Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

3

O půl čtvrté hodině ho manželka vzbudila. V tu dobu se chodívá na nedělní procházku. Děti byly už ustrojeny a čekaly na otce. Máňa se mračila. Měla smluveno s přítelkyní, že půjdou spolu do biografu na představení dětem nepřístupné. Je to nuda chodit s rodiči na procházku! Brejlatý student má ustaraný výraz. Jeho myšlení je připoutáno k přírodopisné knize. Už se domníval, že je připraven, a najednou mu nauky vyprchaly z hlavy. Jaká svízel! A jeho profesor přikazuje, aby se úkol odříkával slovo od slova. Jiří ho podezírá, že si svévolně vymyslil ty blizny a semeníky, aby ztrpčil žákům život.
Služka hlásila, že rodina Kafkova je připravena a čeká před domem. Babička zírá z okna přízemní světnice jako sova z dutiny staré jívy. Pohybuje významně černým obočím a jedovaté oči měří nevraživě příbuzenstvo. Její myšlenky lze lehce uhodnout: "Vida je! Jdou užívat a mne, starou, neduživou ženu, nechají samotnu. Kdyby se mi něco stalo, není tu nikoho, kdo by mi podal sklenici vody."
Cestující Kafka smekl klobouk a galantně políbil staré dámě ruku. Neučinil tak ze zdvořilosti, ale pro komický účinek, neboť Kafka je humorista.
"Jak se máte, milostivá? Jsem slepý, že se tak můžu ptát. Vidím, že kvetete jako růžička."
"Pěkná růžička, pane Kafko," pravila stará dáma s povzdechem. "Jak mně může být, když mám kolem sebe lidi, kteří by mne nejraději viděli pod drnem. Jsou jistí lidé, pane Kafko, kterým jsem na obtíž, a ti lidé, máte vědět, pane Kafko, mne chtějí utýrat hladem. To vám říkám, pane Kafko, abyste věděl, jací lidé jsou moji příbuzní."
Účetní Michelup chvatně přerušil tuto scénu.
"Babičko," děl omlouvavě, "my nebudeme dlouho venku. Vyšli jsme si trochu na zdravý vzduch. Hnedličko jsme zase doma."
"Nechci nic vědět a nejsem na nic zvědavá," houkla sveřepá dáma a přirazila okno.
Účetní pokrčil rameny a Kafka na něho mrkl, že jako rozumí.
Pohybovali se zvolna, často se zastavujíce, aby počkali na paní Kafkovou, která trpěla na nohy. Byla to okrouhlá paní s malinkými ústy, která připomínala květ japonského srdíčka. Vlekla velikou kabelu, zhotovenou z pestrých korálků.
Rodinu doplňoval chlapec se zřetelným chmýřím nad hořením rtem, oděný v covercoatový kabátec; nohy vězely v golfkách a odstávající uši podpíraly placatou čepici. Měl hranaté pohyby dospívajících výrostků. Matka se snažila přiměti ho, aby pozdravil společnost, ale vynutila z něho pouze temné zahučení. Paní Kafková si zoufala. Viděl-li svět takového velkého studenta, který neumí pozdravit? Účetní ji těšil s účastnou tváří, s lehkým nádechem soustrasti. To se poddá, mínil. Až mladý muž dospěje, tehdy osvojí si slušné způsoby. Avšak v duši ho blažilo vědomí, že jeho děti vynikají v mravech nad hranatým výrostkem. Cestující Kafka uhodl jeho myšlenky a počal hlasitě velebiti svého syna.
"Nevidím, že by někdy vzal knihu do ruky," hlásal, "a přece všechno umí."
"Mohl by býti ve škole první, kdyby se učil," doplnila jeho manželka.
Tomuto útoku musel účetní Michelup čelit; i otázal se brejlatého studenta: "Jiří, pověz, jaké jsou důkazy toho, že u nás byla doba ledová?"
"Důkazy toho, že u nás byla doba ledová," odpověděl chlapec rychle, "jsou tyto: Za prvé bludné balvany, jichž hojnost v našich krajinách nalézáme. Za druhé..."
Účetní se vítězně podíval na cestujícího.
"Jsem absolvent reálky," řekl, "ale nedovedl bych dnes už říci, jaké důkazy potvrzují, že byla u nás doba ledová... Ano, dnešní mládež se učí mnoho..."
Nato se cestující pochlubil, že jeho syn účastnil se plaveckých závodů za klub Hagibor a získal cenu juniorů. Paní Kafková se zasmála a pověděla, že jednou zastihla chlapce, jak se před zrcadlem učí kraulovat.
Účetní se zasmušil a prohlásil, že svým dětem nedovolí plovati. Horlil proti dnešnímu světu, který věnuje nesmírný zájem sportu, a stranil duchovnímu vzdělání.
Chlapec s knírem trpěl pod pochvalami svých rodičů. Mimo to měl za to, že nesluší se sportsmanovi chodit s rodiči na procházku. Zvolňoval krok a pásl po příležitosti, aby se mohl ztratit.
Rozpředla se rozmluva o výchově dětí. Účetní sdělil, že chlapce dal pokřtít a dceru posílá na židovské náboženství, ač jeho manželka chtěla, aby i Jiří byl vychováván po židovsku. Leč účetní odporoval. Dával přednost katolickému duchovnímu před rabínem. Velebníček, mínil, má univerzitní vzdělání, kdežto rabín bývá často člověk polovzdělaný. Mimo to rabíni bývají líní a děti od nich mnoho nepochytí. V hodinách izraelského náboženství se učí pouze Starému zákonu, kdežto katecheta za stejné výlohy vykládá i Nový zákon. Účetní jde vždycky tam, kde za své peníze obdrží největší výhody.
Na Poříčí se připojil k zástupu jistý Max Hájek s chotí. Pan Hájek byl čistý stařec; vrásky v levé polovině růžového obličeje byly obráceny vzhůru. Také měl svislé víčko levého oka a napadal na levou nohu. Paní Hájková měla vrtivou, preciózní chůzi, jaká byla módní před čtyřicíti roky. Manželé byli si ostatně fyzicky velmi podobni. Z obou vanul jakýsi starobylý parfém, smíšený se zápachem staroby. Měli důstojný a melancholický vzhled lidí, kteří poznali lepší časy, což hlásal také tuhý límeček a bělostné manžety pana Hájka a okrouhlý klobouk, plný květinových ozdob, jenž seděl na temeni jeho manželky.
Účetnímu bylo známo, že Max Hájek ztratil celé svoje jmění ve válečných půjčkách, a to zvyšovalo jeho zájem o staré manžele. Ztráta cizího jmění působila Michelupovi sladké trnutí a rozněcovala jeho obraznost, jako děti poutá a děsí vypravování strašidelných pohádek. Visel starému pánovi na rtech a doufal, že počne hrobovým hlasem vypravování o tom, jak býval bohat, jak se těšil úctě a jak jeho jmění se nenadále rozplynulo. Avšak Max Hájek mlčel a jenom s přívětivým úsměvem naslouchal tomu, co říkají jiní. Jak se může usmívat muž, jenž přišel o všechno, divil se účetní. A představoval si, že kolem takového člověka se rozprostřela věčná tma.
Paprsky mladého slunce hrály na okenních tabulích, vrabci rozčileně hovořili, na římsách se nadýmali holubi a z komínů stoupal dým přímo k čistému nebi. Mezi domy zmateně se potácela pestrá babočka, kterou vítr zanesl do města.
Hej! Jdi mi z cesty, loudavý tvore, zavřeštěla znenadání automobilová trubka. Účetní odskočil na chodník. Kolem zafrčel automobil. Michelup zesinal. Cítil, že se mu zastavilo srdce. Postřehl, že řidič vozu učinil pohrdlivý posunek. Slečna, která seděla vedle volantu, usmála se povýšeně. Účetní nabral dechu a počal spílat. Cítil vřelou nenávist vůči samolibým, nadutým automobilistům a jejich průvodkyním, kteří pohrdavě shlížejí na temný, utlačený zástup pěších. V této době rozdělil se svět na tábor Loudavých a tábor Rychlých, kteří odňali bohům sílu a snesli ji na zem. Rod Rychlých zahaluje rod Loudavých oblaky prachu a nutí je k překotným pohybům. Každý Rychlý má po boku dámu, která zbožňuje pána, jenž se povýšil na vládce prostoru.
Michelup mával rukama a označil automobilisty za lupiče a vrahy, útočníky na veřejný pořádek. Zavřít je, všechny zavřít, křičel. Dřít z nich kůži za živa! Nebude pokoje, pokud poslední automobilista nebude zahlazen. Cestující Kafka se smál. Také na tvářích manželů Hájkových zaševelil vetchý úsměv.
"Vy se smějete?" horlil účetní. "Věru, není se čemu smát. Četli jste dnešní noviny? Šofér jel zakázanou rychlostí a nedával znamení. Povalil školačku a smrtelně ji zranil. Dostal šest měsíců vězení. To je toho! Takového by měli na místě pověsit. Kdo vrátí rodičům dítě?"
Došli k nábřeží. Zástup lidí opíral se o zábradlí a zádumčivé pohlížel do vody. Po široké a mírné řece supal veselý parníček, unášeje shluk výletníků. Pod vyšehradskou skálou bělaly se plachetnice a vrčely motorové čluny. Všechno hlásilo příchod bujného a ztřeštěného jara. Z dáli bylo slyšet zvuk kolovrátku. Kvílivá a dudlavá melodie zněla ku podivu jasně. Z barrandovských skal vanul horký dech, předzvěst brzkého léta. To připomnělo účetnímu, že se mu bude starat o letní byt. Společnost se oživeně rozhovořila. Vynořily se vzpomínky na loňské letovisko; přírodní krásy a ceny pokrmů a bytů byly podrobeny zkoumání.
Max Hájek na dotaz účetního vyjevil, že tráví svůj letní pobyt každoročně v Išlu. "Byli jsme tam velmi spokojeni," podotkla jeho manželka. Letos však neví, protože pro valutní potíže lze nyní velmi těžko cestovat do ciziny.
Účetní vyslechl toto sdělení se zájmem a počal se dotazovati, jaké slevy se poskytují v lázních Išlu. Max Hájek pokrčil rameny. Neví nic o nějakých slevách. Michelup užasl. Snad tedy vymohli si aspoň sníženou jízdenku na dráhu? Paní Hájková objasnila, že jeli za plnou cenu. Účetní zavrtěl hlavou a podotkl, že to nemůže pochopit. Vyměnil si se svou manželkou pohled, který pravil: - Hříšní, lehkomyslní manželé! Jedou do cizozemských lázní a nepostarají se o slevu. Věru, pak mají něco mít...