Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• veselohra o 4 jednáních
• vlastní dramatizace humoristického románu Karla Poláčka Vše pro firmu o zmatcích kolem pokusů o napravení lehkomyslného továrníka

OSOBY

ADOLF ŠTORKÁN
JIŘÍ ŠTORKÁN
JULÍNEK - účetní
JARMILA KREDBOVÁ
Ing. C. FERRY STRNADEL
BOBINA - jeho sestra
VÁCLAV HUSTOLES
TETA VALERIE
KAMILKA - její dcera
PANÍ NEBUŽELSKÁ
KRISTINA - hospodyně
PARÝZKOVÁ
SEDM NEVĚST

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Kancelář firmy Štorkán. Vpravo ve dvou třetinách je scéna přepažena skleněnou přehradou, která má uprostřed dveře s nápisem: Šéf. Vlevo jsou dveře do předsíně. V rohu kachlová kamna. Mezi dveřmi a kamny je rozmnožovací přístroj. V zadní stěně okno. Mezi oknem a přepážkou psací stůl účetního Julínka. Nad ním na stěně klec se stehlíkem, teploměr, diplom spolku vegetářského, pohlednice upevněné červenou stuhou, tablo hádankářského spolku a fotografie. Na okně kaktusy. U skleněné stěny v pozadí skříň. Mezi kamny a oknem psací stůl Ferryho. U přehrady v popředí stolek s psacím strojem Jarmiliným. Věšák. Hodiny nade dveřmi. Šéfovna má v pozadí okno. Je honosněji zařízena nežli kancelář. Velký psací stůl, na něm telefon. V rohu menší stolek s klubovkami. Je ráno. Parýzková zatápí.

HUSTOLES (Vyjde z předsíně.): Dobré jitro!
PARÝZKOVÁ: Dobré jitro!
HUSTOLES: Už mělo být zatopeno!
PARÝZKOVÁ: Opozdila jsem se. Ostatně vždyť vy také.
HUSTOLES: Snad. (Otírá povrchně prach na stolcích.) Slečna Jarmila už by tu měla být. Účetní drží akademickou čtvrt, pan inženýr si chodí, kdy chce, a starý podle toho, jak to včera natáh. Tady jdou hodiny prostě napřed.
PARÝZKOVÁ: Ba ne, jdou dobře. Před chvílí tloukly u Štěpána osm.
HUSTOLES: Jdou, ale na nás přece jen trochu rychle. Musím už jednou udělat pořádek. My držíme zimní čas, rozumíme. Hodiny se pošinou o hodinu později a všichni budeme mít radost, že jsme přišli včas! (Posunul ručičku o hodinu zpět.) No, ne?
PARÝZKOVÁ: Pro mne. (Přikládá.) Raději víc přiložím, dělá se nám zimní čas.
HUSTOLES (Poklízí.): Tomuhle říkáte zima, paní? Kdybyste ležela v roce sedmnáctým v zákopech poblíže města Baranoviči, pak byste mohla říct s dobrým svědomím: já vím, co je to zima. Ale vy nevíte, co vojna obnáší, tak raději mlčte!
PARÝZKOVÁ: Náhodou vím, co je to vojna. Však mne dost vytrestala.
HUSTOLES: Vás?
PARÝZKOVÁ: Můj přišel z vojny, ruce v kapsách, na práci nebyl k mluvení, jenom kamarádšofty vedl a ty ho měly k pěknejm věcem. Když jsem ho jako napomínala, aby koukal makat, že to k ničemu nevede, tak spustil: Ženská, víš ty, co vojna obnáší? Náhodou jsem starej válečník. Trpěl jsem za Rakouska, nebo ne? Trpěl, povídám. - Tak vidíš, mlč a dej mi svátek, od ženský si nenechám vykládat -
HUSTOLES: Inu, měl svou pravdu.
PARÝZKOVÁ (Po chvíli zadumání.): Potom v něm chytla kořalka, a to ho, chudáka, sebralo. Jako dnes ho vidím, jak leží na smrtelný posteli, ty jeho ručičky zlatý, co nechtěly dělat, zkříženy na prsou... Ještě mi tak povídá: Kristinko, já bych měl chuť... hádej na co... Nač bys měl chuť? Já na to. Ale to on už mi neřekl... (Utře si oči.) Tak mi odešel a já se nedověděla, nač měl chuť. Na kraj světa bych běžela, abych přinesla, co by rád. - (Sbírá své utěrky, smeták a balíček v novinovém papíře.)
HUSTOLES: Copak je to platný! - Jo, ono se řekne, semhle támhle, ale je to na světě jen samá starost, ale největší starost, to mi věřte, je s dorůstajícím synem. - Víte už tu novinu? Starýmu (Ukáže na šéfovnu.) přijede syn. No jo - přijede. Ono se řekne. Mladej člověk přijede a co bude dál?
PARÝZKOVÁ (Vzdychne na souhlas.)
HUSTOLES: Poslali ho do ciziny na zkušenou a teď přijede. Ale víme, dnešní mládež nemá, jak se říká žádné solidnosti v sobě. Nejdříve je samé ejchuchu a pak přijde ouvej. Copak je to platný. Syn přijede, ale co z toho vyplývá? Starej nemá pojem, jakou starost si tím váže na krk. Na štěstí jsem tu ještě já. My mu půjdem na ruku. Na Hustolese je spolehnutí, to je marný.
PARÝZKOVÁ: Každý víme svý.
HUSTOLES: Právě. Však on se oblomí, o to žádný strach. A firma potřebuje pomocníka. Proto se poslal za vzděláním do ciziny. Vzdělání je síla a vědomosti jsou moc. Přejeme si, aby závod vzkvétal, a nikoli, aby hynul. Proto nelitujeme nákladů na vzdělání mladého pána. Přijede z ciziny, hlavu bude mít plnou učenosti a tady se dorazí. Sám ho vezmu do parády. Poučím a poradím: Tohle dělej, tohohle se varuj. A v každé případnosti slyš hlasu staršího. Hustoles vždycky dobře poradí. Co je platno vzdělání bez zkušenosti. A tu on mít nemůže - ale tu má Hustoles. Mládí je mládí, nedá si říci - ale jen počkej, ty poznáš Hustolesovu ruku.
PARÝZKOVÁ (Připravila se k odchodu.): Tak už musím. Spánembohem. (Odejde vlevo.)
HUSTOLES: Sbohem. (Přitáhne si židli ke kamnům, usadí se, natáhne nohy, zapálí si dýmku a něco si bručí.)
JARMILA (Vejde zleva.): Dobré jitro.
HUSTOLES (Jen milostivě přikývne.): Dobré jitro. Vyspala se, Jarmilko?
JARMILA: Děkuji, pane Hustolesi. (Odloží plášť a posadí se k psacímu stroji.)
HUSTOLES: To rád slyším. Spaní je poloviční jídlo. (Jde ke kamnům a přikládá.)
JARMILA (Vyjme z kabelky zrcátko, prohlédne si pečlivě zuby a vyholené obočí. Přimaluje si tváře a napudruje se.)
HUSTOLES (Protáhne se v kříži.): Noci se nám dlouží, den se krátí... ááá, inu, sakramentskej život. - Teplíčko je tu jako v ráji. Tak to mám rád. Pustíme ho taky trochu k panu šéfovi. (Jde ke dveřím v přehradě a otevře je. Cestou pozoruje Jarmilu a vrtí nespokojeně hlavou.)
JULÍNEK (Tlusťoučký, v kožichu s ohrnutým límcem, pod nímž vězí vlněná šála, s vysokou beranicí z persiánu, v galoších, s deštníkem v ruce, vejde. Stane, sundá zamžené brýle a čistí je. Svraští nos.): Je tu jako v udírně.
HUSTOLES (Lhostejně zadýmá.)
JULÍNEK (Odloží deštník, roztáhne ho a přistoupí k teploměru.): Jaká nesnesitelná temperatura. Tady se ukládá o mé zdraví. (Uloží své svršky do skříně.)
HUSTOLES: Temperatura je jednou taková, jindy zas onaká. Hlavní věc, že je tu hezky teplo. Teplo je poloviční jídlo.
JULÍNEK (Otře si pleť šátkem, přistoupí ke kleci a zálibně pozoruje stehlíka.): Dostal Matýsek čerstvou vodu?
HUSTOLES: To nám není známo.
JULÍNEK (Přistoupí k oknu.): A kdo zalil kaktusy?
HUSTOLES: Ani to nám není známo.
JULÍNEK: Kaktusy se nyní zalévají jednou za 10 dní a tady je někdo zalévá denně, zatím co Matýsek dostane čerstvou vodu jednou za týden. Všechno se mi tu dělá naschvál. Jakživ jsem neviděl tak kruté a necitelné lidi. (Uklidní své rozčilení pilulkou z dózy, zasedne k svému stolu, otevře účetní knihu a dá se do práce.)
HUSTOLES: Copak je to platný. (Zadýmá, přistoupí k rozmnožovacímu přístroji a otočí klikou. Stroj zaskřípe a papír se vzpříčí. Mávne nad strojem rukou, usedne u kamen, vyklepe dýmku a znovu ji nacpe.)
JARMILA (Zabrala se do práce. Chvílemi klepe na stroji, ale častěji si dělá poznámky tužkou, aby klepot stroje nerušil dialog.)
FERRY (Ve sportovním dresu s rádiovkou na hlavě a s pleteným svetrem vejde. Nese lyže a v ústech má lulku.)
HUSTOLES: Teď se chodí do kanceláře, pane inženýre?
FERRY: Nebavěj nás.
HUSTOLES: Všichni už jsou v kanceláři...
FERRY: Bych se nebavil.
HUSTOLES: Počkejte, jestli se to doví pan šéf...
FERRY: Nehoněj se.
HUSTOLES: A lyže patří do předsíně. Vlastně sem vůbec nepatří.
FERRY (Něco zabručí, vrátí se do předsíně, nechá tam lyže a pak usedne ke svému stolku, nahradí lulku párátkem, které si zatkne do koutku úst, vytáhne z kapsy knihu s pestrou obálkou a ponoří se do čtení. Ticho přerušuje klepot stroje.)
HUSTOLES: Teď mi to tady připomíná vojnu, hindrnysy u Kovelu před útokem. Taky tam bylo takový ticho. Jen v dálce klapala strojní puška, tu tady obstarává slečna Jarmilka. Je to rozhodně příjemnější než tenkrát, taky je tu větší teplo než tam v té Siberii, ale člověk byl o hezkých pár let mladší, a to není taky k zahození, ne, pane účetní?
JULÍNEK: Na vojně jsem nebyl a...
HUSTOLES: Algemeine Körperschweche, ne?
JULÍNEK: A nerušte mne v práci.
HUSTOLES: Inu, copak je to platný. Mládí je mládí. Však se to tady teď taky projeví, až mladý pán...
ŠTORKÁN (Vejde zleva v kožichu.): Dobrý den. (Všichni zdraví. Jde do šéfovny.)
HUSTOLES (Za ním.): Ten to zase natáh. (Zavře dveře a pomáhá mu z kožichu.)
ŠTORKÁN: Všechno v pořádku, Hustolesi?
HUSTOLES: Všechno v pořádku, nic nového, personál je na svém místě.
ŠTORKÁN (Zjevně po probdělé noci, se zarudlýma očima, vratkým krokem jde k psacímu stolu a dopadne těžce do křesla.)
HUSTOLES (S nevolí jej pozoruje, pak zamumlá.): Že si už nedá pokoj, takovej starej chlap.
ŠTORKÁN (Ostře.): Řekl jste něco?
HUSTOLES: Vůbec nic... tady není nic k říkání.
ŠTORKÁN: Proto. (Přejede si několikrát oči dlaní a zahání spánek.)
HUSTOLES (Stojí nad ním a kývá vyčítavě hlavou.)
ŠTORKÁN (Po chvíli.): Jíte rád bramborovou polévku, Hustolesi?
HUSTOLES: Rád, pane šéfe, beze všeho.
ŠTORKÁN (Zívne.): Musí být hodně horká ta bramborová polévka... (Zívne.) Ale polévka z husích drůbků, to je něco delikátního...
HUSTOLES: Výtečná polévka, pane šéf.
ŠTORKÁN: Ale upozorňuji vás, příteli, že husí polévka nesmí být s rýží, ale s kroupama, aby byla jasná... a v té tůni aby bylo vidět husí žaludek... tak si představuji husí polévku, můj milý... Pamatujte si to, příteli... (Zamlaská.) Je skutečně zajímavé, že mám právě dnes takovou chuť na polévku.
HUSTOLES: To jináč nejde, v tom vašem stavu...
ŠTORKÁN (Vzpřímí se.): Co tím míníte?
HUSTOLES: Nic tak zvláštního.
ŠTORKÁN: Počkat. Co jste mínil slovy "v tom vašem stavu"?
HUSTOLES: To je nějakýho rámusu, samý pátrání a vyptávání. Zase jste někde ponocoval a teď máte těžkou hlavu a myšlení na husí polévku. To máte z toho, že se nedržíte zpátky. V tom vašem věku všecko vyvádění přestává.
ŠTORKÁN (Zařve.): Hustoles!
HUSTOLES (Přistoupí ke Štorkánovi.): Posloužím, pane šéf?
ŠTORKÁN (Uchopí ho za klopy kabátu a lomcuje s ním.): Co si to dovolujete, člověče? Kdepak jsem ponocoval? Copak jsem nějaký zhýralec? Já celé noci nespím a pořád myslím na to, aby se měl personál dobře, a on, uličník stará, dělá ze mne flamendra. - Hustoles, Hustoles... Nestydíte se, starého šéfa takhle urážet? (Elegicky.) Počkejte, počkejte, až já tu nebudu, špendlíčkem mě budete hrabat, ale už bude pozdě... Hustoles. Měl jsem dnes v noci důležitou konferenci. Co odpovíte, kdyby se vás někdo ptal?
HUSTOLES (Plačtivě.): Že jste měl důležitou konferenci a nechte mě už bejt. Vy byste jednomu vyhnal duši z těla. Já to s vámi myslím dobře, ale vy jednomu užíráte věk...
ŠTORKÁN: Tak už mlčte.
HUSTOLES: Já už mlčím, ale vy si na mě pořád dovolujete.
ŠTORKÁN: Povídám: Mlčet.
HUSTOLES: Já vůbec nic neříkám. Tiše trpím a myslím si, kdyby si mě Pán Bůh radši vzal. Co já s vámi užiju?
ŠTORKÁN (Zařve.): Můžete jít. Nechci vás vidět.
HUSTOLES (Jde.): Nápodobně. Já beztoho jdu. (U dveří se obrátí.) Tak tu polévku mám přinést?
ŠTORKÁN: Já od vás nic nechci.
HUSTOLES: Beze všeho přinesu, rád posloužím.
ŠTORKÁN: Nepotřebuji vaši polévku.
HUSTOLES: Nechcete, nechte tak. Vy jste nemlich jako to malý dítě. Přinesu polévku, vy pojíte a opět nabudete ducha. Tak co?
ŠTORKÁN: Tak přineste...
HUSTOLES: Tak vida. Nemohlo to být bez mluvení? Víte, že já nemám řeči rád. (Jde kanceláří vlevo do předsíně.)
FERRY: Co je, Hustoles?
HUSTOLES: Měl dnes v noci důležitou konferenci. (Odejde vlevo.)
ŠTORKÁN (Složí hlavu do dlaní a setrvá v strnulém klidu.)
JULÍNEK (Vstane, jde ke kleci a pozoruje stehlíka. Po chvíli vyndá kostku cukru a dá ji mezi mřížky klece.)
FERRY (Čte, obrací listy a obratně přehazuje párátko mezi zuby.)
JARMILA (Dodělala manikúru, a jakmile se otevřou dveře, počne horlivě psát.)
JULÍNEK (Potěšil se se stehlíkem a vrátí se opět k účetní knize.)
ŠTORKÁN (Vzpamatuje se, protáhne se a zabručí.): Do práce, hochu, do práce. (Jde do kanceláře a zastaví se u Julínka.) Hodně práce, co?
JULÍNEK (Neodpoví a horlivé píše.)
ŠTORKÁN: Syn mi přijede.
JULÍNEK (Nevlídně.): A co je? Přijede-li, bude tady. Kdybyste raději nezdržoval. Abyste věděl, vypadá to bídně. Salus na nás tlačí. Také Nigrinova směnka je splatná. Tím si hlavu nelámete, co?
ŠTORKÁN: Vy mi říkáte jenom nepříjemné věci. Abyste člověku řekl něco potěšitelného, to ne. (Podívá se na klec a ukáže na ni.) A tohle v kanceláři...
JULÍNEK (Výbojně.): Co?
ŠTORKÁN (Změní tón.): Máte tu hezky útulno. (Váhavě.) Ještě jsem neviděl v kanceláři klec s ptákem...
JULÍNEK (Zlostně.): A kde ho mám mít? Doma mi ho nikdo neošetří a tak by ubohé, osamělé zvíře zašlo.
ŠTORKÁN: Já jen jako, že...
JULÍNEK: Tak proto.
ŠTORKÁN (S povzdechem přistoupí k Ferrymu. Ironicky.): Zajímavá kniha, pane Strnadel?
FERRY (Přehodí párátko do druhého koutku úst.): No, už jsem četl lepší detektivku.
ŠTORKÁN: Děláte také chyby, když nic neděláte?
FERRY: Dycinky.
ŠTORKÁN: Já bych myslil...
FERRY: V "Arizoně" je ohromná žába, tu byste si měl očíhnout.
ŠTORKÁN (Se zájmem.): Opravdu?
FERRY: Když vám to říkám, postava, oči, vlasy - ohromný, exteriér ohromnej, slečna jako víno, za podívání stojí.
ŠTORKÁN: Možná, že se tam zastavím. Ale snad byste nemusil... (Ukáže na knihu.)
FERRY: Jo, abych nezapomněl, dnes půjdu dřív z kanceláře. Mne totiž v jednu sedmnáct jede vlak. Mám ve Špindlu s jistou dámou důležitou konferenci.
ŠTORKÁN: Nemohl byste to odložit? Ono totiž... je jaksi hodně práce...
FERRY (Rezolutně.): Vyloučeno.
ŠTORKÁN: Když je to takové, pak ovšem. Není námitek, pakliže ovšem jste s prací ažur.
FERRY (Mávne rukou.): Všechno se časem udělá, o to žádný strach. (Čte.)
ŠTORKÁN: Syn mi přijede.
FERRY: Už jste to jednou řekl. Pořád s tím vaším synem. Nejsme na něj zvědavi.
ŠTORKÁN: Máte moc řečí, dejte si na mě pozor. Jednou mě přejde trpělivost a pak uvidíte.
FERRY: To jsem sám zvědav, co se stane, až se rozčilíte.
ŠTORKÁN (Podívá se na hodiny.): Už budu mít čas na nádraží. (Vytratí se do šéfovny.)
JARMILA (Soucitně.): Neměl byste s ním tak mluvit, je to takový hodný člověk.
FERRY: Nebavěj nás, dámo.
HUSTOLES (Vejde zleva s polévkou, jde do šéfovny.)
JULÍNEK: Kde vězíte, Hustoles, je čas na gábl.
HUSTOLES: Hned.
FERRY: Mrskněte sebou.
HUSTOLES: Za vteřinku. (Vejde do šéfovny.) Tady je polívčička, pane šéf. Ta vás postaví na nohy.
ŠTORKÁN: Hustoles.
HUSTOLES (Servíruje.): Hned, hned najdu lžíci. - Ale ta je. (Vyndá ze zásuvky lžíci.)
ŠTORKÁN: Jak to víte?
HUSTOLES: Dali mi na ochutnání. Kdyby nebyla dobrá, tak jsem ji nevzal. V tom se přece vyznám. V roce šestnáctém jsem byl měsíc u kuchyně, a když pan major...
ŠTORKÁN (Jí.): Dobrá je.
HUSTOLES: To bych řek.
ŠTORKÁN: Trochu horká.
HUSTOLES: Foukat.
ŠTORKÁN: Spěchám na nádraží. Syn přijede.
HUSTOLES: Sapristi. A neměl bych jet s vámi?
ŠTORKÁN: K čemu?
HUSTOLES: Nu, chtěl bych hned z počátku být při tom, aby se nestala chyba. Vlastní otec je vždycky zaslepen láskou. Takový hoch potřebuje pevnou ruku.
ŠTORKÁN: Jiříček byl vždycky...
HUSTOLES: Já vím, to známe. Každý otec si myslí, že jeho husy jsou labutě. Ale dejme tomu, že byste měl pravdu. Přece se může zkazit, ne? A proto je třeba mít oči jako ostříž a ruku jako kat. A to já taky mám. Jen mně musíte dát plnou moc, jak se říká, a já už tu ruku přiložím. Jiříčku, těš se, tady něco zažiješ, ale za to z tebe něco bude.
ŠTORKÁN: Už je čas.
HUSTOLES: Už jste moh být dávno venku, ostatně to není kraj světa.
ŠTORKÁN: Kožich.
HUSTOLES (Pomáhá Štorkánovi do kožichu.): Tak ho šťastně přiveďte, kloučka, a připravte na to, že tu bude mít vojnu jako řemen, ale že z něho něco uděláme.
ŠTORKÁN: Sbohem. (Odchází.)
HUSTOLES: Spánembohem. (Sbírá nádobí.)
ŠTORKÁN (V kanceláři.): Jdu na nádraží synovi naproti, doufám, že zastihnu po svém návratu všechno v pořádku. (Odejde vlevo, provází ho mrzuté bručení pánského personálu.)
JULÍNEK: Hustoles!
FERRY (Po chvíli -): Hustoles!
HUSTOLES: Hustoles... jako bych nevěděl, jak se jmenuji. (Jde s nádobím do kanceláře.)
JULÍNEK (Vřeští.): Hustoles!
HUSTOLES: Vždyť už jdu... to je pořád nějakýho kvaltu... Co je?
JULÍNEK: Přineste mi jogurt.
FERRY: Mně skleničku fernet-branky.
JARMILA: A mně párek.
HUSTOLES (Posupně se zachechtá.): Podívejme se, co byste všechno nechtěli... každej si přeje něco jinýho. Proč to nemá být všechno stejný? Přinesu vám každýmu párek, nacpete se a dejte jednomu pokoj.
JULÍNEK: Já nechci párek, protože jsem vegetarián.
HUSTOLES: To je vaše vina, a ne moje; buďte jako jiný lidi a bude všechno v pořádku. Jste vegetarián proto, abyste jednomu dělal naschvály. Mrzí vás, že uzenářství je na té straně, co je náš obchod. Schválně jste se dal na tu svou víru, abych se musil štrapicírovat přes ulici. Vám, slečno, rád ten páreček přinesu. Beztoho jste taková churá. Musíte hodně jíst, abyste se nám spravila, ale těm pořád posluhovat nebudu.
JULÍNEK (Zaječí.): Á to bych se na to podíval.
HUSTOLES: Mějte uznání, pane Julínek, vy chcete ode mne nemožný věci. Heleďte se: uzenářství je hned po ruce, jak vyjdu z domu. Dobře. Ale kde dostanu jogurt? Mlékárna je naproti. To bych musel přes ulici. Aha! Chápete? A o tý fernet-brance není vůbec řeč. Já se kvůli panu inžinýrovi budu namáhat k lahůdkáři, kterej je odtud lán světa. Podle vás bych se musel rozdělit na tři kusy, abych to všechno pořídil. A ruce mám jenom dvě. Kdo tomu nerozumí, je u mne makovec a nic jinýho.
JULÍNEK: Tak jděte dvakrát.
HUSTOLES: V tý zimě?
JULÍNEK: Zde máte na jogurt.
JARMILA: Tady na párek, pane Hustoles.
HUSTOLES (Přijímá peníze.): Jako by byl člověk automat, hodí mu korunu a už aby lítal jogurt - párek -
FERRY: A tady na fernetku.
HUSTOLES: To jsem si ve válce nikdy nepomyslil, že za moje věrné služby...
FERRY: Tak už jděte...
HUSTOLES: Na mou duši, že to bylo pohodlnější v zákopech. Tohle na starý kolena... (Odejde vlevo.)

(Chvíli je klid, přerušovaný klepotem psacího stroje. V šéfovně zazvoní telefon. Zvonění se opakuje v intervalech.)

JULÍNEK: Telefon.
FERRY: Telefon.
JARMILA: To je věc pana šéfa nebo Hustolesa.
JULÍNEK: Zastupuji šéfa, ale ne Hustolesa.
FERRY: Já žádného. Ale vy, slečno...
JARMILA: Já Hustolesa, ne? Budiž, ale přece ne pana šéfa?
JULÍNEK: Jen jděte, slečno.
JARMILA (Vstane.): Ale ne sama. Kdyby se něco - nemohlo najít, bylo by to na mne. Ať tam jde se mnou pan inženýr.
FERRY: Mne nepřevezete, slečno. Zásadně nechodím s děvčaty do oddělených místností, jen v baru. Ať jde s vámi pan účetní, ten není nebezpečný.
JULÍNEK: Poslyšte, tenhle tón si v kanceláři zakazuji. Nařídím-li, půjdete k telefonu vy.
FERRY: Takovejch jsme už viděli. Ale jestli vám to udělá radost, tak tam půjdeme spolu.
JULÍNEK: Takové žerty nemám rád. To zvonění mně jde na nervy. Pojďte. (Jde do šéfovny, Ferry a Jarmila za ním. U telefonu.) Prosím.
FERRY: Až po vás.
JULÍNEK (Zvedne sluchátko.): Haló. - Haló, haló. - Nic.
FERRY: Že jsme se zbytečně honili. (Odejde ke svému stolku a dá se do čtení.)
JULÍNEK: Haló. (Zavěsí.) Nějaký netrpělivý člověk.
JARMILA: Ano, pane účetní.
JULÍNEK: Nuže, do práce. (Odejde k svému stolku.)
JARMILA (Rovněž. Dá se do práce.)

(Pauza. Jarmila klepe na stroji, Ferry si zapálil cigaretu a dá se do čtení, Julínek pozorně píše cifry a stehlík v kleci cvrliká.)

JIŘÍ (Otevřel prudce dveře předsíně, stane na prahu, svraští nos a čichá nespokojeně kouř. Pak postoupí a vybuchne.): Jsem Štorkán mladší.
JULÍNEK (Vstane a ukloní se.): Účetní Julínek.
JARMILA (Vstane a ukloní se.): Kredbová.
FERRY (Hlavu opřenu o dlaň, pokuřuje cigaretu, líně vzhlédne k Jiřímu.): Nás těší.
JIŘÍ (Změří si Ferryho.): Kdo jste?
FERRY (Dá si ruce za hlavu a protáhne se.): Jsem nějakej Ferry Strnadel. Kandidát inženýrství. A vy jste syn našeho starýho, ne? Hned jsem to poznal.
JIŘÍ (Obrátí se k Jarmile.): Slečno, pište!
JARMILA (Usedne a píše.)
JIŘÍ: Pan Ing. C. Ferry Strnadel, zde. Na vaši žádost propouštím vás okamžitě ze služby. (Podepíše dopis.) Doručte, slečno, dopis adresátovi!
JARMILA (Dá dopis Ferrymu.)
FERRY (Vezme nejistě dopis.): No ne... Děláte si legraci, jo?
JIŘÍ (Suše.): Můžete jít.
FERRY: To byste mě vážně otrávil...
JIŘÍ (Otevře dveře a zařve.): Ven.
FERRY (Schlíple, couvá ke dveřím a skuhrá.): Tohle se tak nenechá, víte, pane? To se řekne tatínkovi, on vám to vykreslí, budete koukat...
JIŘÍ: Už ať vás tu nevidím.
FERRY (Zmizí.)
JIŘÍ (Přechází prudce po kanceláři.): Ukáži, jak si představuji pořádek ve svém závodě. Netrpím žádnou nekázeň. Kdo mne přivede z míry, ten bude litovat. (Stane před klecí.) A co je tohle?
JULÍNEK (Koktá.): To je Ma-Matýsek...
JIŘÍ: Tak to je Matýsek. (Prohlíží fotografie, pohledy a diplom na stěně. Ironicky.) Máte to tady útulné. Zátiší v kanceláři, opravdu moc hezké. Náramně se mi to líbí.
JULÍNEK (Třese se na celém těle a koktá.): Pane... prosím za prominutí... Mám malý, nevlídný byt... Jsem osamělý člověk, pane... Můj domov je v kanceláři... Já nikoho nemám...
JIŘÍ (Mírně.): Já vás chápu, pane Julínku, ale uznáte, že to nemohu trpět. Očekávám, že si ty věci odnesete.
JULÍNEK (Chvatně.): Ano, prosím.
JIŘÍ (Obrátí se k Jarmile.): Nemám rád, když můj personál má nalakované nehty. Doufám, slečno, že to vezmete na vědomí. (Odejde do šéfovny.)
JULÍNEK S JARMILOU (Vymění si zděšené pohledy a dají se zuřivě do práce.)
JIŘÍ (Vešel do šéfovny, odloží kabát a klobouk, rozhlédne se, pak se usadí u stolu. Prohlíží jakési spisy a vrtí nespokojeně hlavou. Najde mezi papíry účet. Strne a pak podle účtu vytočí číslo.): Haló. Zde firma Štorkán. - Central bar? - Mohu mluvit s panem ředitelem? - Počkám. - Poklona. Zde Štorkán. - Ne, ne, Štorkán mladší. - Ano. - A je to jediný nezaplacený účet? - Tak? Skoro denní host? - To věřím, že nespěcháte. - Staré účty budou zaplaceny, ale nový ode dneška ani jeden; račte to vzít na vědomí. Při tom ještě podotýkám, že ceny jsou horentní a jistě v žádném poměru s poskytnutým požitkem. - Děkuji, příliš laskav. A zapamatujte si mé prohlášení. Má úcta. (Zavěsí.)
ŠTORKÁN (Zapocen a udýchán vběhne zleva.)
JULÍNEK: Pan syn přijel. (Ukáže na šéfovnu.)
ŠTORKÁN: Už je zde? Minuli jsme se. (Cestou srovná své hodinky s hodinami v kanceláři.) No jo. (Vejde do šéfovny.)
JIŘÍ (Vstane a řekne klidně.): Buďte zdráv, tatínku.
ŠTORKÁN (Stane, zvlhnou mu oči a radostně.): Jirko, ty kluku špatná. Tolik jsem se na tebe těšil...
JIŘÍ: Já také, otče. (Dá se obejmouti. Pak odstoupí a zadívá se zkoumavé na Štorkána.) Dobře vypadáte, tatínku.
ŠTORKÁN: Copak o to... Byl jsem na nádraží, ale minuli jsme se. Nevím, jak je to možné, ale hodiny v kanceláři jdou o hodinu později.
JIŘÍ: Ode dneška půjdou správně. - Za vaší nepřítomnosti učinil jsem jakési technické opatření. Doufám, že je schválíte.
ŠTORKÁN: Jaké to bylo technické opatření?
JIŘÍ: Vyhodil jsem na hodinu tu figuru... toho pána v pletené vestě...
ŠTORKÁN (Radostně.): Á, mladého Strnadela. Ovšem, schvaluje se.
JIŘÍ: Nějak se mi nechtěl líbit.
ŠTORKÁN: Ovsem, ovšem... Ha ha, to je výborné... Tak jsme se toho mladíka zbavili... A jak's to provedl?
JIŘÍ: Docela jednoduše. Řekl jsem mu, aby šel, a on šel.
ŠTORKÁN: Zajímavé. Už jsem se několikrát chystal, že mu dám výpověď. Byl mně protivný jako daně, ale to je zvláštní... Vždycky jsem řekl něco jiného, než jsem chtěl. Já neumím lidi vyhazovat. Nemám to srdce.
JIŘÍ: A to já zas rád.
ŠTORKÁN (Po chvíli přemýšlení.): Snad jsi ho neměl dávat pryč... třeba by si dal říci. Kde má ten mladý člověk dneska hledat místo? Je nutno uvážit nynější hospodářskou tíseň...
JIŘÍ: Snad vám ho není líto, otče?
ŠTORKÁN: Líto... že by líto, to zrovna ne, ale bolí mi nad ním srdce.
JIŘÍ: Jsou tu potřebnější a zdatnější než on, kteří chodí bez práce.
ŠTORKÁN: Pravda... pravda, bez chleba nezůstane. Má bohatého tatínka. Ten nedělá nic jiného, než stříhá kupony. Ale přece jenom...
JIŘÍ (Neodpoví, nasadí si brýle a zabere se do papírů.): Chtěl bych si s vámi, tatínku, pohovořit o obchodních věcech.
ŠTORKÁN: Výborně. Ale snad to nemusí být hned, sotva jsi přijel. Udělal jsem si předem program. Teď půjdeme na gáblíček...
JIŘÍ: Dopoledne nic nejím. Musím zachovávat přísnou životosprávu. Žaludek mi nevaří.
ŠTORKÁN: Žaludek mu nevaří, kdo to jakživ slyšel. Kdo umí dobře jíst, je spravedlivý člověk.
JIŘÍ: Když hodně jím, trápí mě žáha a bolí mne hlava.
ŠTORKÁN: Hlava nebolí z jídla, ale z pýchy. Pyšní lidé a samolibí samotáři pohrdají božím darem, a to je hřích. Žaludeční neduhy vznikají z přepjaté a hrdé mysli, to je statisticky dokázáno. Pak jsem myslil, že půjdem k nám, odpoledne si odpočineš, zařídíš své věci; pak na večeřičku a nakonec někam do baru.
JIŘÍ: Utrácet peníze.
ŠTORKÁN: Jaké utrácení? Co já už utratím? Já žiji tak skromně, že se každý diví. V baru je dnes nový program, pěkná hudba a bude se nám dobře uvažovat o obchodních starostech. Schází se tam prvotřídní společnost, bardámy jsou tam velmi slušné a z dobrých rodin.
JIŘÍ: Hm.
ŠTORKÁN: Musím tě trochu oblomit a vychovat, abych se nemusil stydět před lidmi.
JIŘÍ: Nerad bych se, tatínku, styděl já. (Ukáže na účet.) Návštěvy v baru vedou ke zkáze. Takový účet za jediný večer.
ŠTORKÁN: To - to byla náhoda... společnost - to není vždycky... Hm, to ti byla společnost. Anekdoty jen pršely a jaké. Jedna byla zvlášť - počkej, tu ti musím - to se nasměješ. Přijel domů obchodní cestující a našel u své ženy - (Podívá se opatrně na dveře, pak se nakloní k synovi a šeptá mu do ucha anekdotu. Když skončí, hlasitě se rozchechtá.) Dobré, co?
JIŘÍ (Zamračí se pak upjatě.): Co to bylo, tatínku?
ŠTORKÁN: To byla anekdota. (Rýpne ho.) Tak se směj!
JIŘÍ: Co bych se smál? Anekdota je anekdota. Raději mi vysvětlete tuto upomínku. Což firma Štorkán přesně neplatí?
ŠTORKÁN: Kterou? (Přisedne k němu a prohlíží dopis. Pak spolu prohlížejí jiné listiny.)
HUSTOLES (Vejde zleva.): Tak už jsem tady. Nesu páreček, houstičku, jogurt a fernet-branku. Všechno, všecinko jsem pořídil, na nic jsem nezapomněl.
JULÍNEK: Pssst.
HUSTOLES: Co je?
JULÍNEK (Ukáže na šéfovnu.): Už je tu; přijel.
HUSTOLES: Kdo? (Rozdá přesnídávky.)
JULÍNEK: No, mladý pan šéf.
HUSTOLES (Zajásá.): A jejej. Tak náš mladej přijel. To mám radost. Musím se na něj podívat, abych věděl, co je zač. (Žene se do šéfovny.)
JULÍNEK (Marně se snaží ho zadržet.): Poslyšte, Hustolesi...
HUSTOLES (Vrazí do šéfovny a hlaholí.): Tak jsme tedy přijeli... no, vítám vás pěkně.
JIŘÍ (Sejme brýle a mrazivě pohlédne na Hustolesa.): A?
HUSTOLES: Máte velkýho syna. Je radost, ale je také starost s dospívajícím synem.
JIŘÍ (Náhle zařve.): Kdo jste?
HUSTOLES (Mimoděk vypne prsa, srazí paty a hlásí.): Jsem zdejší zřízenec Hustoles. Dlouhý léta vedeme s panem otcem závod ve svornosti a v lásce.
JIŘÍ (Vyskočí, obchází Hustolesa, měří si ho od hlavy až k patě. Pak tiše a skřípavě.): Tak vy jste Hustoles... Vy si tedy myslíte, že můžete vejít do mé místnosti bez zaklepání a kdykoli se vám zachce... (Zaburácí.) Zakazuji si takové způsoby. Netrpím. Neslýcháno.
ŠTORKÁN: Ale to on jen...
JIŘÍ (Nevšimne si Štorkána.): Já do vás vjedu. Naučím vás bázni. Stůjte rovně, když s vámi mluvím.
HUSTOLES (Napřímí se.): Já, prosím, vím, co to je...
JIŘÍ: Ticho. Mluvte, až budete tázán. A teď ven. Ať vás už nevidím.
HUSTOLES (Všecek říčný vypadne z kanceláře.)
ŠTORKÁN: Ale Jiří...
JIŘÍ: Pokračujme. (Usedne, nasadí brýle a prohlíží se Štorkánem listiny.)
HUSTOLES: To není člověk, to je nemlich jak ten zuřivej tygr. (Utírá si pot z čela.) Já tam vstoupím jako by nic, chci si s ním promluvit od srdce k srdci, jak se máte, co děláte, a on zatím... (Náhle s rozkoší.) Ten zařval. Jak ten umí řvát, to se tak lehko nenajde. Hlas má jako zvon. Jako nás hejtman Sálingr. Ten taky... Začne tak tichounce, jakoby nic, a najednou... Nemlich tak mi vynadal dne sedmého října v roce šestnáctém v zákopech poblíže města Kovelu. Uf! (Otřese se.) Jsem z toho celej smrtelnej. - Safra, hodiny. To by byl fofr. (Posune hodiny o hodinu vpřed.) Panečku, teď je po zimním čase.
JIŘÍ: A doklad?
ŠTORKÁN: Ten bude mít účetní. (Jde do kanceláře.) Pane Julínku, máte odpověď od firmy Paleček a spol.?
JULÍNEK: Hned, pane šéfe.
ŠTORKÁN (Podívá se na hodiny a vzpomene si.): A co je to tady s těmi hodinami?
HUSTOLES: Co by bylo?
ŠTORKÁN: Jdou o hodinu později.
HUSTOLES: Ani bych neřekl.
ŠTORKÁN: Teď je přece půl jedenácté.
HUSTOLES: Na chlup.
ŠTORKÁN (Podívá se na hodiny.): Na mou duši.
HUSTOLES: To je tak, když je někdo na flámku a vidí o hodinu míň.
ŠTORKÁN: Pst.
HUSTOLES: Já vím, pst. (Ukáže na šéfovnu.)
JULÍNEK: Zde, pane šéfe. (Dává Štorkánovi dopis.)
ŠTORKÁN: Děkuji. (Odejde do šéfovny.)
HUSTOLES: Tobě teď taky přejde smích.
ŠTORKÁN: Zde je doklad. (Usedne k Jiřímu.)
HUSTOLES: Ale kde je ten chlapec? Kam se poděl pan inženýr?
JULÍNEK (Pohodí hlavou směrem k šéfovně.): Pan Strnadel přišel k zrušení.
HUSTOLES (Pochopí.): Aha. - Ale co bude s tou fernet-brankou? Zůstala tu, chudáček, jako ten obecní sirotek. Piji na světlou památku pana inženýra Strnadela. (Převrátí skleničku a otřese se.) Brr. Ta je. (Sedne si a vrtí hlavou.) V roce šestnáctým dostal jsem nevinně vynadáno a teď zase. To už je úděl člověka. (Po chvíli.) Ten umí řvát. To je dar od Pána Boha. Jsem z toho celej decimovanej.
JULÍNEK: Přijdou věci horší předcházejících.
HUSTOLES: Ba, ba. Ten nám udělá nohy. Bude vojna.
JIŘÍ: Ty má také účetní?
ŠTORKÁN: Ano, ale snad zítra...
HUSTOLES (Počne si zpívat.): Smutné časy nastávají, bude vojna...
JIŘÍ: To se dá vyřídit hned. (Vstane a jde do kanceláře. Jakmile otevře dveře, Hustoles rázem zmlkne, usedne a dodá suše.) Bude.

OPONA