Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

VÝCHODNÍ SLOVANSKÉ

Běloruské

23. Mráz, Slunce a Vítr

Šel si jednou jeden člověk a potkal na cestě Sluníčko, Mráz a Vítr. A tu potkav se s nimi, řekl jim "pochválen". - Komu vzdal "pochválen"? Sluníčko sobě přičítá, že "mně, abych já ho nepražilo"; a Mráz sobě přičítá, že "mně a ne tobě, neboť tebe ne tak se bojí, jako mne." - "To lžete! Není pravda!" praví konečně Vítr; - "ten člověk vzdal "pochválen" ne vám, ale mně." Počali se mezi sebou až příti, svářiti se a div že si až do vlasů nevjeli. - "Nu, jestli tak, toť zeptejme se ho, komu vzdal "pochválen" - mně, či vám?" Dohonili toho člověka, zeptali se; tu on řekl: "Větrovi." - A což, jářku, neřekl jsem, že mně? - "Počkej! já tě, ničemo, spražím!" řeklo Slunce, "vzpomeneš si na mne." Vítr pak praví: "Neboj se, nespraží; já budu váti a chladiti je." - "Tak já tě rase zamrazím," praví Mráz. - "Nelekej se, chudáku, tehdy já nebudu váti a on ti ničeho neudělá, bez větru nezamrazí."

24. Kulihrášek

Byl muž a žena. Jednou šla ta žena pro vodu, a nabravši do konví vody, jde domů. A tu vidí, ano se válí po cestě hrachové zrnko. "Vždyť je to boží dar!" pomyslila sobě, zdvihla zrnko a snědla. A z toho zrnka obtěžkala a svým časem narodil se jí synáček. A ten synáček rostl ne po letech, nébrž po hodinách, jako pšenné těsto na kvasnicích. I pěstovali a milovali se s ním co nejvíce, a dali jej do školy. Tam naučil se za rok více než jiné děti za tři, čtyři léta, a nebylo, čemu by se byl mohl ještě učiti. Tehdy přišel ze školy domů a řekl: "Nu, tatínku a maminko! dejte odměnu mým učitelům, už mi netřeba do školy choditi; už umím, chvála pánu Bohu, víc než oni." Po té šel si na ulici poskočit a našel cvoček i přinesl domů. I řekl otci: "Tu hle máš železo, jdi a dones je kováři, ať mi udělá z něho sedmipudovou palici." Otec nic neodpověděl, ale pomyslil sobě: "Pán Bůh mi dal dítě, ale ne takové jako jiným: sotva že jsem je přivedl trochu k rozumu, dělá si ze mne blázna! může-li to býti, aby z cvočku byla sedmipudová palice?" Otec měl doma hezkou sumu peněz zlatých, stříbrných i papírových, vzal je a jel do města, koupil sedm pudů železa a dal kováři udělat palici. I udělali jemu palici, vážila sedm pudů, a přivezli do domu. Kulihrášek vyšel ze světnice, vzal svou sedmipudovou palici, a tu slyší hřímati i vyhodil ji nad oblaky. Potom šel zase do světnice a řekl: "Mámo, prvé nežli půjdu, povískej mi na hlavě, něco mě štípe, jsemť ještě mladý chlapec..." Po té zdvihl se matce z klína, vyšel na dvůr a viděl mračna na nebi. I položil se na zem pravým uchem a pak zase vstal a zavolal svého otce: "Táto! pojď sem, poslouchej, jak to šumí a hučí, má palice přichází k zemí." I nastavil koleno naproti své palici, palice udeřila ho do kolena a přerazila se v půli. Tu se rozhněval na otce: "Nu, táto! proč jsi mi nedal udělati palice z toho železa, co jsem ti dal? kdybys byl poslechl, nebyla by se přerazila, než jen ohnula! tu hle máš to samo železo, jdi a dej udělati; ale svého nepřidávej nic." Kováři vhodili železo do ohně a začali kladivy tlouci a natahovati, i udělali palici sedmipudovou; a ještě zbylo. Kulihrášek vzal svou sedmipudovou palici a vydal se na cestu do světa. Šel, šel a potkal Vernihoru. "Pozdrav pán Bůh, bratře Kulihrášku! kam jdeš?" A Kulihrášek otázal se ho: "Co jsi ty zač?" A on mu odpověděl: "Já jsem silný hrdina Vernihora." - "Zdali chceš býti mým tovaryšem?" řekl Kulihrášek. A on na to: "Buď si! chci ti sloužiti." I šli spolu dále a potkali silného hrdinu Verniduba. "Pozdrav pán Bůh, bratří!" - "Pozdrav pán Bůh!" - "Co jste zač ?" otázal se Vernidub. - "Kulihrášek a Vermihora." - "A kam jdete?" - "Jdeme tam a tam do města. Drak tam žere lidi, i jdeme ho zabit." - "Nechtěli byste mne také s sebou vzíti za tovaryše?" "Buď si!" odpověděl Kulihrášek. I přišli do města a ukázali se caři. "Co jste zač?" - "Jsme silní hrdinové." - "Možno-li vám toto město zachrániti? usadil nám se tu drak a hubí mnoho lidí; třeba ho zabiti." - "Proč bychom se nazývali silnými hrdiny, když bychom ho nezabili?" Nastala půlnoc a oni šli pod kalinový most, na ohnivou řeku. Tu přišel šestihlavý drak i zastavil se na mostě, a v tom kůň zařehtal, a sokol zaštěbetal, a chrt zavyl. A on koně udeřil po hlavě: "Ty čertova mrcho, neřehtej, a ty sokole neštěbetej, a ty chrte nevyj! neb tu je Kulihrášek. Nu," povídá, "pojď ven, Kulihrášku! zdali se budeme bíti, a nebo se smíříme?" A Kulihrášek odpověděl: "Dobrý jonák proto nechodí, aby se mířil, ale proto jen, aby se bil." I začali se potýkati; Kulihrášek a jeho tovaryši sťali drakovi spolkem tři hlavy. Drak vida, že jistě musí zahynouti, řekl: "Nu bratří! jen Kulihrášek mi vadí, vás dva bych já odbyl!" A tu se začali opět potýkati a srazili drakovi ostatní hlavy, koně jeho vzali do konírny, sokola do klece a chrta do psárny; a Kulihrášek vyřezal ze všech šesti hlav jazyky a dal si je do kapsy, a tělo vhodili do ohnivé řeky. Když přišli k caři, podal jemu Kulihrášek jazyky na důkaz pravdy. Cař jim poděkoval: "Vidím," povídá, "že jste silní hrdinové a ochrancové města a všeho lidu! Jezte a píte, cokoli vám libo, vše to zdarma." I dal rozhlásiti s radostí po celém městě, aby těm silným hrdinům odevřeny byly všecky hostince, hospody i malé krčmy. A oni potom všude chodili, jedli, pili a veseli byli a o všeličem hovořili. Přišla noc, a v pravou půlnoc šli oni pod kalinový most, na ohnivou řeku, a hned také sem přijel sedmihlavý drak. Tu kůň jeho zařehtal, sokol zaštěbetal a chrt zavyl. Drak udeřil koně po hlavě: "Ty mrcho čertova, neřehtej, ty sokole neštěbetej a ty chrte nevyj! neb tu jest Kulihrášek. Nu," povídá, "vylez ven, Kulihrášku! buď se budeme bíti a nebo se smíříme." - "Dobrý jonák proto nechodí, aby se mířil, ale aby se bil!" I začali se potýkati a srazili drakovi šest hlav, jen sedmá zůstala. "Dovol, ať si odpočinem!" povídá drak; a Kulihrášek řekl: "Nečekej, že ti dám odpočinutí!" I začali se opět bíti a on srazil jemu i poslední hlavu, vyřezal jazyky a schoval do kapsy, a tělo vhodil do ohnivé řeky. Po té šel k caři a přinesl mu jazyky na důkaz pravdy. A po třetí opět o půl noci ku kalinovému mostu a k ohnivé řece; tu nenadále přišel k nim devítihlavý drak. V tom kůň jeho zařehtal, sokol zaštěbetal a chrt zavyl. "Ty střevo čertovo, neřehtej, ty sokole, neštěbetej, a ty chrte nevyj! neb tu je Kulihrášek. Nu jen vylez, Kulihrášku! buď se hudeme bíti, a nebo se smíříme." "Dobrý jonák proto nechodí, aby se mířil, ale aby se bil!" I začali se potýkati, a hrdinové srazili drakovi osm hlav, devátá zůstala. Kulihrášek povídá: "Dovol, ať si odpočinem, zlý duchu!" A on odpověděl: "Odpočívej, neodpočívej, nade mnou nesvítězíš; tys i mé bratry lstí zabil, ne silou." Kulihrášek ne tak se potýkal, jako přemýšlel, jakby draka oklamal; i vymyslil si lest a řekl: "Však od tvých bratrů jich ještě mnoho z zadu přichází - všecky je sklidím!" Tu se drak ohlídl, a v tom on i devátou hlavu jemu sťal, vyřezal jazyky a vložil sobě do kapsy, a tělo vhodil do ohnivé řeky. Přišli k caři. Cař řekl: "Děkuju vám, silní hrdinové! buďte s Bohem a vesele i směle živi, a naberte sobě, co vám koli třeba zlata, stříbra i papírových peněz." Potom sešly se všecky tři ženy těch draků i radily se vespolek: "Odkud se tu vzali ti, co nám pobili naše muže? ať jsme baby, nesvedeme-li jich se světa!" A nejmladší řekla: "Nu pojďme, sestry, po silnici, kudy oni půjdou. Já se udělám překrásným kobercem, a oni když budou unaveni a posadí se na koberec, tehdy všickni tři zahynou!" A druhá jí řekla: "A nesvedeš-li ty ničeho, tehdy já se udělám pěknou jabloní nad silnicí, a když ke mně budou přicházeti, zarazí je příjemná vůně, a jak těch jablek okusí, tehdy všickni zahynou!" Tu přijeli hrdinové ku překrásnému koberci, Kulihrášek ťal do něho na kříž mečem a hned vyprýštila se krev! Přijeli k jabloni. "Kulihrášku, bratře! dovol, ať si každý sníme po jablíčku," řekli hrdinové, a on odpověděl: "Možno-li, bratři, sníme, a nemožno-li, pojedem dál." Vytasil meč a ťal do jabloně na kříž, hned se z ní prýštila krev. A tu se za nimi hnala třetí dračice i rozevřela tlamu svou od země až do nebe. Kulihrášek vidí, že se jim zle povede; jak se uchránit? Ohlédl se a vida, že dračice naň dotírá, vhodil jí do tlamy tři koně. Dračice letěla k sinému moři napit se vody, a oni ušli dále. Potom vrátila se zas a za nimi; on vida ji na blízku, vhodil jí do tlamy tři sokoly. I vrátila se dračice opět na siné moře napit se vody, a oni ušli dále. Tu se Kulihrášek ohlédl a dračice už opět ho dohání, a on nevida jiné pomoci, popadl ty tři chrty a vhodil jí do tlamy. Dračice opět letěla k sinému moři vody se napit, a než se napila, oni zatím ušli ještě dále. On pak ohlídna se vidí, že ho dračice opět dohání; tu popadl Kulihrášek oba své tovaryše i vhodil jí je do tlamy. Dračice letěla k sinému moři vody se napit, a on utíka1 dále. Ona opět za ním; on ohlédl se a vida ji nedaleko, zvolal: "Pane Bože, zachovej mne a spas duši mou!" I vidí tu před sebou železnou dílnu a tak do té kovárny vběhl. Kováři tázají se ho: "Co's, cizí člověče, tak polekán?" - "Vzácní pánové! ochraňte mne od zlého ducha a spaste duši mou!" Kováři zavřeli kovárnu a dvéře zandali závorou. "Dejte mi, co mi náleží!" volala dračice. A kováři jí odpověděli: "Prolízej železné dvéře a my ti ho položíme na jazyk." Dračice dvéře prolízala a vstrčila jazyk dovnitř. Tu ji všickni tři kováři popadli žhavými kleštěmi za jazyk a řekli: "Jdi, cizí člověče! a dělej s ní, co chceš." On vyšel na dvůr a počal dračici sekati i rozsekal na ní kůži až do kosti, a kosti až do morku a potom ji vzal a zakopal celé to tělo na sedm sáhů v hloubi.

25. Podivní chlapci

Jeden otec měl tři dcerky; ty jednou máchaly na řece prádlo. Jel tudy králův syn. Jedna povídá: "Hle, kdybych já se za toho královice vdala, tehdy bych jedinkou jehličkou obšila celý dvůr." Druhá povídá: "Kdybych já se za toho královice vdala, tehdy bych jedinkou houskou nakrmila celý dvůr." A třetí povídá: "Kdybych já se za toho královice vdala, tehdy bych mu porodila dva syny: měli by každý na čele po měsíci a v týle po hvězdičce." Tu přijel král a vzal si tu, která řekla: "porodila bych dva syny"; i byli spolu živi rok, dvě léta a ona obtěžkala. Král odejel a přikázal mateři své: co Bůh mé žence dá, to nechť vychová. Odejel na dvacet mil, a tu dal Bůh ženě jeho slehnouti; i porodila dva syny: na čele měli po měsíci a v týle po hvězdičce. Tu mu napsala žena psaní, že jí Bůh dal dva syny: na čele mají po měsíci a v týle po hvězdičce. Pacholík to psaní jemu nesl, a přišel na nocleh k její sestře, ale nevěděl, že to sestra jeho paní. I lehl si spat; a v tom ona mu psaní vzala, odevřela, a kde bylo napsáno: na čele po měsíci a v týle po hvězdičce, to vyškrabala a místo toho napsala, že to není ani ještěrka ani had, a že se neví, co to porodila. Ten člověk došel ku králi a podal mu psaní. Král je přečetl a řekl: "Co jí Bůh dal, beze mne se nesmí utratiti." Ten člověk šel potom zase zpátky a zastavil se tam opět na nocleh; ona mu opět vzala psaní, odevřela, a co král napsal, vyškrabala a napsala tak: prvé než on se vrátí, aby ty syny zahrabala. Když pak ten posel přišel, králova žena přečetla psaní a počala plakati; bylo jí žel toho, že ti krásní synkové mají býti pochováni. I vykopala na dvoře dva hrobečky a zakopala je; a z těch hrobečků vyrostly dva javory, na každém byla jedna zlatá a jedna stříbrná halúzka. Král přijel domů a zapudil od sebe ženu svou, proto že ty děti zakopala bez něho. Král se potom opět oženil, i vzal si sestru své první ženy. Když spolu byli, tehdy ona mu řekla: "Můj muži nejjasnější! kdybychom ty javory dali poraziti a dali si z nich udělati postel." A po některém čase řekla opět: "Ach, muži můj nejjasnější! rozštípejme tu postel a spalme ji, a popel vysypejme na cestu." I hnal tudy ovčák ovce; jedna ovce zaběhla i uchvátila něco toho popele a přivedla potom na svět dva beránky: měli na čele po měsíci a v týle po hvězdičce. Tehdy ta druhá královna nenáviděla těch beránkův, i dala je zařezati a střeva na ulici vyhoditi. A ta první králova žena vyšla ven, ty střeva sebrala, uvařila a snědla, a z toho obtěžkala i porodila dva syny: na čele měli po měsíci a v týle po hvězdičce. Ti synové rostli a rostli, ale měli vždy na hlavě čepičky, nikdy jich nesundali. I zachtělo se jednou tomu králi, aby mu někdo přišel pohádky povídat; a oni mu tam řekli: jsou tu dva bratři, ti umějí povídati pohádky. Tehdy pro ně poslali a oni přišli. I začali povídati pohádku: "Byl jeden král a královna; královna porodila dva syny, měli na čele po měsíci a v týle po hvězdičce. Král zatím byl odejel na lov, i napsala mu královna psaní a poslala. Posel zašel na noc k její sestře; ona to psaní vzala, otevřela a napsala, že to není ani ještěrka ani had, a že se neví, co to královna porodila. Král přečetl psaní a odepsal, aby toho nechali na živě, ať je cokoli. Posel, jda domů, opět se tam zastavil, kde byl na noclehu. A ona zas otevřela psaní a napsala, aby to zakopala prvé než se vrátím. Tehdy ona vykopala dva dolíky - hroby, i zakopala své děti; a z těch hrobečků vyrostly dva javory, měly zlaté a stříbrné větvičky. Tehdy ta zlá sestra na to naléhala, aby je porazili a z nich udělali postel; a když se na ni položila spat, začalo se jí těžko dělati; i nařídila, aby tu postel rozštípali a spálili, a popel aby vysypali ven. Hnal tudy pastýř ovce; jedna ovčička něco toho popele uchvátila a stala se březí, i přivedla potom na svět dva beránky: měli na čele po měsíci a v týle po hvězdičce. Ta druhá královna dala ty beránky zařezati a střeva na ulici vyhoditi; a ta první královna přišla, ty střeva sebrala, přinesla domů, uvařila i snědla a z toho obtěžkala i porodila dva syny: mají na čele po měsíci a v týle po hvězdičce." Při těch slovech ti dva chlapci se poklonili, čepičky smekli, tak že celý pokoj byl ozářen. - Tu druhou ženu dal král usmrtiti, a první sobě vzal a byl s ní šťastně živ.