Menu
Erben Karel Jaromír (*07.11.1811 - †21.11.1870)
Zlatý kolovrat (Kytice)
I.
Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede z lesa pán,
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
jede sám a sám.
A před chalupou s koně hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
"Hola hej, otevřte mi dveře,
zabloudil jsem při lovení zvěře,
dejte vody pít!"
Vyšla dívčina jako květ,
neviděl také krásy svět,
přinesla vody ze studnice,
stydlivě sedla u předlice,
předla, předla len.
Pán stojí, nevěda, co chtěl,
své velké žízně zapomněl,
diví se tenké, rovné niti,
nemůže očí odvrátiti s pěkné předleny.
"Svobodna-li jest ruka tvá,
ty musíš býti žena má!"
dívčinu k bohu svému vine -
"Ach pane! nemám vůle jiné,
než jak máti chce."
"A kde je, děvče, máti tvá,
Nikohoť nevidím tu já." -
"Ach pane! má nevlastní máti
zejtra se s dcerou domů vrátí,
vyšly do města."
II.
Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede zase pán,
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
přímo k chaloupce.
A před chaloupkou s koně hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
"Hola! otevřete, milí lidi,
ať oči moje brzo vidí
potěšení mé!"
Vyšla babice, kůže a kost:
"Hoj, co nám nese vzácný host?"
"Nesu ti, nesu v domě změnu,
chci tvoji dceru za svou ženu,
tu tvou nevlastní."
"Hoho panáčku! Div a div!
Kdo by pomyslil jaktě živ?
Pěkně vás vítám, vzácný hoste,
však ani nevím, pane, kdo jste?
Jak jste přišel k nám?"
"Jsem této země král a pán,
náhodou včera zavolán:
dám tobě stříbro, dám ti zlato,
dej ty mně svoji dceru za to,
pěknou přadlenu."
"Ach, pane králi! Div a div!
Kdo by se nadál jaktěživ?
Vždyť nejsme hodny, pane králi! -
Kéž bychom zálužněji stály
v milosti vaší!"
"Ale však radu, radu mám:
za cizí - dceru vlastní dám;
jeť podobná té druhé právě
jak oko oku v jedné hlavě -
její nit - hedbáv!"
"Špatná je, babo, rada tvá!
Vykonej, coť poroučím já:
zejtra, až den se ráno zjasní,
provodíš dceru svou nevlastní
na královský hrad!"
III.
"Vstávej, dceruško, již je čas,
pan král již čeká, bude kvas:
však já jsem ani netušila -
nu bodejž dobře pořídila
v královském hradě!"
"Stroj se, sestřičko moje, stroj,
v královském hradě bude hoj:
vysoko jsi se podívala,
nízko mne, hleďte, zanechala -
nu jen zdráva buď!"
"Pojď již, Dorničko naše, pojď,
aby se nehněval tvůj choť:
až budeš v lese na rozhraní,
na domov nevzpomeneš ani -
pojď jen honem, pojď!"
"Matko, matičko, řekněte,
nač s sebou ten nůž béřete?" -
"Nůž bude dobrý - někde v chladu
vypíchnem oči zlému hadu -
pojď jen honem, pojď!"
"Sestro, sestřičko, řekněte,
nač tu sekeru nesete?" -
"Sekera dobrá - někde v keři
useknem hnáty líté zvěři -
pojď jen honem, pojď!"
A když již přišly v chlad a keř:
"Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!"
Hory a doly zaplakaly,
kterak dvě ženy nakládaly
s pannou ubohou!
"Nyní se s panem králem těš,
těš se s ním, kterakkoli chceš:
objímej jeho svěží tělo,
pohlížej na to jasné čelo,
pěkná přadleno!" -
"Mamičko, kterak udělám?
Kam oči a ty hnáty dám?" -
"Nenechávej jich podle těla,
ať někdo jich zas nepřidělá -
radš je s sebou vem."
A když již zašly za tu chvoj:
"Nic ty se, dcero má, neboj!
Však jsi podobna té tam právě
jak oko oku v jedné hlavě -
neboj ty se nic!"
A když již byly hradu blíž,
pan král vyhlíží z okna již;
vychází s pány svými v cestu,
přivítá matku i nevěstu,
zrady netuše.
I byla svatba - zralý hřích,
panna nevěsta samý smích;
i byly hody, radování,
plesy a hudby bez ustání
do sedmého dne.
A když zasvítal osmý den,
král musí jíti s vojsky ven:
"Měj se tu dobře, paní moje,
já jedu do krutého boje,
na nepřítele.
Nevrátím-li se z bitvy zpět,
omladne naší lásky květ!
Zatím na věrnou mou památku
hleď sobě pilně kolovrátku,
pilně doma přeď!"
IV.
V hluboké pusté křovině
jak se tam vedlo dívčině?
Šest otevřených proudů bylo,
z nichž se jí živobytí lilo
na zelený mech.
Vzešlo jí náhle štěstí moc,
nynčko jí hrozí smrti noc:
tělo již chladne, krev se sedá -
běda té době, běda, běda,
když ji spatřil král!
A tu se z lesních kdesi skal
stařeček nevídaný vzal:
šedivé vousy po kolena -
to tělo vloživ na ramena,
v jeskyni je nes.
"Vstaň, mé pachole, běž, je chvat,
vezmi ten zlatý kolovrat:
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného však nedávej
nežli za nohy." -
Pachole v bráně sedělo,
zlatý kolovrat drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Kéž bych ten kolovrátek měla
z ryzího zlata!"
"Jděte se, matko, pozeptat,
zač je ten zlatý kolovrat?" -
"Kupte, paničko, drahý není,
můj otec příliš nevycení:
za dvě nohy jest."
"Za nohy? Ajaj, divná věc!
Ale já chci jej míti přec:
jděte, mamičko, do komory,
jsou tam ty nohy naší Dory,
dejte mu je zaň."
Pachole nohy přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo."
A ránu k ráně přiložil,
a v nohou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.
"Jdi, mé pachole, k polici,
vezmi tu zlatou přeslici:
v královském hradě ji prodávej,
za nic jiného však nedávej
nežli za ruce." -
Pachole v bráně sedělo,
přeslici v rukou drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Och, kéž bych tu přesličku měla
ke kolovrátku!"
"Vstaňte, mamičko, s lavice,
ptejte se, zač ta přeslice?"
"Kupte, paničko, drahá není,
můj otec příliš nevycení,
za dvě ruce jest."
"Za ruce!? Divná, divná věc!
Ale já ji chci míti přec:
jděte, matičko, do komory,
jsou tam ty ruce naší Dory,
přineste mu je."
Pachole ruce přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo."
A ránu k ráně přiložil,
a v rukou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.
"Skoč, hochu, na cestu se měj!
Mám zlatý kužel na prodej:
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného však nedávej
nežli za oči.
Pachole v bráně sedělo,
zlatý kuželík drželo.
Královna z okna vyhlížela:
"Kéž bych ten kuželíček měla
na tu přesličku!"
"Vstaňte, mamičko, jděte zas,
ptejte se, zač ten kužel as?" -
"Za oči, paní, jinak není,
tak mi dal otec poručení,
za dvě oči jest."
"Za oči!? Neslýchaná věc!
A kdo je, chlapče, tvůj otec?" -
"Netřeba znáti otce mého:
kdo by ho hledal, nenajde ho,
jinak přijde sám." -
"Mámo, mamičko, co počít?
A já ten kužel musím mít!
Jděte tam zase do komory,
jsou tam ty oči naší Dory,
ať je odnese."
Pachole oči přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
"Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako kdy prve."
A oči v důlky položil,
a zhaslý oheň zas ožil;
a panna vůkol pohlížela -
však nikoho tu neviděla
než se samotnu.
Zdroj: nefertiti, 11.09.2007
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Karel Jaromír Erben - Zlatý kolovrat (Kytice)
Aktuální pořadí soutěže
- Grully (3,5)
- Jana Lotus (2,5)
Štítky
korida Hana A.Camus sluníčko peníze nebo život peter Weiss hudba mrštíkovi Filemon idealismus sto let co bych chtěla okresní město džungle před tabulí Bohumil peter james český+školský+systém sci-fi literatura exklamace renesance dopis tetě kate strofa Lipo arizona shawshank slepý mládenec O výchově odysseovA CESTA osobnost člověka
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 708 546 606
Odezva: 0.1 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí