Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OSOBY

LEOPOLD HAHN
JULIUS BAUM
ALFRÉD VOTICKÝ
ARTUR POPPER
HUGO LÜFTSCHÜTZ
MALÝ ŽIVNOSTNÍK
BODRÝ ŽIVNOSTNÍK
ŽEBRÁK
KLUČÍK
PIKOLO
ČÍŠNÍK
PAN MATĚJÍČEK
PAN KATZ
KAVÁRNÍK
STRÝČEK IGNÁC
PANÍ HAHNOVÁ
SLEČNA ELZA
PANÍ SCHULHOFOVÁ a její IDA
PANÍ PAŠKES a její OSKAR
DÍVKA se zatoulanýma očima
ŠŤASTNÁ MAMINKA
PANÍ LAUFEROVÁ

Různé hlasy, basy, vášnivec, jakož i zájemník

Odehrává se v dnešní době na větším venkovském městě.

DĚJSTVÍ PRVÉ

Krám firmy Hahn, zasmušilá, klenutá místnost; je přepažena skleněnou stěnou, za kterou sedí účetní, skloněný nad pokladniční knihou; mimoto je v pisárně pokladna, psací stroj a jakési bedny. V regálech jsou šikmo narovnány balíky různých látek. Za pultem u záznamní knihy sedí paní Hahnová a pije kávu. Příručí Votický snídá, stoje za pultem. Venku otvírá učedník okenice a venkovské dveře krámu. Je šeré jitro.

PANÍ HAHNOVÁ (dopije kávu, postaví stranou hrníček a vzdychá): Ach! Alfréd, buďte tak dobrý, pojďte sem, můj synáčku, - mně strnula levá noha - pomozte mi ji opřít o stoličku...
ALFRÉD (přiskočí): Prosím, milostivá paní. (Skloní se jí k nohám.)
PANÍ HAHNOVÁ: Ták, ták, staroušku, už je to dobré... děkuju pěkně... Achachach...! Jeje...! Už to jde se mnou z kopce...
ALFRÉD: Jak jste se vyspala, milostpaní?
PANÍ HAHNOVÁ: Špa-tně! Dneska jsem měla takový divný sen... Zdálo se mně, že přišla na mne nebožka maminka, pořád mi prstem hrozí, koukejte, takhle - takhle, a povídá: "Tys mně schovala košíček se šitím! Kams ho dala?" - Já na to: "Maminko, namouduši, neschovala, a nač ho potřebuješ, vždyť už jseš přes dvacet let v zemi!" To jsou sny, když si to tak člověk rozváží... jak se to všecko splete... Snad chtěla říc, že už bych měla čas, abych šla za ní... Alfréd!
ALFRÉD: Co si přejete, milostpaní?
PANÍ HAHNOVÁ: Alfréd, pojďte sem, můj synáčku, - buďte tak laskav - sundejte mi levou nohu a pomozte mi pravou dát na stoličku - ták - ták - můj staroušku... Já jsem, pánbuví, jako ten lazar... Achachach!

(Pauza. Alfréd oprašuje košťátkem zboží. Po nějaké chvíli otevrou se dveře a skulinou nakoukne paní Paškes. Za ní stojí vytáhlý jinoch s brejlemi a zamračeným výrazem. Je to její syn Oskar.)

PANÍ PAŠKES: Má úcta, paní Hahn! Kde mají pána?
PANÍ HAHNOVÁ: A jejej! Paní Paškes! To jsou k nám hosti... Hned po ránu! Jdou dál, jdou dál, copak budou stát u dveří...
PANÍ PAŠKES: Ale kdepak, co jich nemá, já zase letím. (tajemně) Oskárek nám přijel! (k synovi) No, Oskárku, co se dělá, dej pěkné pozdravení!
OSKAR (temně): -kulíbám.
PANÍ HAHNOVÁ: Pěkně vítám, pane studente! Tak na prázdniny, na prázdniny?
OSKAR (basem): Ano, prosím.
PANÍ HAHNOVÁ: Tak pojďte dál, posaďte se u nás, copak by to bylo za pořádek, snad s námi pan student nepohrdá, že nedovedeme hovořit o vzdělanosti?
OSKAR (vzpurně): Nepohrdám.
PANÍ PAŠKES: On nepohrdá. Oskárek není takový. On mluví s každým stejně, i s pány profesory a doktory a inženýry, i s panem rabínem i s vámi, jako by mu byli roveň. Za nikoho se nestydí náš Oskárek, že ne, Oši?
OSKAR (hledí stranou, ponuře): Ne.
PANÍ PAŠKES: My ale půjdeme a přijdeme zase, až tady bude pan Hahn i slečna Elza i všichni, já vám chci něco povědět, velkou novinu, totiž ne novinu, velikou událost - totiž ne událost, ne, něco vám řeknu a vy všichni budete mít velkou radost - možná že taky nebudete mít - já nevím, má úcta, paní Hahn, má úcta, pane Votický. Oskárku, dej pěkné pozdravení!
OSKAR (temně): -kulíbám.
PANÍ PAŠKES: A pokloň se pěkně, dej klobouk na hlavu, nerozcuchej si vlasy, nepomačkej si šaty, koukej, jak to vypadáš, dej ruku z kapsy, dívej se na cestu, neokopej si špičky, choď rovně, (Mezi tou řečí odchází paní Paškes s Oskarem.), dej si na sobě záležet, ať se jeden nemusí za tebe stydět, pozdravuj lidi, buď milej a příjemnej, dívej se každýmu do očí, buď chytrej, ať je vidět, že jseš syn paní Paškes... (Odejdou.)
PANÍ HAHNOVÁ: Ach jo! Hned po ránu přijde mně do kvelbu ta paní Paškes, to není dobře, ajajajaj!, to budou špatný obchody, já myslela, že dnešní den bude dobrej, a zas to ta paní Paškes zakřikla. To je špatné znamení!
ALFRÉD: To snad milostpaní -
PANÍ HAHNOVÁ: I neříkejte, Alfréd, vy jste ještě mladej. V tom je velká vyzkoušenost. Já nejsem pověrčivá, ale na znamení věřím. Mám z toho pojem. Podívejte se, že se smějete, ale až vám to všecko vypovím, pak se nebudete smát. Loňského roku, bylo to osmého září, já si to datum dobře pamatuju, protože toho dne před dvanácti lety nechala holka připálit husu a já se tolik zlobila, protože jsme čekali hosty, měl přijet strejček Max - jako dnes to pamatuju, sedím nahoře s paní Liebsteinovou, víte, s tou, co si uvařila domácí borůvkovou kořalku a jak měla tu kořalku v láhvi a chtěla uctít paní Neuschulovou, která přišla k ní na návštěvu s paní Neveklufovou, a když ji chtěla uctít, vyletěla najednou zátka z té láhve a kořalka vystříkla rovnou na záclony a paní Liebsteinová nemohla potom ty fleky ze záclony dostat a měla velkou škodu -, tak já s touhle paní Liebsteinovou sedím a náramně pěkně se bavíme: "Co děláte, paní Liebstein?" - "To víte, co bych dělala, paní Hahn." - "Co dělají, paní Hahn?" - "To vědí, paní Liebstein, pořád stejně." A tak jsme si popovídali - najednou se vám otevřou dveře, a kdo nepřijde - no ne - paní Paškes - měla moc sladkých řečí - hovořila tak dlouho, až mne rozbolely všecky zuby, no, já vám říkám, já se mohla bolestí zjevit. No, co byste tomu řek, Alfréd? Já jsem jenom hloupá ženská, pověrčivá nejsem, ale na znamení věřím.
ALFRÉD (filozoficky): Jojo. Můj tatínek říkával, že některý člověk má v sobě takovou nečistou sílu, že z toho všelijaké neřesti pocházejí. S tím bolením zubů skrze paní Paškes jim, milostpaní, věřím, to je vědecky dokázáno, ale na znamení nevěřím.
PANÍ HAHNOVÁ: Jen počkejte, až přijdou léta a uděláte se pro sebe, i na znamení budete věřit. (Pauza.) Alfréd!
ALFRÉD: Čím mohu sloužit, milostpaní?
PANÍ HAHNOVÁ: Alfréd, pročpak zlobíte mého muže? Máte velký hřích, vždyť on, on už je starý pán -
ALFRÉD: Ale vždyť já ho nezlobím, milostpaní!
PANÍ HAHNOVÁ: I zlobíte, moc ho zlobíte... (Vzdychá.) Pročpak nosíte anglický knírek, když víte, že ho nemůže vidět?
ALFRÉD: Já nevím, co pan šéf pořád proti mně má... Proč bych nemohl nositi anglický knírek?
PANÍ HAHNOVÁ: Alfréd, buďte tak dobrý... musíte si pěkně kroutit vousky nahoru, Alfréd... Mějte s ním soustrast, on má srdeční vadu a moc ho rozčilují anglické kníry.
ALFRÉD: Ale, milostpaní, já nechápu...
PANÍ HAHNOVÁ: Já vám to vysvětlím... Můj starý byl v obchodě vždycky náramně opatrný, nikdy neměl rád spekulace a závod vedl vždycky po starodávnu. Ale najednou vám to na něho vlezlo: vzal si do hlavy, že musí honem být veliký jako ti druzí. Taková divná spekulace! Starý Tausig mu něco našeptal, to byl takový škůdlivec a intrikář - já ho nechci pomlouvat - už je taky na kopečku pod hlínou -, ten jistý Taussig tedy do něho tak dlouho mluvil, až můj muž koupil celou závěrku pásek na vousy - pomyslete si. Takové hrozné kvantum... Já mu říkala: "Starej, nedělej to..." On na to: "Mlč, mamičko, tomu nerozumíš!" Můj starej je divous, co si vezme do hlavy, to udělá... A tak koupil ty pásky na vousy - a bác! Najednou to přišlo na mužské jako mor a začali si z ničeho nic přistřihovat kníry, a ty pásky zůstaly ležet, ani pes se po nich nezeptal... Můj starej dělal hrozný dílo, dával, to se ví, všechnu vinu mně, že jsem ho prý měla držet - když prý muž nemá rozum, má ho mít ženská. Já mu říkala: "Ale tatínku, já ti přece domlouvala, abys ty pásky nekupoval." - On ale pořád v jednom kuse: "Tys mně ale málo domlouvala. Kdybys mně byla domlouvala víc, tak bych ten obchod neudělal. Na tebe není spolehnutí a já v tobě nemám žádný zastání - to je to." Od té doby nemůže můj přistřižené vousy vidět. Co už stály ty nešťastné pásky peněz! To léčení v Karlových Varech...! A já prožila očistec na zemi... Můj muž věří, že od té doby máme smůlu, a když obchody nejdou, přičítá to těm páskám. Stal se náramně pověrčivým a říká, že ty pásky na vousy jsou kletba, která lpí na firmě Leopold Hahn!
ALFRÉD: To je věru zvláštní... Ale já přece nemohu nosit nakroucené vousy! Jak bych to vypadal! Vždyť to není moderní... a Elzince se to také nelíbí... (Zarazí se.)
PANÍ HAHNOVÁ (přísně): Naše Elza nemá do vašich vousů co mluvit! Na to je ještě moc mladá!
ALFRÉD (rozpačitě): Já, milostpaní... to se ví, že slečně do toho nic není... já chtěl říci jenom, že jako... vůbec... zkrátka... sice... ovšem... nakroucené vousy se slečnám nelíbí... v dnešní době... a tak -
PANÍ HAHNOVÁ (hrozí prstem): Alfréd, Alfréd! Já něco vím! Nemyslete, že jsem slepá! Zavřete mámu do sklepa, zavažte jí oči, a přece všecko uvidí... Já vím, že se máte s naší Elzou rádi. A řeknu vám zrovna, jak si to myslím: Já bych proti tomu nebyla - i nechte - nechte - pročpak by ne, vy se mně líbíte. Ostatně, vy se mně nepotřebujete líbit, jen když se líbíte naší Elze... Ale s tatínkem bude potíž... vždyť ho znáte, jaký je to divný pavouk, a na vás si zased...

(Vejde učedník s trychtýřem vody a kropí podlahu. Nepozorovaně vstoupí Leopold Hahn a bystře pozoruje, co se děje v krámě.)

HAHN (přiskočí a uchopí učedníka za límec): Jak to kropíš, kluku špatná! Tak jsem tě to učil? Já napíšu tvýmu tátovi pár řádek, aby si tě vzal domů. Já tě nemůžu potřebovat! (Čte.) "Václav!" Vida, musel na podlahu napsat svoje slavný jméno, aby celý svět věděl, že v tomto městě žije a působí světoznámý učedník Václav! Já ti říkal, že máš dělat pěkné osmičky! (Bere trychtýř do ruky.) Takhle - takhle - nahoru - dolů - jedna jako druhá musí být - jako vojáci v řadě! Vida, takhle to začíná... Nejdřív si začne dělat na podlahu kudrlinky - pak se vyučí a (Dívá se upřeně na příručího.) bude z něho moderní příručí - samý spolek, samé sdružení - mzdové požadavky - přednášky - věda - literatura - (Skřípaje zuby.) anglický knír. Pak se etabluje na úvěr... bude aranžovat výkladní skříně... bude pořádat bílý týden... okáže... "Za příčinou inventury desetiprocentní slevy"... a pak se vyrovná na pět procent! Známe ty konce!

(Do krámu vchází klučík s břidlicovou tabulkou pod paží.)

KLUČÍK: Pochválen pán Ježíš Kristus!
HAHN: Navěky, co si přeješ, synáčku?
KLUČÍK: Já bych prosil... škatulku...
HAHN (k příručímu): Alfréd, dejte mu škatuli od límců. A přidejte mu nějaký obrázek.
ALFRÉD: Tady máš a utíkej, ať nepřijdeš pozdě do školy!

(Klučík uchopí škatuli a odběhne.)

HAHN (filozoficky): Děti... Teď ho těší škatulka... pak bude běhat za holkami... pak ho budou těšit obchody... (chmurně) A mne už ani ty obchody netěší... (Vzdychne.) Radši bych měl takového vnoučka.
ŽEBRÁK (vejde): Dej pánbu dobrýtro, drahý milostpáni, otčenáš, jenž jsi na nebesích, má poklona!
HAHN: Dobrýtro, Ledvinko... Vy jste pořád ještě na světě? Už to jde s náma z kopce, milej zlatej! Už máme načase, abysme udělali pořádnost!
ŽEBRÁK: A... a... a... co bysme tak spěchali, milostpane... však nám to neuteče... Já, co se mej osoby tejčí, - já o tu zubatou dvakrát nestojím. Mně se do tý hlíny ještě nechce... co bysme se tlačili, dyť na nás přijde řada!
HAHNOVÁ (podává mu peníz): Tady máte, strejčku, a jděte do kuchyně, holka vám dá kafe.
ŽEBRÁK: Pánbíček nebeskej požehnej, milostpaní, otčenáš, jenž jsi na nebesích, má poklona! (Odchází.)
HAHN (ironicky): To jsou obchody! Zákazníci se zrovna hrnou - jeden lepší než druhý.
HAHNOVÁ: Bodejť by obchody šly, když tady byla hned na lačný žaludek paní Paškes.
HAHN: Paní Paškes? Ouvej, paní Paškes! Jsem ztracenej, když tu byla paní Paškes. To se dnes nevydělá ani na režii. Ale nešť, člověk nesmí hned bědovat, aby to nezakřikl... Aj, támhle někdo k nám jde, to bude nějakej dobrej zákazník, protože tak spěchá. (Mne si ruce.) No přece, přece obchod se hýbe... Coo? Snad to není ten Popper od toho zloděje Epsteina! Ať mně vejde na oči... já ho...

(Do dveří se hrne cestující. Má kufr a koženou tašku s kolekcí pod paží.)

HAHN (zuřivě): Ven! Ven! Já od toho zloděje Epsteina nic nekoupím - ten ganef. Marš! Už ať jsou venku!
POPPER (poskočí vnadně a elegantně se uklání): Rukulíbám, milostpaní! Má poklona, pane Hahn! Jak se vede? Jak jdou obchody? Má úcta, pane Votický! (Usedne na pult.) Uf! To je horko - já vám říkám! A ten antisemitismus všude! Jestlipak víte, jedu vám pět hodin a po ten celej čas vydrželi lidi nadávat na židy! - Mně to bylo divný, že se přede mnou nežinýrujou, ale pak jsem si myslel: Třeba vypadáš jako křesťan. A když mně to bylo moc hloupý - co maj lidi pořád co nadávat -, šak já jim to povím, že budou do smrti pamatovat. - A povídám nahlas: "Lidi, to je horko!" - A nato vám všichni začnou mluvit o počasí, ourodě, drahotě a politice, pak začali zas nadávat na vládu a o tom, jak si kdo pomohl, a než se zas pustili do židů, to už jsem byl dávno na místě. - Jo, tak se to s těma lidma musí umět. Pane Hahn, já pro nich něco mám - počkají. (Vytáhne zápisník, listuje v něm.) Jo, tady to je - prima vtip, znamenitej vtip, nejlepší vtip v sezóně, ale milostpaní to nesmí slyšet. (Šeptá Hahnovi a oba se chechtají.)
HAHNOVÁ: Pane Popper, pro mne nic nemají? Já nemám nikdy od nich nic mít?
POPPER: Já se podívám! Mám pro ně několik jemnejch dámskejch vtipů! Znáte to: Jakej je rozdíl mezi rabínem a tím novým šestákem? - Jo, co jsem vám chtěl říct: Víte, že se soukennej Traub položil?
HAHN (s úžasem): Soukennej Traub - ten velkej Traub? To snad není možný.
POPPER: Jojo. Už je to pravda.
HAHN: Po-dívejme se, kdo by to byl řek - taková firma! Jak je to možný?
POPPER: Možný! Všecko je možný - jak by to nebylo možný? Prosím vás - milostpanička kožešiny - slečna dcerka tenis - mladej pán automobil a holčičky - pan šéf samej předseda, samej rada - kdo to má vydržet, propánaboha - alles hoch hinauf - konkurs! Podívaj se, jaký jsou dneska lidi, - ptám se toho maličkýho Kohna od Frauenfelda, nitě - ptám se ho: Panéé Kohn, co myslej - je ten Traub dobrej? - Povídá: Traub, máte ponětí, pane, - nuná, nebude dobrej, jestli je dobrej, vám a všem židovskejm dětem řečeno, panéé Popper, - tomu můžou směle uvěřit, deset milionů, a obrátěj ho vzhůru nohama, budou z něho padat zlatý stokoruny - povídám: Panéé Kohn, s těma zlatejma stokorunama prr! - komu vypravujou pohádky? - Dneska přijde člověk k zničení, když mu na hlavu spadne květináč! Tak viděj - a kde je dneska Traub? - Núúú, pane šéf, uděláme spolu obchod?
HAHN (lahodně): S váma obchody? - Vy jste velký zlodějové... Samej švindl je ta firma Epstein... No, něco bych tak potřeboval. Jdou se mnou do komptoáru, voni ganef!

(Odcházejí do pisárny. Vejde dívka se zatoulanýma očima.)

DÍVKA: Dobrý den! Já bych potřebovala látku na šaty.
ALFRÉD: Jaká to látka má být, milostivá? Voál - delén - markýzet - etamín -
DÍVKA: Já bych chtěla látku takovou... Ukažte mi něco.
ALFRÉD: Prosím! (Snímá z regálu balíky látek a rozkládá je na pultě.) To je něco znamenitého... račte se podívat...
DÍVKA (prohlíží lorňonem látky): Ne takové... já mám na mysli takové nějaké... však už víte!
ALFRÉD: Prosím. (Shodí ještě několik balíků.) Račte se podívat... znamenitý fulár... malovaný batist...
DÍVKA: Vy nemáte žádného výběru... Já bych chtěla (blouznivě) takový šat, který by zahaloval moje štíhlé tělo měkkými záhyby... šat, v němž bych se vznášela blouznivým krokem panny, které tkví v zasněných očích ostýchavá otázka, na kterou váhá život dosud odpověděti... šat, který by vzbouzel sladké kouzlo polozapadlých vzpomínek, jež táhnou duší jako zádumčivé zvuky violoncella v zamodralém soumraku... šat, který je růžový jako obláček, jenž zlatí černavé hřebeny modrých hor zatesknělým přísvitem... šat, jenž se černá beznadějí zahořklých rozchodů... šaty, jež rozsévají rudou a zelenou zář rozjásaných pohledů... bělostné jako peruť dychtivé touhy, jež zachvacuje srdce pokorných milenců... šaty, které... (Vybuchne prudce.) Víte, já jsem zasnoubena s jedním doktorem od zemské správy politické! Tak už víte, jaké šaty?!
ALFRÉD (stojí s otevřenými ústy a mimoděk napodobuje její pohyby): Takové látky nemáme, prosím!
HAHN (vystrčí hlavu z pisárny, a zaslechnuv poslední slova příručího, přiskočí): Vybrala jste si, milostivá?
DÍVKA (pohrdavě): Ne... U vás není výběru...
HAHN: Ó, to ráčíte být na omylu... Jestli jsem dobře rozuměl, přála by si milostivá takové látky, tak říkajíc delikátní - vzdělané - lyrické - inteligentní! Prosím, já mohu posloužiti zbožím, jaké koupila u mne dcera jednoho pana rady od zemské správy politické, známá dramatická umělkyně!
DÍVKA (radostně): Ano, něco takového jsem měla na mysli.
HAHN (k Alfrédovi): Podejte mi ten balík... (přidušeně) toho loňského saténu, víte, co leží tam vzadu.

(Alfréd vyhrabe balík, opráší jej a ukáže dívce.)

DÍVKA: Zabalte mně to prosím!

(Alfréd zabalí látku, dívka uchopí balík do náručí, zaplatí a zasněným krokem odchází.)

HAHN (k příručímu): Pane, vy jste ale obchodník! Vy byste tu bláznivou ženskou nechal odejít a ten balík by mně tu ležel do soudného dne. Jó, pane, tomu se musí rozumět, pane! To máte vědět, že jsou lidé, kteří jdou do krámu, ne aby nakoupili, ale aby obchodníka potejrali! S lidma se musí umět, pane! To není nějaká kultura - spolky - přednášky - kolektivní smlouva - aranžování výkladních skříní... A vůbec s tím aranžováním skříní si u mne nezačínejte, to vám povídám! Na takový moderní kejkle já nedržím! Do výkladní skříně patří šest balíků látek. Tři balíky modré látky se postaví a tři červené se položí. Tak mne to učil Kuba Lustig, můj bejvalej šéf, a tak to chci mít. A když chcete mermomocí aranžovat, tak si za nějakej měsíc položte tři modré balíky a tři červené postavte.

(Při tom výkladu pobíhá pan Hahn divoce krámem, chvílemi se před příručím zastavuje, aby mu šermoval prstem před nosem. Paní Hahnová dává znamení Alfrédovi, aby mlčel a neodporoval. - Po chvíli vejde šťastná maminka.)

ŠŤASTNÁ MAMINKA: Dobrý den! Tady vám vracím tu látku. Já si to rozmyslela. Člověk si nesmí dělat takové výdeje, když má rodinu.
ALFRÉD: Promiňte, milostivá, ale odstřižený kus nemůžeme vzít zpátky!
HAHN (odstrčí Alfréda stranou): Ale s největší radostí, milostivá! Když se vám něco nehodí, račte to beze všeho vrátit. (Bere látku.) Včera jsem viděl vaši holčičku, ale to je kráá-sné dítě! Přijdu domů a povídám ženě: "Víš, mamičko, už jsem viděl moc hezkých dětí, ale takové krásné dítě neroste!"
HAHNOVÁ (mazlavě): Učiněný andílek! Jak je stará?
ŠŤASTNÁ MAMINKA: Třiadvacátého května ve čtvrt na sedm večer bylo jí devět měsíců!
HAHN (spráskne ruce): Co to slyším? Bylo by to možné? Já bych jí hádal rok!
ŠŤASTNÁ MAMINKA (radostně): Všichni mně to povídají... (důležitě) Vždyť ona, když se narodila, vážila čtyři a půl kila, věřte mně to nebo ne... (nadšeně) Celý svět se za ní točí, když ji chůva veze na procházku! (pyšně) Tuhle se za ní díval jeden francouzský důstojník! Já jí budu muset dát na ručičku korálky, aby mi ji někdo neuřkl... A jak je chytrá! Ona vám už dělá "paci-paci-pacičky".
HAHN: To máte radost, to si můžu myslet... Jestlipak má dceruška nějaké hračky? Takové chytré dítě si musí hrát, aby se vlohy vyvíjely... Nějakou panenku byste jí mohla koupit.
ŠŤASTNÁ MAMINKA: To bych mohla. Ukažte mi nějakou.
HAHN: Tady je panenka. A copak to máme tady? Aj! "Teddy" - medvídka z pravého astrachánu!
ŠŤASTNÁ MAMINKA: Dejte mi "Teddy" - medvídka z pravého astrachánu!
HAHN: Nepřála byste si také apartního slona na kolečkách? A což vozejček - kuchyňku - nádobíčko?
ŠŤASTNÁ MAMINKA: Dejte mi apartního slona na kolečkách... vozejček... kuchyňku třebas také... (Po krátkém přemýšlení.) A víte co, tu látku si vezmu také - dám z toho holčičce napřesrok šít šatičky!
HAHN (mne si ruce): Prosím, tady je. Ještě něco libo?
ŠŤASTNÁ MAMINKA (váhavě): To by, myslím, bylo všecko. Zabalte mi to prosím.

(Příručí zabalí věci a šťastná maminka odchází.)

HAHN (vítězně): To koukáte, Votický, co? (Mávne rezignovaně rukou.) Ale z vás nic nebude, vy jste obchodník, jako já jsem arcibiskup! Takhle profesor byste byl dobrej! (Vzdychá.) Jojo! Já se nemohu na nikoho spolehnout! Myslel jsem si - vezmeš si příručího - odpočineš si. A teď to mám! (Přechází rozčileně krámem.) To je příručí! Aby mně někdo ukrad toho příručího! Velká škoda! Anglický vousy - to jsou ti praví! Místo co by řekl: Udělám starýmu Hahnovi radost a budu koukat, aby obchod šel! - ne, on mně ještě lidi vyhání! (Chytne se za srdce.) Ajajajaj! Jsem velkej rachmónes - nemůžu mít z ničeho radost! Kouká se jako ten raubíř! Samí nepřátelé mám kolem sebe! Co se koukáte?
ALFRÉD (zpupně): Já se nekoukám!
HAHNOVÁ: Ale vždyť on se nekouká, tatínku, co chceš pořád od něho?
HAHN (uhodí na pult): On se kouká, a dost!
ALFRÉD: Tak když se koukám, tak se koukám! Já dávám od prvního výpověď!
HAHN (udiveně): Jakou výpověď? Proč dáváte výpověď, Alfréd? Schází vám tu něco? Copak se to smí, abyste teď v sezóně dával výpověď? Núúú, jak se vám to líbí? Plnej krám lidí, a on mně dává výpověď!
ALFRÉD: To se ví, že půjdu. Když říkáte, že mne nemůžete potřebovat - když jsem váš nepřítel - když vám vyháním zákazníky - když není na mě spolehnutí, tak co bych tu hledal?
HAHN (mírně): Copak jsem řek, že není na vás spolehnutí? Abych tak zdráv byl, že jsem nic takového neřek. Kdopak řekl, že jste můj nepřítel? Ukažte mi člověka, kterej řek, že jsem to řek. Ať se na tomhle místě propadnu, ať mně kamení v břiše roste, jestli jsem řek, že mně vyháníte zákazníky, Alfréd! Jak můžete něco takovýho říkat starýmu šéfovi do obličeje? Obchody jsou takový špatný, do krámu mně nejde ani noha, a vy mně děláte takový svízele! (V pisárně zazvoní telefon, Hahn se vřítí do pisárny. Je slyšet jeho hlas.) Á, to jsou voni, pane Lampl! Poklona, kompliment, pane Lampl! - Co to povídají, pane Lampl! - Nevypravujou mně pohádky, pane Lampl! - Já že řek dvě procenta kasaskonto, pane Lampl? - Můžou mě mít rád, pane Lampl! - To jsou voni, a jakej ještě k tomu, pane Lampl! - Jó - Jó - má úcta, pane Lampl, přijdou do kavárny, pane Lampl! (Pak je viděti, jak Hahn s účetním prudce gestikulují. Hahn rozloučí se v pisárně s cestujícím, který odchází krámem.)
POPPER: Poklona, poklonička, kompliment, meinehochachtung, služebník, rukulíbám, milostpaní, poroučím se uctivě, na shledanou, jsou zdráva, pozdravujou slečnu dceru, má úcta, pane Votický, núú - pane Votický? Co dělají, pane Votický? Pořád ještě svobodnej, pane Votický? Když budou potřebovat nevěstu, pane Votický, obrátějí se na moji starou, ona mně tuhle povídala, že má pro ně prima nevěstu - má obchod rukodílným a krátkým zbožím - nevyšli by z branže - spolehnou se na moji starou - ta už moc lidí oženila - to je její zábava, dávat lidi dohromady - maj jí to za zlý? Nemějou jí to za zlý - je to pěknej šport - ona už moc lidí dala dohromady - židy i křesťany - to je jedno - znáte toho Langsteina - jakpak byste ho neznal - Langstein, co má ty nohy - no, toho oženila se slečnou Krausovou z Přímu, a za půl roku dal šéf toho Langsteina pryč a teď je bez místa ten jistej Langstein, ale manželský stav si pochvaluje, tak poklonička, poklona, má úcta, rukulíbám, poroučím se uctivě. - (Odchází.)
ELZA (vhopkuje do krámu): Rukulíbám, maminko!
HAHNOVÁ: Dobrý den - Pojď sem, ukaž se zase, jak to vypadáš. (Upravuje jí šaty.) A co to máš? Kytičku? Tu jsi jistě přinesla pro mě. Podívejme se, jakou já mám pozornou dceru!
ELZA: I ne, maminko, tobě nic!
ALFRÉD: Tu kytku dostanu já, slečno, že ano?
ELZA: Má úcta, pane Votický, odpusťte, že jsem vás neviděla!
ALFRÉD: Rukulíbám, slečno, já vám to odpustím, ale dostanu tu kytičku. -
ELZA: I ne! - Ale víte co, dostanete tu kytičku, když mně řeknete něco hezkého, ale musí to být pravda.
ALFRÉD: Já vám to pošeptám. - (Bere Elzu kolem pasu a šeptá jí milostné věci.)
ELZA: Vy lháři! - Tady máte kytičku! (Vchází slavnostně paní Paškes se synem Oskarem.)
PANÍ PAŠKES: Tak už jsme tady, Oskárku, pokloň se paní Hahnové a řekni rukulíbám!
OSKAR (basem): -kulíbám
PANÍ PAŠKES: A slečně Elze řekni: Má poklona, slečno.
OSKAR (pro sebe): - poklona.
PANÍ PAŠKES: A panu Votickému řekni: Má úcta.
OSKAR (temně): -cta.
PANÍ PAŠKES: A kde mají pána, paní Hahn?
HAHNOVÁ: Ale právě odešel do pisárny. Starej, slyšíš? Podívej se, kdo to přišel!
HAHN (vyjde ze skleněné boudy): A milostpaní, posadějí se, milostpaní, jak se vede, milostpaní? Á, pan doktor! Na prázdniny, na prázdniny?
PANÍ PAŠKES: Oskárku, řekni panu Hahnovi: Služebník, pane Hahn!
OSKAR: Služebník, pane Hahn!
PANÍ PAŠKES: A podej ruku panu Hahnovi.

(Oskar podává Hahnovi ruku.)

PANÍ PAŠKES: To máme radost, že nám přijel Oskárek na prázdniny, můžou si myslet. A jaké přinesl vysvědčení Oskárek! Oskárku, ukaž panu Hahnovi vysvědčení. On už půjde do oktávy, náš Oskárek. To je co říct, paní Hahn! Co ty děti se všecko musejí učit, paní Hahn, to by neřekli, pane Hahn, to my bychom už na to hlavu neměli, slečno Elzo, - kdepak, pane Votický, oni se učí mineralogií!
HAHN (s úctou): Podívejme se: mineralogii! Jó, ty školy.
PANÍ PAŠKES: Nó, mineralogii - já jsem z toho celá pryč, aby se nám Oskárek z toho nerozstonal, - prosím vás: mineralogie!
HAHNOVÁ: Pánbu rač chránit před mineralogií!
PANÍ PAŠKES: Oskárku, ukaž vysvědčení. My už chodíme druhý den a ukazujeme vysvědčení - v celém městě jsme byli - všichni viděli Oskárkovo vysvědčení. Krausovi viděli vysvědčení, Bachrachovi, Ledererovi, Baumovi, Lagusovi, Opitzovi, Kosinerovi, Süssovi, Geduldigrovi, Redlichovi, Fröhlichovi, Sabatovi, Meisterlesovi, Schillerovi, Aschermanovi, pan rabín, pan notář, pan lékárník Lahoda, pan doktor Pávek, pan důchodní Kulstein, i na faře jsme byli, velebný pán se moc divil a pravil, že náš Oskárek má dar ducha svatýho, - všichni byli celí pryč - takové krásné vysvědčení ještě neviděli - Oskárku, ukaž vysvědčení - dej ruku z kapsy - to jseš první ve třídě, že máš pořád ruku v kapse?

(Oskar dává vysvědčení.)

HAHN (nasazuje si skřipec): Co - co! To se na to podívejme! Samá velmi dobrá odshora až dolů - velký zázrak boží, co tu vidím svejma očima, - to je od vás moc hezký, Oskárku, že se učíte, když to stojí takový houf peněz, - moje maminka chudák říkávala: "Budeš-li se dobře učit, - bude z tebe kněz - nebudeš se dobře učit, - bude z tebe pes!" A to je veliká pravda - to je veliká radost, pohovořit si se vzdělaným člověkem, že mám pravdu, pane Oskar?
OSKAR: Ano.
PANÍ PAŠKES: Oskárku, ukaž panu Hahnovi, jakou látku na šaty dal ti za krásné vysvědčení strejček Zábl!
HAHN (vede Oskara ke světlu a ohmatává látku, znalecky): Fajnovej štof!
PANÍ PAŠKES: Oskárku, ukaž, jaké krásné hodinky dostals od strejčka Jakuba! (Oskar vytáhne hodinky.)
HAHN: Krásné hodinky! A jdou! Stály jistě padesát šedesát korun.
PANÍ PAŠKES: Oskárku, ukaž kšandy, které ti dala teta Fróny, a pouzdra na cigarety od tety Máli. - Oskárek ale nekouří, on by se rozstonal, náš Oskárek, a kravatu a notes a kapesník a ponožky - všecko dostal náš Oskárek - všude mají rádi našeho Oskárka, my už zase půjdeme, my musíme spěchat - ještě jsme neukázali vysvědčení u Löblů - on si bude ještě myslet ten Löbl s těma zrzavejma vousama - ten korach Löbl s křivým pohledem -, že náš Oskárek špatně dopad, - už se nechal slyšet ten Löbl, co mu je všecko špatný, jenom on sám je ten nejkrásnější, měl povídat ten Löbl: "A cože," měl říct paní Neufuss, "že paní Paškes nepřijde ukázat vysvědčení, to asi," nechala jsem si říct od paní Neufuss, "to prý má Oskárek jistě horší známky než náš Robert," - je to chucpe od takového Löbla se zrzavejma vousama!
OSKAR: Löblův Robert může nejmíň mluvit. Nezná ani předložky pojící se s akuzativem.
PANÍ PAŠKES (spráskne ruce): Nezná ani předložky pojící se s akuzativem - pomyslete si! Považte si! Nešťastní rodiče - tolik peněz koštují ty študie, a on nezná ani předložky pojící se s akuzativem - ne, to tam musíme běžet, Oskárku, dej klobouk na hlavu, nerozcuchej si vlasy, koukej na cestu, neokopej si špičky, nezamaž se, dej ruku z kapsy, narovnej si kravatu, dej pěkné pozdravení - tak spánembohem, my už zas musíme běžet... (Paní Paškes s Oskarem odejdou.)
HAHN (chmurně): Všichni mají ze svých dětí radost, jenom já nemám mít žádnou radost. (Zpozoruje Elzu, kterak se tulí k Votickému a oba dva si šeptají milostné věci. Hahn propukne v strašný hněv.) Co tady máš co hledat? - Jak se smíš opovážit zdržovat mně lidi od práce? - Týýý! - Už ať jseš venku! - Jdi mně z očí! - Já tě nechci vidět před svejma očima! - Jdeš hrát na piano! - Tolik peněz to stojí, a ty o piano ani nezavadíš! (Elza odchází plačíc.)
HAHNOVÁ (konejšivě): Ale tatínku! - Nech ji, co ji nenecháš? Ty pořád jen s tím hraním na piano - co ji s tím trápíš? Vždyť ona nemá ani hudební sluch. -
HAHN: Co - sluch! - Jakejpak tady sluch? - Moje dcera nemá mít hudební sluch? - Však ona už dovede poslouchat, jen když chce! - K smíchu! Dcera Leopolda Hahna nemá umět hrát na piano? - A vidíš, přece musí mít hudební sluch, když už hraje sedmej sešit! (Shora ozvou se srdcervoucí zvuky klavíru.)
HAHNOVÁ: A nač to naše Elza bude jednou potřebovat - věru, já taky neumím hrát na piano. -
HAHN: A mluv si, co chceš, je to hezké. Sejde se společnost - lepší společnost - a řeknou: "Co my tady budem sedět jen tak - slečna Elza nám něco zahraje - slečna Elza Hahnová, známá umělkyně!" Slečna Elza se bude maličko zdráhat - a pak sedne k pianu a zahraje. Bože, ta hraje jako Rubinstein - kdepak Rubinstein! Všichni budou celí pryč - bude se plácat a stará Schulhofka bude mít vztek - jej! - ta se bude zlobit!
HAHNOVÁ (nadšeně): Jej! Ta se bude zlobit - stará Schulhofka - to si můžu myslet! - Její Irma hraje teprve pátý sešit!
HAHN (pokračuje v rostoucím nadšení): A v novinách budou psát: "Slečna Elza Hahnová, hvězda klavíru, zaručeně nejlepší umělkyně v tomto oboru, dcera šéfa firmy Leopold Hahn, zboží módní a galanterní, založeno roku 1855, účinkovala při koncertu ve prospěch Spolku pro podporu nemajetných lidí - (najednou se zasmušiv) - a co já to tu povídám! Třebas nebude umělkyně - moje starost! - já z toho nic nemám! (Uhodí na pult.) Ale učit se musí! Ten její učitel pan Matějíček je mně dlužen houf peněz za zboží a neplatí. Dobře! A - naše - Elza - bude - u něho - tak dlouho - brát - hodiny, - dokud dluh neodehraje! - To víš, na mě si nepřijde, ten pan Matějíček, úředně povolená škola hudby - já se jmenuju Hahn! (k příručímu) A vy jste mně fajnovej pán, jen co je pravda! - To vás taky učili ve spolku, abyste si obchodu nevšímal, ale zato dcery firmy? - To věřím - špatnej nápad by to nebyl - starej Hahn se bude padesát let dřít - padesát let shánět - běhat - starej Hahn v obchodě zešediví - připraví se o zdraví - uloží se do hrobu - a najednou přijde pan Alfréd Votický! - Kdo je pan Alfréd Votický? Kdo by byl pan Alfréd Votický: chytrej člověk - dobrej obchodník - usadí se jednou do obchodu starýho Hahna!
ALFRÉD (povýšeně): Co hovořejí, pane šéf? - Kdo jim řek, že já stojím o jejich obchod, - já věru o jejich obchod nestojím - ani mi to nenapadlo... Nechte si svůj obchod spánembohem! Já mám Elzinku opravdu rád a vzal bych si ji, kdyby neměla košili. -
HAHN (rozhodí rukama): Co co? - Co jsem slyšel? - Vy nechcete můj obchod? - Vy jím pohrdáte? - A chcete si vzít moji dceru jen tak beze všeho? Núúú, Votický, tomu říkáte obchodní morálka? - Ale dyť je to nemorální, aby si vzal obchodník ženu bez věna! - Votický, daj si pozor, voni mi připadaj jako nějaký idealista! - Co jsem povídal? Voni jsou obchodník, jako já jsem provazolezec! - (měkce) Tak co, Votický, jak je to s tou jejich láskou? Noo? - Ale co se vlastně ptám? Já se nebudu ptát - ani mi to nenapadlo. Já proti vám vlastně nic nemám, Votický, - vy jste pořádnej člověk - kumšt bejt pořádnej člověk, dyž na vás Hahn dohlíží. Já byl taky jen příručí a měl jsem tolik co vy. - Ale obchodník musíte být! Já nedám svoji dceru nějakýmu takovýmu "Povím - povím", kterej chce prodat kus etamínu a prodá v roztržitosti sebe! Já vám něco řeknu: Dám vám svoji dceru, ale (slavnostně) pod jednou podmínkou: Když mně prodáte ten póvl, co mně žere srdce - (pateticky) - co mě připraví do hrobu - pro kterej jsem předčasně zešedivěl... To ale povídám, že ten póvl, ty pásky na vousy, co mně tu leží už tolik let, musíte prodat za denní cenu - ne abyste si myslil, že je dáte pod cenu, - to by doved každej! To je první punkt! - A druhej punkt: Ty pásky na vousy musí koupit někdo cizí, žádný příbuzný, aby to přišlo z rodiny ven - (romanticky) - aby byla sňata kletba z firmy Leopold Hahn! - Pak dostanete moji dceru a - (po delším váhání, statečně) - pět procent provize z kupní ceny!

OPONA