Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ZÁPADNÍ SLOVANSKÉ

Hornolužické

1. Jeník a Hanička

Byli jednou otec a matka; ti měli velice mnoho dětí. A otec šel do města a koupil si věrtel hrachu a dal každému dítěti po hrachovém zrnku, ale na Jeníka a Haničku se nedostalo. Plakali proto velice. Otec pak řekl: "Mlčte a neplačte, půjdu do lesa na dříví a vy půjdete sebou na jahody." Otec vzal sebou mandlík a váleček a pověsil to na strom. Jeníkovi a Haničce řekl: "Jděte už a trhejte si! Tak dlouho, dokud štípám dříví, můžete si trhat jahody." Vítr pak válečkem i mandlíkem tloukl a ony si myslily, že otec štípe dříví a trhaly jahody dál. Najedly se už do syta, džbánky měly plné a šly hledat otce. A přišly tam, kdež visely mandlík a váleček, ale tam otce nebylo. Tu se rozplakaly a běhaly a volaly kolem po lese, ale nenašly nikoho. Najednou náhodou našly perníkovou chaloupku, do které ďobaly pořád: "Ďob ďob do staré Věřiny chaloupky!" Na to přiběhla stará Věra: "Kdo tu je?" i schovaly se rychle, aby jich nenašla. Na to zase ďobaly do chaloupky: "Ďob, ďob do staré Věřiny chaloupky!" I přiběhla zase stará Věra: "Kdo tu je?" i schovaly se honem, aby jich nenašla. Potom stále znovu ďobaly do chaloupky: "Ďob, ďob do staré Věřiny chaloupky!" Tu ona rychle vyskočila a je chytila. Vzala je sebou dovnitř a pravila: "Teď vás budu krmiti," a zavřela je do chlívka a dávala jim samé housky v mléce k jídlu. Pak šla se podívat, zdali jsou už dost vykrmeny. "Jeníčku, strč svůj prstík ven, jestli jsi už dost vykrmen?" - Ale on vystrčil svou píšťalku, kterou si ještě z domu sebou přinesl. Ona do něho řízla: "Och, nejsi ještě dost tučný, je to ještě vše mnoho kostnaté! Haničko, vystrč ty svůj prstík, zdali jsi už dostatečně vykrmena?" Ona zase vystrčila ven prstík s náprstkem. Věra řízla právě do náprstka. "Och, ty nejsi ještě dost tučná."
Potom hrály si děti tak rozpustile, že Jeník ztratil svoji píšťalu a Hanička svůj náprstek. Pak přišla stará Věra zase vyšetřovat, zdali jsou již dost vykrmeny. "Jeníčku, strč svůj prst ven, zdali jsi dost vykrmen?" Vystrčil svůj prst a stará Věra řízla do něho, že se krev jen lila. "Haničko, strč svůj prstík ven, zdali jsi již dost vykrmena?" Vystrčila jej, stará Věra řízla do něho, takže se krev jen lila. "Ano, ano, jste už oba dobře vykrmeni, teď vás upeču." Zatopila hodně v své peci, vzala Jeníka a Haničku a pravila: "Teď si sedněte tuhle na lopatu." Sedaly si na lopatu hned tak, hned jinak; povídala jim pořád, jak si mají sednout, ale vždy spadly zase dolů. "Nevíme, jak si máme sednout, ukaž nám to!" Tu sedla si stará Věra na lopatu a děti ji fuk! šouply do žhavé pece. Stará Věra se docela upekla v žhavé peci a děti vyběhly si vesele před chaloupku, tam byl lesklý led na rybníku, a Jeník a Hanička klouzaly se vesele na ledě. Tu spatřila je Věřina sestra a chtěla je chytit. Honem vyběhla z chaloupky a rozběhla se na led, ale v tom klouzla, upadla a se zabila. Jeník a Hanička měly nyní perníkovou chaloupku a mají ji až do dneška, jestli ji neprodaly.

2. Právo přece zůstane právem

Byl hajný, který měl syna, jenž byl také hajným. Poslal jej do ciziny, aby se na svět podíval a se ještě něčemu přiučil. Přišel tedy do krčmy, kdež našel cizího muže, s kterým se dal do řeči. Vyprávěli si všelijaké novinky a konečně začali též mluvit o právu. A cizí muž pravil, že možno za peníze také to největší bezpráví učinit právem. Ale hajný tvrdil, že právo přece zůstane právem, a pravil, že chce se s cizím mužem o tři sta tolarů na to založit. Cizí muž byl s tím spokojen a vyjednali, že chtějí se na to zeptati tří právníků.
Šli k prvnímu právnímu zástupci a ten řekl, že jest možno za peníze bezpráví učinit právem. Potom šli k druhému. Ten také pravil, že možno za peníze bezpráví učinit právem. Naposled šli k třetímu. Ten pak jim též pravil, že možno za peníze bezpráví učinit právem. Pak šli zase domů, a poněvadž celý den prochodili, přišli teprve večer pozdě do hostince. Cizí muž pak tázal se hajného, zdali teď ještě nevěří. že je možno, největší bezpráví za peníze učinit právem, a hajný odpověděl, že sice by měl podle těch tří právníků tomu věřit, ač přece se to jemu nezdá býti správné.
Cizí muž chtěl ušetřit jeho hlavy, dá-li mu tři sta tolarů, ale v tom přišel tam jeden člověk, který cizímu muži domlouval, aby na tom trval, co si byli ujednali. Ale neudělal ani to ani ono, nýbrž vzal mu jen žhavým železem zrak a pravil při tom, že chce tehdy také uvěřiti, že právo ve světě zůstane právem, když hajný zase zraku nabude.
A hajný prosil hostinského, aby jej dovedl na pravou cestu do města. Ten ale jej dovedl na cestu k šibenici a šel po svých. Když došel hajný trošku dál, byl tam konec cesty, a slyšel bít jedenáctou. Nemohl dále a zůstal ležet doufaje, že snad tam ráno někdo přijde. Po malé chvíli uslyšel šramot, potom přišel zase někdo a dlouho netrvalo, dostavil se tam třetí. To byli tři duchové, již v noci opustili svá těla, a po světě všeliké šalby tropili. Začali mezi sebou mluviti a jeden řekl: "Dnes je tomu rok a den, co jsme se zde shromáždili a o velkých skutcích, jež jsme před rokem provedli, si vyprávěli. Pominul zase rok a právě jest na čase, abychom se dověděli, kdo mezi námi v minulém roce vykonal nejlepší skutek." Ten první odpověděl a pravil: "Já jsem v městě Ramuli obyvatelům vzal vodu; ale může se jim pomoci, když někdo vynajde, čím je pramen zacpán." - "Co pak je to?" ptal se druhý; a první odpověděl: "Posadil jsem velikou ropuchu na pramen, z kterého právě voda prýští; odstraní-li se ropucha, vyprýští voda jako dříve." - Druhý vyprávěl: "Já jsem princezně Sarahavské udělal, že se její krása ztratila a ona vyschla na kost; ale může se jí pomoci, když se vytáhne stříbrný hřebík tkvící nad její postelí." - Třetí řekl: "Dal jsem včera jednoho žhavým železem zraku zbavit; ale může se mu pomoci, když si své oči namočí vodou, která se nachází v studnici nedaleko této šibenice."
Na to bilo v městě dvanáct hodin a ti tři se ihned ztratili; hajný pak si zapamatoval vše, co slyšel, a těšil se, že může zase zraku nabyti.
Příštího dne ráno zaslechl, jak tam na blízku jede někdo kolem a prosil ho, aby mu poslal lidi z města, kteří by mu řekli, kde je ta dobrá studánka. Potom přišli různí lidé k němu, ale nikdo nemohl studánky mu ukázati, až konečně jedna stará žena. Dal se tam dovésti a jakmile si vymyl oči, nabyl též opravdu opět zraku. Tázal se pak hned po městu Ramuli a šel tam. Jakmile tam přišel, oznámil hned radě, že jim chce zas dát vody. Poněvadž však tam již bylo mnoho takových a stáli město mnoho peněz, ale žádný z nich ničeho nesvedl, nechtěli už s tím nic mít, protože by to bylo všechno marné. Ale on pravil, že chce vše udělati zdarma, jen aby mu dali několik pacholků na pomoc. Tak se stalo. Když dokopali až tam, kde byly přípravy, po kterých jindy voda tekla, do pramene zapuštěny, poslal všechny dělníky pryč a trošku ještě sám hrabal a ejhle! na prameni seděla ropucha jako pánev. Odvalil ji a hned začala voda téci a po malé chvilce byly všechny studánky plné vody. Na jeho poctu upravilo město velikou hostinu a zaplatilo mu za jeho čin mnoho peněz.
Na to šel dál a přišel do Sarahavska. Tam dověděl se za krátký čas, že je princezna tak chorá, jak to v oné noci byl slyšel, a že jí žádný lékař pomoci nemůže, tak že král slíbil, že ji ten za ženu dostane, kdo dovede její chorobu vyléčit. Oblékl se tedy v nádherný oděv, šel do králova hradu a pravil tam, že přišel z dalekého kraje a že chce princezně pomoci. Král mu odpověděl, že nemá již skoro žádné naděje; ale že chce přece ještě s ním to zkusit. Hajný povídal, že si dojde pro svůj lék. Odešel a nakoupil všelijaké mlsky a přišel zpět k princezně. Dal jí první dávku, ohlížel se, v kterém trámu tkví stříbrný hřebík. Příštího dne ráno přišel tam zase, dal jí opět trošku svého léku a při tom tahal za hřebík, až se počal hýbat. Odpoledne již cítila princezna, že je jí lépe. Třetí den přišel zase a jak princezna léku užila, sáhl zase po trámu, vytáhl hřebík docela, a strčil jej tajně do kapsy. V poledne byla pak princezna uzdravena, tak že chtěla obědvat, a král pozval hajného k velikému obědu. A ustanovili, kdy bude svatba; hajný si vyprosil, aby dříve ještě směl si domů zajeti.
A když přijel domů, přišel také do toho hostince zase, kdež byl ztratil zrak, a ten cizí muž tam byl též. Začali si vypravovati zase všelijaké noviny a hajný připomněl, co byl slyšel pod šibenicí, jak nalezl vodu a k posledu též, jak zase zraku nabyl, a řekl, že musí cizí muž teď už věřiti, že právo zůstane na světě právem. Cizí muž velice se divil a řekl, že chce věřiti.
Na to šel hajný dál a přišel k své princezně a slavili svatbu celý dlouhý týden. Cizí muž pak si umínil, že také půjde pod šibenici, že by se tam snad také takových věcí mohl dovědít jako hajný a potom též nějakou princeznu za ženu dostat. A když uplynul rok, šel tam. Slyšel bíti jedenáctou hodinu a po malé chvilce slyšel hluk, pak přišel zase někdo a dlouho netrvalo, přišel třetí. Začali se spolu baviti, a jeden pravil: "Nemůže to jinak být nežli že nás kdosi loni vyslechl, poněvadž vše, co jsme učinili, se nám pokazilo. Chceme však prve, než si budeme vypravovati své činy, vše prohledat." Hned počali prohledávat a našli cizího muže. Roztrhali ho na tři kusy a pověsili je na tři rohy šibenice.
Když pak starý král umřel, zvolili hajného za krále a neumřel-li ještě, kraluje až do dneška a stará se, aby v jeho království stále právo zůstalo právem.