Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

7
Edudant a Francimor mají nedorozumění s královnou víl

Druhého dne zrána, kdy školní mládež ještě spala, panoval před domem, který se nazýval Loupežnická beseda, čilý ruch. Loupežníci čistili zbraně a sedlali koně. Z toho bylo zřejmo, že loupežnická tlupa se chystá na výpravu.
To také potvrdil sám vůdce Celerini z Papadocie. Kázal svému služebníkovi Kokrhelinimu, aby k němu přivedl Edudanta a Francimora. Když se tak stalo a oba bratři se dostavili, tu pravil vůdce: "Obdržel jsem zprávu, že velkopopovičtí kupci půjdou dnes večer na jarmark do Pletených Střímelic. Moji zvědové mi zvěstují, že se budou ubírati kolem řeky Orinoka, přes pohoří Ponta del Gada a kolem hradu Kynžvartu. Rozhodl jsem se, že udeřím na ně plnou silou, rozpráším je a zmocním se jejich měšců. To je moje vznešená vůle."
Edudant přikývl a pravil: "To je zajímavé."
Také Francimor pochválil vůdce loupežníků a pravil, že už ho dávno žádná zpráva tak nepotěšila jako tato.
Vůdce loupežníků měl radost z té pochvaly a pokračoval: "Po dobu své nepřítomnosti svěřuji vám tento dům a domácnost. K ruce jsem vám ustanovil svého věrného sluhu Kokrheliniho, jenž je povinen všech vašich rozkazů dbáti a ve všem vám býti nápomocen. Doufám, že při svém návratu všecko v pořádku vynatrefím, jinak běda vám! Krutá moje pomsta by vás stihla! Blesky boží!"
A slavný Celerini zaskřípal zuby a blýskl hrozivě očima.
Avšak bratři položili si ruku na srdce a pravili: "Vůle vaše, ó skvostný vůdce, je naším rozkazem. Učiníme všecko možné, abychom si zasloužili vaší milosti."
"To rád slyším," zavrčel vůdce loupežníků a propustil oba bratry v milosti.
Brzy poté vsedli loupežníci na koně, a když se celá tlupa shromáždila před domem, tu vůdce Celerini z Papadocie přehlédl hrdým pohledem své vojsko, vytáhl palaš a zavelel: "Poklusem pochod! Peklo a vítězství!"
"Peklo a vítězství!" opakovali loupežníci. Pobídli své oře a brzy loupežnický houf zmizel z obzoru.
Edudant a Francimor, s nimi pak školní mládež, osaměli v domě, kterýžto se nazývá Loupežnická beseda. Pan loupežník Kokrhelini mínil, že by se měl dát dům zatím do pořádku, neboť bylo už nejvýše načase. Školní mládež chopila se té myšlenky a horlivě se dala do uklízení. Holky myly nádobí a smýčily pavučiny a kluci drhli podlahu a chodili pro vodu. Kvečeru byl dům čistý jako z kastličky a nikdo by neřekl, že je to pelech loupežnický.
A když nastal soumrak, tu řekl Francimor, že by bylo příjemné užít procházky po lese a nadýchat se čistého vzduchu. Edudant se chopil této myšlenky a svolal školní mládež. Hoši i holky se seřadili do párů a vydali se do lesa. Bylo už hezky šero, ale děti se nebály, nýbrž vesele rozmlouvaly, poskakovaly a zpívaly.
Jdou, jdou a najednou uslyší krásnou hudbu. Nikdo nevěděl, odkud ty zvuky přicházejí. Vyšli z lesa a uviděli rozsáhlou mýtinu. Nad tou pasekou stál veliký měsíc a v jeho světle spatřili víly a rusalky, kterak se drží za ruce a tančí. Tancovaly půvabně a dovedně jako nějaké baletky a děti se v prvním okamžiku domnívaly, že tu předvádějí své umění slečny od divadla. Nedaleko byl rybníček a na hrázi seděl jakýsi zelený dědeček a hudl na saxofon těm vílám do tance.
Všichni se kochali tím krásným divadlem, ale za chvíli to kluky omrzelo a oni se počali vílám vysmívat, pokřikovali na ně posměšná slova a vyplazovali na ně jazyk. Zkrátka po způsobu klukovském kazili děvčatům hru.
Víly to zpozorovaly a počaly žalovat své královně.
"Oni nás nechtějí nechat!" stěžovaly si.
"Kluci se na nás šklebí!"
"Ať nás nechají!"
A jedna víla po druhé nechávala tance. Pokřikovaly: "Fuj, fuj, nehrám!" a vzdorovitě odcházely stranou.
Královna víl se rozhněvala a přistoupila k Edudantovi a Francimorovi a obořila se na ně: "Žádám vás, abyste odvedli svoje haranty a nechali nás na pokoji. My máme teď hodinu rytmiky a nepřejeme si býti vyrušovány."
"Paní," odvětil Francimor důstojně, "vaše poznámky bych si vyprosil. Tohle nejsou žádní haranti, ale školní mládež."
"My si také nikoho nevšímáme," křičela královna víl, "a nechte nás tedy na pokoji. Nebo se dopálím, popadnu smeták a namlátím vašim uličníkům, co se do nich vejde."
"Dovolte!" ozval se Edudant popuzen. "To bychom si vyprosili. Svoje děti si trestáme sami."
"Máte ty děti pěkně zvedené," pravila královna víl s opovržením. "Je vidět, po kom jsou. Fuj, vy hambáři hambatý!"
"Co se to opovažujete, osobo?" ozval se Francimor.
"Cože?" rozkřikla se královna. "Já nejsem u vás žádná osoba! Já jsem rozená Hopsandová, rozumíte? Můj otec byl majorem v armádě krále trpaslíků. Unerhört!"
"To je neslýchané!" přitakaly ostatní víly.
"Dámy," pravila královna rozechvělým hlasem, "nebudeme se přece baviti s těmi nevzdělanci. Pojďme domů!"
Tleskla do dlaní a na to znamení víly odkvapily. S nimi zmizela i jejich královna.
Zelený dědeček se díval na tento výjev, pak se plácl do stehna a pravil: "Tak a teď to máme!"
"Co máme, zelený dědečku?" otázal se ho Edudant.
"Nic nemáme," odvětil tázaný žalostně, "a takhle do smrti nebudeme nic mít. Ona," ukázal směrem, kde zmizely víly, "totiž ta královna víl si mě objedná, abych jim hrál k tomu skákání, a když má přijít k placení, tak je v prachu. Sakulentský dílo! To jsou nejčkon obchody!"
"Kerej voni jsou?" tázal se Francimor.
"Já jsem takto zdejší vodník," objasnil zelený dědeček. "Ale ono to hastrmanství za dnešních časů nevynáší, a tak si přivydělávám hudbou. A teď mám škodovat, jak račte vidět. Zadarmo jsem hrál. Podruhé si zas na mě přijďte!"
A zelený dědeček si rozhořčeně odplivl.
Chvilku panovalo ticho. Pak si vodník vzpomněl, že rozmlouvá s pány, aniž se představil, i uklonil se a pravil: "Moje jméno je Hugo Vodňanský."
Oba bratři se taktéž uklonili. Edudant se zamyslil a děl: "Vodňanský, Vodňanský... to jméno je mi nějak povědomé..."
"Nemáte ve Vodňanech příbuzného?" tázal se Francimor. "Já tam totiž znám nějakého pana Wasservogla..."
"Takový pomenší se skřipcem," připojil Edudant.
"Bodejť!" vzkřikl zelený dědeček radostně. "Nebudu znát Wasservogla z Vodňan. Oskara Wasservogla. Je to můj strejda. Maminka od mý sestřenice je jeho švagrová. Náramně hodnej pán. Byl dlouhý léta předsedou tamější izraelské náboženské obce. Pak jim s tím sekl, že prej to nemá zapotřebí. Copak dělá strejda Wasservogl?"
"To víte," řekl Edudant, "tak pořád stejně..."
"To jináč nejde," přitakal vodník. "No, pánové... když jsme se tak sešli, nechtěli byste mne poctít návštěvou v mém příbytku na dně tohoto rybníčka? Já bych vám ukázal svoje dušičky v hrníčku. Mám velkou sbírku..."
Bratři zdvořile odmítli.
Zelený dědeček se podrbal ve vlasech a zašilhal po školní mládeži, která se seskupila kolem a naslouchala rozmluvě.
Chvilku si odkašlával, i zdálo se, že má nějaké přání a že se mu s tím nechce ven.
Konečně promluvil: "Vzácní páni, nedovolili byste mně, abych si jednoho chlapečka nebo holčičku stáhl do vody? Já bych si chtěl rozmnožit sbírku dušiček..."
"Ani nápad!" vzkřikl Edudant.
"Třebas támhle toho malýho...," škemral vodník, "nevídáno... ono vám neubude. Dyť je takovej chcípáček. Beztoho ve škole propadne. Vám to nic neudělá, a já budu mít o jednu dušičku víc."
Pokročil vpřed a chystal se chytit onoho chlapce za nohu, aby jej stáhl do hlubin.
Edudant mu zakročil cestu.
"Jestli se toho opovážíte," řekl výhružně, "pak vám vypiju rybník, a vy budete na suchu!"
Toho se vodník zalekl. Zoufale zakvílel a žblunk! skočil po hlavě do vody a byl tentam.