kapitola V.

Vítězství u San Felice. Upevnění panství v Lukce. Podivnou náhodou zmařené spiknutí proti Karlovi. Francouzské vojsko na pomoc Janovi.

Tehdy sebrali spojení nepřátelé silné vojsko a leželi s ním šest neděl před městem naším Modenou; byli to vladař milánský, veronský, ferrarský a mantovský. Po uplynutí šesti neděl, zpustošivše území a hrabství měst Modeny a Reggia, ustoupili a položili se s mocí a vojskem svým před hradem San Felice v území modenském. A když tam dlouho vojsko stálo, obléhaní na hradě ujednali s nimi, že se s hradem vzdají; nepřijde-li do měsíce, totiž do dne sv. Kateřiny - neboť toho dne se končila ta lhůta pomoc od nás. Tu Parmští, Cremonští, Modenští a Reggijští uslyševše to spojili svou brannou moc a přistoupili k nám řkouce: "Pane, braňme se zničení svému, dříve než budeme docela zničeni." Poradivše se vyšli jsme do pole a rozbili tábor, i dorazili jsme z Parmy ke hradu na den sv. Kateřiny, kdy měl býti vydán do rukou nepřátel. A s 1200 jezdci a 6000 pěších asi o druhé hodině jsme se dali do boje s nepřáteli, jichž bylo jistě také tolik nebo ještě více. Bitva trvala od dvou hodin ještě po západu slunce. Na obou stranách skoro všichni oři byli pod jezdci zabiti a několik jiných koní; i byli jsme skoro poraženi; i oř, na kterém jsme seděli, byl zabit. Zdviženi byvše od našich a když jsme stáli a rozhlíželi se, viděli jsme, že jsme skoro přemoženi, a již skoro jsme upadli v zoufalství. A hle, v tu hodinu nepřátelé se dali na útěk se svými prapory, nejprve Mantovští, potom za nimi jiných více. A tak s boží milostí dobyli jsme vítězství nad svými nepřáteli, 800 jezdců na útěku zajavše a 5000 pěších pobivše. A tak tímto vítězstvím byl hrad San Felice osvobozen. V bitvě té jsme obdrželi s dvěma sty statečnými muži hodnost rytířskou. Následujícího pak dne jsme se vrátili s velikým veselím do Modeny s kořistí a zajatci. Rozpustivše lid svůj vrátili jsme se do Parmy, kde jsme měli tehdy dvůr svůj. Potom jsme odejeli do Lukky v Toskánsku, zařídili přípravy k boji proti Florentským, vystavěli hrad krásný s městečkem ohrazeným zdmi na vrcholu hory, jež jest vzdálena deset mil od Lukky směrem k Valdinievole a dali jsme mu jméno Monte Carlo. A potom jsme se vrátili do Parmy, svěřivše vladařství panu Šimonu Filippi z Pistoje, jenž již dříve od nás byv ustanoven tam vladařil, město Bargu v Garfagnaně na nepřátelích dobyl a mnoho jiných dobrých věcí za své vlády učinil. Když však jsme přišli do Parmy, byli jsme od nepřátel na všech stranách silně tísněni. Ale krutá zima nám pomohla, která dostoupila takové výše, že nikdo nemohl v širém poli obstáti.

Toho času Veronští počali jednati jednak s našimi nepřáteli, jednak s Marsigliem de'Rossi, Ghibertem da Fogliano, Manfredem de'Pii, mocnými to šlechtici v Parmě, Reggiu a Modeně, kteří byli spolu vladaři těch měst. Tito se sešli potom s hlavními členy rady veronské v jednom kostelíčku biskupství reggijského a umlouvali se proti mně, aby mě zradili a sami vstoupili v jednotu. I dali si sloužiti mši, chtíce přisahati při tělu Kristově, že se chtí těch smluv pevně držeti. I přihodilo se, že když kněz tělo boží posvětil, po pozdvihování nastala v kostele ohromná tma a zároveň se strhl veliký vichr, takže byli všichni poděšeni. A když se rozjasnilo, kněz nenašel před sebou na oltáři těla Kristova. Všichni stáli smutně a v úžase a jeden pohlížel na druhého; tělo Páně nalezeno u nohou Marsiglia de'Rossi, jenž byl hlavou a vůdcem toho jednání. A tu zvolali všichni jedním hlasem: "Co jsme se rozhodli činiti, nelíbí se Bohu." A tak se rozešli a každý se vrátil do svého domova. Kněz pak, který sloužil mši, šel do Reggia a oznámil biskupovi, co se stalo. Biskup poslal ho ke kardinálu z Ostie, tehdy legátu Lombardska, dlejícímu v Bologni. Legát pak s biskupem to vzkázali náměstku mému v Reggiu, Jiljímu de Belarer, rodem Franeouzu, aby mě varoval před těmito spiklenci. Avšak tito mužové, kteří chtěli proti mně jednati, želeli toho a stáli věrně dále na mé straně a vytrvali pevně při mně jako bratří neskrývajíce ničeho v srdcích svých. Jednoho dne Ghiberto da Fogliaro, sedmý z nich, pravil: "Nikdy bych nemohl vesel býti, kdyby se bylo tělo Páně nalezlo u nohou mých jako u nohou Marsiglia de'Rossi, a dobře nás Bůh varoval, abychom to nečinili, a spíše chtěli bychom zemříti, než abychom to byli učinili." Já však jsem tu věc mlčením pominul, jako bych o tom nic nevěděl.

V ty časy otec můj uslyšev o útiscích, jichž jsem zakoušel od nepřátel, učinil spolek s mnohými pány ve Francii, mezi nimiž v popředí stáli: biskup v Beauvais, hrabě d'Eu, komoří království francouzského, hrabě de Sancerre a velmi mnoho jiných hrabat a šlechticů. Jeli z Francie do Savojska, pak přes Alpy až do markrabství montferratského a z markrabství dojeli přes Lombardii do Cremony a z Cremony do Parmy.

Jezdců, kteří nám přišli na pomoc, bylo úhrnem asi 1600. Potom otec náš táhl s vojskem sebraným na pomoc hradu Pavii, který se ještě držel proti městu stoje při nás. I rozbili jsme tábor a oblehli město Pavii; bylo nás dobře na 3000 jezdců. I zbořili jsme předměstí a kláštery na předměstích a zásobili jsme hrad, jemuž jsme přišli na pomoc, potravinami i lidem davše jej opraviti. Ale města s hradu nemohli jsme dobýti, protože měšťané vystavěli příkopy a věže mezi městem a hradem, takže nebylo k nim přístupu, a sami též měli 1000 jezdců milánských ku pomoci. A když jsme tam leželi deset dní, ustoupili jsme odtud, a položivše se táborem blíže Milána, poplenili jsme silně hrabství a území milánské. A odtud táhli jsme proti Bergamu, kde jsme měli smluveno s některými přáteli svými, že nám otevrou jednu bránu městskou. I ujednáno bylo tak; že na úsvitě má vejíti nějaký díl vojska našeho a potom má za nimi přijíti ještě jeden veliký voj a město držeti, až přijde otec náš spolu s námi i všechno vojsko téhož dne. A tak se i stalo. Přátelé naši v městě Bergamu, totiž páni de'Colleoni, otevřeli bránu, i vešli první naši. Avšak druhý zástup nechtěl jich následovati, nevím z jaké pohnutky, a tu ti první, kteří toho času stáli v městě, vyšli z města, protože sami nemohli odolati nepřátelům, i mnozí naši přátelé s nimi unikli, ostatní však; kteří zůstali - bylo jich přes 50 - byli zajati a pověšeni na hradbách. Když otec náš a já jsme přišli, vidouce, co se stalo a co bylo omeškáno, zarmoutili jsme se velice i veškeré vojsko naše. Po několika dnech přešedše řeku Addu jsme se vrátili územím cremonským do Parmy.

Kapitola VI.

Spolek Lucemburků s legátem papežským. - Porážka vojsk jejich u Ferrary. - Karel obležen v Cremoně. Ztráta Pavie.

Potom otec náš jel do Bologně ke kardinálovi z Ostie, jménem Bertrandovi, tehdy legátu a latere apoštolské stolice v Lombardsku, jenž v těch časích vládl nad městem Bolognou i mnohými jinými městy, totiž Piacenzou, Ravennou, nad veškerou Romagnou a markrabstvím anconským, i vyjednal s ním, že uzavřel s námi spolek a stal se nepřítelem našich nepřátel; neboť již dříve byl nepřítelem vladaře ferrarského pro při, kterou měla s ním církev svatá i on sám; bylť tento spolčen s nepřáteli, jsa hotov jim býti ku pomoci a oni jemu. I dal nám řečený kardinál na pomoc lid i peníze a postavil vojsko i tábor proti nepřátelům v předměstí města Ferrary; velitelem jich byl později hrabě d'Armagnac.

Potom téhož roku po letnicích otec náš sebral veliké vojsko a poslal nás napřed do města Cremony z Parmy přes Pad s 500 jezdci, kteří pak byli posláni před hrad Pizzighettone, který odpadl od nás i od města svého kraje Cremony a stál ve službách Pavijských a Milánských. I zůstali jsme v městě sotva s 20 jezdci. Tu náhle naši nepřátelé dostali posilu i rostl denně jich počet, takže ti, kteří byli před hradem, musili se ohraditi příkopy očekávajíce naši pomoc. Toho času náhle Mantovští a Ferrarští vyslali lodi své po Padu před Cremonu a potopili všechny lodi území cremonského na Padu, takže otec náš nemohl nám se vším lidem svým přijíti na pomoc, ba ani poslati nějakého posla, protože všechny lodi a mlýny potopili. A my sami dlejíce v Cremoně s tak skrovným mužstvem jsme byli každého dne v nebezpečenství, že ztratíme město i lid, pro rozlehlost města, které bylo v oněch dobách pro války téměř opuštěné. A když jsme byli postaveni ve velikém smutku, poněvadž ani otec nám nemohl pomoci ani my otci ani kdokoli z nás těm, kteří leželi před hradem, rozbroj povstal mezi nepřáteli našimi, kteří oblehli řečené město nad řekou Padem, že zbivše se vespolek vrátili každý do svého domova.

Otec náš dověděv se o tom přijel z Parmy s vojskem svým po řece Padu a dal vytáhnouti lodi ze dna řeky a tak se přeplavil s nečetnými druhy do města Cremony. A druhého dne se spojenými vojsky vytrhli jsme na pomoc těm, kteří byli před hradem Pizzighettone. A tak jsme byli s pomocí boží sesíleni, že jsme byli silnější než všichni naši nepřátelé, byloť nás úhrnem 3000 jezdců. Seznavše, že před tím hradem nic nepořídíme, chtěli jsme táhnouti na pomoc hradu Pavii, o němž se stala dříve zmínka. To zvěděvše nepřátelé naši poslali vyslance své a lstně jednali s otcem naším i ujednali s ním příměří s tou podmínkou, že ustoupí s pole a že bude moci zásobovati hrad Pavii v době příměří potravou, ujištujíce, že nepřátelé nebudou tomu brániti, a slibujíce mu mnoho krásnými a pochlebnými slovy. A tak jsme ustoupili s pole, vojsko své rozpustivše po městech a krajích svých. Nepřátelé však potom nezachovali příměří a smluv a tak ztracen byl hrad Pavia, neboť nepřátelé nedopustili zásobovati jej potravinami, jak slíbili. Tím se otec náš s lidem svým pro jejich pochlebná slova a klamné sliby octl v nedostatku peněz i potravy; když pak nastala zima, nemohli ani polem ležeti. A tak se osvědčilo na nás přísloví: Co můžeš učiniti dnes, neodkládej na zítřek.

Toho času pak Ferrarští, Veronští, Mantovští a Milánští nabyvše posily zajali hraběte d'Armagnac, velitele legátova, ležícího v předměstí ferrarském, mnohé z vojska jeho pobili, jiné utopili v Padu a vojska jeho tak ztenčili, že si legát nemohl již nového opatřiti ani se utkati v boji s nepřáteli, až konečně vypuzen ze země.

Potom vida otec náš, že se mu nedostává prostředků a že nemůže vésti válku, rozhodl se odejíti ze země a zůstaviti ji domácím šlechticům, a to Parmu Rossiům, Reggio pánům da Fogliano, Modenu Piům, Cremonu Ponzoniům. Tito všichni dali kdysi města ta otci našemu v moc a proto se rozhodl jim je vrátiti. Lukku však nechtěl prodati Florentským, nýbrž poslechnuv rady naší a svých rádců odevzdal ji Rossiům, jimž i Parmu dříve svěřil.