Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

DÍL PRVNÍ

- 1 -

Kašpar Lén vracel se z vojny domů; odbyl si svá tři léta.
Totiž domů...! Neměl vlastně žádného domova. Když z vlaku na pražském nádraží vystoupil, věděl ovšem, kam půjde odtud, jako by domů šel, ale nevěděl, až dojde, kam před vojnou jako domů chodíval, zda bude stále ještě jako doma uvítán.
Tato pochybnost, jím samým zaviněná - nestaralť se o tuto otázku po celá tři léta vojenská -, změnila se v rozpaky, dosti živě pociťované, když se octl u posledního nároží, za nímž ležel jeho "jakýsi domov".
Prošel úzkou strmou uličkou, soutěskou to, ústící do X-ské ulice na hořejším Novém Městě, a na vysoký, štíhlý, starobylý patník složil pro chvíli své břímě, neveliký kufřík, týž, ve kterém druhdy jako fasádník nosíval drobnější své nádobí na stavbu. Lén byl zedníkem v občanském životě.
Posloužil mu na vojně.
Teď byl kufřík plný hroznů, nakoupených z posledních grošů, aby něco z jižních Tyrol s sebou přivezl. Chatrné dno sešlého kufříku šestatřicetihodinnou jízdou ještě víc zchátralo, a Kašpar horlivě utíral zátylí od lepkavé šťávy, mokvající z jeho ostudného zavazadla, za celou cestu tisíckrát prokletého. Že bude v kufru z vína jenom mláto, věděl nazpaměť.
Myslil tím darem na domov. Domov? - Jak se to vezme. A - jak ho přivítají! Netrápil si tím příliš hlavu. Nepřivítají-li, půjde s Kristem o dům dále, "jejich" není, právo na ně nemá.
Ale přece jenom celá ta cesta z Rovereda až do Prahy byla sem do X-ské ulice. Po celou vojančinu ani se mu o X-ské ulici valně nezazdálo, ale když na roveredském nádraží záložníkům řekli, že přijedou do Prahy v pondělí večer před šestou, napadlo mu, že je rád, že se bude moci ještě za dne podívat.
Zdržel se ještě nějakou chvíli s kamarády při loučení; toť se ví, že to zalili, no a teď je tady.
Což, najisto ovšem nejde, a nemůže také vědět, mají-li postel prázdnou. To se ví, že tři léta nečekali na "spořádaného řemeslníka", a že měl hned, jak se postel uprázdnila, náhradníka.
Jak je jízdou rozmlácen, mrzelo by ho to zatraceně, kdyby se musil někde po špelunkách ohlížet.
Vzal chutě zas kufřík na rameno a vykročil.
Kdyby jistě nevěděl, že je na místě, ani by se hnedle nevyznal. Z novin, jež vojáci společně odebírali, věděl ovšem, že se i v X-ské bouralo, ale že tolik, ani se nenadál.
Čím víc, tím líp! To každý zedník rád vidí, když se hodně staví.
Když odjížděli před třemi lety osmadvacátníci do Trevisa, vypadalo to tu, jako když šikovatel zakomanduje: "Ruht!" - "Pohov" všechny domy z řady. Dnes čouhají tu už tři čtyři činžáky proti polední straně ve stavební čáře; hodně musily couvat.
Ty už stojí: Herg'stellt!
A hned vedle staví se nanovo.
Nad hotovým přízemkem leskly se klády lešení, prškou nalakované, ve slunci z nízka do ulice zírajícím, a někde odleskem jeho oko až oslňovaly. Kytka na rohovém stěžni se svislými papírovými fábory byla deštěm napita a svítila jak stříbrná.
Zrovna naproti staveništi s kytkou zastavil se Kašpar Lén před zvětralým domem, jaksi do sebe zhrouceným, stojícím jen tak v ruce boží a se slitováním obou sousedů, že starocha pod pažím drželi, věrní braši. Však děkovali jen spojeným silám svým, že se už dávno neporoučeli, stará Praha!
Tady v tom domě byl Kašparův domov "jak se to vezme a jak ho přivítají".
Což, hodilo by se to tuze. Třebaže dělal před vojnou jenom pačok, nezahodil by ani zděnou práci a šel by třeba za "rochně" (zedník zdiva), jen kdyby ho "paličák" (polír) tady naproti vzal.
To starý Kryštof jistě rochní tady, no, to se ví, když to tu má u huby.
S tou myšlenkou vešel do průjezdu už úplně tmavého, čapatou klenbou proláklého, jako chodba do doupěte. Schodiště sem ústící také vyhlíželo spíš jako výpad ze sluje, křivolace vedlo kamsi vzhůru.
Podkůvky na vojenských botách Lénových chrastily na kotlavé dlažbě a jasněji i tlumeněji ozvaly se na dvorku, zapadlém ve čtyřech stejně vysokých stěnách.
U nízké, hnijící dřevěné kůlny zabočil Lén do dveřního pažení bez veřejí a podle dávného, třemi lety přerušeného zvyku vystupoval po schodech, kolem osy bez zábradlí náhle zatáčejících.
Šel najisto hurtem, hmataje po hladké zdi, vyleštěné několika generacemi, a vystoupiv do patra, po několika krocích zarazil.
Tu na chodbě nenahmátla ruka skříň, v paměti jeho stojící. Prsty zajely hned k prkenné obrubě dveří, vytisknuté ze stěny tlakem sta let, a Lén poznal hned, že není něco v pořádku.
Nebyl by to jindy učinil, ale teď na dveře zaklepal.
Už dutý ozvuk poučil jej, na čem je, a skutečně, když sáhl po klice, otevřely se sic dveře šeptmo jako vždycky a jak bývá u nevyléčitelně vlhkých místností, ale z vnitřka zašilhalo na něj jediné okno bytu zrakem smutné opuštěnosti, teskně výmluvným, že se ve tmě sotva viditelně ukázalo.
"Dobrej večír!" řekl Lén do prázdného pokojíka nazdařbůh, neodpověděl mu nikdo a nic, leda stručná, nevrlá ozvěna na důkaz, že tu sama bydlí, a pak nastalo výsměšné šuškání v listoví zahrady za oknem.
Prška změnila se zase v plískanici.
Zakašlal schválně, jenom aby ještě jednou slyšel hlas prázdnoty, a zavřel...
Vtom zasvitlo na chodbě červenavým svitem z dveří protějších, které se právě tak šeptem otvíraly.
"Dopajeto," řekl jasný ženský hlas, "kohopá hledáte?"
Na prahu ukázal se stín malé postavičky ženské, která se hned vrátila pro lampu. Nebylo na ní skla, a žena svítila si čadivým plamenem nahoru na dlouhého Léna. Sotva dosáhla.
Přišlo sní ke dveřím tolik dětí, že se zdálo, že jich musí býti vzadu ještě plná světnice.
Zedník Kryštof už tady nezůstává?" ptá se Lén.
"Zavři, prosím tě, dyť táhne!" prohodil mrzutě kdosi z vnitřka.
"Ale človíčku, už dávno ne!" odpovídá ženština bez ohledu na mrzouta uvnitř.
Mrzout přišel sám; byl to ramenáč v čepici veřejného o posluhy, a vida na hlavě Lénově vojenskou čapku, změnil ihned náladu.
"A to je voják! No to pojďte, vojáčku, dál, no přijeli jste dnes, přijeli, viděl jsem u nádraží. Můj regiment a kumpanyje, to se zná."
Dveře zašeptly vlhce za celou společností a lamželezo v posluhovské čepici zdvihl za přezku u kalhot nejstaršího ze svých odnoží, vyndal pod ním něco rozviklaného, jakž takž čtyřnohého, a nabídl Lénovi.
Kluk, který čekal patrně na návrat světla, aby pokračoval ve psaní, postavil se u stolu a upjal na neznámého oči, jichž bylo vyvaleno tolik párů, kolik dětí ve světničce, nahonem neodhadný to počet.
Všichni koukali, co řekne vytáhlý mladík v obkrátlých kalhotách a kabátci těsném, na prsou násilně dopjatém.
"No tak bych si sedl přeci," přerušil mlčelivé rozpaky přednosta domácnosti v červené čepici, "však jste se prošel dost až z Netálie!"
Lén stál tu ještě s kufříkem na rameni, i postavil jej tak zostra na podlahu, že se rozviklaná deska dna úplně odloupla. Z otvoru vyhrnula se černá kaše a za ní hromada velkozrnných hroznů.
Kupa dětí vybuchla v nezkrocený smích nevinné škodolibosti, tím hlučnější, že Lén se lekl, až jazyk mezi zuby vrazil.
"A stafra, stafra, vojáčku, to ste to ňák špatně přibil!"
Tatínkův žert rozesmál děti ještě víc.
"Tak vidíte, pozvete cizího, a dělám vám tady sajrajt," omlouval se Lén, "to bude mít mladá paní radost!"
"Copak mladá paní," odtušil hostitel, "ale děti, ty budou nadávat na takovej sajrajt. Viď, Vojto?!"
Lén se vtípil, a vybíraje z nenadálého nadělení, rozdával na všecky strany dlouhýma rukama, hned až k dětským ústům dosahuje.
Led roztál, a Lén byl hned jejich, jako mezi svými.
"I jen si nedělají žádný outraty," počala Lénovi "mladá paní" onikati, potěšena z titulu a z obdarování dětí, "dáš to hned nazpátek, Vojto, a ty, Karlíku, taky!" "Však bych také nevěděl, co s tím; kdybych to tady mohl nechat všechno, jak to leží i s tím kufrem, tak bych byl nejrač..." "Mámo, dej sem teda mísu!" mínil zištně a upřímně starý. "Nestyděl bysi se, tatíku? Kdo ví, komu to ten človíček veze, a ty bys ho okraď!"
"No, myslel jsem na Márynku Kryštofovu," rozhovořil se Lén, přiznávaje se tak náhlým roztajením mezi rovnými sobě lidmi k myšlence, kterou si výslovně po celou cestu nepřipustil, "ale když už tady nebydlí ta rodina, a hledat je, kufr je od sebe..." A Lén umlkl.
Pohled, mezi jeho hostiteli nápadně vyměněný, vzal mu slovo.
Žena začala škrábat v hrnku, muž utáhl plamen v lampičce, bez cylindru hořící, a venku pleštil déšť o dlažbu dvorka.
"Kde by jako zůstávali staří," načal muž zase řeč, "to vám nepovíme... jestli jsou vůbec v Praze."
A zas mu byl plamen příliš malý, povytáhl knot, až čadil. "Staří se stěhovali s velkým rámusem, je to půl léta," dodala žena, "něco měli s domácím, ňákej škandál, snad skrz činži."
A velice rychle nakládala hrozny na mísu, tak rychle, jako by se bála, že Lén následkem nepříznivých zpráv o jeho známých dar odvolá.
"Staří, to jest rodičové," řekl Lén, "a co dělá ta holka... ?" "Ta šla už předtím, dříveje..."
"Do služby?"
"My jsme tady na Havla rok," rozešvitořila se náhle hospodyně, "no, jojojo, navlas půl léta je to!"
"A co vy jste jejich, tejeh Kryštofů, syn, přítelskej, nebo známej?" zpytal hostitel.
"Docela cizí, býval jsem u nich na kvartýře." "Tak se vám to může říct. Tak ta holka slouží. Slouží... jenže bude ona mít... moc pánů," zarepetila "mladá paní".
"Chech," zachechtl se Lén nuceně, "já taky měl moc pánů, snad naposled neslouží na vojně?"
"I bude vono mezi nima vojáků taky dost, blízko kasáren je to... "
Lén frkl na sucho, naklonil hlavu a trolil mezi prsty chudou špičku řídkého rusého knírku.
"Alto Adige," bručivě slabikoval hostitel název novin, velikými červenými skvrnami od vína rozmoklých, kufřík s hrozny byl jimi vyložen.
"Tak ono je to takový," řekl potom Lén s okázalou lhostejností, aby si nikdo nemyslil.
Nastala trapná pomlka, až konečně posluha, po hodné chvilce zahloubání do rozmočených novin, z nichž ovšem nerozuměl ani slabice, sňal cvikr, a dvě světýlka, předtím na tváři mu hrající, chvěla se nyní pod skly na složených hrstích dělníkových, ohromných vychytaných prstů, jež byly obtočeny hnedle až navrch kamennými mozoly.
"Taliánský noviny," povídal starý, ale pohlédna Lénovi do tváře, hned změnil tón a pokračoval: "No, řekli jsme, co víme, a snad i to jsme si mohli nechat! Člověk se nenadá, ale ptal jste se sám. Soudit nesmí nikdo nad druhým, každý má svou hvězdu a na tej je to psáno, co ho čeká. To víte, já klepy nesháním, to ženský vedí mezi sebou, byli tady čtvrt léta s námi na jednej chodbě, a já si děvčete tuze ani nevším', a do takových míst ani nechodím..." Byl by snad mluvil tak ještě chvíli, ale Lén se vzchopil. "Nebudu zdržovat, už je taky kolik hodin."
"Tak zaplať pánbůh za ty hrozny!" zastavila se před ním hlasem bezzubě a mazlivě breptavým matka posluhovy rodiny, "něco jsem pleskla víc, než jsem měla, ale proto se na nás nehněvají, byli by se to dozvěděli tak jako tak."
"Sbohem!" vydechl Lén ze zaschlého hrdla a sáhl na kliku; ježto se mu však toho pozdravení zdálo málo na tak dlouhé posezení, dodal ještě, odkašlav si: "Tak dobrou noc!"
Posluha provázel jej se světlem až ke schodům, a tu se Lén obrátil: "Však nemuseli, tady jsem se potmě nachodil dost... každou hodinu... "
Chvíli stáli naproti sobě, a staroch pozoruje Léna cvikrem až na kraj nosu posazeným, viděl, že se mladý záložník jaksi zarděl.
Velice zdlouhavě sáhl Lén za přeloženou obrubu vojanské čepice, vyňal odtud dvě tlusté, nezvykle tmavohnědým tabákem nabité cigarety. Jednu podal hostiteli a druhou přidržel k plameni lampy.
"Aha, z Rivoli," prohodil staroch znalecky, "ještě je tam pašujou?"
Dýmaje tak, že mu do tváře ani vidět nebylo, zahovořil Lén s unáhlenou srdečností: "Abysme si rozuměli, proč; mám já u těch lidů ještě nádobí svoje zednický, a je toho několik kousků, tak bych přece jenom rád věděl, kde oni teď zůstávají, a to se nikdo nedozví než od té, od... toho děvčete..."
"Ale cakra, cakra to nádobí, zednické nádobí, mám já už taky hlavu, aby ji hodil psu, dyť tady nechali nádobí plnou sednici, dyť se můžete hned na to podívat, a že mě to hned nenapadlo!"
Zavadil loktem o dveře prázdného bytu, otevřely se šeptem, a vysoko nad hlavou posvítil Lénovi dovnitř. Bylo tam vidět v koutě skutečně něco zednického náčiní, lžíci, kladívko, krokev, váhu vodní, misku na cement a několik fasádnických dlouhých pravítek, motouzem svázaných.
"Vydal bych vám to hned beze všeho," řekl nenadálý přítel Lénův, třebaže Lén nijak nevypadal, jako by se chtěl na svůj majetek bezodkladně vrhnout, "ale to víte, že k tomu musí být domovník, no, přijděte si zejtra."
Ale Lén se nehýbal, stál jako dub, jenom z jeho cigarety valily se valouny kouře.
Staroch hleděl na něj chvíli upjatě pozorně, v očích kmitla mu jiskra porozumění a pološeptem prohodil: "Je to u cajkhausu hned za rohem v Červené uličce."
Jaksi ostýchavě sáhl Lén za čepici a podal mu ještě jednu tlustou cigaretu. Týmž zajiklým hlasem, zlomeným zprávou o přebývání Kryštofovic děvčete, vydechl ještě jednou: "Sbohem!" a rychle odešel.
"Copak bude s tím kufříkem?" volal za ním staroch, když už Lén byl dávno na dvorku...
Stoje zase ve vratech, Lén po několikastokráte už od té doby, co svlékl vojáka, opětoval marný pokus, uvésti civilní šat, naposled před třemi lety svlečený, v soulad se svou postavou; ale ani tentokráte nepodařilo se mu přetáhnout útlou vestičku přes vychrtlý břich, a také rukávy kabátce couvly hned zas nazpět do poloviny jeho ploského, ale širokého předloktí.
Přivíraje oči štiplavému kouři nejsprostší vlašské cigarety, četl na červené tabulce přes ulici, osvětlené již výstražnou stavební lampičkou: "Stavba domu Jindřicha Konopíka..."
Deštěm polita leskla se tabulka krvavě od rudého skýlka lampičky, a Lén utanul zrakem na ní, choule se jaksi zimomřivě před dešťovými kapkami u vrat. Hnedle jej tu v Praze mrazilo, zvykl na tridentskou pohodu.
"Jindřicha Konopíka," šeptal a náhle jím to jméno pohnulo do kroku. Udělal dva tři a nad jasně osvětleným krámkem kupeckým hned vedle vrat na nepoměrně veliké tabuli firemní četl tože jméno: "Jindřich Konopík, obchodník se zbožím koloniálním."
"Na mou duši, ten samej! Tak vida, zrovna naproti si to koupil," prohodil Lén sám pro sebe, "no, to se mu může hned říct o práci."
Přešel před krámkem sem tam, ošíval se chvilku: "Jednou to není zednický, říkat pánu a ne mistru polírovi, a po druhý sem musím zejtra tak jako tak, a za třetí mám hlad jako pes."
Ale než se dal na pochod, podíval se přece na okamžik, ale důkladně do krámku. U samých skleněných dveří skloněn nad pultem přebíral se v účtech mužík, na pohled nemladý, jak se podle jeho úplně holé, jak slonová kost bílé lbi souditi mohlo.
"Ale! Pan Konopík!" pomyslil si Lén, "ten špatně hospodařil za ty tři léta s vlasama."
A bylo mu do smíchu, leč jen na okamžik. Vzápětí zabolelo ho jako spálenina na duši; jako když puchýř nedávno vzniklý prodře. Lén věděl, odkud jej má.
Zahnul těsně k potemnělé řadě domů, aby se skryl co možno před deštěm, nyní tak těžkými kapkami padajícím, že slyšitelně klepaly na skla svítilen, v nichž plynové plameny po větru plápolaly jako přišpendlený motýl. A vítr, jak letěl ulicí, udeřil po řadě na všechny svítilny a každou zachřestil.
Lén šel dlouho, neustále potahuje krátkou vestu přes pás, až konečně zastavil u uzenářského krámku poslední jakosti. Žaludek zatáhl v něm za jícen zrovna vztekle právě v tom okamžiku, když uhodl svůj čas, jako bývá u všech dělných lidí. Ohmatal pod obrubou vesty v kapsičce tři zlatníky a něco drobných.
Z krámku vyšel Lén s ohromným kusem čehosi, patrně velice chutného; hlavu do archu novin, v němž se pochoutka jeho jako plástev prsti černala, zrovna zatínal. Naposled hltavost jej tak překonala, že si až zastavil i obrátil se až doprostřed jízdní dráhy, a tu hostinu svou dokončil rvačkou s notným klínem chleba. Byla ho čtvrtka i ubývalo ho mezi zuby Lénovými sousty bezmála jako pěst.
Arch novin, od hojného tuku až do černa skvrnitý, držel prázdný mezi dvěma prsty svislé ruky chléb dojídaje, až z něho zbyl umolousaný chuchval střídky. Nebyl to velký kus, ale Lén přes to, že jedl až dosud stejně hltavě, za nic na světě nebyl by do úst vpravil tento zbytek.
Pomalu zabalil jej do papíru, smáčkl v dlani, a po dvou třech krocích, jda stále uprostřed ulice, papír upustil.
Šoural se stále pomaleji, až zatočil do těsné křivolaké uličky a v ní zapadl do výčepu lihovin, zabořeného hluboko v chodníku a do dálky jako zhasínající ohniště svítícího rubínovými, zelenými, žlutavými lahvemi výkladce.