Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

3
Oznamuje se, že Edudant a Francimor ve škole pozor nedávají a při vyučování kouzla provozují

Neptejte se, co vyváděla madame Halabába, když dostala od úřadu přípis, že musí své dítky posílat do školy.
"To přece nesmí být," pokřikovala, "když děti budou chodit do školy, kdo zůstane doma, kdo bude hlídat dům, ošetřovat zvířata a chodit do lesa hledat čarodějné býlí? Já tadyhle platím ukrutné daně, a nikdo nebere na mě ohled. Oni si ti páni myslí, že na ubohou vdovu si mohou dovolit, ale to jsou na omylu."
I sebrala se a došla si na úřad, aby to pánům jaksepatří pověděla. Ale nebylo jí to nic platné, protože zákon je zákon a podle zákona musí každý chodit do školy.
A tak nastal den, kdy bylo se oběma bratrům odebrati do školy, aby byli přítomni vyučování. Drak Verpanides se s nimi srdečně rozloučil a přál jim mnoho štěstí na dráze vědy. Kocour Šmakovník a kozel Rudolf si to nedali vzít, aby dítky do školy nevyprovodili.
Matinka jim dala s sebou jídla, aby ve škole netrpěli hlad. A kozel Rudolf nesl Francimorovi kabelu s učením, aby se nemusel příliš namáhat, ježto byl těla slabého, kdežto Edudant si nesl svoje učení sám.
Kocour kráčel vedle a napomínal bratry, aby dávali pozor při vyučování a dobře se učili.
"Vědění je moc," pravil kocour Šmakovník poučně, "to, co se jednou naučíte, nikdo vám nemůže vzít. Podívejte se na mne. Protože jsem se v mládí dobře učil, přivedl jsem to tak daleko. Mám dobré místo u vaší paní matinky, a kdybych o to místo přišel, nemusím si dělat starosti. Takový vzdělaný kocour jako já vždycky živobytí najde."
Edudant i Francimor museli kocourovi rukoudáním slíbiti, že ve škole budou pozorni a že budou všech nařízení a předpisů dbáti.
"Jsem přesvědčen," pravil kocour Šmakovník, "že mne nezahanbíte a že mi vždycky budete působit radost."
Všecky děti se ohlížely na nové žáky, kteří do třídy vstoupili. Protože byli největší ze třídy, přikázal jim pan učitel, že budou seděti v zadní lavici.
Musíme pověděti, že se bratrům učení pranic nelíbilo. Doposud byli zvyklí svobodě, mohli si činiti, co jim libo, ale nyní museli sedět, ruce na lavici, nesměli se vrtět ani mluvit nahlas, jinak jim hrozily přísné tresty.
Byly to dlouhé, předlouhé hodiny a bratři netrpělivě čekali, až je zvonek školníkův vysvobodí. Div neplakali, tak se jim stýskalo po domově. A myslili si, že je to velká nespravedlivost, když Rudolf, Šmakovník i Verpanides si pěkně můžou zůstat doma, zatímco oni si musejí hlavu mořit.
Ale tu si Francimor, který byl hlava vynalézavá, vzpomněl na čarodějnické umění a všelijakými kouzly způsobil, že školníkův zvonek předčasně zazvonil, a tak ukončil vyučování. Stačilo pouze zastříhat ušima a vypláznout jazyk, načež zašeptati slova "abr-kabr-domine", a už zvonek sám od sebe zazvonil.
Když se to několikrát opakovalo, všiml si toho pan řídící, a káral proto školníka. Ten se ale hájil, že nezvonil, a tvrdil, že to museli udělat nějací nezbedové. Dával si pozor, aby takového žáčka chytil, ale ovšem se mu to nikdy nepodařilo. Tenkrát si nikdo nepomyslil, že by to mohla být kouzla.
Podníceni tímto úspěchem, počali si bratři vymýšlet ještě všelijaké jiné kousky k obveselení svému i svých spolužáků. Všechny děti, které toho času chodily do oné školy, vzpomínají ještě dnes na ta vyražení, která jim způsobili hoši staré čarodějnice.
Nemohu vypočítat všecky takové kratochvíle, neboť se na to už nepamatuji. Dám vám pouze k lepšímu onu příhodu s diktátem, jestli jste o tom neslyšeli, tak dávejte pozor.
Naše slečna učitelka napsala na tabuli úlohu pod názvem "Vyjděme si na procházku".
"Je krásně, vyjděme si na procházku do blízkého lesa. Ptáčkové tam libě pějí. Potůček bublá. Matinka nám dá s sebou džbán a my budeme sbírat jahody. Také tam rostou květinky a my si uvijeme věneček."
Učitelka napsala diktát a děti měly z tabule opisovat. Když dopsala, sedla si ke stolu a dívala se do třídy.
Najednou vidí, že děti nepíší, ale vyvalují oči, a pak spustily veliký pokřik. Nevěděla, co se děje, ale když celá třída ukazovala prstem na tabuli, obrátila se a s úžasem uviděla, co se stalo.
Na tabuli na místě slova "les" vyrostl smrček a místo slova "ptáčkové" uviděla jednoho kosa a jednoho stehlíka, kteří zpívali z plna hrdla. Místo slova "potůček" vytékal z tabule pramének čisté vody a zurčel jako skutečný lesní potůček. Tabule se zapestřila různými květinami, které se samy od sebe svinuly ve věneček.
To se rozumí, že byl ve třídě poprask a z učení té hodiny nebylo nic. Slečna učitelka běžela pro pana řídícího, aby se šel podívat na ten div. Když se ale vrátila, kouzlo se ztratilo a na tabuli byl krasopisný diktát jako dřív. Pan řídící se moc zlobil na slečnu učitelku, že ho vyrušuje, a nechtěl ničemu věřit.
Také školníka pokáral za nesprávné zvonění. Hrozně mu vyhuboval a nešťastný školník odebral se nejprve do blízké kořalny a tam se opil, načež odešel do města a dal se na vojnu. Od té doby nikdo o něm nic neslyšel.
Edudant a Francimor byli ovšem za svoje čarodějné kousky od dětí ve třídě velmi váženi a mnohý chlapec i dívka doma mořili své rodiče, aby je dali na čarodějnictví.