Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Karel Hrdina

Kapitola XIII.

Podobno jest království nebeské síti spuštěné do moře a shromáždivší v sobě všeho druhu ryby.

Sítí můžeme rozuměti slovo boží, které bylo posláno skrze apoštoly, když bylo jim uloženo v evangeliu Markově: Jděte po všem světě a kažte evangelium všemu stvoření. A byla od nich spuštěna do moře, tj. na tento svět, pročež výslovně bylo jim řečeno "jděte po všem světě", který se zajisté zde obrazně a zcela vhodně naznačuje mořem. Neboť jako moře nikdy neodpočívá, nýbrž stále se střídáním přílivu a odlivu pohybuje, a těmi, kdož plují po něm, svými vlnami a bouřemi sem tam zmítá a je děsí, tak onen svět nesčíslnými pohyby se stále pohybuje a ty, kteří jsou na něm zmítáni, svými nástrahami a hrozícími nebezpečenstvími stále znepokojuje a rmoutí. Takovými nebezpečenstvími na tom moři bouřlivém prorok byv zastižen volá: Spas mě, Bože, neboť vody vystoupily až k duši mé. A dále: Ať mne nepotopí bouře vod a moře, to jest: nebezpečenství tohoto světa. Neboť není pochyby, že prorok zde chtěl bouří naznačiti nebezpečenství a mořem svět.

Rybami pak se míní lidé na tomto světě. Proto se praví v evangeliu Matoušově: Pojďte za mnou, učiním z vás rybáře lidí. A jinde v evangeliu Lukášově Pán pravil Petrovi: Neboj se, neboť od této doby budeš lidi loviti. Praví se potom dále: "všeho druhu ryby", tj. lidi "shromáždivší", protože všechny lidi kteréhokoli radu, stavu a zaměstnání, ať dobré at zlé, tato síť, totiž slovo boží, shromažduje a loví. Neboť netoliko k Židům, ale i ku pohanům, a to stejně ke všem, bylo posláno, jak se čte ve Skutcích apoštolských. Bylo pak posláno skrze apoštoly, o nichž se praví v žalmu: Po vší zemi vyšel hlas jejich atd., a skrze Ducha svatého, který, jak dí mudřec, "naplnil okršlek zemský", i skrze Spasitele našeho, který taková slova osobně a spasitelně na světě sázel a sel. A proto praví v evangeliu Janově: Kdybych nebyl přišel k nim a nemluvil jim, hříchu by neměli, ale nyní výmluvy nemají z hříchu svého.

Toto slovo se však má naplniti a proto se dále praví: kteroužto (síť), když naplněna byla, vytáhše na břeh a sedíce vybírali atd. I bude naplněna tato síť neboli slovo, až vše, co bylo tímto slovem ústy Páně a svatých jeho proneseno, bude úplně a skutečně naplněno. Neboť se čte v evangeliu Matoušově, že "ani jediné písmenky z toho nepomine" ani "nepomine věk, až se všecky ty věci stanou; neboť nebe a země pominou, ale slova má nepominou", jak se zase praví v evangeliu Lukášově. Když pak ta síť neboli slovo boží bude naplněno, tu ihned bude naplněn podobně i počet svatých ve slově božím a počet zlých pro slovo boží, jak viděl ve zjevení svém Jan a obrazně řekl: Viděl jsem pod oltářem (božím) duše zabitých pro slovo boží a pro svědectví, jež vydávali, a volali hlasem velikým řkouce: "Proč dosud, Pane svatý a pravý, nesoudíš krve naší nad těmi, kteří přebývají na zemi? " I dáno bylo každému roucho bílé a řečeno jim, aby odpočívali ještě malý čas, až se naplní počet bratří jejich, kteří zabiti býti mají jako oni.

Po naplnění sítě, tj. slova božího a počtu dříve řečených nastane den poslední a soudný, jak evangelista ukazuje v dalších slovech tohoto čtení, když se praví: Tak bude při skonání světa atd. A tehdy bude na tom soudě vytažena ta síť naplněná, pročež se praví "vytáhše". A tíž ji vytáhnou, kteří ji spustili, totiž apoštolové. Ti vytáhnou síť, tj. slovo boží, které v nás seli, i s polem a plodem semen, a vytáhnou ji plnou dobrých a zlých, to jest těch, u nichž slovo boží přineslo dobrý plod, a těch, u nichž přineslo špatný, jak se praví v evangeliu Lukášově: Co seje, to i žíti bude a v žalmu: Kdo se slzami rozsívali, s radostí sklízeti budou. A protože seli v nás, také z nás budou sklízeti.

A vytáhnou nás čtyřmi provazy, které jsou přivázány k té síti podobně, jako jsou u skutečné sítě, která se rovněž čtyřmi provazy vytahuje. Jsou totiž u každé sítě čtyři provazy, dva napjaté nad vodou a dva dole pod vodou plovoucí, a tyto dva dolejší odpovídají dvěma hořejším, takže provaz na dolejší pravé straně odpovídá provazu na hořejší pravé a provaz dole nalevo provazu nahoře nalevo. Tak jest tomu též u té sítě duchovní, u níž jsou podobně čtyři provazy, jimiž jsou všichni taženi, totiž dva svrchu plovoucí a ty jsou od Boha, totiž milost a síla, a dva dole plovoucí, které jsou od nás, totiž láska a nenávist. Prvnímu provazu hořejšímu, to jest milosti boží, odpovídá první dolejší, totiž láska, a těmi dvěma dobrými bývají taženi lidé dobří. O prvním praví Pán v evangeliu Janově: Nikdo nemůže přijíti ke mně, leč přitáhne-li jej otec můj; totiž milostí svou. O druhém se praví podobně v evangeliu Janově: Kdo mě miluje, toho milovati bude otec můj, i přijdeme k němu přitaženi v milosti a lásce, a příbytek si u něho učiníme. A o těch dvou provazích můžeme rozuměti, co praví žalmista: Provazy padly mi na místech veselých.

Rovněž druhému provazu hořejšímu, síle, odpovídá druhý dolejší, nenávist, a těmi bývají taženi všichni lidé zlí. Neboť každý, kdo zle činí, nenávidí světla, jak se praví v evangeliu Janově: a vůči těmto více jest potřebí síly boží než prvním. Neboť první dobrovolně půjdou k soudu doufajíce v odplatu, ale tito budou prchati před soudem bojíce se trestu věčného, skryjí se v jeskyních a skalách horských a řeknou ke skalám a horám: Padněte na nás a skryjte nás před obličejem toho, jenž sedí na trůnu, a před hněvem beránkovým, až přijde den veliký hněvu jejich a kdo bude moci obstáti, jak se čte ve Zjevení. A proto jest při oněch lidech potřebí síly, aby jí byli taženi i proti své vůli. O prvním tom provaze, síle, může se rozuměti, co praví apoštol: Všichni vtaženi budeme, t. silou boží vstříc Pánu do výšin, i co Spasitel praví: Až budu povýšen se země, všechny potáhnu k sobě t. silou. O druhém pak se čte v Knize královské: Vztáhne nad Jerusalemem provázek Samaří a břímě domu Achabova. O obou žalmista praví: Provazy hříchů ovinuly mě. A tak budou všichni vytaženi od apoštolů v té síti; neboť, jak praví apoštol, všichni státi budeme před stolicí boží, abychom vzali odplatu za to, co jsme činili v těle.

A vytáhnou nás na břeh, to jest před soudnou stolici všemohoucího Boha, která se případně srovnává s břehem. Neboť jako břeh jest cílem plujících, tak tato stolice soudná jest cílem a koncem všech těch, kteří se kymácejí po tomto světě. A když nás vytáhnou, tu seděti budou apoštolové podle břehu, tj. stolice soudní, jak výše bylo řečeno. O tom Spasitel praví v evangeliu: Když pak seděti bude Syn člověka na stolici své velebnosti, seděti budete i vy na dvanácti stolicích soudíce dvanácte kmenů israelských. I vyberou rozsuzujíce Pánu našemu dobré do osudí, tj. přidělí je věčným stanům, kde jest mír a radost, podle svého pravého soudu; zlé však pošlou pryč, tj. odsoudí je do ohně věčného, kde jest pláč a skřípění zubů. A to se stane slovem božím, až řekne: Pojďte, požehnaní otce mého, vládněte královstvím atd., zlým však: Jděte, zlořečení, do ohně věčného, jak se čte v evangeliu Matoušově.

Po skončení toho soudu ihned andělé jako sluhové soudu a vykonavatelé těchto slov oddělí zlé ze středu spravedlivých a uvrhnou je do peci ohnivé, jak se dále praví v slovech uvedeného evangelia. Neboť andělé jsou služebníky slova božího, jakož o nich praví žalmista: Chvalte Pána andělé jeho, kteří jste mocni v síle a činíte slovo jeho, poslušni jsouce hlasu slova jeho. Chvalte Pána všechny moci jeho, služebníci jeho, kteří činíte vůli jeho.

Praví se pak dále v uvedeném čtení: Rozuměli jste tomu všemu? Rkou jemu: Ano, Pane. To jsou slova otázky. Proto když Pán pověděl učedlníkům svým řečená tři podobenství, tázal se jich těmito slovy: Rozuměli jste tomu všemu? Otázal se jich, ne že by nebyl jist, zda tomu porozuměli, poněvadž všecko zná, dříve. Než se co stane, ale aby otázkou pozvedl rozum jejich výše ku poznání sebe, což se nám jasně ukazuje na osobě Petrově v evangeliu Matoušově. Když totiž na otázku Kým praví lidé, že jest syn člověka?, odpověděl: Ty jsi Kristus, syn Boha živého, ihned Pán řekl: Tělo a krev nezjevily toho tobě, ale otec můj, který jest v nebesích. Hle, kterak byl na tu otázku ihned rozum učedlníků pozdvižen, že ihned odpověděli: Ano, Pane. Pán tedy, seznav pozdvižení rozumu jejich a znamenaje horlivost jejich pochopiti slova svatého učení jeho, chtěl je ještě více připoutati a získati i slibuje jim odměny v nebesích za odplatu řka: Proto každý mistr Písma moudrý, který vykládá o království nebeském, podoben jest hospodáři, který vynáší z pokladu svého nové a staré věci. A dobře praví mistr moudrý, neboť ten slovem svého učení a příkladem dobrého života vyučuje a vychovává. Neb ti, kteří sice učí, ale sami tak nejednají, slovou ovšem mistři, ale ne moudří, jak se praví v evangeliu Matoušově: Na stolici Mojžíšově se posadili mistři Písma a fariseové, čiňte tedy podle jejich učení, ale podle jejich skutků nečiňte. Viz, že se nazývají mistry Písma, ale ne moudrými. Proto ne každý mistr Písma, ale arci jen mistr moudrý podoben jest hospodáři, který z pokladu svého vynáší nové a staré věci. Poklad zajisté jest jmění ponenáhlu nashromážděné. Jako totiž hospodář v čas potřeby a nouze pro čest pozemskou vynáší věci nové, které nedávno tam uložil, a staré, které již dávno uschoval; tak mistr Písma (moudrý) z pokladu svého, který vnuknutím Ducha svatého uložil v srdci svém, pro slávu, jíž dosíci chce v království nebeském, vynáší a vykládá spasitelná tajemství Nového a Starého zákona ku poučení a polepšení jiných svým svatým kázáním a poučováním. Právem totiž takoví mistři jsou učení, o kterých se čte u Daniele: Kteří pak zbožní a moudří jsou, stkvíti se budou jako blesk oblohy, a kteří k spravedlnosti přivádějí mnohé, jako hvězdy na věky věčné.

Kapitola XIV.

Potrestání Mikuláše z Potštýna. Jednání Lucemburků s Ludvíkem Bavorem. Spor Janův s biskupem vratislavským. Válka mezi Francií a Anglií. Jan a Karel v Montpellieru a v Avignonu. Události v Tyrolsku. Dobytí hradů italských. Karel spojencem patriarchy akvilejského.

Téhož léta přijev k Vysokému Mýtu zbořil jsem hrad Choceň a četné jiné hrady pána z Potštýna; neboť jsem vedl toho času boj s tímto pánem, později však nastal smír. Toho času objeveny též stříbrné doly u Vřesníka.

Téhož léta jsem se vydal na cestu s mnohými pány českými, chtě dojeti do hrabství lucemburskému k otci svému, který poslal pro mne, avšak vrátil jsem se z Frankfurtu. Vrátiv se založil jsem sbor kanovníků u Všech svatých v kapli královské na hradě pražském a vydal jsem se ke králi uherskému, který byl těžce nemocen.

A dříve než jsem se ještě vrátil z Uher do Čech, otec můj přijel k Ludvíkovi, jenž se činil císařem, aby ujednal smír. Ačkoli Ludvík mi slíbil, že nebude konati žádných jednání o smír s otcem mým beze mne, nýbrž prohlásil, že chce s mým vědomím s otcem mým v dobrotě jednati, přece tento Ludvík, zapomenuv na své čestné slovo a sliby a podvodně oklamav otce mého, přiměl ho k úmluvě, dokládaje, že se již dávno se mnou smířil. A tak zavinil velikou nedůvěru mezi mnou a otcem mým a dosáhl, že otec můj ve smyslu smlouvy, která byla, jak Ludvík předstíral, uzavřena mezi mnou a jím, přijal od něho země v léno jako od pravého císaře. I smířil se s ním také a podvolil v četných věcech rozhodnutí jeho, čehož by jistě nebyl učinil, kdyby byl věděl, že já nejsem s ním ještě usmířen. Já však zvěděv to jsem spěchal k otci svému do Miltenbergu v biskupství mohučském a oznámil mu, že to, o čem tento Ludvík Bavorský s ním jednal, jest nepravda a lest. A proto nechtěli jsme ani já ani páni čeští pečetí stvrditi toho, co bylo mezi nimi ujednáno, ani uznati platnosti té dohody, a co se stalo, prohlásil jsem za neplatné, jakoby se to nebylo stalo.

Odtud jsem se odebral do Prešpurku, jenž leží na hranicích Uher a Rakous, a smířil jsem krále uherského s vévodou rakouským. Potom otec můj táhl na Moravu, maje v úmyslu krutě ztrestati Mikuláše knížete opavského a ratiborského, jemuž jsem jen stěží zjednal u otce svého milost; musil však dáti otci mému hrady a mnoho peněz.

Odtud jsem táhl obléhati hrad Potštýn, protože se pán jeho vzepřel proti mně a králi českému a že se mnoho loupeží dělo s toho hradu. A ač byl považován za nedobytný, přece jsem ho v devíti nedělích dobyl a věž, do níž se majetník hradu uchýlil, jsem strhl k zemi a také hradby i všechen hrad jsem srovnal se zemí.

Potom jsem jel s otcem svým do Vratislavě. Bylť biskup v tomto městě otce mého neposlušen, pročež otec můj se naň rozhněvav a odňal mu hrad Milič. On pak dal proto otce mého do klatby, ale otec můj vyhnal ho i s kněžími z města. A ten spor trval ještě plná dvě léta mezi otcem mým a kněžstvem řečeným.

Odtud otec můj jel do Budišína a odtamtud do Francie na pomoc králi francouzskému, protože se tehdy počínala válka mezi králem francouzským a anglickým, a zůstavil mě místo sebe v království českém. Já však ustanoviv zástupcem svým Petra z Rožmberka táhl jsem za ním přes Bavory, kde jsem nalezl švakra svého Jindřicha, vévodu bavorského, již mrtvého. Zůstavil dědicem jediného syna svého, kterého měl s Markétou, sestrou mou, hocha devět let starého. V poručnictví nad ním i ve správu země se uvázal Ludvík, který se činil císařem, na základě příbuzenství a smlouvy, kterou Ludvík uzavřel s otcem toho hocha. Proto zapudil dceru Rudolfa, vévody bavorského a hraběte falckého, syna bratra svého, která byla onomu hochu zaslíbena a oddána, a dal mu dceru svou, která ještě neuměla mluviti, řka, že chce za ni slib složiti, dokud sama nemůže mluviti; ta však z dopuštění božího zůstala němá. A odtud prošed Bavorskem přišel jsem k otci svému do hrabství lucemburského.

A odtud, jak jsem si přál, táhl jsem na pomoc králi francouzskému, jemuž tehdy král anglický oblehl město Cambrai, dříve než onen mohl sebrati vojsko své. A odtud táhl k městu St. Quentinu, pak k městu Ribemontu a odtud k Laonu. Potom se vrátil do hrabství henegavského, kam král francouzský táhl za ním až ke hranicím. Oba zřídili tábory na hranicích henegavských. Avšak král anglický ustoupil a odtáhl, nechav pole králi francouzskému, který ho čekal celý den s vojskem připraveným k boji, ač Angličané měli ve vojsku svém mnoho knížat německých. Byli to: vévoda brabantský, markrabě julišský a hrabě z Bergu, hrabě flanderský z dolního Německa, z horního pak markrabě míšeňský, markrabě braniborský (syn Ludvíka Bavora) a mnozí jiní se svolením Ludvíkovým, kterýž ustanovil toho krále anglického v Německu náměstkem císařovým.

V oněch dnech otec můj, ztrativ již dříve jedno oko, když mu druhé začínalo slábnouti, odejel tajně do Montpellieru k lékařům, aby se léčil; avšak oslepl tehdy. Já pak strojil jsem se táhnouti na pomoc králi španělskému proti králi granadskému a poslal jsem již předem lid a potřeby válečné do Montaubanu. Ale otec můj zdržel mě tajně v Montpellieru a nedovolil mi táhnouti dále.

Když se otec můj marně byl léčil, jel jsem s ním do Avignonu ku papeži Benediktovi XII. dohodnouti se s nim stran odvádění peníze sv. Petra v biskupství vratislavském. Ale ani tehdy nedosaženo dohody, nýbrž zůstalo při sporu; později však přece ten spor mezi církví římskou a řečeným biskupem o ten peníz byl urovnán. Za pobytu tamějšího svěřili jsme se tomu papeži s viděním, jež jsme měli o Dauphinovi Viennském, když jsme byli v Itálii, jak jsme se o tom výše zmínili. Avšak pro ten čas jsme uznali z jistých důvodů za lepší pomlčeti o tom před otcem svým nežli mu to pověděti a vyjeviti. A když jsme tam byli u papeže, Petr, kdysi opat fécampský, rodem z biskupství limogeského, povýšený za biskupa v Arrasu, pak za arcibiskupa v Sens a potom jmenovaný arcibiskupem rouenským, toho času kardinál kněz chrámu svatých mučedlníků Nerea a Achillea, - o němž se stala svrchu zmínka, že byl v radě krále Filipa a před ním konal služby boží na popeleční středu - přijal mě, tehdy markraběte moravského, do svého domu, když jsme byli u papeže Benedikta, a pravil jednou, když jsem byl u něho v domě jeho: "Ty budeš jednou králem římským." Odpověděl jsem mu: "Ty budeš ještě dříve papežem." A obojí to se potom stalo, jak bude níže vypsáno.

Potom jsem se vrátil spolu s otcem svým do Francie. Odtud poslal mě otec můj k sestře mé, vdově po Jindřichu, vévodovi bavorském, kterou utiskoval Ludvík, jenž se činil císařem, abych jí přispěl radou a pomocí. Když jsem k ní přijel, dověděl jsem se, že se již s ním smířila.

Odtud jsem se dal na cestu arcibiskupstvím salzburským podle Alp, zvaných Taury, a ubíraje se celý den údolím gerloským, vzpomněl jsem si na zázrak nebo vidění, jež jsem měl na den nanebevzetí blahoslavené Panny Marie v Terenzu v biskupství parmském. A v té době pojal jsem úmysl zaříditi ke cti slavné Panny hodinky, jež by byly zpívány denně v pražském chrámě, tak aby bylo o jejím životě, skutcích a zázracích každý den čteno nové čtení. To se potom skutečně stalo, jak bude níže psáno.

Odtud dorazil jsem k bratru svému do údolí innsbruckého. On zůstaviv biskupa tridentského náměstkem v hrabství tyrolském, jel se mnou do Čech, pak ke králi krakovskému, potom ke Karlovi, králi uherskému, s nímž a s jehož synem Ludvíkem, zetěm mým, ujednal smlouvy a velmi přátelský svazek.

Když tam ještě byl, přišli poslové se zprávou, že se manželka jeho a páni z hrabství jeho spikli proti němu, pročež se musil přes Bavory a Čechy spěšně vrátiti do hrabství tyrolského. Já pak po krátké době jsem jel za ním do hrabství toho do údolí Innu. A tam jsem se tajně dověděl, že Albert, nemanželský syn Jindřicha Korutanského, a jeden šlechtic, hofmistr manželky bratra mého, jednali s vědomím jejím a jiných šlechticů země o to, aby zapudila bratra mého a pojala za chotě Ludvíka, syna Ludvíka Bavora, který se činil císařem; slíbili, že ho všichni chtí poslouchati jako pána svého a ona že ho má pojmouti za chotě. Abych se o tom bezpečně přesvědčil, nastrojil jsem tajně s mladším Buškem úklady tomuto Albertovi, zajal jsem ho a přivedl lesem až na hrad Sonnenburg blíže Innsbruku. A tam dán byv na mučení doznal, že se všecko má tak, jak mi bylo vypravováno. I snažil jsem se zajmouti hofmistra, jenž však na ten čas unikl rukám mým, ale hrad jeho jsme zbořili do základů. On sám též později vydán byl v ruce mé s tou podmínkou, že má zůstati na živu, jinak však, že mohu s ním naložiti podle své vůle. O tom všem jsem podal zprávu bratru svému, jenž mi díky vzdal a řídil se mou radou. I postavili jsme stráže na hradu Tirolu nad ženou bratrovou.

Potom jsem se ubíral do Bavor k sestře své, která potřebovala mé pomoci, a odtud jsem se vrátil toitž cestou přes arcibiskupství salzburské do Tyrol a dojel do biskupství brixenského ke hradu Taufersu. Pak jsem táhl údolím cadorským k městu Bellunu a v noci jsem vešel do podhradí velmi pevného hradu Mel den před svátkem sv. mučedlníka Václava. Ten hrad držel hrabě z Cenedy, pán z Camina, a měšťané benátští, kteří byli tehdy mými nepřáteli; hrad ten však i po smíru zůstal v mé moci. Odtud jsem táhl k městu Tridentu a přišed do hrabství tyrolského pobyl jsem tam až do dne před sv. Kateřinou a na den sv. Kateřiny jsem oblehl hrad Penede nad jezerem gardským, který obsadilo vojsko Luchina Milánského a pán z Arka. Ty jsem odtud vyhnal, shromáždiv tajně vojsko ve spolku s biskupem tridentským, a na den sv. Kateřiny byl hrad odevzdán do rukou mých a já jej dal biskupství tridentskému. Pak jsem se zmocnil hradu Belvicina v území vicenzském, kteréž město i veškeré hrabství držel

Mastino della Scala. Ke hradu tomu jsem musil tajně přijeti v noci s četným vojskem a obsaditi jej mužstvem. Odtud jsem se vrátil do Tridentu a z Tridentu jsem jel do Belluna.

Když jsem tam meškal, patriarcha akvilejský napaden byl od vévody rakouského a hraběte gorického, kteří leželi polem blíže Cormonsu ve Furlansku. Patriarcha, nemoha jim odolati, poslal mi list tohoto znění: "Vám, jasnému knížeti Karlovi z rodu krále českého, markraběti moravskému, i rytířstvu vašemu oznamuji, že dům paní všech paní a panny všech panen v Akvileji jest od nepřátel těžce obléhán, jemuž přece sluhové paní a panen jsou obzvláště povinni pomoci. A proto prosím vás a všech vašich knížat vůbec, abyste pro lásku ku paní všech paní nedopouštěli, aby byly dům její a statky její zničeny."

Uslyševše tu přešli jsme se svými rytíři, více než 200 jezdci a s 1000 pěších ohromné hory, kde nebylo cesty schůdné. Ale Pán ukázal nám cestu přes Serravalle i přišli jsme s velikými obtížemi do biskupství akvilejského a druhého dne ku patriarchovi. Ten byl shromáždil lid svůj a utábořil se na naší straně blíže jednoho potoka proti nepřátelům svým, kteří leželi na druhé straně potoka, který tekl mezi námi a jimi. Oni pak téže noci zvěděvše o příchodu našem uprchli a vojsko jejich se rozuteklo. My jsme je pronásledovali a oblehli část jich v hradě. Tam jsme leželi dlouhý čas a dobývali jsme častěji toho hradu; mnozí z našich byli tam raněni.