Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

2

Nápis na jedné šipce ukazoval směrem k Laufgraben Feldmarschalleutnant Mezenzöffy a druhá šipka vedla k Feldregiments-Kmdo No 18. Malinký pěšák se dal doleva.
Příkop byl obložen pažením z borových fošen a vchody ke krytům byly upraveny s jistou ladností, ba i vkusem. Ke každému podzemnímu příbytku se sestupovalo po třech stupních z přitesaného kamene. Některé byly ozdobeny sádrovými figurkami, sehnanými v zahrádkách opuštěných příbytků. Také dveře ke krytům kdysi náležely vilám a panským sídlům. Skleněná výplň v některých dveřích byla zakryta krajkovou záclonkou. Tento úsek dýchal jakousi zjemnělostí, zženštilostí. Byl obydlen oddílem vrhačů min.
Maštalíř se chmuřil, když procházel tímto zákopem. Cítil poctivou nevraživost pěšáka proti jiným druhům zbraní. Podle jeho mínění nosili vrhači min nos příliš vysoko. Žili si poklidným životem, neznepokojováni execírkou ani těžkou a špinavou prací v lese a na opevněních. Protože měli dost času, vymýšleli si nové módy a šňořili si zevnějšek. Ovinovali si nohy kamašemi podle svého vynalezeného způsobu. Nosili jezdecké kalhoty, napodobujíce hulány. Byli to šviháci a hejskové.
Jeden takový fešák vyšel ze svého krytu, ruce v kapsách, čapku v týle a s patrnou převahou se podíval na oblohu. Boky měl přepásány, ale opasek neměl na blůze, jak by se slušelo, ale pod blůzou, takže hrot bodla mu čouhal jako kordík námořních důstojníků. Maštalíř se zachvěl nevolí. Co si to zase vymyslili za novotu, uličníci? Tohle si tak dovolit infanterista, to by bylo řvaní.
- Snad čeká, že ho pozdravím... - vrčel malinký pěšák nenávistně. - Čekej si, můžeš čekat do soudného dne...
Vrhač min se nasytil pohledu na oblohu a odkýval se do svého příbytku. Maštalíř ho provázel posupným pohledem.
- Neumíš pozdravit, když vidíš staršího člověka? Čemu tě doma učili, kluku nezdárná? -
Mávl rukou.
- Co může člověk od něho chtít? Vždyť je to minenverfer. Však my víme, co je to za sortu, tihle minenverfři. Jsou to holota nevzdělaná... Tak bych mu nejradši dal pár facek, aby věděl, co se patří, když potká staršího infanteristu. -
- A co je mně do toho? - pokáral se. - Nestarej se o cizí a ber se jen o své. -
Maštalíř bude raději myslit na obchod. To je důležitější. Usmíval se spokojeně. Obchod kvete, jen co je pravda. Tři prapory pěšího pluku ho poctívají objednávkami. Dá to starostí, shánění, ale zisk je slušný. Nedávno poslal Maštalíř manželce po jednom dovolenci tři stovky. Maštalíř je v poli, ale nemůže se o něm říci, že by nepřinesl do stavení sem tam nějaký krejcar. Manželka ho má vidět, jak se dovede ohánět.
Byl mysli čilé, ducha měl pohyblivého, a proto vždycky cítil náklonnost k obchodnímu podnikání. Až bude po válce, snad se toho dožije, vždyť to nemusí být zrovna on, který to má odnést..., tak si u nich ve vsi zařídí hokynářství. Dá prolomit zeď, z jedné světnice udělá krám, povede koloniální zboží, také plechové nádobí, hliněné hrnce, košťata, kartáče a vůbec všechno pro domácnost... K obchodu si vycvičí hocha, toho mladšího, Vojtěcha, má povahu po něm a dá se dobře oblomit. Ten starší, ten ne. Václav je moc loudavý a k obchodu musí být člověk jako střela...
Pak zalétly jeho myšlenky zpět do zákopu k desátníkovi Jaroslavu Štědrému. Co asi dělá? Teď má po službě a spí. Až se vrátí, prohlédne mu pušku, je-li v pořádku. Desátník je na to moc lhostejný a to je chyba. Maštalíř slíbil rukou dáním paní Štědré, že na syna dohlédne a nespustí ho z očí. Dostojí svému slibu, ale domnívá se, že desátník by měl sám na sebe hledět. Není to žádné dítě. Hlavně by se měl snažit, aby povýšil. Kdyby byl důstojníkem, dostával by plat a měl by se lépe na stravě. Důstojníkům podávají k obědu i moučník.
Pak se jeho mysl zase připoutala k obchodu. Znovu se objevil lákavý obraz kupectví, jež si zařídí, až bude po válce. Viděl se, jak rozváží zboží po horských dědinkách; vozík táhne dobrácký pes, oddaný pánovi a nadšený pro obchod.
Tyto myšlenky ho tak rozjařily, že se svěže pohyboval po zmrzlé půdě, nedbaje větru, který jím cloumal. Když se probral z myšlenek, tu uviděl, že se přiblížil k místu, kde byly kryty velitelství. Cesta byla vroubena chvojím, které bylo upevněno na drátě. Také střechy příbytků byly maskovány větvičkami, jež měly zmásti letecké pozorovatele. Po obou stranách zákopu zírala okénka, za nimiž bylo viděti písaře, skloněné nad archy papíru. Začouzený kovář v kožené zástěře bušil se svým pomocníkem do rozžhaveného kusu železa. Bylo slyšeti rozličný zvuk nástrojů; švec klepal do podrážky, truhlář uprostřed hoblovaček zápolil s hoblíkem. Nad dveřmi jeho krytu byl upevněn mosazný talíř. Maštalíř viděl, jak holič má v práci namydlenou důstojnickou tvář. Byl tu ruch jako na tržišti. Zákopem pobíhali poddůstojníci s ustaranými obličeji manipulačních úředníků. Pohybovali se tu důstojničtí sluhové, šviháčtí, s ulízanými pěšinkami a s drzými tvářemi. Každý naznačoval, že nemá čas, že bylo mnoho vykonáno, ale že větší kus práce leží ještě před ním.
Maštalíře zarazilo v chůzi klepání na okénko; viděl, že ruka mu dává znamení, aby vstoupil. Otevřel dveře, ale vzápětí se ozvalo zaječení: "Zavírej! Tady se topí!"
Malinký pěšák se octl v krejčovské dílně. Ze stropu visel olejový kahan, který osvětloval muže s prošedivělými kníry a s brejlemi na nose. Seděl se zkříženýma nohama na stole a káravě pohlížel na příchozího, který do doupěte přinášel mrazivou zimu. Páchlo tu látkami, čerstvou hlínou a rozpáleným plechem. V koutě stála do červena rozpálená kamínka, na nichž stál hrnek s bublající vodou.
"Stálé zdraví přeju," pozdravil Maštalíř.
"Vítám tě, Toníčku," odpověděl krejčí. Podal příchozímu ruku a zval ho, aby si sedl. Maštalíř poděkoval, že postojí, že má naspěch. Krejčí byl náchylný k řeči. Co je nového? Nikam nepřijde, má práce nad hlavu. Venku je mráz, samec náramný, co? Je to lepší než ty plískanice se sněhem a deštěm.
Pak zase huboval na svou práci. Krejčí Lehovec šil pro všechny důstojníky brigádního štábu. Mnozí mu záviděli, že si sedí v teple a přijde si na nějaký ten krejcar, ale on byl nesvůj a velmi si naříkal. Stále upíral svůj zrak do minulosti, kdy na jeho štítě bylo napsáno Bedřich Lehovec, krejčí pro pány i hochy. Tehdy šil šaty svatební i na pohřeb, oděvy pro všechny případnosti života. A když potkal zákazníka, tehdy se se zálibou za ním ohlížel, jak mu oblek padne. Nyní mu bylo usouzeno, aby v podzemním doupěti se obíral ošumělými, všivými uniformami, nic nového nedělal, jenom přešíval a zase přešíval jako nějaký látař.
"Jdeš na marodku?" ptal se příchozího.
Maštalíř přisvědčil.
Krejčí Lehovec si povzdychl.
"Tak bych tě prosil, kdybys byl od té lásky a podíval se mi po nějakých nitích. Já, toť se ví, fasuju, ale kam s tím? A jaké jsou to nitě. Je to všechno shnilé, nic to nedrží. Páni mají potom na mne hubu, ale můžu já za to? Řekni sám. Dejte mi pořádný materiál, jinak vám s tím seknu. Tohle není žádná práce. Jenom samé zlobení a žádné uznání."
Malinký pěšák se drbal za uchem.
"Nitě? No, já se po nich poohlédnu, ale nevím, nevím... O nitě je dneska velká nouze. Nejsi jenom sám, který chce na mně nitě, já se starám dost, ale jestli pořídím, to je zas jiná řeč..."
Krejčí naléhal. "Jenom se postarej, Toníčku, já se ti odsloužím." A zase počal hubovat. Tuhle se zase proslechlo, že přišel rozkaz, podle něhož i profesionisti musejí na execírku. "Co je tohle za vymoženost? Aby krejčí běhal po cvičišti a dělal ty opičky jako nějaký rekrut? Oho! To zas ne! S takovou mi nechoďte na staré mazáky."
"A to zas my děláme saluťáky o sto šest," zasmál se Maštalíř. "Když máme chvilku kdy, tak se točíme do kolečka a salutujeme. Nebo děláme kvérgrify do foroty. Tak ty chceš teda ty nitě. Dobře. Já snad něco splaším. Zatím se měj dobře."
Když vycházel z podzemního doupěte, tu opět ozvalo se za ním zoufalé zaječení: "Neumíš zavírat? Copak máš v zadnici voj?"