Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ZÁPADNÍ SLOVANSKÉ

Hornolužické

3. Panna Maria kmotrou

Stalo se, že jeden muž chodil smutně po světě. A potkal cizího člověka, jenž k němu pravil: "Příteli, co tak smutný chodíš?" - "Jak bych neměl smutný chodit," odpověděl, "křtiny chci slavit, a už nikdo se nedá uprosit, poněvadž jsem jich dost často potřeboval." - "Tedy požádej mne!" řekl ten cizinec. - "Tak přijď zítra, můj nový příteli!" A když kousek dále popošel, potkal druhého cizího člověka, který též k němu pravil: "Příteli, proč tak smutný zde chodíš?" - "Jak bych neměl smutný chodit," odpověděl, "křtiny chci slavit, a nikdo už nedá se uprosit, poněvadž jsem jich často už potřeboval." - "Tedy popros mě!" řekl ten cizinec. - "Nuže, přijď zítra, můj nový příteli!" A když kousek dále popošel, potkal cizí ženu, která také k němu děla: "Příteli, proč tak smutný chodíš?" - "Jak bych tu smutně nechodil," odpověděl, "křtiny chci slavit a už nikdo se nedá uprosit, poněvadž jsem jich dost často potřeboval!" - "Tedy popros mě," řekla ta cizinka. - "Nuže přijď zítra, má nová přítelkyně!"
Příštího dne přišli k němu ďábel, svatý Petr a panna Maria. Když chtěli jít ke křtu, začali všickni o dítko zápasit, až je naposled, poněvadž to bylo děvčátko, dostala panna Maria. Po křtinách řekla odcházejíc, že si za tři roky pro svou kmotřenku přijde. Tři léta minula a když se přiblížil ustanovený den, oblékla matka všechny děti co nejpěkněji a posadila je na lavici u peci, to nejmladší ale posadila, protože bylo velmi hezké, do díže. Panna Maria přišla do jizby a spatřila tu děti sedět u peci na lavici. Začala se tázati prvního dítka: "Jsi ty moje kmotřenka?" A tak dále pořadem, ale žádné jí neodpovědělo, až na posled někde vzadu se jedno ozvalo: "Tu jsem, kmotra!" Panna Maria rozhlédla se teď po jizbě a našla svou svěřenku v díži. Vzala děvčátko sebou a šla s ním do jednoho hradu. "Zde je, má kmotřenko," řekla, "náš byt. Ve hradě je deset pokojů. Devět budeš uklízet a mést, ale do desátého jít je zakázáno. Nesmíš se do něho ani klíčovou dirkou podívat, ani se pokusit jej otevřít."
Dlouho chovala se kmotřenka věrně podle příkazu panny Marie, ale když panna Maria jednou odešla, zkusila přece, jak by se mohla do zapovězeného pokoje dostati. Když se o to všelijak pokoušela a nic se jí nepodařilo, strčila prst do klíčové dírky a hle! Když jej zase vyndala, byl zlatý. Ulekla se a honem si jej zavázala. Když panna Maria přišla domů, tázala se hned, co si udělala na prstě? - "Zelnou hlavku jsem řezala," odpověděla, "a tu jsem se řízla." Na to vzala ji panna Maria a dovedla ji do lesa. Tam posadila ji do keře a řekla: "Byla jsi neposlušna, tedy buď němá a nechoď již do mého hradu!"
Za chvíli jel pán kolem a jeho psi honili se po lese i začali najednou štěkati. Pán poručil kočímu: "Jdi se přece podívati, proč psi tak štěkají?" Kočí tam šel a našel v keři velice krásnou pannu. Poznali, že je němá a vzali ji s sebou domů. A protože byla tak krásná, vzal si ji pán za manželku. Jeho matka to nechtěla dlouho připustiti a byla proto velmi zlá na mladou ženu.
A když ona první dítě porodila, přišla v noci panna Maria, vzala děťátko a pomazala jí ústa krví. Ráno to uviděli, a její tchyně řekla, že to není jinak, že ona dítě snědla, a radila svému synovi, aby ji dal za to upálit. Avšak ten svou manželku velice miloval; nepřipustil toho, a řekl, že chce ještě počkati. A když porodila druhé dítě, přišla zas v noci panna Maria, vzala děťátko a pomazala jí ústa krví. Ráno zase to uviděli a její tchyně řekla, že to zajisté není jinak, že ona dítě snědla, a radila svému synovi ještě důtklivěji, aby ji za to dal upálit. Avšak ten horoucně miloval svou manželku, nechtěl toho učiniti a řekl, že přece ještě bude čekati. A když porodila třetí dítě, přišla zase panna Maria v noci, vzala dítě a namazala jí ústa krví. Ráno to zase uviděli a její tchyně řekla, že to dojista jinak být nemůže, že ona to dítě snědla. A přemluvila syna svého, že dal vytopiti pec a svou manželku tam dal vsadit. Bylo pak mu toho velice líto i šel se po chvilce tam podívati a hle! jeho manželka seděla před pecí na zlaté stolici a držela nejmladší dítě na ruce a po obou stranách stály dvě druhé. I divil se a těšil se nade vše a pak ještě více, když slyšel, že ona může mluviti. A ona vypravovala mu vše a pravila též, jak panna Maria s těmi třemi dětmi k ní přišla, ji z pece vyvedla a řekla: "Již jsi dost za svou neposlušnost utrpěla, poslouchej svého pána a mluv zase!" A když chtěli na to starou tchyni upáliti, prosila za ni tak dlouho, až jí odpustili. Tchyně ji pak též velmi milovala.
A ona porodila ještě více dětí a všechny byly velice hezké a poslušné. A ona sdělila svým rodičům, bratrům a sestrám, kde bydlí a že jich navštíví. To bylo jim všem velice milé a těšili se, že se jí tak dobře vede.

4. Zlatý poklad

Zámožný otec měl tři syny, které velice miloval a řádně vychovával. Starší se velmi dobře učili, ale neměli tak dobrého srdce jako mladší, Petr, který byl po lidském soudu trochu hloupý a proto také bratrům k posměchu. Starší platili též v celém okolí za švarné hochy do světa, poněvadž dovedli se již v mládí v každé společnosti dobře pohybovat. Všude byli váženi, vždyť každý také věděl, že nemusí haléře počítat a že zdědí otcův zlatý poklad. Ve všech rodinách, kde byla děvčata, rádi je viděli, a některá matka se těšila z toho, že si její dcery všímali. Petrovi sice také nikdo neházel kamení do cesty, ale přece si ho nikdo nevšímal, poněvadž nebyl nijak zajímavý. To on sám věděl, že není do světa; a proto stal se samotářem, aby otcovi ostudy nečinil. Dlouhá léta již čekali starší dva bratří, že otec jim předá usedlost se zlatým pokladem a sobě samému dopřeje pokoje. Ve vysokém stáří teprve zavolal otec všechny tři k sobě a řekl: "Moje děti! Nelze mi se déle o svůj majetek starati, chci jej jednomu z vás zanechati, rád byl bych sice všechny své milé syny stejně obdaroval, ale nemohu zlatý statek děliti. Dávám vám tři podmínky; kdo je splní nejlépe, dostane zlatý statek. Poprvé vyhraje, kdo přinese od svého děvčete nejhezčí šátek."
Vesele odešli oba starší, aniž by si pomyslili, že by Petr mohl jich předstihnouti, poněvadž neznal žádného děvčete. Vyžádali si od svých nevěst nejkrásnější šátek. Ale žádná nedala jim nejhezčí, vždyť myslila, že také její družka nedaruje nejlepší. Petr, který si dříve na zlatý statek ani nepomyslil, šel smutný za humna a nevěděl, kam by si zašel. Avšak jak se potěšil, když zaslechl neznámým, ale vlídným hlasem volati své jméno. Nemohl vypátrat, kdo ho volá; hleděl kolem, ale nikoho neviděl. Za chvíli pochopil, že veliká zelená žába na něho mluví. Na to počala se ho žába hned ptáti na příčinu jeho zármutku. Když jí Petr všechno věrně vyjevil, pravila: "Nermuť se, mám sama dceru, která ti nejhezčí šátek darovati může. Pojď jen se mnou." Na to vedla ho několik kroků dál do jedné díry, až přišli konečně do hezkého pokojíku. Ihned řekla žába své dceři, která šila u okna: "Slíbila jsem tomuto hochu šátek, dej mu svůj nejkrásnější!"
Vesele ho dovedla ke skříni, aby si sám nejkrásnější vybral. Na to přikázala jí matka, aby přece sama vybrala, že muži tomu nerozumějí. Když dostal nejkrásnější, poděkoval se přívětivě a vesele odcházel domů, kde již otec a bratří na něho čekali. Ale jak se poděsili, když musili sami uznati, že má Petr nejhezčí. Otec toho mnoho nedbal a řekl: "Moje děti! Tím není ještě nic rozhodnuto; musíte ještě druhou věc na zkoušku vyvést a každý drahocenný prsten domů přinést." Starší odcházeli zasmušilí, také Petr byl smuten, že musí obyvatelku onoho světa zase obtěžovati. Přece se osmělil a prosil ji o její prsten, který také hned dostal. Podivno mu bylo, že tu neviděl žáby, ale jen starou ženu, která po zahradě se procházela. Na to mnoho nehleděl a spěchal domů, kde ho dávno již očekávali. Vesele předložil prsten, jehož vzácnosti neznal. Také tentokrát dobyl Petr vítězství, poněvadž jeho prsten byl nejkrásnější. Bratří již si myslili, že je pro ně vše ztraceno. Ale otec řekl znovu: "Mé děti! tím není ještě nic rozhodnuto; jen ten dostane zlatý statek, kdo zítra přivede nejkrásnější a nejhodnější nevěstu." Plni radosti vyšli starší dva bratří k svým bohatým nevěstám a byli o vítězství přesvědčeni; vždyť se Petr neodvážil děvčatům pohlédnout do očí, tím méně teprve s nimi mluvit a jim lásku vyznat. Beze vší naděje šel zase za humna, vzpomněl si sice na svou dosavadní dobrodinku, ale za nevěstu ji požádati se přece osměliti nemohl. Zvolna procházel se po zahradě. Když na jednou zase zaslechnul známý hlas, který se ho ptal po příčině jeho zármutku, odpověděl: "Jak pak nemám být smutný, včera jsem si myslil, že jsem již zlatý statek dobyl; ale teď jej otec jen tomu slíbil, který si zítra nejkrásnější nevěstu přivede. Bratří se mně hodně vysmějí, když přijdu sám." Žába ho zase utěšila tím, že mu pomoc slíbila. Rychle uvedla ho do svého bytu, kde řekla žertem své dceři: "Dvakrát jsi hochu pomohla, šátkem a prstenem, ale otec chce také jeho nevěstu viděti. Tolik naděje jsme mu obě dělaly, a teď bychom ho měly vydat bratrům na smích? Pojď, dej mu ruku k zasnoubení!" Ale děvče s úsměvem odpovědělo: "Víš také, zdali chce mým ženichem být?" Petra opustila při tak přívětivých slovech veškerá bázeň a řekl: "Srdečně rád! Stále jsem jen na tebe myslil, ale neosmělil jsem se svou touhu vyslovit." Shodli se brzo a děvče šlo, aby si obléklo svatební oděv. Za chvíli přišlo opět se svojí matkou jako krásná, nádherně oblečená nevěsta. Petr dovedl ji bez váhání k otci, který se nemálo podivil, že také Petr se s dívkou zasnoubil. Po chvilce vstoupili též ostatní dva s pyšnými nevěstami. Teď poručil otec, aby si každý se svou kvapík zatančil. Dlouho netrvalo a všem třem kráskám odlétal svrchní oděv, poněvadž visel jen lehounce na těle. Petrova nevěsta měla teď ještě krásnější oděv; ony pak stály tu v docela všedních šatech. S podivením počal teď otec: "Dřív již jsme viděli, že je ona nejztepilejší; ale to jsem si nemyslel, že má pod svrchním nevzhledným oděvem ještě krásnější a nádhernější šaty! Vizte. Petrovi proti mému očekávání darovalo štěstí zlatý statek."
Přistoupil pak k Petrově nevěstě a pozdravil ji jako snachu. Poněvadž otec věděl, že by byli starší bratři Petrovi doma záviděli a ubližovali, dal jim hodně peněz, aby si sami koupili své statky a sami hospodařili.