Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1

Na samém okraji města, uprostřed nahnilých chatrčí s rozčepýřenými střechami, stál obecní chudobinec. Byl vystavěn z odkazu místního dobrodince, který obezřele rozmnožoval své statky a cítě, že se blíží konec jeho života, chtěl si dobrým skutkem podmaniti Boha. Z jeho jmění vyrostla kamenná, zeleně omítnutá budova v podobě pevnosti. Její zdivo bylo zakončeno zubatým cimbuřím a v průčelí nesla ve švabachovém písmě nápis Chudobinec Pivodův. Budova byla vystavěna v sedmdesátých letech minulého století a odpuzovala každého svým odmítavým, sveřepým vzhledem. V přízemí měla veliká okna s lomenými oblouky, ale z prvního patra zírala malinká okénka, připomínající střílny. V představách stavitelových, který tento dům zbudoval, splývali chudí lidé se zločinci. Proto dal okna opatřiti masivními mřížemi, jako by chtěl chovancům zabránit v útěku. I za prudkého žáru vanulo z budovy hřbitovním chladem a uvnitř ustavičně vládl stín. Vchod se podobal zívajícím ústům a hluboká chodba se zdála býti napěchována zvukem. Nejen uličníci, i mnohý dospělý, jemuž byla vzdálena nezbednost, mnohdy se tu zastavil, opatrně se rozhlédl na všechny strany a pak zařval do hlubin chodby "hoho - hó!" a popuzené stíny odpovídaly mnohonásobnou ozvěnou.
K chudobinci náležela zahrada, obehnaná mřížovím z litého železa. I tato zahrada nesla znamení toho, že nepatří majetníkovi, ale zbožné nadaci. Nebylo tam besídky s červeným krytem, pošetilých skleněných koulí, které zdobí růžové keře, ani sádrových pidimužíků, již vykukují z houštin. Záhony byly souměrně rozděleny pískovými pěšinami jako přihrádky v registratuře a na nich rostly ostýchavé, zakřiknuté pomněnky a sametové macešky, jejichž květy připomínaly zlostné a závistivé obličeje starých panen. Zasmušilý jasan vystrkoval větve přes plot, bylo viděti unylé, zaprášené švestky i zkroucené jabloňové pně, obtížené na podzim lesklými plody. Většina zahrady byla proměněna v zelnici. Vládl zde klid a nevraživý pořádek; i pták, který sem někdy zabloudil, nesměle zapípal a brzo odlétl, jako by měl pocit, že se dopustil něčeho nedovoleného.
Chudobinec byl určen pro zchudlé, avšak počestné občany okresního města. Po léta však nebylo obecních příslušníků, kteří upadli do nezaviněné bídy, a proto budova hostila pouze žebráky. Za vlahých večerů sedávali na kamenném schodišti před hlavním vchodem šeplavé babky a oprýskaní starci se zapadlými ústy, jejichž belhavé údy připomínaly zkroucené kořeny. Vstup do zahrady byl jim zakázán, neboť nad pomněnkami, maceškami, křovím i ovocnými stromy vládl správce Wagenknecht, který bděl nad tím, aby se mu neztratila ani jedna padavka. Byl to svalnatý muž s krátkýma nohama a krátce ostříhanou hlavou, čilý a shánivý, neboť touha po zisku ho měla k ustavičnému pohybu. Přes levou tvář se mu táhla strašlivá jizva, která snadno nabíhala krví. Hlídal také sedlákům ovocné aleje, obývaje slaměnou boudu, kde léhal, přikryt pytlem. Byl ustanoven za ponocného, a když všechno ztichlo, tu býval slyšet dusot jeho okovaných bot. Za letní doby býval dozorcem na plovárně a jizva se mu podlévala krví při pohledu na skotačící mládež. Jen těm byl nakloněn, kteří si kupovali makové preclíčky, jež pekla jeho manželka. Bylo ho zříti při slavnostech, průvodech a shromážděních, kde bylo třeba veleti, pořádati a rozháněti dav. Z jeho stále otevřených úst vycházel chraplavý řev a nad hlavou mával sukovitou holí jako Záhoř. Ostražitý jako hafan nikdy nespal; stále byl připraven ke skoku, někoho přistihnouti, někoho popadnout za límec. Bažení po jmění posilovalo ho v neurvalosti.
Mezi jeho svěřenci byla žebračka Hladká Ančka; před dávnými lety nazývala se paní Kafuňková, manželka zámožného soukeníka. Kdysi měla paní Kafuňková živý sen a podle výkladu vsadila tři čísla na Prahu u kolektanta Gustava Štědrého. Vyhrála terno a pak ustavičně sázela, až se proměnila v Hladkou Ančku. Avšak ještě nyní měla se za bohatou paní; stále ji navštěvovaly živé sny, které vyjádřeny v číslech znamenají jmění.
Žebrák Maryčka Půjc! dostával almužnu, protože snadno upadl v zuřivost a pak dovedl v jakýchsi zpěvných verších nadávati celé hodiny. Podle úředních výkazů se nazýval Emanuel Pěchota; než v okresním městě nikdo neznal jeho jména a každý pokřikoval za ním Maryčka Půjc!, aby uslyšel utrhačné verše.
Slabomyslný Hynek bavil měšťany svou vadnou výslovností. Byl duše zbožné, účastnil se všech procesí a při zpěvu církevních písní upadal v sladké vytržení.
Atlet pěstuje svaly, dáma ošetřuje pleť a žebrák musí bdíti nad svou hubeností. Žebrák Chleboun, přezdívkou Majorek, byl kostroun, ověšený zalátanými hadry. Jeho vyzáblost byl vývěsní štít živnosti; vysoký, s nohama ovázanýma pytlovinou, procházel okresním městem, klepaje holí o dlažbu jako slepec. Šedivý knír se ustavičně pohyboval; zapadlá ústa přežvykovala slova modlitby. Mezi obyvateli chudobince požíval vážnosti, neboť pronášel nesouvislé, zmatené věty s jakýmsi věšteckým přízvukem. Shromáždil kolem sebe malou obec, která hledala v jeho slovech tajemný smysl.