Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vyšlo i pod názvem Muži v ofsajdu

1. Zápas, který se neskončil

"Vstávej!"

...Meduna krásně přihrává Srbovi, Srba se nezadržitelně řítí vpřed, ještě okamžik, a míč se zatřepetá v síti... "Povídám, vstávej!"

...vtom však obecenstvo vniká do hřiště... Eman cítí, jak ho strážník drží za límec a třepe jím. Eman se ohnal - "Člověče, kolikrát ti mám říkat, abys vstával?"

Chlad vnikl pod pokrývku. Eman skrčil nohy; bránil se, nechtěje se rozloučit s napínavým snem. Ale nad ním stojí Eman starší, rve mu pokrývku z těla a nemilosrdně opakuje: "Vstávat máš, povídám! Dneska máš službu ty!"

Eman se protáhl a řvavě zíval.

"Co bouříte?" tázal se lítostivě staršího Emana, "ještě je čas. Člověk namouduši..." A opět schoulil se do koutečku, chovaje naději, že se doví, jak dopadl ten krásný zápas.

Ale Eman starší byl neúprosný. Uchopil svého syna za nohu a táhl ho z postele s hlučným pokřikem: "Teď nebude žádný vyspávání. S kamarádama ponocovat, pak ráno nechtět vstávat - žádný, nic takovýho!"

Eman mladší posadil se na lůžku a dal se do vyjednávání. Dnes, například, mohl by mít službu starý. Eman mladší cítí, že je ňáko darebný. Však mu to Eman mladší dvojnásobně vynahradí.

Eman starší se jízlivě zasmál. Kdepak, na něho s politikou! Takový smrkáč si zamane, že starý táta musí za něho všecko oddřít. Všecko musí jít podle práva. Dnes je služba na synovi, a tady je všecko mluvení marné.

Eman mladší si pomyslil, že to je nějakého křiku, a dal si ruce pod hlavu a sladce se protáhl. Věděl, že je v neprávu, ale konečně... ááá... tak, jak to vlastně bylo? Srba ztlumil míč a...

Eman starší vzal z police největší hrnec, mlčky natočil do něho vodu a s tímže pochmurným mlčením přistoupil k synovi, třímaje výhrůžně hrnec nad jeho hlavou.

Eman mladší vyletěl z postele. Nebylo to poprvé, že ho táta polil studenou vodou. Sedl si na židli, a drbaje se na holých lýtkách, prohlásil, že je dobře. Když je táta takový, on bude taky takový. Ustrojí se, půjde po svých a táta ať se stará. Prstem na nic nesáhne.

"Jdi si," prohlásil Eman starší, "ale k obědu mi nechoď. Ať ti dají nažrat kamarádi, když se s nimi spolčuješ. Kamarád je ti nad tátu. Lajdákuješ od rána do noci, chodíš od ničeho k ničemu, a tatík aby se staral. Jojo... mám já to pěkný vyražení na starý kolena. Proč si nehledáš místo?"

"Já si hledám," zamumlal Eman mladší, "ale ono nikde nic není -"

"Není! Já vím! Proč mají jiný místo? A proč ty nemůžeš k ničemu přijít? Já ti to řeknu. Protože myslíš jenom na luxusy. Biograf, ten pro tebe žije, ale když má to přijít k práci, tak se tě ruce kroutí. Zábavy u tebe panují, ale myšlení, co bys začal, to ne. Už jseš dost starej, abys měl rozum. Dyť já se musím stydět před lidma; pořád musím slyšet: 'A copak že ten váš Eman nic?' Co jim mám odpovědět? Mám říct, že mám syna lumpa?"

"Dovolte, jakejpak lump?" - ozval se Eman mladší uraženě, "ještě jsem nic neukradl. Na mě se nemůže říct ani tohle."

"No, šak eště tohle na mě. Ale chodíš s takovejma holomkama, který nemaj od kriminálu daleko. Příkladně takovej Ferdinand. Tomu zlodějna kouká z očí."

"Náhodou tě řeknu," odvětil syn, "že Ferdinand je docela pořádnej člověk. Se soudama měl akorát jednou, a ještě proto, že dával moji tetu-tvoji tetu a ono se to na něho píchlo. Kdyby se to mělo takhle brát, tak byste taky nebyl svatej. Jak je to dávno, co vás sbalil policajt, protože jste chtěl panu Tyrpeklovi udělat z lokálu kůlničku na dříví?"

"Co ty spleteš všechno dohromady, to je k neuvěření," hájil se starý, "já jsem hájil svou čest, rozumíš? Ono to bylo takhle: Přišla nějak řeč na hudbu a já povídám..."

Ale syn neposlouchal; ten příběh byl mu již příliš dobře znám. Hvízdaje si nějaký smutný popěvek, vyšel ze dveří, když starý skončil svoje vypravování slovy: "Z toho vidíš, že jsem mu tu kůlničku na dříví udělat měl, a nikdy si neodpustím, že jsem to neudělal..."

Další svoje názory sděloval čtyřem stěnám.