Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hlava druhá

1

Alžběta Válová, osmatřicetiletá služebná, svobodná, katolička, nyní bytem na Vinohradech, třída Spojeneckých armád. Slouží nyní u manželů Skrbkových, ale není spokojena s místem. Ne snad, že by páni na ni nebyli hodni. Bůh uchovej, pomlouvat nechce. Ostatně je nevidí celý den.
Pan Skrbek je obchodní cestující. Dodává laky, oleje, vosk, fermeže a barvy drogeriím. V sobotu přijíždí, večer jde s paní do biografu nebo tancovat; v neděli pak hraje na housle nebo poslouchá rádio. Je tichý, vzdělaný a docela hezký člověk, třebaže mu vlasy počínají řídnout a v obličeji je bledý. S paní se mají velice rádi.
Paní Růžena Skrbková také není celý den doma, neboť je zaměstnána jako účetní u americké půjčovny filmů. V úřadě ji mají rádi, protože je přesná a spolehlivá.
Alžběta si myslí: - Jaká je to služba u paní, která sama musí sloužit? - To přece není žádná milostpaní. Kdyby ji aspoň někdy vyplísnila, ale ona ne. Jiné paničky jsou hněvivé a panovačné, rozkazují a hubují; ale člověk si aspoň nepřipadá tak opuštěným. V tomto místě, více než v předešlých službách, musí Alžběta Válová myslit na to, že je sirotek. Její matka odpočívá drahná léta na vesnickém hřbitově a její otec přišel o život neštěstím v továrně, když byla ještě školní dítě. Má ještě tetu z matčiny strany, která ji občas chodí navštěvovat. Ale jaká je s ní řeč? Teta je hluchá a mimo to vždycky něco chce. Pořád jí něco chybí a vyloudila by od Alžběty Válové její poslední. Měla přítelkyni, nějakou Bohumilu Noskovou, ale ta se strhla při nošení uhlí a nyní leží ve Všeobecné nemocnici.
Tak večer samotinká sedávala v kuchyni a myslila s tesknotou na svou dřívější zaměstnavatelku. Byla to opravdová paní, mrzutá a popudlivá, neboť byla velmi bohatá. Její manžel býval majitelem lihovaru a zanechal vdově několik domů v Praze. Paní nedělala nic jiného, než že chodila vybírat činži. Obě ženy žily spokojeně řadu let. Sedávaly spolu večer na plyšové pohovce a čítaly spolu román "Tajemství zločinného lékaře", který Alžběta Válová v sešitech odbírala od jistého kolportéra. Byl to krásný román, žel, že příliš dlouhý. Kolportér nosí pořád nové a nové sešity, až to Alžbětu omrzelo a ona kolportéra vyhnala, že už nebude vyhazovat peníze. Paní se služebnou četly román znovu a znovu a vždycky došly k místu, jak Fred přikročil k té slečně a pravil: - Ty jsi to vskutku, krásná Šárko? Vskutku, již bych tě ani nepoznal, jsi ještě mnohem vnadnější od oné doby, kdy jsi u "Zeleného papouška" v mé náruči tančila. Víš ještě, - jak hudba nám nejdivočejší valčík musila hrávati, - ale místo onoho zeleného hávu odívá tě nyní drahocenné hedvábí. Ano, časy se mění, - ze Šárky, královny tance, stala se Šárka Borovcová, vznešená choť bohatého velkostatkáře.
- Ten bídník, - pomyslila si Šárka, - úmyslně vyvolává ve mně všecky ty vzpomínky, - připomíná mi onen divný rej - mou bídu i můj dřívější háv, - jen aby mě pokořil.
Zde se končila kniha, a když paní došla k tomuto místu, vždycky plísnila Alžbětu, že nekoupila všecky sešity. A paní byla tolik žádostiva vědět, jak se ten román skončil.
Alžběta se domnívala, že už snad ani do jiného místa nepůjde a že ještě dlouhá léta bude se zaměstnavatelkou čítat román "Tajemství zločinného lékaře". Avšak tu starou paní potkalo velké neštěstí. Když jednou vybírala činži, tu jí lupiči vykradli byt, při čemž poškodili nábytek a zničili perský koberec. Paní si to tak brala k srdci, že zmalomyslněla, pak chátrala, uzavřela se do sebe a jednoho dne ji nalezla Alžběta oběšenou. Byl to strašlivý pohled na ni, jak visela na okenním rámu a vedle ní byla převrhnutá židle. Alžběta na to nezapomene, co živa bude.
I vzpomíná si Alžběta, jak se ten večer před smrtí stará paní nějak tklivě loučila, jak jí dávala dobrou noc a pak se ještě jednou vrátila a pravila: - Alžběto, bylas ke mně vždycky hodná a já ti toho nikdy nezapomenu, uvidíš, jak jsem na tebe v poslední vůli pamatovala. - Pak se ještě na ni divně podívala, že Alžbětě bylo úzko, ale přece jenom si nepomyslila, že by došlo k takovým koncům.
Skutečně nezapomněla ta dobrá paní na svou věrnou služku. Když otevřeli její závěť, tu se objevilo, že odkázala služebné Alžbětě Válové z uznalosti patnáct tisíc korun.
Tak potkalo chudé děvče nenadále velké štěstí a ona sama pak počala ukládat na knížku, aby svoje jmění zvětšila.
Zabalena v hedvábném papíru, byla uložena spořitelní knížka v kufříku mezi všelijakými tretkami, od nichž se nelze odloučit, protože to jsou památky. Večer po práci, klečíc u kufru, rozbalovala Alžběta hedvábný papír a nahlížela do knížky. Přední tři stránky byly popsány úhlednými číslicemi; na konci součet, který stvrzoval, že Alžběta Válová je majetnice kapitálu 17.404 Kč a osmatřiceti haléřů.
Dumala nad vkladní knížkou a cítila, že ty tisíce a osmatřicet haléřů na konci daly jí vzkvésti mnohým nadějím, že takové tisíce dovedou změnit osud člověka; i seznala, že se v ní rozpoutala ctižádost provdat se za muže, který by jí vládl a kterého by následovala, kamkoli by šel. Přivírala oči nad zelenými listy s podtiskem znaku hlavního města Prahy a číslice sedmnácti tisíc se měnila v muže dolíčkovatých tváří, ale upřímných modrých očí; ten muž je asi vdovec s jedním dítkem, takoví vdovci jsou souzeni starším služebným, které menším věnem vládnou.
Proč ne? Mnohé její družky udělaly štěstí a žádná z nich neměla sedmnáct tisíc na knížce. Proč by jí měla pořád poroučet cizí paní, proč by neměla poslouchat vlastního muže? Nechť přijde vdovec s dolíčkovatou tváří; podá mu ruku a bude ho následovat do vlastního domova. Vdovec v hodnotě sedmnácti tisíc musí být v zajištěném postavení, nemůže to být outrata, karbaník a noční pták; naopak mírný, opatrný muž, pomalé řeči a starostlivé povahy. Za sedmnáct tisíc možno získati muže, jenž by nezačínal hádky a křik, neboť nesváry plodí chudoba, ale sedmnáct tisíc je jmění, kapitál a dobré mravy.
Alžběta vydrhla nádobí a uklidila je do skříně a nyní seděla s rukama v klíně a zírala na ulici. Bylo nedělní odpoledne, zdlouhavé a beznadějné pro ty, kteří nikoho nemají. Neboť neděli možno užívat pouze ve dvou; neděle je zasvěcena milencům, vojákům a rodinám s dětským kočárkem. Prázdné ulice šumí tesknotou. Po chodníku se ubírají pouze kmeti, jež stáří obklopilo a oddělilo od života. Zvoní elektrická tramvaj, která je na přední straně ozdobena věncem. Někdo jede na Olšany, aby uctil smutečním věncem památku zesnulého. Kmitavý pes očuchal sloup pouliční svítilny a pak přeběhl jízdní dráhu.
Odvrátila zrak od okna a ponořila se do četby novin, které jí zapůjčila paní Mikulová, co má v prvním patře rukavičkářskou dílnu. Alžběta Válová vzývala osud. Nuže, osud jí dává odpověď v Malém oznamovateli:

Inteligentní muž zda najde dívku nebo vdovu, kt. by menším věnem vládla? Podob. vítána, ne však podm. Jen vážné nab. pod zn. "Státní zaměstnanec" novému životu vstříc - do adm. t. l.

Inteligentní muž se ptá, zda najde. Alžběta Válová odpovídá: Zde je dívka, která vládne sedmnácti tisíci a je ochotna podati ruku muži, který ji povede novému životu vstříc. Žert vyloučen. Lidé se scházejí, ani nevědí jak. Alžběta zná jednu dívku, která udělala také prostřednictvím inzerátu štěstí. Jak jinak by mohla najít ženicha? Do tanečních zábav nechodí, to je pro ty mladší, které nemyslí na to, aby udělaly štěstí, nýbrž aby užívaly.
Alžběta se rozhodla. Večer, když v domě všecko utichlo, vyhledala v kufříku dopisní papíry, jichž záhlaví bylo ozdobeno pestrým obrázkem. Seděla u stolu, přemýšlela, psala a škrtala, zkazila mnoho papíru, ale konečně se jí podařilo sestavit dopis: - Ctěný Pane. Zda-li byste to myslil upřímně, mám sedmnáct tisíc na knížce, dovedu všecky domácí práce a jsem na děti hodná, jen jest-li byste byl na mě hodný, neb já Vás neznám, podobenku žádnou nemám, ale kdyby to muselo být, tak bych šla k Fotografovi. Ctěný Pane, pak-li to není žert, tak pište, mám každý den volno po osmé hodině, Paní mě pustí. Jest-li je to žert, pak raději nepište, snad jste tak inteligentní, že to myslíte vážně.
Podepsala se, složila psaní do obálky a ráno, až půjde pro housky, hodí psaní do poštovní schránky.
A to psaní donese listonoš vdovci s dolíčkovatým obličejem, ale s upřímnýma modrýma očima, který si dovede své manželky vážit a dělá jí pomyšlení. Alžběta mu slibuje, že od ní špatného slova neuslyší, že bude trpělivá a oddaná: věří, že budou spolu žít spokojeně, on je pomalý a mírný, ona pak na slovo poslušná, čistotná a pořádná, může se zeptat paní. Vdovec přistoupil k loži, na němž odpočívala Alžběta, díval se na ni modrýma, upřímnýma očima, Alžbětě bylo blaze a v té blaženosti usnula.

2

Za několik dní zazvonil listonoš u dveří a podával jí psaní. Zmocnila se ho a odklidila se s ním na půdu, aby ji nikdo nevyrušoval. Tam, mezi vyschlými trámy, které podpíraly střechu vinohradského činžáku, mezi kusy vlhkého prádla, které bylo rozvěšeno na provazích, rozbalila dopis. Byl psán šviháckým písmem. Alžběta Válová naslouchala tlukotu svého srdce; četla: - Velectěná Slečno! Vaše ct. Psaní jsem z díky obdržel, jakož i jiné nabídky, avšak nejvíce se mně zamlouvala Vaše nabídka, neb pozoruji, že jste řádná osoba, která zálibu v domácnosti má a takovou potřebuji. Pakli byste si přála bližší seznámení, budu Vás v neděli čekati v Pasáži ve čtyři hodiny odpoledne. Poznáte mne, jsem blondýn prostřední postavy, v ruce budu mít kvítko. S úctou Vladimír Podhorský.
Dočetla a klesly jí ruce do klína. Srdce jí bušilo vstříc vdovci s jedním dítkem a upřímnýma modrýma očima. Zde přichází její ženich, aby ji vysvobodil z poddanství, aby ji povýšil na vdanou paní a aby se jí zastal proti všem, kteří by jí chtěli ublížit. Pak ji ale jímala úzkost, co řekne, až ji spatří. Snad se mu nebude líbit. Její mládí minulo; má červené rozprýskané ruce a nedovede se bavit jako mladá děvčata. Vladimír Podhorský, blondýn... Nenalézala souvislosti mezi jménem Vladimír a dolíčkovanými tvářemi. Nedovedla srovnat představu vdovce s modrýma, upřímnýma očima se jménem Podhorský. Do srdce se jí vplížila nejasná nedůvěra. Cosi jí říkalo, že Vladimír Podhorský by mohl být příručí se sladkou vyřídilkou, který obnažuje bílý chrup, když obsluhuje krásnou slečnu. Z Vladimíra vane vůně kolínské vody; má stříbrné pouzdro na cigarety; nosí odznak nějakého spolku a točí se za děvčaty. Takový by se styděl jít po ulici s Alžbětou Válovou, osmatřicítiletou katoličkou, svobodnou pomocnicí v domácnosti.
Prosím, pane Podhorský, za mne se nemusíte stydět. Jsem počestné děvče a nikdo nemůže o mně říci ani tohle. Nemusím se vdávat a mohou zůstat tam, kde jsem. Páni mě mají rádi. Na mě si nikdo nesmí dovolit, pane Vladimíre! Nejsem bez krejcaru, mám sedmnáct tisíc na knížce, a proto smím žádati muže, která má upřímné modré oči. Ještě jsem s nikým nic neměla. Pletky s pány, to já nevedu. Pro nějaké chvilkové pobavení, jak to zná dnešní svět, já nejsem. Pro svoje vyražení si najděte jinou slečnu, která je zrovna takové povrchní mysli jako vy.
Pak opět začala číst dopis.
- Ale vždyť on tady píše, že jsem řádná osoba a takovou že potřebuje; která by měla zálibu v domácnosti. Snad mu přece jenom křivdím, snad je upřímný a myslí to doopravdy. - Opět jí rozkvetla naděje. Snad je proto tak nedůvěřivá, protože je stará. Nemáme křivdit lidem, které neznáme. On sice nic o tom nepíše, že je vdovec. Avšak, vždyť nemusí být vdovcem; může to být svobodný řádný muž, který dosud neměl štěstí, aby poznal tu pravou. Ale když... Přece jenom; Vladimír Podhorský! To snad ani nemůže být... Kriste Ježíši! Kdo jí poradí? Kdo ji vyvede z tohoto soužení? Nikoho nemá, je sama, samotinká v tom širém světě a nikdo jí neřekne spravedlivé slovo.
Těžce vzdychajíc, složila dopis do obálky. Zamkla půdu a odebrala se do bytu. Jala se horlivě uklízet, prozpěvujíc při tom smutnou píseň, jak činí pomocnice v domácnosti, když jim překypuje srdce. Komu se svěřit? Domovnici nelze nic říci, je závistivá a roznesla by ji po domě. Tím by si nijak neposloužila.
- Vím co, řeknu to paní, - rozhodla se. Snad nebude paní uražena, že chce od ní odejít. Vždyť víte, milostpaní, že já jsem u vás ráda a nemůžu si stěžovat. Ještě jsem neměla tak dobrou službu jako u vás. Slova křivého jsem od vás neslyšela. Ale to víte, každá chce svoje lepší. To už jinačí nebude. Já mám vážnou známost, v tom nemusíte vidět špičku. Milostpaní ji pochopí a bude jí přát mnoho do tohoto nového stavu. Ona ji také poučí, co si má myslit o tom, že její nastávající se jmenuje Vladimír Podhorský. Jakýpak nastávající? Do toho je, holečku, ještě daleko. Všecko je dlužno rozvážit a obrátit na všecky strany.
Přichází paní, má modrý kostým a krátký účes ukrytý pod baret, ozdobený sponou. V knoflíkové dírce má umělý jabloňový květ a v šedých očích únavu z kanceláře. Bledé rty má přizdobeny rudou barvou, jak káže mrav. Odhodila baret na pohovku, rozčechrala si světlé vlasy a usedla. Alžběta jí připravila večeři a po očku pozorovala, jak paní jí. Po večeři jí všecko řekne. Srdce počalo opět nepokojně bít.
Paní se nasytila, pak vzala knihu, usedla do hlubokého křesla a ponořila se do čtení. Alžběta uklidila stůl, chvilku okolkovala a pak nerozhodně přistoupila ke křeslu. Paní zdvihla hlavu a přimhouřila oči. Je krátkozraká, a když s někým mluví, přimhuřuje oči, což jí dodává nevlídného výrazu. Ale hlas má hluboký, srdečný.
Tázala se: - Co si přejete, Alžběto?
Alžběta ji beze slova podala dopis. Paní počala čísti; Alžběta jí bedlivě pozorovala. Na malovaných rtech hraje lehký úsměv. Dočetla, vrátila dopis a složila ruce za hlavu.
- Vy se chcete vdávat, Alžběto? - otázala se.
Zrudlá Alžběta stydlivě kývla hlavou.
- Vida, to jsem nevěděla. Nu, což... Přeji vám mnoho štěstí...
Alžběta chopila se její ruky a políbila ji s hlučným mlasknutím.
- Nerada vás ztrácím, ale co dělat? - pokračovala paní.
- Vždyť ono, milostpaní, ono to tak nespěchá, - omlouvala se Alžběta. - Ono se ještě nic neví. Já na to ani nemyslím. Nejsem tak žhavá do toho. Mužským není co věřit, oni toho napovídají... a pak jednoho třeba nechají...
Bručela o mužích nevlídná slova jako všechny ženy, které se chtí vdávat.
- Čím je váš nastávající? - ptala se paní.
- To já sama nevím, - odvětila Alžběta.
Na překvapený posunek své paní jala se služebná s dlouhými a rozpačitými okolky objasňovat, že je to známost z novin.
- Seznámila jste se inzerátem...? - Paní zvážněla. Vstala a prošla se pokojem. Zastavila se před zrcadlem a upravovala si účes. Alžběta znepokojeně sledovala její pohyby.
- Psala jste mu, že máte peníze? - ozvala se paní svým hlubokým altem.
Alžběta přisvědčila.
- Děvče, dejte si dobrý pozor! - děla paní výstražně. - Možná, že je to podvodník, který se chce zmocnit vašich úspor. Málo-li takových běhá po světě? Doporučuji vám, abyste byla rozumná -
Alžběta byla nešťastná. Cítila, že paní bezohlednými slovy zahání vdovce s modrýma, upřímnýma očima. Vdovec odchází a sny pomocnice v domácnosti se propadají do země. Alžběta nemá štěstí na světě. Nikdo jí nic nepřeje. Každá se chce vdát, jenom ona aby tahala uhlí ze sklepa, stála u valchy, oháněla se smetákem a běhala ke kupci. Každý člověk má ctižádost; nelze mu žíti bez ctižádosti. Ale Alžběta dobře rozumí, proč paní pomlouvá Vladimíra Podhorského, ó, Alžběta se vyzná... Co může paní vědět o Vladimíru Podhorském? Náhodou, milostpaní, Vladimír Podhorský je hodný muž a charakterní člověk, který to myslí s Alžbětou čestně. Sobectví diktuje vám nevlídná slova o Vladimíru Podhorském... Alžběta vás prokoukla, paní, poznala, že jdete na ni s politikou. Dala se do pláče.
- Vy mi nic nepřejete, milostpaní! - skučela. - Vy nechcete, abych šla od vás pryč, protože se bojíte, že byste nedostala takovou holku, jak jsem já. To jsem si na vás nemyslela, že jste taková...
- Alžběto!
- Je to pravda, milostpaní. Já si to nejmíň od vás zasloužím. Taková léta se na vás dřu, ve dne v noci sloužím a co z toho mám? Ani se u vás pořádně nenajím.
- Alžběto!
- Teď jsem u vás Alžběta. Žádná Alžběta, abyste věděla! V domě se mi každý směje, že jsem taková hloupá. Ale nešť, já už hloupá nebudu, dost dlouho jsem byla hloupá. Chcete, abych kolem vás stále skákala, ale to přestává. Nechci tu být ani hodinu, když jste ke mně taková falešná. Mnoho jsem u vás musela překousnout, ale teď je konec -
Hlučně práskla za sebou dveřmi. Její srdce bylo naplněno hořem. V kuchyni usedavě plakala, protože paní je k ní falešná, pak plakala, že paní ublížila, protože není k ní falešná a myslí s ní dobře.
Počala zuřivě mlátit vším, co jí přišlo pod ruku. Octla se ve shluku zmatených myšlenek; jala se své šaty ukládat do proutěného koše a pak je zase zavěšovala do skříně. Nešťastná, nešťastná je Alžběta! Nikdo jí neporadí, je sama na světě. Ale tomu Vladimíru Podhorskému řekne, ať ji nechá, ať si jí nevšímá, když to nemyslí s ní upřímně.

3

Slečna za okénkem vydala Maršíkovi několik dopisů. Maršík je uschoval do kapsy železničářské blůzy a s nejistým pocitem v týle opouštěl budovu na Václavském náměstí. V boku mu zlověstně ťukalo, ale Maršík breptal: - To nic, to nic, jen hlavu vzhůru a opatrně!
Uklidil se se svou kořistí do blízkého výčepu. Sedl si do kouta, poručil si pivo a jal se prohlížet dopisy. První tři obálky byly otevřené a v nich byly prospekty sňatkových kanceláří, které nabízely své služby. Maršík pocítil zklamání, zlostně zmačkal tiskopisy a odhodil je na zem. Následující dopis byl tuhý na omak. Když jej roztrhl, tu vypadla z něho fotografie. Maršík spatřil slečnu v masce cikánky a s růží v ústech. Zíral na ni se zálibou a hvízdl si: - Pěkná žába!
Zato dopis ho neuspokojil. Cikánka, která se podepsala "Květ ze Šumavy" mu oznamovala, že sice nemá žádného věna, ale zato je povahy veselé, ráda se směje, proto jí mamička říká smíšek a diblík. Vážné známosti dosud neměla, tohle je její první pokus.
Maršík vrhl na adresu "Květu ze Šumavy" cynickou nadávku a dopis uschoval v kapse. Otevřel další dopis. Byl také provázen fotografií. Tentokráte podobenka představovala dívku v lese, která sedí na pařezu a čte knihu. Psaní oznamovalo, že pisatelka je něžné a citlivé povahy, nebojí se žádné práce a touží po vlastním hnízdečku. Na věno zatím není žádného pomyšlení, ale po tatíčkově smrti zdědí všecko, ona je sama jediná a tatíček si nic do hrobu nevezme. Podepsala se "Šárka" a žádala, aby jí pán napsal na značku "Jakú jsem si frajerenku zamiloval" poste restante, hlavní pošta.
Maršík se rozlítil a začal si nadávat hlupáků, že zbytečně vyhodil peníze na inzerát. V duchu tupil všechny "Květy ze Šumavy" a "Šárky". Nestoudné podvodnice! Ale ať se nedomnívají, že Maršík naletí na jejich sladká slova. Neznají Maršíka. Prohlédne každý pokus podvodu. Rozezná, co je solidní, od jalových slov a úskočných předstírání. Maršík je chytrý a růže v ústech jej neomráčí.
Nad posledním dopisem vyjasnil tvář. Alžběta Válová je jméno, které zní seriózně. Působí osvěživě po takovém "Květu ze Šumavy". Vrací člověku víru v opravdivost světa. A hlavně těch sedmnáct tisíc... Pěkná částka, o té se už dá hovořit. Jenom není-li v tom nějaký podfuk. Maršík by neradil Alžbětě Válové, aby si s ním hrála. Ostatně se uvidí. Sedmnáct tisíc! Mít je takhle už v hrsti, to by Jidáše jednookého, Barchánka kulhavého, pokořil. Sedmnáct tisíc, lehko se to vysloví. Bude koukat, starý špindíra! To by teda jako bodlo -
Zaplatil a vybral se z lokálu. Zdálo se mu, že krčmář vrhl za ním podezíravý pohled. Že by se vrátil a něco mu pověděl, uličníkovi? Raději ne; nyní musí být člověk opatrný; jenom ne žádné výtržnosti. Musí se schovat před větrem a v skrytu kout své plány.
Ubíral se do parku, kde tu a tam klímalo po roztroušených lavičkách v poledním slunci několik mladíků s hlavami na stranu a s otevřenými ústy. Přečetl ještě jednou dopisy, roztrhal je na malé kousky a vhodil do košíku, když si byl předtím zapsal adresu Alžběty Válové do zápisníku. Seděl chvíli ztracen v neurčitém přemítání, z něhož jej vytrhla myšlenka, že musí do služby.
I v nádraží neopouštěly jej zmatené myšlenky, které budily v něm tesklivost. Postával, oči upřeny k zemi, pohybuje rty. Kolegové si jej dobírali, že je zamilován.
Odpovídal: - Ono se leccos uvidí.
Chtěli vědět, co se uvidí. Opakoval svéhlavě, že se leccos uvidí a mnohé bude jinačí, než si myslíme. Mínili, že mluví nesmysly a že asi přebral. Netušili, že je obklopen nepřítelem, který hovoří k němu mnoha jazyky a který jej povzbuzuje úskočnými lichotkami a současně deptá posměchem.
- Počkej, co chceš, co to mluvíš, jak jsi to myslil? - mluvil k zástupu myšlenek, které neustávaly dorážeti. - Že si to mám ještě jednou všecko rozvážit? Jaké tady rozvažování? Všecko jsem promyslil, mám hlavu jako škop. Abych toho raději nechal? To se lehce řekne, holenku. Za prvé jsem dal slovo a za druhé... Co za druhé? Za druhé není nic. Všecko se časem ukáže. Hlavní věc je -
Lokomotiva syčí, mocně pohybujíc pákami, strojvůdce vyklání se ven a má jednu tvář začerněnu sazemi. Nákladní vagóny se šinou po kolejích a pak třesknou nárazníky. Úředník v červené čepici má v ruce nákladní listy a hovoří s nějakým pánem, který rozkládal rukama. Nějaké bosé děvče se slaměnými vlasy mihlo se u hlídačovy boudy, kde rostou slunečnice a kvetou popínavé fazole. Děvče má v ruce modrou bandasku. Teď přišly asi děti ze školy a vestoje pijí kávu. Matka se s nimi hašteří a bledé oči jí vylézají z důlků. Má dlouhou bradu a vřískavý hlas. Ale teď se všecko změní, od nynějška bude všecko jinačí. Sedmnáct tisíc se lehko vysloví, ale co všecko za ně pořídíš. Bude třeba se poohlédnout po nějaké parcele. Za nějaký čas budou dělníci kopat, ženská s šátkem na hlavě bude mísit dýmající vápno, tyčí se lešení, a dlouho-li to bude trvat, bude prejzová střecha, zakončená věžičkou, na níž se bude otáčet plechový kohout. Mezi pěstěnými záhony se míhá červený a puntíčkovaný šat a v něm vězí smavá, ruměná žena, která dovede dát ráznou odpověď. Vystoupíš na balkon a sníš něco dobrého. Jak se nazývá ona žena? Alžběta Válová. A zase útočí proti němu roj zlomyslných a potměšilých myšlenek. V životě se usadil zlověstný pocit a ťuká. Proklaté myšlení! Není mu možné čelit. Hlavní věc je, aby Barchánek nejásal nad podmaněným.

+++

Barchánek mezitím uvedl Marii Rösslerovou, svoji nastávající, do svého domku. Marie Rösslerová není z těch, které by kupovaly zajíce v pytli. Má-li se vdát za jednookého a kulhavého starce, musí vědět, do čeho se vdává. Prolezla celý domek a nic neušlo jejímu slídivému zraku. Nahlédla do sklepa, odkudž vane chladem a plísní. Barchánek má nábytek starý, ale zachovalý a trvanlivý. Kotce jsou plny králíků a na dvoře se popelí drůbež. Celé hospodářství činí dojem sytosti a zámožnosti. Marie Rösslerová, nevěsta, v rozhovoru se ženichem vykazuje Maršíkovu rodinu z bytu a na místě paní Maršíkové, pana Maršíka a dětí klade svou kredenc, svou pohovku, potaženou zeleným plyšem, a svůj šicí stroj. Barchánek jí přisvědčuje a praví, že do podzimu bude všecko v pořádku. Doufá, že nevěsta je spokojena.
Avšak nevěsta vrtí hlavou. To není všecko. Marie Rösslerová žádá, aby jí stařec ukázal své vkladní knížky. Barchánek bledne. Má vydat v plen svoje tajemství, které nosí v prsou jako nádobu se vzácnou tekutinou. Marie Rösslerová je přece dosud cizí osoba; nelze cizím ukazovat vkladní knížky, neboť peníze jsou plaché a možno je uřknout. Cítí, že mu pot vyvstává na holé lebce, i blábolí: - To snad by nemuselo být, přece nejsme ještě tak daleko.
Nevěsta stáhla svoje rty v tenkou čáru a řekla suše: - Tak je dobře. Aspoň vím, na čem jsem.
Stařec žadonil: - Mějte rozum, Mařenko, já jenom, co může bejt.
Nevěsta je neúprosná a chce vidět vkladní knížky. Věří mu na slovo, ale přece nemůže od ní žádat, aby přišla ke škodě. Každý se bere o své. Když jí nevěří - spánembohem. Zůstane, jak byla. Možná, že ji čeká lepší úděl. Její majetek jí dovoluje, aby si v mužích vybírala.
Konečně stařec cítil, že podlehl. Vytáhl svazek klíčů, chvějící rukou otevřel skříň, vylovil skrytou kasetu. Horoucí srdce vyrval z těla. A když to srdce odemkl, uviděla nevěsta vkladní knížky, svazek obligací, ušpiněné bankovky, všecko, co činí člověka člověkem; bez toho nelze stát pevnýma nohama ve světě.
Nevěsta zazářila něžností a srdce jí změklo. Ženich a nevěsta ztišili hlas a počali vášnivě šepotat cifry. Vkladní knížky je spojily, že byli jedno tělo a jedna mysl. Nad otevřenou skřínkou sloužili posvátný obřad ke cti a chvále majetku. Nevěsta pak musela před alabastrovým krucifixem přísahat, že nikomu nezjeví tajemství Barchánkova majetku. A za odměnu slíbila, že ukáže ženichovi svoje vkladní knížky.
Paní Maršíková viděla je odcházet z domku, ponořeny v důvěrný rozhovor. Věděla, oč běží, a cítila, že se na ni a na děti valí hoře. Zaplakala a rozběhla se k četnické stanici. Musela se někomu svěřit. Pan strážmistr Cechmajster je zkušený a má ze všeho pojem. Snad poradí, kudy je cesta z těch svízelů.
Pan Cechmajster těšil ženu s rudýma očima, jak dovedl. Krčil rameny a říkal, že jsou to těžké věci a že se uvidí. Snad to nebude tak nejhorší. Hlavní věc je čekat, co se z toho vyklube.
Když paní Maršíková odešla, tu řekl pan Cechmajster k závodčímu Týcovi, že je to zlé, když se starý chlap zblázní. Pan Týc mínil, že u Barchánků se všecko kloní k horšímu a možná, že všecko tam vezme špatný obrat. Pan Cechmajster s ním souhlasil.