Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1

Stroje utichly, i bylo slyšet pokojné hučení jezu a pravidelné nárazy větru, který se točil kolem budovy. Otevřeným oknem zalétala sem opýřená semena pampelišek a zřetelně bylo slyšet kvokání drůbeže. Viktor, syn obchodníka Štědrého, ulpěl zrakem na ampérmetrech, upevněných na mramorové desce. Po stěnách, po mramorové desce pobíhaly zelené skvrny, odrazy korun stromů, jež zastiňovaly elektrárnu. Viktor cítil na sebe soustředěný, lítostivý pohled starého, zdřevěnělého dělníka Částky; i učedník Pepek civí na něho s otevřenými ústy; oba očekávají slova na rozloučenou, ale správce elektrárny se tváří, jako by pozoroval skotačivou hru světel a stínů, a nechce vidět Částku s pokornými, svislými kníry ani hlavatého učedníka Pepka, jenž tu stojí s hadrem na utírání strojů.
Chtělo se mu zazlořečit, aby potlačil své pohnutí. Dělný člověk musí čelit útokům citů. Nenadále se obrátil, prudce vjel Pepkovi do vlasů a zacloumal jím. Učedník, potěšen tou pozorností, radostně vykvikl. Viktor mávl rukou a zahučel cosi, co mohlo být pozdrav i zaklení, a spěšně vyšel.
Byl zářivý letní den, nad okresním městem se klenula obloha z modrého, ocelového plechu. Viktor klopil v zamyšlení zrak a v duchu balil svůj vojenský kufřík. Shledával prádlo, pokud možno chatrné a zvetšelé; škoda nových věcí, mohl by o ně na vojně přijít. Zastavil se a přilnul zrakem na štítu s nápisem: Oldřich Šafka, krejčí pro pány a hochy. Slabikoval firmu a přemítal: - A co harmoniku? Vezmu si harmoniku s sebou. -
Toho dne bylo okresní město vyburcováno z dřímoty, z oné sladké, mátožné dřímoty, ve které se potácelo v minulých dobách. Jakýsi jarý, vzteklý život se hnal ulicemi. Hle, krejčí vyběhl s mírou na holém krku a rozkládá rukama. Pekař v bílé zástěře opustil díži, ve které kyne těsto, založil ruce v bok a rozčileně hovoří. Ženské se vytratily z kuchyní, obchodníci opustili krámy. Viktor spatřil plavého psa se skvrnou na čumáku. Ze zvyku zdvihl kámen, prskl naň a křikl: "Chytej!" Pes vyskočil, aby běžel za kamenem, ale rozmyslil si to a připojil se ke skupině debatujících měšťanů, žádostiv zvěděti, jaká je příčina toho pozdvižení. Viktor se protlačil hloučkem a s ostatními civěl na černožlutý plakát. Slabikoval: Jeho c. a k. Apoštolské Veličenstvo ráčilo Nejvýše rozkázati, aby byla vyzvána a svolána c. k. domobrana...
- Harmoniku si vezmu s sebou, - rozhodl se. - Bude veseleji. -
Všude bylo zříti ústa a lokty v prudkém pohybu. Děti zanechaly svých her, rozcuchané ženy ječely. Muži se zmítali v jakémsi vytržení, protože za všedního dne mohli opustit svou navyklou práci. Starci hučeli své vzpomínky na bosenskou okupaci. Na ulici se zastavil žebřiňák a venkovan na kozlíku upíná svůj kamenný, zasmušilý pohled na hbitá ústa.
- Vezmu si jenom dvě garnitury prádla, - vypočítával Viktor. - To stačí. Potom něco k snědku, nůž, lžíci, mýdlo a ručník. Více toho s sebou tahat nebudu. A co se týče harmoniky... nebude jí škoda? -
Také žebrák Chleboun, zvaný Majorek, opustil městský chudobinec, ale toho dne se nevydal za žebrotou. I do zdí chudobince, jenž trčel za městem jako chmurná citadela, vnikla zvěst, že císař pán tasí meč, aby potrestal své nepřátele. Zastavil se opodál hloučku, vysoký, kostnatý a hleděl krhavýma očima na rozčilený dav. Žvýkal zapadlými čelistmi a jeho šedozelený knír se čepýřil. Chtěl vyzkoumati, co se děje, pochytati množství slov, aby je mohl donésti nuzákům v chudobinci.
Před vchodem do lékárny U milosrdného bratra rozkládá penzionovaný správce pošty Pecián se zámeckým kastelánem Vepřekem. Bledý kastelán si v rozrušení mne licousy. Naslouchají obchodnímu zástupci Rabochovi, jenž přinesl zprávu, že Francouzi posílají Rusku zlatý poklad na vedení války. Automobily se zlatými mincemi projedou hranicemi našeho mocnářství a četníci dostali rozkaz, aby střežili všechny cesty. Obyvatelé sami položili přes silnice kmeny a zatarasili stezky. Raboch domluvil a dychtivě běžel po domech, aby přišel první s touto zprávou.
Z komínů bachratých domů vyvěrají modré proužky dýmu. Ženy pečou buchty pro muže, kteří táhnou do boje. V městských hospodách je povyk; točí se tolik piva a kořalky jako o národní slavnosti. U nálevních stolků je tlačenice a všude si přiťukávají rozpařené obličeje. Za bílého dne potácejí se po ulicích opilci s pomačkanými obličeji a pobryndanými kníry. Křaplavě prozpěvují nestydaté písně. Správce městského chudobince Wagenknecht točí se kolem povykujících hloučků. Na jeho přísné tváři je napsáno, že je znepokojen a pohoršen neobvyklým povykem. Rád by se vrhl na těkavý dav, ale nikdo mu nedal rozkaz, aby lid rozehnal. Neměl úředního oprávnění, aby udržoval pořádek ve městě. Cítil však nenávist k obecnému lidu a jeho strohá povaha ho pudila, aby všude zakročoval, kde vznikl nepořádek, aby mával holí, velel, hulákal a cloumal za límec; v okresním městě uznávali jeho autoritu.
Odulý sládek Vokoun vyvlekl se z klubka lidí a křepčí po náměstí, pitvoří se, vyhazuje nohy do výše a vykřikuje nesmyslná slova pro obveselení uličníků a nevážných lidí. Za svých tovaryšských dob vandroval za prací po cizině, a když se vrátil do rodného města, vypravoval o svých dobrodružstvích. Byl fantastické mysli, vymýšlel si historky, a proto ho měli za šprýmaře a výstředníka. Upadl v nevážnost svých spoluobčanů, neboť se potuloval v dalekých krajích, ačkoli se mohl živit doma. Z počátku bojoval o svou čest a nechtěl být započten mezi šprýmaře. Avšak jeho pověst byla podryta, i klesal stále níž a níž; zmalomyslněl a počal se opíjeti; posléze stal se z něho darmošlap, obecní blázen a obyvatel městského chudobince. Správce Wagenknecht vrhl se s zuřivým rykem na dovádějícího Vokouna a kopanci vyprovodil ho z náměstí.
Před domem obchodníka Štědrého spatřil Viktor agenta Rabocha. Agent rejdil po městě, nadšen jako pes při stěhování, nastavoval uši a roznášel novinky. Přepadl obchodníka a dychtivě vykládal. Viktor nechtěl se zaplést v rozhovor, nesnášel Rabochovo klábosení. Byl obtížen vlastními myšlenkami i přemítal, jak to udělat, aby se vyhnul loučení. Otec je stár a náchylný k slzám. Eh... Viktor se otřásl. Nic mu není tak proti mysli jako slzy. Když na vojnu, tak na vojnu, jenom ne žádné loučení, nářky a zbytečná slova. Obloukem se vyhnul řečenému agentovi a zadním vchodem vstoupil do domu.
Uvítala ho matka s vyboulenýma očima, ve kterých se zračila nechápavost i zděšení. Takové oči mívá, když přijedou hosté a poruší obvyklý pořádek. Služebná se dívala tak, jako by Viktora přivedl četník. Běžela zavřít všechny dveře, aby ani zvuk nepronikl k sousedům. Tušila, že bude hořekování, a lidé to nemusejí slyšet.
Viktor zahučel pozdrav a snažil se nehleděti na matku. Vyběhl na půdu a vyhledal tam svůj vojenský kufřík. Prohlédl ho důkladně a zkoušel zámek. Rozdělal bělobu a opravil odřený nápis Viktor Štědrý I. R. 18. Pohvizdoval si při práci a stále přemítal, má-li si vzít s sebou krásnou, dvouřadovou harmoniku, na kterou dovedně hrál pro potěšení svých druhů.
Zazněla píšťala textilní továrny, na věži gotického kostela se rozklinkal zvonek, jenž svolával obyvatele okresního města k obědu. Také Viktor spěchal, aby byl včas u společného stolu. Otec si vážil oběda, protože rozděloval den na dva rovné díly. Věnoval zádumčivou pozornost střídání ročního počasí, kalendáři, svátkům a všem znamením, která měří čas.