Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1

Té noci obnažily rozervané mraky část oblohy. I zdálo se, že vysoký komín, který jediný zbyl ze zbořeného dvorce Konstantinówky, vykročil ze tmy a přiblížil se k zákopům. Všechno ukazovalo na to, že se počasí mění. Surový vichr nespoutaně se proháněl po oné mlčelivé krajině, přervané ostnatými překážkami. Jeho táhlé bečení zvyšovalo pocit osamělosti, který tížil tuto usouženou, neplodnou zemi. Rozsíval jehličky zmrzlého sněhu, které se usazovaly na okrajích starých granátových trychtýřů, připomínajících měsíční krátery.
Brzy nato počal desátník Jaroslav Štědrý rozeznávati na obzoru obrysy lesa, kdysi popleněného dělostřelbou. Staří vojáci pamatují, že kdysi tu pokojně hučíval listnatý hvozd, vonný a hluboký; nyní pak trčely k nebi zkomolené a roztřepené kmeny.
Nikým nevítáno dralo se jitro do polních opevnění, přinášejíc svou štiplavou svěžest. Nový den vracel podobu vojákům, kteří trčeli u svých střílen; choulili se do límců plášťů, neboť drsný vítr bolestně štípal do uší. Únava a bdění vybělilo mužům tváře a oči se jim propadly do černých otvorů. Podobali se nebožtíkům; zejména tenhle voják Trachta připomínal desátníkovi svou vyzáblostí a špičatým nosem umrlce.
Za zmrzačelým lesem se zablesklo. Vojáci střelhbitě sklonili hlavy a přikrčili se ke stěně zákopu. Vzápětí zabědoval granát. Střela se zaryla do valu, ale nevybuchla. Tak s pravidelností hodinového stroje ohlašovalo dělo nepřítelovo den v zákopech.
Vojáci se zase vztyčili a pěšák Trachta zachraptěl: "Moskal vystřelil. Měl by tu být ablesunk. Desátníku, bude to? Už je šest hodin."
Desátník neodpověděl. Voják si s námahou odchrchlal, aby si pročistil spečené hrdlo.
"A měla by tu být fárka," bručel, "já bych jako pil kafe... třeba se zahřát... jsem jako rohlík... chtěl bych si vypařit žaloudek..."
Jeho soused, šedivý domobranec se zvarhanělou tváří, který až dosud stál nehnutě, nenadále se k němu obrátil a zahučel zlobně: "A však se dočkáš, moulo. Kafe ti neuteče. Vy byste jenom žrali, neřádi."
Pěšák Trachta otevřel ústa k vzteklé odpovědi, ale mávl jenom rukou. A šedivý domobranec vrčel: "Pakáž jste, pakáž špinavá, já jsem vás poznal."
Po schůdkách, vedoucích z podzemního obydlí, vystoupil malý vojáček. Jeho drobná tvářička byla poseta pihami. Na zádech měl prázdný batoh a v ruce třímal hůl. Rozkročil se a podíval se na oblohu, aby prozkoumal počasí. Pak se obrátil na desátníka Štědrého.
"Tak jsem vám, pane kaprál, pověsil brotsak ke stropu. Nebo by vám chleba neobstál. Ony nás myši doopravdy roznesou. Celou noc jsem to honil, ale ony si z člověka nic nedělají..."
"Dobře's udělal, Maštalíři," pochválil ho desátník, "já jsem rád, že jsem si kousek toho chleba ušetřil. Pořád šetřím a pořád šetřím, protože člověk nikdy neví..."
"Toť se ví, že dávám pozor. Před lidmi chleba uhlídám, ale co myši? S nimi není žádné pořízení. Už se docela nic neostejchají. Mělo by se proti nim něco podniknout. První koule si pořídila kocoura a ten to s nimi umí. To byl jednou kloudný nápad. Ale já už musím jít, abych stihl marodvizitu. Mějte se tu všichni dobře. Poklona, páni!"
Zatočil holí a vykročil.
"Maštalíři," zachroptěl šedivý domobranec, "buď od té lásky a nezapomeň na čokoládu..."
"Protože já...," bručel už k sobě, protože malý vojáček zmizel v klikatém zákopu, "já už si opravdu nevím rady... Mám takové řezání v životě, jako by mně střeva žhavým drátem protahovali... už je toho na mne moc, jsem celý smrtelný a štába mne nechce uznat, tak je mně souzeno, abych tu zdechl, vám je to patrně jedno, kluci špinaví..."
Nad obzor se vyhouplo rudé slunce a na ostnatém drátě se blyštěla jinovatka. Země zšedivěla a na všem spočinul těžký, nehybný mráz. Pěšák Maštalíř opatrně našlapoval, opíraje se o svou sukovici; pod botami zvonily zmrzlé louže. V kapse si nesl zápisník s objednávkami; ale více než na zápisky spoléhal na svou paměť.
Počínalo se cihlové dláždění a podle toho poznal, že vstoupil na úsek šestnácté setniny. Cihlové dláždění byla pýcha šestnáctky. Vojáci rozbořili obecnou školu v městečku Ostrožci a pod dozorem šikovatele Wagenknechta donesli cihly do polního opevnění. Maštalíř narazil na oddíl mužů, kteří se oháněli košťaty. Nad nimi dozíral Wagenknecht a dbal toho, aby zákop byl čistý jako ulice v okresním městě.
Šikovatel stál na bedně od patron a z tohoto stanoviště pozoroval metaře. Jediný pohyb neunikl bledému zraku; neodpustil mužům jediného smítka. Měl svěřené vojáky k čistotě, ale ne proto, že by se mu čistota obzvláště líbila. Avšak věděl, že v nečistotě bují nepořádek a v nepořádku klíčí reptání, ba i vzpoura proti představeným. V ustavičném čištění viděl prostředek k ukáznění mužstva.
Bledý zrak střežil zejména pěšáka Herzána, který mával koštětem v čele metařů. Otrhaný muž, sotva přišel do zákopů, zpustl, nemyl se, nehleděl na sebe. Zanedbával zbroj i oděv. Domlouvali mu, že bývalý učitel a jednoroční dobrovolník má být příkladem ostatnímu mužstvu. Honili ho k raportu a přivazovali jej ke kůlu. Avšak pěšák Herzán snášel to s mrtvým klidem; ani sval se nepohnul v dřevěné tváři. Kamarádi se ho štítili, neboť sešlým mužem hýbaly vši. Šikovatel cítil, že při pohledu na tu zablácenou figuru se vaří v něm náruživý vztek. Cloumalo jím pokušení vrhnout se na otrhance a podpatkem jej zašlápnout. Měl spořádané mužstvo, které na povel tuhlo v kámen; měl vydlážděný úsek, jejž udržoval v čistotě; tržil pochvalu představených. Jedině pěšák Herzán rušil obraz chladného a přísného pořádku. Kéž by zdechl špinavý civilista!
Voják Maštalíř musil uskočit stranou; přitiskl se ke stěně zákopu, opleteného vrbovým proutím, neboť úzký příkop sotva stačil ramenatému chlapovi s vyklenutou hrudí, který kráčel volnými, sebevědomými kroky siláka a odvážlivce. Zpod čapky, koketně posazené, dral se pramen rusých kučer; bylo viděti, že právě vstal, neboť na plášti, přehozeném přes ramena, se zachytila stébla slámy.
Mrkal zarudlýma, nevyspalýma očima a při každém pohybu zvonily medaile na jeho prsou. Jako náhodou rýpl loktem Maštalíře a zapitvořil se: "O, pardon, promiňte, já nerad..." Zpozoroval pěšáka Herzána a kolem rtů mu zahrál zlomyslný úsměv. Ledabyle, s tváří lhostejnou připlížil se k němu zezadu a kopl ho do zadnice. Herzán se ulekl a habán se široce rozchechtal. Šikovatel Wagenknecht zrudl. Jizva, která se táhla přes jeho tvář, naběhla krví. Chlap s rukama v kapsách postavil se před ním a nedbale se ho otázal: "Šikovateli, neměl bys retku tadyhle pro člověka. Habětín by kouřil, až by brečel." Wagenknecht stiskl zuby a odvrátil se.
Maštalíř použil příležitosti a upaloval. Nechtěl mít nic s vojákem Habětínem. Tomu chlapovi je nejlépe se vyhnout. Zmírnil krok teprve před plechovým terčem, který visel na drátě, nataženém přes příkop. - Do tohoto terče se bilo na poplach, když se zjevilo nebezpečí. Zde se končil rajon šestnácté setniny a počínal se úsek druhého praporu.
Nenadále se příkop rozšířil v podobu čtverhranného náměstíčka. Dřevěná tabulka s vypáleným písmem sdělovala příchozímu, že se octl na náměstí, zvaném General Diwok-Platz. Na valu, tváří v tvář nepříteli, stál voják, obnažený až po pás, při čemž mu jídelní miska sloužila za umyvadlo. Mrazivý vítr rozpálil jeho hruď do červena. Malinký pěšák při pohledu na tohoto výstředníka se otřásl. Podezíral ho, že vystavuje tělo mrazu, aby si uhnal nějakou nemoc, neboť v podzemním městě nebylo zvykem takto přehánět čistotu. Zavolal na něho, ale voják neposlouchal; pleskal se ve vodě, sykaje a drkotaje zuby. Maštalíř ho chvilku rozveseleně pozoroval, ale pak ho přepadly myšlenky na obchod. Odvrátil se s výrazem člověka, který nemá čas na hlouposti. Ponořen v sebe, dal se opět na cestu a po zvyku venkovanů hovořil sám se sebou.
- Jen abychom... - bručel, - dobře pořídili. Povídá četař Náhlovský, mně přineseš pět svíček. Aby bylo čím svítit. Nezapomeneš, Maštalíři? Opakuj ještě jednou, co mně máš přinést. Bez starosti, četaři. Maštalíř ještě nikdy nic nezapomněl. Jenom abys ty nezapomněl platit. Beztoho mně dluhuješ už sedm jednušek. Kdepak, co to povídám! Už to dělá pomalu osm zlatých. Měl bys mít uznání, četaři, já tě nemůžu pořád zakládat. Kam by jeden přišel. Mně taky nikdo nepočká... -
- To máme... Erichlebovi, harmonikáři, táfličku čokolády a mazadlo na boty. U toho nemusím mít o peníze strach. Harmonikář platí na dřevo. Copak o to. On si vyhraje pěkné peníze. Ten se má, ten se uměl narodit, kluk komediantská! Ale je mu to k přání, hudebník je to veliký, to zas prr... -
- Semecký, frajtr, říká, kdybys tak, Maštalíři, pro mne splašil nějaké to retko. Mohl bys to udělat. Ale pročpak ne, svobodníku, ale kde máš peníze, víme? Teď náhodou nemám, ale budu mít, žádný strach. Každou chvíli čekám z domova vertsendunk. Heleď se, svobodníku, až naprší, víš. Jak cejtíš nějaký ten krejcar v kapse, hned se pustíš do ferbla se saniteráky. A ti tě obyčejně vezmou u huby. Saniterák nezná bratra. Jak se s ním někdo spustí, je nešťastný člověk. Saniterák má v kartách vysokou školu... -
Při vzpomínce na saniťáky se malinký pěšák zašklebil. Neměl rád sanitu. Pamatuje se, jak na bojišti u Lubartova ležel s prostřelenou nohou a marně volal o pomoc.
- Kluci špinaví... Když je jich zapotřebí, tak kde je jejich konec? Člověk si musí pomoci sám, na ně není spoleh... -
Sám si však nepřiznal, že jeho odpor proti zdravotní službě prýští z jiného pramene. Saniťáci totiž také horlivě obchodovali. Maštalíř na ně sočil, protože mu překáželi a škodili.