Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

6
Školní mládež v brlohu loupežnickém

A tak užily děti za to odpoledne pod hradem Krucemburkem mnohé zábavy. Den se chýlil k západu a počalo se stmívat. Učitelé pomýšleli na návrat a počali svolávat děti. Avšak Edudant s Francimorem přemluvili spolužáky, aby i zpáteční cestu vykonali na čarodějném koštěti. Děti s jásotem uposlechly a zaujaly svá místa. A když Francimor zavelel "hotovo!", tu se koště počalo vznášet, letělo stále výš a výš, všecky předměty na zemi, stromy, domy, jakož i dobytek, počaly se zmenšovat a koště zmizelo v oblacích.
Letělo s větrem o závod, rychlostí nejméně tří set kilometrů za hodinu, letělo závodním tempem. Edudant, který řídil koště, zvyšoval stále rychlost, protože zpozorovali, že se blíží bouře.
Starostlivě zíral na černé mraky, které se zlověstně kupily na obloze. Netrvalo to dlouho a z mračen vyšlehl modrý blesk a vzápětí zaburácel hrom. Aby unikl bouři, vzlétl Edudant s koštětem ještě o několik set metrů výše. A děti se dívaly, jak hluboko pod nimi křižují se blesky a burácí vichřice.
Když se mraky roztrhly, tu seznal Edudant k svému znepokojení, že ztratil směr. Mimoto znamenal, že koště trpí nějakou poruchou, a proto se musel odhodlat k nouzovému přistání.
Byla už tma a hvězdy se třpytily na hluboké obloze, když koště se svým obecenstvem přistálo na louce poblíže lesa. Byl to les ohromný a tajemný, který kryl v sobě mnohou zlou a divokou zvěř. Edudant s Francimorem se radili, co si mají počít, a rozhodli se vejít do tohoto lesa a putovat tak dlouho, až by došli k lidskému příbytku, který by jim poskytl nocleh. Děti byly unaveny a mnohý z chlapců se v lese bál, ale nechtěl dát před Edudantem a Francimorem svůj strach najevo.
A tak šli a šli, a cesty pořád neubývalo, tma byla tmoucí a z houštin ozývalo se zlověstné vytí dravé zvěře. Některé bázlivé děti počaly plakat a volat maminku. Tehdy se Edudant rozhodl pro krátký odpočinek a velel Francimorovi, aby se vyšplhal na vysokou borovici a rozhlédl se po krajině, neuvidí-li někde světla...
Francimor ochotně vyhověl a mrštně se vyšplhal až na vrcholek stromu. Po chvíli se ozval: "Vidím světlo!"
"Kde?" tázal se Edudant dychtivě.
"Počítám," odvětil Francimorův hlas, "že je to světlo vzdáleno asi dva uzle neboli námořské míle směrem severoseverovýchodním, na sedmdesátém prvém stupni, počítáno podle poledníku greenwichského."
"Výborně!" zamručel Edudant.
Francimor slezl ze stromu, děti se seřadily do párů a za zpěvu "Krásný vzhled je na ten boží svět, la-la -" daly se na pochod.
Počítám, že se nešlo ani půl hodiny, když tento průvod přišel na pustou paseku. A ajta! Na té pasece spatřily děti rozsáhlý dům, podobný panskému sídlu. Z oken tohoto stavení zářilo jasné světlo. Bylo slyšeti hlučný zpěv a děti rozeznaly slova:

"Králové a knížata
nemají nás v moci,
jsme jak dravá zvířata,
máme den i v noci."

Francimor se připlížil k oknu, a když nahlédl do světnice, tu spatřil, že kolem stolu sedí divoce zarostlí mužové, pijí opojné nápoje z velikých hrnců, které se v domácnosti užívají na vyvařování prádla, a vysmolenými hrdly zpívají:

"Měsíc je náš i slunce,
hvězdy nás osvětlujou,
kde my se jen ukážem,
všude na nás hned čujou!"

Francimor poznal, že to jsou loupežníci, kteří zpívají svoji starodávnou loupežnickou hymnu. Edudant, slyše tuto zvěst, se velmi zarazil a mínil, že by loupežníci mohli dětem ublížit a že by bylo lépe v tichosti odtáhnout.
Tak se radil s Francimorem, co by se mělo podniknout, když tu vyšel jeden z tlupy loupežnické ze dveří, aby v nočním vzduchu svou rozpálenou hlavu ochladil, a spatřil před domem školní mládež.
"Hola!" vykřikl loupežník. "Co to vidí oči mé? Jací to cizáci přišli k našemu příbytku? Snad nepřišli špehovat, aby nás vydali do rukou vládního vojska?"
Vůdce loupežníků uslyšel tuto řeč a zaklel: "Ha, ďáble! Do zbraně, kamarádi! Jsme obklíčeni!"
Někteří loupežníci uposlechli vyzvání svého vůdce a chápali se zbraně, jiní však hledali spásu v útěku. Zdvihl se náramný hluk, z něhož pronikalo velení vůdce loupežníků: "Vpravo toč! - K líci zbraň! - Vlevo hleď! - Hurá!"
Konec tomu poplachu učinil Francimor, který vykročil dopředu, smekl klobouk, způsobně se uklonil a takto pravil: "Vzácní loupežníci! Nepřišli jsme, abychom vás zahubili nebo vám nějak jinak ublížili. Nejsme nepřátelé aniž zvědové vládního vojska, nýbrž školní mládež, která zabloudila na výletě a nyní hledá přístřeší."
Slyše tato slova, upokojil se vůdce loupežníků a odvětil: "Pravíte, že nejste nepřátelé aniž zvědové vládního vojska. Uši mé s radostí slyší tuto zvěst, jenom mluvíte-li čistou pravdu. Vrdloužete-li, pak běda vám! Neboť já jsem strašný vůdce loupežníků Celerini z Papadocie zván. Mé jméno je známo v celém kraji a budí všude náramný strach."
Tak pravil strašný vůdce loupežníků a zamával svým palašem nad hlavou.
Avšak Francimor děl: "Nikoli, generále, ujišťuji vás, že čistou pravdu mluvím. My toužíme pouze po odpočinku, neboť zítra máme počty, mluvnici a náboženství a nechceme zameškati vyučování."
Vůdce loupežníků zastrčil palaš do pochvy a řekl: "Pravíš-li a kážeš, že zítra máte počty, mluvnici a náboženství, pak jsem spokojen a boje s vámi nevyhledávám."
Povstal a zvolal mocným hlasem: "Kokrhelini!"
Z řady loupežnictva vystoupil jeden ozbrojenec malé postavy, ale náramného kníru. Předstoupil před svého velitele, poklonil se až k zemi a otázal se: "Čeho žádáš, mocný vůdce?"
Mocný vůdce Celerini z Papadocie pravil: "Velím tobě a káži, abys pro hosty připravil večeři a nocleh, nechceš-li býti o hlavu kratší."
Kokrhelini položil ruku na srdce a odtušil: "Má se státi, jak tvoje vůle poroučí."
"Nyní," děl vůdce, "zanechte mne o samotě, neboť já chci v klidu rozjímati o svých slavných činech."
Všichni po špičkách opustili síň, aby se odebrali do vedlejší komnaty.
Kokrhelini zabil berana a upekl ho na rožni, aby připravil školní mládeži chutnou večeři. Dítky pojedly, načež si utřely mastná ústa, svlékly se a ulehly na lůžka.
V sídle loupežníků rozhostil se klid.