Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1

Zavítáš-li, milý čtenáři, někdy do okresního města V., prosím, abys mne poctil návštěvou. Nepohrdej stařenou sirotkem, jež ráda u sebe vítá cizí tváře a kterou mnohé a podivné události jejího života nutí, aby svoje vzpomínky sdělovala s každým, jenž je ochoten poskytnouti sluchu žvatlavé ženě.
Můj příbytek najdeš snadno. Obývám přízemní domek, zvetšelý a nevzhledný, jehož zdi se stářím rozestoupily a propadají se do země. Když se blíží vlhký čas, tu pod mnohým nánosem vápna zjevuje se nápis:

mouka, vařivo
líh k pálení
smíšené zboží
hrací karty
kolektura c. k. loterie
rýžové kartáče
jakož i
prodej bičů.

Tento domek ve společnosti s ostatními tvoří ulici, jež sluje odpradávna Splašenou. Původně se nazývala Kostelní, neboť na jejím konci je skvrnitý trávník, jenž obkličuje kostel svatého Kosmy a Damiána. Leč tento název je místnímu obyvatelstvu neznám. Lid ji nazývá Splašenou, neboť sbíhá po prudkém kopci a její stavení jsou obrazem poděšeného stáda.
Konečně nazývala se Kostelní pouze za dob své mladosti. Od té doby bylo jí častokráte měnit jméno podle rozmaru doby. V pohnutých dobách politických událostí nazývala se Deklarantskou, a když pak byl zlomen pasivní odpor našeho poselstva, tehdy přijala název ulice Václava Beneše Třebízského. V nejnovějších časech pak byla pojmenována třídou Osvobození. Moji krajané však nenalezli záliby v žádném tomto názvu a setrvávají při své přezdívce. Pročež, chceš-li dospěti cíle, ptej se na ulici Splašenou, číslo třicet sedm, a slečnu Hedviku Špinarovou.
Sedávám za oknem, jež zdobí různobarevné koule hortenzií, a dívám se na ulici. Mnohý chodec přejde za den; avšak já nepoznávám jeho tváře. Podobám se onomu chlapci z pohádky, jejž o Velký pátek pohltila skála, aby jej opět vydala po stu letech. Všecky jsem přežila a jest již načase, abych i já rozmnožila řadu svých drahých zesnulých.
Když je můj zrak unaven pohlížením na život ulice, tehdy zabloudí na protější zeď, kde visí podobizna mého prvního tatíčka Dominika Špinara. A tu pohřížím se ve snění; i zdá se mi, že slyším ony duté rány ze dvora, které provázely tatíčkovu práci. Bylť bednářem a hotovil sudy pro místní pivovar a dřevěné domácí nádobí, které pak prodával o výročních trzích.
Vidím jeho přísnou hubenou tvář, která se nikdy nezasmála; vidím jeho záda, která jsou prohnuta jako luk. Chodí po domě, vzdychá a bručí: "Světe, světe, jak dlouho ještě panovati budeš?" Bylať jeho mysl odvrácena od světa a ráda se chýlila k naukám a pobožnosti. Byl horlivý katolík, ale jeho nábožná horlivost byla zarputilá, beraní. Volil proto nejraději společnost chalupníka Rothanzla, starce bělovousého a zamlklého, a provazníka Ježka; oba byli vyznavači víry českobratrské. Sedávali večer na lavičce před domem a rozmlouvali o náboženství. Všecky tři spojovala štítivá nechuť k světskému ruchu. Tehdy se tatíček rozhovořil. Mluvil o hvězdách nebeských a jejich drahách, které učenci nevyměří, a hlubině nebes, před kterou hrdost lidská klesá a malomyslní. Mně a mému bratru Ludvíčkovi, který byl o dva roky starší, bránil skotačit a vyvádět; musili jsme býti přítomni rozmluvám tří vážných mužů. Tatíček strašil nás vypravováním o řeckých mudrcích a jejich skutcích. Ba mnohdy různí Empedoklové a Sokratové děsili náš dětský sen a způsobili, že jsme se s nářkem probouzeli ze spaní.
Tatíček byl dobrý řemeslník, ale podivín. Stává se, že sedí na trhu u svého zboží a přemítá. Přistoupí sedlák a ptá se: "Zač by byla ta kadečka, pane Špinare?"
Otec neodpovídá; pohlíží k zemi a pohybuje rty.
"Povídám," počíná opět kupec.
"Nemluv, sousede," přerušuje jej tatíček, "ale pověz mi raději, odkud jsi?"
"Jsem z Dolan," odpovídá sedlák. Není udiven, neboť zná podivínskou mysl mého otce.
"Jsi-li z Dolan, pak odstup od mého krámu. Neprodám kadečky nikomu z Dolan. Neboť Dolanští vyznačují se zhýralými mravy. Libují si ve smilstvu a zanedbávají správu boží. Též, jak slýchávám, je mnoho opilců mezi nimi..."
Sedlák si rozpačitě pohladí bradu a praví: "Inu... jsou všelijací lidé. Také opilci jsou v Dolanech. A abych se přiznal, někteří pytlačí... Sám starosta je prašivec. Jenomže... Já jdu vždycky rovnou, na mne se nemůže říci ani tohle, pane Špinare. Mně můžete prodat, já zaplatím, a ještě řeknu dobré slovo. Teda, zač je ta kadečka?"
"A znáš-li pak vyznání víry?" zkoumal tatíček.
"Znám."
"Tedy říkej!"
Sedlák odříkává školským hlasem Věřím v Boha.
"Dobře umíš," pochválil jej tatíček, "pročež máš míti kadečku. Vyber si, nesmlouvej, neobtěžuj a jdi po svém..."
Kupec učinil, jak mu bylo veleno, a odcházel váhavým krokem dobytčete.
Takový byl tatíček obchodník.
Mnohdy poznal otec mezi kupujícími bývalého vojína. Připomínám, že otec dosáhl na vojně hodnosti četaře, na kterou byl nemálo hrd.
Přichází kostnatý, vousatý strýc.
"Konev," povídá, "potřebuji."
Tatíček změřil kupce přísným pohledem a mlčí.
"Konev...," opakuje kupec.
"Infanterist Dynybyl," praví tatíček.
Kupec srazil paty, narovnal se a zvolal: "Hier!"
"Infanterist Dynybyl," praví tatíček posupně, "nevíte, co se patří?"
Dynybyl dotkl se rukou okraje klobouku a erárně odpověděl: "Infanterist Dynybyl poslušně se hlásí do krámu!"
"Co chceš?"
"Infanterist Dynybyl poslušně prosí o konev."
"A umíš-li pak vojenské nauky?"
"Poslušně hlásím: Ano!"
"Uvidíme," praví tatíček a podává kupci hrábě. Kolem obou mužů staví se diváci. Odehrává se obvyklé divadlo.
Dynybyl stojí ve strnulém pozoru, hrábě v poloze "K noze zbraň!".
"Schul-tert!" zavolal tatíček.
Dynybyl učinil několik přesných hmatů na hrábích.
"Marschieren Direktion der rauchende Kamin - Glied - Marsch!"
Dynybyl vykročil rázně udaným směrem.
"Slisovat, dekovat, mordhadry, nebo vám do toho vjedu!" komanduje otec pomyslný oddíl. "Dynybyl, já ti skočím do žaludku, rechts schwenken..."
Dynybyl se namáhá a pot stéká mu po vousaté tváři. Konečně se četař unavil a zavolal: "Ruht!"
Po cvičení nastávala obyčejně část teoretická.
"Kteří jsou tvoji představení?" otázal se velitel.
"Moji představení jsou: pan frajtr Noha, pan kaprál Bezinka, švarmfíra pan četař Špinar, cimrkomandant pan feldvébl Hlavatschek, dýnstfírendr pan lajtnant Klofanda, cukskomandant pan hejtman Rathausky, kompanýkomandant pan obrstlajtnant Jakisch, batalionskomandant pan obrst von Zeininger, regimentskomandant..."
Dynybyl se zarazí a usilovně vzpomíná.
"No, a brigadýr, jak se zove?" pobízí tatíček.
"Brigadýr... jakpak... já už tenkrát byl trestaný, protože jsem si nemohl jeho jméno pamatovat..."
"Seine Exzellenz," napomáhá otec.
"Seine Exzellenz Herr Feldmarschalleutnant von..."
"Mezenzöffy."
"Tak, tak. Mezenzöffy... Zatracené jméno! Nevyslovitelné. Pro tohle jméno jsem měl čtrnáct dní zaražený ausgang..."
Pak se oba bývalí vojíni ponořili do svých vojenských vzpomínek. Rozcházejí se po drahné době. Dynybyl odnáší si konev a poslušně hlásí, že odchází domů...
Není divu, že tatíček příliš nevydělával, a kdyby nebylo matinky, možná že rodina byla by bez chleba. Naštěstí matička byla praktická žena, která dovedla uživiti svoje děti a dovedla by uživit i dva takové nábožné četaře, jako byl tatíček. Záhy seznala, že by z tatíčkových výdělků nikdo neztloustl, a proto si založila a sama vedla obchod smíšeným zbožím.
Jako dnes ji vidím. Postavou maličká, ale čilá jako koroptev a povždy jaré mysli. Sama obstarávala nákupy, sama obsluhovala četné zákazníky. Bohužel, ztratili jsme ji záhy...
Na matičku se sotva pamatuji. Vidím neurčitě malou, švitořivou, červenolící ženu, jež po celý den neúnavně poskakuje a shání. Byla pravý opak přísného a nevrlého otce. Bylo dost nepochopitelno, jak se ti dva lidé mohli spojit. Později mně vypravovali lidé, že tatíček byl přísný i jako mladý člověk, a já si těžce dovedu představit, že by byl schopen vyznat lásku. Jak si počínal jako milenec? Přísně vyjevoval své city? Projevoval ve chvílích, kdy má být člověk roztoužen a ohnivý, své karatelské pudy? Mám za to, že se tatíček oženil, aby mohl kázat, neboť cizí člověk bývá zřídka nakloněn k tomu, aby snášel kázání jiného, jenž není k tomu úřadem povolán.
Já byla sedmiletá a Ludvíček devítiletý, když nám maminka zemřela. Byla jsem příliš malá, než abych pochopila onu těžkou ránu. Moje dětská mysl byla příliš zaujata faktem, že se jednoho dne naplnil náš dům neznámými lidmi a že jsme při hudbě kráčeli v průvodu na svatý kopeček, kde odpočívají mrtví. Líbili se mi koně, kteří táhli smuteční vůz, líbilo se mi, že mají hlavy ozdobené černými chocholy; také vzněcovala moji mysl pozlacená uniforma zřízenců pohřebního ústavu.
Zpustl náš příbytek a válo v něm chladem. Žili jsme obklopeni ponurým tichem, které mne děsilo. Stává se, že ležím ve své postýlce a naslouchám podivným zvukům, jež jsou dětmi tmy a samoty. Zdá se mi, že v koutech shromáždila se huňatá temnota, která vydává kvílivé a drolivé zvuky. Nábytek využívá nepřítomnosti hospodyně a neostyšně praská. Můj dětský spánek je znepokojován děsivými sny, plnými neurčitých a zlobných přízraků.
Tatíček byl odchodem manželčiným zmaten jako brouk, jenž padl do kaluže vody. Práce mu padala z ruky. Teskliv sedával dlouhé hodiny na dvoře anebo obcházel dům nepokojným krokem. Zpočátku byl náš příbytek pln ženštin, všelijakých tetek a sestřenic. Brzy se prudce pohádaly a zbyla jediná, vysoká a tučná stařena, která vedla tatíčkovi domácnost. Byla svárlivá a lakotná; hlavně šetřila máslem říkajíc, že je třeba mysliti na budoucnost. Její vládu nazývá Ludvíček ještě dnes údobím ohřívaných a nastavovaných jídel.
I prchaly děti z domova, kde znepokojovala je prázdnota. Naším útočištěm stával se hřbitov, kde odpočívala matička. Nad jejím hrobem čněl prostý pískovcový pomník a Ludvíček, který již dovedl čísti, slabikoval nápis:

Zde odpočívá
Veronika Špinarová.
Nar. 1825, zemřela v r. 1850.