Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

2

Když služka přinese na stůl polévku, tehdy jako by vztyčený prst neviditelné ruky velel ticho. Nedělní oběd u Michelupů je jako smírná oběť bohům domácího krbu: pára, která stoupá z hrnců, lahodí lárům, kteří s blahovolným úsměvem shlížejí na rodinnou pospolitost.
V čelo stolu usadili babičku, vysokou, zlou a svéhlavou stařenu. Projevuje neobyčejnou žravost. Její černé, jedovaté oči závistivě odhadují porce, které paní Michelupová klade na talíř ostatním členům rodiny. Zejména soupeřsky měří Máňu, neboť se jí zdá, že děvčátko příliš rychle jí; je zmítána obavou, že na ni nic nezbude.
Michelup si babičky vážil jako odkazu po předcích, neboť vše, co mělo pečeť minulosti, účetního dojímalo a povznášelo. Vážil si jí, jako si malý člověk cení starobylé, červotočem prolezlé skříně, jejíž křídla se otvírají s krákoravým kvílením.
Babička žila z počátku s rodinou ve společné domácnosti. Avšak naplňovala příbytek nářkem, že nemá klidu a že ji schválně chtějí utýrat hlukem. Najali jí v domě světnici, a babička žehrala na samotu. Chtěli se jí zbavit, to je jasné. Kdyby se jí něco stalo, nebude nikoho, kdo by jí podal vody. V slabomyslné duši doutnala urážka jako uhlík pod sazemi. Stařena tetelí se rozkoší při vzpomínkách, kolikrát byla v tomto domě uražena. Vyhrožuje, že odejde do chudobince, tam si najde koutek, ve kterém tiše zemře, proklínajíc nevděčné potomstvo.
Pro sekundána Jiřího je společný oběd utrpením. Brejlatý chlapec se neodvažuje zdvihnouti oči. Vedle něho sedí babička. Studentovi se hnusí její veliké uši jako z vydělané jirchy; a když stařena pohybuje čelistmi, tu skáče jí pod bradou ohryzek jako tkalcovský člunek. Naproti sedí Máňa, která čeká na pohled svého bratra, aby zkroutila obličej v směšnou grimasu. Student ví, že by se neudržel smíchy, a to by bylo hrozné. Otec nepřipustí, aby obřad oběda byl svévolně porušen.
Michelup pohlíží s rozjasněným obličejem na svou manželku. Líbí se mu její účes, rozdělený uprostřed rovnou cestičkou. Má rád její hnědé, dobrácké oči, kulatou bradu a měkká, chutná ústa. Je do ní zamilován, jako když ji spatřil poprvé. Dojat říká si v duchu: "Mám hodnou a chytrou ženu. A hezkou ženu, budiž jméno boží pochváleno!"
S chutí ohlodává kost a brada se mu leskne tukem. Manželka praví, že schválně vstala časně ráno, aby v tržnici získala levnou husu. Zvěstovala: "Mladá husa, a bude mít dva žejdlíky sádla. To by nikdo nevěřil."
Účetní přikývl pochvalně hlavou, ale babička se zatetelila urážkou. Zaskřípala: "Se mnou se nikdo neporadí. Jenom peníze se vyhazujou!" Je v pokušení odejít okamžitě od stolu, kde si jí neváží; ale příliš se třese na moučník.
Při obědě posluhuje děvče z Kašperských Hor. Paní Michelupová ji provází očima, když odchází s prázdnými příbory. Když děvče zavřelo dveře, pronesla: "Jak ztloustla! Je jako měch. Musím ji dát pryč."
V rodině Michelupově je přísný zákon, že na talíři nesmí zůstat zbytek jídla. Služce náleží, aby dojídala zbytky. Tím se tak vykrmí, že ztratí pohyblivost a upadne v strnulou lenost. Nato se vypoví z domu, odjede do Kašperských Hor a pošle za sebe do služby vychrtlou sestru. Ta zůstane u Michelupů tak dlouho, až se vykrmí a je nehybná jako zakuklená ponrava.
Michelup přisvědčil: "Má sádlem zalité oči. Nejvyšší čas, aby byla z domu."
Babička zachrochtala: "Služkám se nemá dávat tolik jíst. Zbujní a potom kradou. Já to vždycky říkám, ale to se ví, v tomto domě nikdo nedá na má slova."
Lačně dojedla dort, a protože se jí zdá, že Máňa dostala větší porci moučníku, urazila se, odstrčila talířek a zdvihla se od stolu.
"V tomto domě," zavřeštěla, "jsem odstrkována a ponižována." Přiložila k očím kapesník: "Mám já to stáří! Jakých časů jsem se dočkala!" Tragicky se zapotácela a děvče z Kašperských Hor přiskočilo, podepřelo kolísající stařenu a odvedlo ji do její světnice.
Oběd se skončil. Účetní se chopil novin a odebral se do ložnice. Student usedl nad přírodopisnou učebnici a Máňa přemítá. Má mamince ukrást z hrnečku peníz a koupit za to čemeřici? Kýchacím práškem by posypala babičce kapesník. Zábava by to byla, což o to. Musí se to uvážit.
Michelup se odebral do ložnice, rozložil se na pohovce a chopil se novin s oním zasmušilým, ironickým pohledem, který praví: "Podívám se, jaké špatnosti provedl dnes tento svět." Četba novin působí účetnímu jakýsi sladký, trochu zlomyslný pocit; Michelup se povznáší, neboť noviny mu dokazují, že je řádný, prozíravý a vzdálen lehkomyslnosti. Nikdy se omylem nenapije žíraviny a je vyloučeno, aby ze msty zapálil stoh.
Pro něho byl denní list seznamem hříchů, nepravostí, lehkomyslných kousků a zvláštních nedorozumění. Bylo to křivé zrcadlo, které ukazovalo jen vady a nedostatky světa. Aby tak k Michelupovi přišel losový podvodník a chtěl ho napálit! Žádná síla by nepřinutila účetního, aby vraždil ze žárlivosti. Dumal: "Hle, také já platím na kriminál, ale nikdy ho neužiju." Malý člověk cítil nedůvěru ke konferencím státníků.
Mnoho se mluví a konce to nemá. Onehdy Mussolini pronesl řeč ke studentům. Jednou rukou mával knihou a v druhé třímal karabinu. Uvidíme, co z toho vzejde. Kdyby účetní měl tu možnost, přistoupil by k italskému premiérovi a důrazně by promluvil. "Pane," řekl by mu, "málo-li běd a hoře jste uvalili na lidstvo? Pane, chovejte se skromně, my, malí lidé, nebudeme se na to pořád dívat, mlčet a platit." V republice Nikaragua bylo zemětřesení a tisíce lidí zahynulo. Je přirozené, že v zemi, která nese takové výstřední jméno, hynou tisíce lidí. Účetní příliš nevěří v Nikaraguu, není v okruhu jeho představ. Lhostejně přihlíží k tomu, že tam tisíce lidí zahynuly. Naproti tomu ho dojala zpráva, že zesnul po dlouhé trapné nemoci jistý Ferdinand Svoboda, prokurista závodu, který prodává potřeby pro lékaře. Podívejme se! Michelup ho dobře znal. Byl dojat a poslal za zesnulým dobrá slova.
Výbuch petrolejových nádrží v Argentině. Účetní zazíval. Bouře a zátopy na Slovensku. Oheň z neopatrnosti. Neznámý cizinec zemřel ve Znojmě. Vlakoví lupiči zatčeni. V pondělí večer, když se vrátil úředník Vilém Reilich z kanceláře do svého bytu v Nových Pavlovicích, nalezl dveře uzamčené... Účetní zavřel oči a časopis mu vypadl z ruky. Zabručel: "V těchto novinách zase nic není..."