Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1

Robert Michelup byl v Americe, ale ona Amerika jevila se mu jako vysoké dřevěné stavení, rozdělené přepážkami na množství malých komůrek. Účetní Michelup obdržel v Americe dva krajíce chleba s máslem úplně zdarma. Snědl je s chutí; tu však pozoruje, že zástup mladých mužů běží někam s aluminiovou miskou pro kávu, Michelup se připojil k zástupu; hrozně zatoužil po vřelé kávě. Běží po chodbě, vyptává se mladých mužů, kde je pojízdná kuchyně, která rozdílí kávu, běží divoce, ale vždycky narazí na dřevěnou překážku. Dřevěná budova se hroutí, Amerika se rozplývá a účetní Michelup cítí, že se probouzí. Avšak chce lstivě zadržeti sen a ještě v polospánku šeptá: "Jen co dostanu kávu, pak se mohu probudit..." Potom zamlaskal a otevřel oči.
V slunečním paprsku kmitala se zrnečka prachu, zlostná vosa, žalostně bzučíc, otloukala si hlavu o okenní tabuli. Jaro se dralo do dusné ložnice, jaro útočilo na zdi města, i zdálo se, že také temné a zasmušilé domy města Karlína se rozjasnily. Z věže blízkého kostela vyzvánějí zvony, z dálky neurčitě a bodře zvoní pouliční dráha a nějak obzvláště jasně je slyšet klepání ženských podpatků o dláždění. Účetní se protahuje na svém loži a shovívavě se usmívá pošetilému snu. Nikdo by nevěřil, jaké výstřednosti se mohou zdát dvaačtyřicítiletému a vážnému člověku. Těší se, jak rozveselí svou manželku, až jí bude při obědě vypravovat, co se mu zdálo. Jenomže je svízelné vypravovat obsah snového příběhu. Má mnoho děje a není v něm rozumný pořádek. Avšak manželka se neusmívá žádnému snu. Jako každá řádná žena věří ve sny a znamení. Zamyslí se a počne si lámat hlavu, neobsahuje-li zmatený sen nějakou věštbu? Nechystá snad závistivý osud nějaké úklady její rodině? "Raději jí nic neřeknu," umiňuje si účetní, "ona si pak dělá myšlenky."
Bilo deset hodin a Michelup se pokáral, že tak dlouho leží v posteli. Řvavě zazíval a vklouzl do pantoflí. Bylo mu příjemně u vědomí, že dnes je neděle a že není třeba spěchat. Dnes jsou staženy závěsy u amerického nábytku v jeho kanceláři, nezvoní telefon a není slyšet, jak pod podlahou temně hlučí tiskařské stroje. V neděli sedí ve vratech tiskárny nahluchlý domovník, čte noviny a vedle něho leží šedý vlčák a vyplazuje jazyk.
Účetní vstal a přistoupil k oknu. Pod okny jeho příbytku rozkládal se chudobný, souměrně rozdělený park. Trávník se nesměle zelenal a forsytie nasazovaly žluté květy. Po záhonech dováděli dva psi. Objevil se muž v stejnokroji hlídače parku: rozzlobil se, zahulákal a zamával holí nad hlavou. Psi se polekali a prchli před hlídačem, jemuž je poddána městská příroda.
Paní Michelupová uslyšela, že manžel vstal, a nařídila své dceři: "Skoč tatínkovi pro noviny." Děvče vyletělo ze dveří. Jeho hubený obličejíček i nosík stříknutý pihami vyjadřují dychtivost po pohybu. Matka ji nutí, aby pomáhala v kuchyni. Nudná a strastiplná práce! V kuchyni není místa pro dobrodružství. Matka má ostrý hlas a nic jí neujde. A v ložnici jsou rozválené postele, a než se uklidí, možno si vymyslit zajímavou hru. Stůl se pokryje prostěradlem, a tak se změní v stan. Pod stanem se sedí s koleny pod bradou a zpívají se táborové písně. Potom se popere se služebnou, která přichází, aby ustlala postele; bere prostěradlo a ruší stan. Matka vždycky najímá služky z německé krajiny, protože počítá s tím, že se děti od ní naučí německy, a tím se ušetří honorář učiteli. Máňa vynakládá veškeré úsilí na to, aby služku naučila česky. Avšak děvče z Kašperských Hor si nic nepamatuje a všemu se hloupě hihňá. A pořád si prozpěvuje: "Vaterland, deine Kinder weinen..." Vždycky večer píše domů psaní a Máňa jí plivne do inkoustu.
Máňa jde pro noviny, ale nikoli jako jiní lidé; to by nebylo zajímavé. Skáče po jedné noze a vždycky po pátém schodu přestoupí z levé nohy na pravou. V každém poschodí nutno zastaviti se před zrcadlem. Máňa spatří svůj obraz a počne se pitvořiti. V tom okamžiku se změní v učitelku, která říká: "Zuby jsou nejkrásnější ozdoba úst." Slovo "úúúst" protáhne a vycení chrup. Mnoho prožije Máňa, než zazvoní u dveří pana Kafky, s kterým její otec společně si předplácí denní list.
Z jídelny ozývá se mručení. Účetní Michelup rozeznává slova: "Semeník spodní jest jednopouzdrý a nese vajíčka na dvou nástěnných semenících, skládá se tedy ze dvou plodolistů... ze dvou plodolistů... skládá se tedy ze dvou plodolistů, což poznáváme též podle toho, že čnělka... že čnělka jest viditelně rozdělena..."
Účetní potichu otevřel dveře a uviděl bledého hocha s brýlemi na nose. Chlapec sedí ohnut nad knihou a mechanicky se klátí. Zpozoroval svého otce i vstal, políbil mu ruku a zpěvavě přál dobrého jitra.
Michelup pohladil mu hlavu a otázal se: "Učíš se, Jiříčku? To je dobře, chválím tě, hochu. Copak se to učíš?"
"Příroďák, tatínku," odvětil student, "zítra máme příroďák a já budu tasenej."
Otec se zaškaredil: "Příroďák! Příroďák! Tasenej!" reptal. "Kolikrát jsem ti přikazoval, aby ses nevyjadřoval neuctivě o vyučování. Jak se to říká?"
"Prosím, tatínku, zítra máme přírodopis a já budu vyvolán," opravil poslušně chlapec.
"Tak se to patří. Vzdělaný člověk má se vyjadřovat podle pravidel. Proto jsem tě dal studovat, abych měl z tebe radost. Vzdělaného člověka poznáš, jakmile ústa otevře. Tak je to... O jmění můžeš přijít, ale vědomosti ti nikdo nevezme..."
Účetnímu se zachtělo tlachati. Nemá nic na práci a je dlouho do oběda.
"Když jsem já byl v tercii," vypravoval, "tak jsme měli na příroďák... totiž na přírodopis, kantora Korna... pana profesora Korna. Tomu jsme říkali ?starej Kořen'... To byl takový podivín. Když někoho táhnul... když někoho vyvolal, tak chtěl, aby se vypravovalo rychle, bez rozmyšlení. Tak vyvolaný žák něco rychle drmolil, profesor neposlouchal a napsal mu dobrou známku. Hlavní věc byla rychlost. Proto jsme se na příroďák... totiž na přírodopis nikdy nepřipravovali..."
Chlapec se usmíval a se zájmem naslouchal.
"Vypravuj, tatínku," žebronil, "co jste ještě prováděli kantorům."
Tvář otcova rázem zvážněla. Zaškaredil se a pravil: "Ne, abys... aby sis bral z toho příklad, co jsem ti vypravoval... Já jenom pro příklad, rozumíš? My jsme vždycky své učitele ctili, to nebylo jako dnes... Raději se uč, abych neslyšel na tebe stížnosti..."
Michelup se zdvihl a odešel do koupelny. A v jídelně se opět ozývá: "Semeník jest jednopouzdrý a nese vajíčka na dvou nástěnných semenících..."
"Hodný hoch...," mručí Michelup s uspokojením, "něco mu musím koupit. Ale co? Však já už na něco příležitostného a levného přijdu..."
Z koupelny proniká crkot tekoucí vody. Účetní prohlíží v zrcadle svůj obličej. Zjišťuje, že na tváři zhoustla síť fialových žilek. Váčky pod očima naběhly, rysy zhrubly. S povzdechem si říká, že stárne... Otevřel ústa a rozveselil se. V ústech svítí dva zlaté zuby. Účetní přimhouřil oko a kochá se leskem zlata. Usmíval se poťouchle, když si vzpomněl, že lékař pracoval na zlatých zubech oddaně a pečlivě a netušil, že ošetřuje pacienta na účet nemocenské pokladny; pracoval svižně a bodře a obveseloval pacienta svými šprýmy. Teprve když bylo dílo skončeno, představil se účetní jako pacient nemocenské pokladny. Lékař se zasmušil a jeho slova byla strohá a úřední. Účetní si musí zaplatit materiál, jinak by lékař přišel ke škodě. Na to pacient odpověděl, že si beze všeho připlatí. Malý člověk musí užívat lsti, jinak by byl ustavičně utiskován.
Účetní se dal do zpěvu. "Je-li vůle tvá, bych nevrátil se víc, ochraň mně milku mou, s níž duše má se pojí, ochraň ji horstva duch. Zdař Bůh! Zdař Bůh!" Studující zacpal si uši a drmolí: "Pod pětilistým kalichem jest ještě kalíšek, jehož pět kopinatých lístků se střídá s lístky kališními..." Michelup si vypočítal, že musí sedmkrát zazpívat hornickou píseň, než jeho tvář bude dokonale namydlena. Pak si připravil holicí strojek.
Vyšel z koupelny se svěžím pocitem a hladil si namodralou bradu. Chlapec se klaní jako pravověrný žid, hledí na strop a ševelí rty. Otec se u něho zastavil a děl: "Desetkrát jsem se oholil jedním želízkem. Vypočítej mi, studente, kolik bych za tu dobu musel zaplatit holičovi? Ano, kamaráde, to je vyšší matematika..."