Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Karel Hrdina

Kapitola IX.

Boje proti Ludvíkovi a vévodům rakouským až do míru ennžského. Výprava na Litvu. Dobrodružství Karlovo na cestě do Itálie.

Po nějakém čase v pondělí velikonoční shromáždili jsme vojsko z hrabství tyrolského, vytrhli do údolí Pusterského v biskupství brixenského proti hraběti gorickému a dobyli jsme hradu St. Lamprechtu. I táhli jsme dále proti tomuto hraběti a poplenili jsme země jeho až do průsmyku, který sluje Lienz. V poli jsme pobyli s řečeným vojskem tři neděle pleníce, protože byl spojencem vévod rakouských, nepřátel našich. Druhého dne po svátku sv. Jiří mučedníka otec náš zapudil Otu, vévodu rakouského, za Dunaj a dobyl mnoho hradů v Rakousích. Ludvík však, který se činil císařem, pomáhal vévodům rakouským a s ním též všechno Německo a vladaři měst lombardských, zvláště Mastino della Scala, vladař nad městy Veronou, Vicenzou, Padovou, Trevisem, Brescií, Parmou a Lukkou. Ti všichni doráželi na nás a na hrabství tyrolské veškerou mocí, takže město Trident a veškeré údolí adižské bylo ve velikém nebezpečenství od Lombardů. Údolí innskému zase hrozila veliká nebezpečenství jak od Švábů, tak od Bavorů, takže veškeré hrabství tyrolské bylo ve velikém nebezpečenství takřka na všech stranách. Toho času jsme učinili Mikuláše, rodem z Brna, kancléře svého, biskupem tridentským a Matěje, kaplana bratra mého, biskupem brixenským, neboť obě biskupství byla tou dobou uprázdněna.

Téhož léta Ludvík, který se činil císařem, vedl veliké vojsko se všemi knížaty německými proti Jindřichu, vévodovi bavorskému, švagru našemu, který byl tehdy na naší straně. Vévoda pak rakouský přišel na pomoc Ludvíkovi přes Pasov, a když otec náš přišel na pomoc Jindřichovi, položili se táborem podle jedné řeky blíže města Landau. Tu přitáhl Ludvík s vévodou rakouským a jinými s velikým vojskem. A poněvadž se pro řeku nemohli utkati s nepřítelem, pustošili jeden měsíc Bavory. Ačkoli vojsko vévody Jindřicha bylo slabší, přece se Ludvík s vévodou rakouským vrátili s nepořízenou do zemí svých. V téže době jsme chtěli přispěti ku pomoci otci svému a švakru z hrabství tyrolského s četným lidem i pěším i jízdným, ale nemohli jsme se dostati přes Kufstein, kde byl syn Ludvíkův, kterého jsme tam obléhali s tím vojskem tak dlouho, pokud řečená knížata ležela proti sobě v poli. A když se rozešli, vrátili jsme se do Tyrol. Potom o sv. Michale ujednán byl mír mezi otcem naším; a vévodou rakouským tak, že vévoda rakouský vrátil město Znojmo, jež otec náš dal mu s dcerou věnem, dále dal otci našemu velikou část peněz a několik hradů blíže řeky Drávy bratru našemu ke hrabství tyrolskému; ale vévodství korutanské měl sobě podržeti.

Potom téže zimy jsme táhli s otcem svým do Prus proti Litvanům. S námi tam byla hrabata: mladý Vilém Hollandský, pán z Bergu, mladý Dětřich z Loozu a mnoho jiných hrabat a šlechticů. Avšak zima byla tak mírná, že nebylo lidu, a proto jsme nemohli táhnouti proti Litvanům, i vrátili jsme se každý do svého domova.

Tu však vznikla mezi Lombardy veliká válka, kterou jsme byli zaměstnáni již dříve, než jsme se vydali z Tyrol, a to pro spolek, který uzavřeli Benátčané, Florentští, Milánští, Ferrarští, Mantovští, Bolognští a mnozí jiní proti Mastinovi della Scala, vladaři ve Veroně a v Padově, nepříteli našemu, jak výše bylo řečeno. V této době v měsíci dubnu jeli jsme přes Moravu do Rakous chtíce táhnouti do Lombardie, avšak vévoda rakouský nechtěl nám poskytnouti průvodu. Tu jsme vsedli na lodi a dorazili ke králi uherskému, který z města Budína nám dal průvod skrze Uhry, Chorvatsko a Dalmacii až do města Senje na břehu mořském, kde jsme vstoupili na moře. Dověděvše se o tom páni benátští chtěli nás zajmouti, ač jsme byli jejich přáteli. Proto obklíčili loď naši loděmi svými, takže nemohla nijak uniknouti. A když jsme devátého dne dojeli k jejich městu Gradu, uposlechli jsme rady Bartoloměje, hraběte z Krku a Senje, jenž plul s námi v lodi, a nařídili, aby jim naši řekli: "Hle, páni, víme, že nemůžeme rukám vašim uniknouti, račte vy předem poslati do města a vyjednati, jak chcete nás přijmouti do města." A zatím, co s nimi mluvili krásnými slovy, spustili jsme se dvířky lodi do malé bárky rybářské se zmíněným Bartolomějem a s Janem z Lipé. Přikryti jsouce pytli a sítěmi propluli jsme loďmi jejich a dorazili ku břehu mezi sítím. A tak unikše rukám jejich jsme šli pěšky až do Akvileje. Oni pak zajali loď naši se vším mužstvem, jež drželi několik dní v zajetí a pak propustili. A když jsme byli v Akvileji, dali jsme se poznati hostiteli svému, ten to brzy potom oznámil radě městské a měšťané uvedli to ve známost patriarchovi. Patriarcha hned vjel do města a uvedl nás s velikou ctí v průvodu kněžstva a lidu za hlaholu zvonů do svého paláce. Když se čeleď naše vrátila k nám ze zajetí, hostil nás s velikou uctivostí v zemi své čtyři neděle, ujistil nás věrností a poskytl nám průvod údolím cadorským až do hrabství tyrolského, kde jsme tehdy vladařili za bratra, který byl malým hochem.

Kapitola X.

Spolek italský proti Mastinovi della Scala. Obtížný pochod Karlův z Tyrol do Lombardie. Dobytí Belluna a Feltre. Odchod z Itálie. Příval kobylek.

V červnu potom Benátští, Florentští, Milánští, Mantovští a Ferrarští a jiní jejich spojenci oblehli město Padovu s přečetným vojskem, totiž asi s 10.000 jízdných oděncův a s nesčetným počtem pěších a jistá část vojska jejich spolu s biskupem z Feltre, se Sicconem z Caldonazza, a s hrabaty z Cenedy, pány z Camina, oblehla Feltre. I leželi dlouho při tom obléhání s 500 jezdci a mnohými pěšími - města Padova a Feltre totiž patřila ku panství Mastina della Scala, pána ve Veroně a v jiných městech výše jmenovaných. Benátčané dobyli již měst Conegliana, Scrravalle, Bassana, jež dříve náležela ku panství Mastinovu, a hrabě de Collalto, náměstek v Trevisu, a mnozí jiní se vzbouřili proti Mastinovi a drželi s Benátčany. Tu jeden měšfan z Belluna, jménem Endrighetto da Bongajo, obávaje se, že město Feltre padne a tím také Belluno přijde do rukou Benátčanů, jichž zvláště nenáviděl, uváživ, že se Jakub da Avoscano dal s hrady svými, Buchensteinem a jinými, a s některými horaly patřícími k území bellunskému nám v ochranu a přidržev se jeho rady, přišel k nám, když jsme byli v Primieru, bez vědomí obou stran, pána Veronského i Benátčanů, tajně, aby se o tom nedověděli Benátčané ani vladař veronský, neboť proti němu jednal, a pravil: "Dovedete-li přemoci a zahnati nepřátele od města Feltre, chci vám otevříti jednu bránu městskou, protože spíše bych vám přál města než komukoli jinému." Já jsem vyslechl jeho řeč a určil mu jistý den, kdy jsem chtěl tajně přijíti.

A protože jsem musil opatrně sbírati vojsko, sezval jsem mnoho šlechticů k turnaji dvou šlechticů k Neumarktu nad Adiží pod záminkou, abych mohl chrániti těch soubojovníků, kdyby přátelé jejich způsobili nějaký rozbroj; nemělo se tak vyzraditi, proč sbírám voje, abych se totiž mohl tajně zmocniti Feltre.

Vítěze, který v tom souboji přemohl a zabil druhého, opásali jsme mečem rytířským. Když se to stalo, žádal jsem přítomných rytířů, aby s námi jeli, nepověděv nikomu, kam míříme. A oni se ochotně dali na cestu se mnou a jeli se mnou na koních údolím Fleimským celou noc. Druhého dne však jsem jel pustými horami, které se táhnou ke Castrozze, kde není cesta pro jezdce. A když jsem dojel k lesu mezi Castrozzou a Primierem, nebylo tam cesty pro vývraty stromů; a tak vojsko upadlo v zoufalství. Tu já pěšky s několika pěšími chodili jsme po strmých horách a stezkách dávno zničených hledajíce cesty, až jsme přešli les. A strážci lesa již dávno odešli, poněvadž slunce již zapadlo a že netušili nijakého nebezpečenství, jež by jim tam od někoho hrozilo. A tak jsme si otevřeli cestu po horách. V průvodu těch rytířů jsme dorazili ke hradu Primieru, který byl také obležen od Benátčanů, a zmocnili jsme se ho zahnavše nepřátele. Ti pak přišedše ke svým druhům, ležícím před Feltré, pravili, že veliké vojsko, o němž nevědí, čí jest, táhne na ně. Ti uslyševše to odtáhli v noci do města. Z hradu Primiera jsme táhli druhého dne do Ahorda a z Agorda jsme spěchali k městu Bellunu. I poslali jsme předem k Endrighettovi, s nímž jsme se smluvili, oznámiti, že jsme blízko města s vojskem. Ten se ihned odebral k radním a správcům města, a řekl jim, že poslové přišli mu oznámiti, že hrabata z Chiaromonte, spojenci Mastina della Scala, pána jejich, přišli s velikým vojskem zahnati nepřátele a jim pomoci. Tito s radostí otevřeli brány považujíce nás za přátele. A já vešel jsem do bran na den svatého Prokopa dne 4. července. A když všichni vjeli, rozvinul jsem prapory království českého a hrabství tyrolského. Ti pak vidouce nepřátele užasli a nevěděli, co mají činiti, i nemohli se brániti moci naší. A tak jsme s pomocí boží dostali město ve svou moc, hrad se však držel několik dní proti nám; když však jsme pohrozili těm, kteří byli na hradě, odevzdali hrad do rukou našich.

Potom jsme se položili s vojskem před městem Feltre. A poněvadž vladař veronský byl zaměstnán bojem proti Benátčanům a tito s ním, nemohli škoditi nám a vojsku našemu, a proto obě strany jednaly s námi, přejíce si nás získati ku pomoci. Po šestinedělním obléhání města Feltre ujednali jsme smlouvu s Benátčany, kteří se zavázali, že nám budou pomáhati s veškerou svou mocí v boji proti Mastinovi della Scala. I poslali nám na svůj náklad 700 jezdců a silné vojsko pěší. My pak propustivše bratra svého jeli jsme s vojskem do Benátek, kde jsme byli přijati s velikou ctí a těšili se veliké vážnosti. Potvrdivše vzájemnou smlouvu vrátili jsme se odtud k Feltre, jehož jsme vyhladověním dobyli. Také páni da Carrara v Padově smluvili se s námi, zmocnili se Padovy a zajali staršího bratra Mastinova Alberta, jehož dali Benátčanům v zajetí. A trvajíce v poddanství našem podrželi Padovu ve své moci. My pak ustanovili jsme v městech a hradech za vladaře: ve Feltre Volkmara z Burgstallu, šlechtice z hrabství tyrolského, v Bellunu Endrighetta da Bongajo; velitelem ve válce proti Veronským Jana z Lipé, kterýž však zemřel sedmého dne po svém jmenování, na jeho místo jsem dosadil Zbyňka Zajíce.

Pak vrátivše se do hrabství tyrolského jeli jsme do údolí Innu a odtud do království českého a smířili jsme se s vévody rakouskými, s nimiž jsme před tím žili v nepřátelství.

Té zimy v masopustě zasnoubili jsme nejstarší dceru svou Marketu Ludvíkovi, nejstaršímu synu krále uherského Karla; a učinili jsme s tímto spolek na výboj a odboj.

Potom jednou švakr náš pozval nás na druhý den k obědu. Při východu slunce jeden z rytířů vzbudil nás ze spánku řka: "Pane, vstaňte, nastává soudný den; celý svět je samá kobylka." Vstali jsme, vsedli na koně a rychle jeli, abychom viděli, kde je jich konec, 7 mil daleko až do Pulkau, kam až sahaly; ale jak široko se prostíraly, nebylo možno nám určiti. Hlas jejich byl podoben hřmotu, na křídlech jejich byly černé značky písmenům podobné a bylo jich tak hustě jako sněhu, takže nebylo slunce pro ně viděti. Zápach veliký vycházel od nich. I rozdělily se, některé letěly do Bavor, jiné do Frank, jiné do Lombardska a jiné sem a tam po veškeré zemi. A byly tak plodné, že dvě za noc plodily dvacet mladých i více; byly maličké, ale rychle rostiy. Vyskytovaly se ještě třetí rok.

V této době ve dvou měsících po sobě zemřela naše sestra i švakr náš, jež jsme tedy při poslední své návštěvě naposled viděli.