Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1

"Tohle je můj syn," řekl pan Štorkán.
Sluha Hustoles vzal do svých neohebných prstů fotografii na tuhém kartoně a zkoumal obrázek, přimhuřuje jedno oko.
Na fotografii se jevil mladý muž s hustým, černým vlasem a tvrdým knírem pod nosem. Ukazoval se z profilu, drže jednu ruku za kabátem, a druhou, sevřenou v pěst, měl položenu na tlustou knihu. Zjev onoho pána dýchal chladnou solidností.
"Náramně ouhledný pán," pochválil Hustoles, "takový charakterní! Celej pan šéf!"
"Myslíte?" tázal se pan Štorkán s potěšením. Zvrátil se nazad do koženého křesla a složil ruce na břiše. Na pěstěných rukou se zaleskly dlouhé nehty. V koutku úst se tyčil tlustý doutník, který vypouštěl oblaka kouře.
"To mám radost!" jásal sluha. "Přijede mladý pán a my dostaneme posilu. Beztoho naše firma potřebovala pomocníka, který by dohlédl a poradil."
"Také se těším," přisvědčil šéf firmy. "Obchodní starosti přece jenom člověka přemáhají. Z toho důvodu jsem ho poslal do ciziny za vzděláním a nelitoval jsem nákladů..."
Sluha rozhodil ruce.
"Co bychom litovali nákladů?" řekl poučně. "Vzdělání je síla a vědomosti jsou moc. Přejeme si, aby závod vzkvétal, a nikoli aby hynul. Proto nelitujeme peněz na vzdělání mladého pána. Přijede z ciziny, hlavu bude mít plnou učenosti a tady se dorazí. Sám ho vezmu do parády. Poučím a poradím: Tohle dělej, tohohle se varuj. A v každé případnosti slyš hlasu staršího. Hustoles vždycky dobře poradí -"
Chtěl ještě mnohé říci cítě, že v něm výmluvnost rozpíná perutě. Avšak na psacím stole šéfově se bezohledně ozval telefon. Pan Štorkán položil doutník na popelník a sáhl po sluchátku.
"Kdo tam?" zeptal se.
Uslyšev odpověď, sáhl si chvatně na kravatu a vycenil zažloutlé zuby.
"Jejej! Rukulí-" zajásal.
Sluha Hustoles pohlédl zlostně na telefonní přístroj, mávl rukou a odcházel klátivým krokem z šéfovy kanceláře. Na odchodu slyšel přerývané výkřiky pana Štorkána: "Ovšem, ovšem... já to za... jak prosím...? Budu se těšit... pros... ale to je nedo... děkuju a jak vy...? Já... já... klaním se, rukulíbám... všecko v po... na shledanou... pá... ale kdepak...! Vy jste...! Rukulí... haló...! Rukulíbám!"
Později vykládal Hustoles své názory o mladém Štorkánovi posluhovačce paní Parýzkové. Bylo mlhavé zimní jitro, těžké vločky sněhové se lepily na zamžené okenní tabule.
Paní Parýzková zatopila v kamnech a pak se usadila do židle s rukama v klíně, pohlížejíc kamenným pohledem před sebe. Hustoles čistil se zanícením jelenicovou kůžičkou mosaznou kliku. Chvílemi poodstoupil a s nadšením zíral, jak se kov leskne.
"Jo," počal váhavou řeč člověka zvyklého pronášet názory, "ono se řekne, semhle tamhle, ale je to velká starost s dospívajícím synem."
Parýzková neříkala nic. Hustoles pokračoval: "Syn mi, povídá starej, přijede... No jo - přijede. Ono se řekne. Mladej člověk přijede, a co bude dále?"
Parýzková vzdychla na souhlas.
"Dnešní mládež," rozpřádal Hustoles, "nemá, jak se říká, žádné solidnosti v sobě. Nejdříve je samé ejchuchu, a pak přijde ouvej! Vždyť my to dobře známe. Copak je to platný. Syn přijede - ale co z toho vyplývá? Starej nemá pojem, jakou starost si tím váže na krk. No, my mu půjdem na ruku. Na Hustolesa je spoleh, to je marný."
"Každý víme svý," řekla Parýzková.
"Právě," přisvědčil Hustoles. "Však on se oblomí, o to žádnej strach."
"Dělá se nám zimní čas," pravila paní Parýzková zádumčivě.
"Tomuhle říkáte zima, paní?" odpověděl Hustoles opovržlivě. "Kdybyste ležela v roce sedmnáctým v zákopech poblíže města Baranoviči, tak byste mohla říct s dobrým svědomím: Já vím, co je to zima. Ale vy nevíte, co vojna obnáší, tak raději mlčte."
"Náhodou," opáčila Parýzková, "vím, co je to vojna. Však jsem byla krz to dost potrestaná. Můj přišel z vojny, ruce v kapsách, na práci nebyl k mluvení, jenom kamarádšofty vedl a ty ho měly k pěknejm věcem. Když jsem ho jako napomínala, aby koukal makat, že to takhle k ničemu nevede, - on taky: 'Ženská!' prej. 'Ty víš, co vojna obnáší? Náhodou jsem starej válečník. Trpěl jsem za Rakousko, nebo ne?' - 'Trpěl,' povídám. - 'Tak vidíš, a mlč a dej mi svátek, od ženský si nenechám vykládat -'"
Zadumala se a připojila: "Potom v něm chytla kořalka a to ho, chudáčka, sebralo. Jako dnes ho vidím, jak leží na smrtelný posteli, ty jeho ručičky zlatý, co nechtěly dělat, zkřížený na prsou... Ještě mi tak povídá: 'Kristýnko, já bych měl chuť... hádej na co...' - 'Nač bys měl chuť?' já na to. Ale to už mi neřekl..."
Utřela si oči.
"Tak mi odešel a já se nedověděla, nač měl chuť. Na kraj světa bych bývala běžela, abych mu přinesla, co by rád..."
"Copak je to platný," řekl Hustoles filozoficky.
"Právě," přikývla Parýzková.

2

Kdesi na věži odbilo osm hodin. Posluhovačka prohlásila, že už musí jít, a odcházela, odnášejíc si svoje utěrky, smeták a balíček v novinovém papíře. Hustoles přitáhl si židli ke kamnům, natáhl rozkošnicky nohy a zapálil si svoji dýmku. V kamnech hučel oheň a sálající teplo naladilo nyní sluhu k filozofickým úvahám. Dumal o tom, že brzy přijede mladý pán a jak nyní budou krásně žít, on, pan šéf a ten mladý.
- Bude se žít ve svornosti a pořádku, - usoudil Hustoles.
Představoval si mladého pána Štorkána jako chlapečka v modrém kabátku s mosaznými knoflíky. Na hlavě má námořnickou čepici, oči vyjevené, nevinné... Hustoles ho vezme za ruku a obezřetně ho povede. Tohle a takhle, mladý pane, to se patří, to se nedělá...
- Mládí, mládí..., - vzdychal ten pán, - ono si to nedá říct... Ale počkej, ty poznáš Hustolesovu těžkou ruku...
Ozvaly se cupitavě kroky. Vešla slečna, zardělé tvářičky, okatá, bradu v liščí kožišině. Pozdravila Hustolesa a ten pán milostivě přikývl.
"Vyspala se, Jarmilko?" zeptal se otcovsky.
"Děkuji, pane Hustolesi," odpověděla slečna.
"To rád slyším. Spaní je poloviční jídlo."
Vstal, aby přiložil do kamen.
Vykonav toto dílo, protáhl se v kříži a pronesl ideu: "Noci se nám dlouží, den se krátí... ááá, inu sakramenckej život!"
Pak se zase uvelebil u kamen.
Slečna svlékla plášť, posadila se k psacímu stroji a počala obřad, kterým dámy zahajují jakoukoli činnost. Vyňala z kabelky zrcátko, prohlédla si bedlivě zuby a vyholené obočí, starostlivě pátrala, nenaskočila-li jí vyrážka, pak si přimalovala rty, napudrovala si tvář, laskavě se na sebe usmála a uložila svou ženskou zbrojnici do kabelky.
Hustoles zašťáral pohrabáčem v kamnech. Oheň bystře zapraskal a sluha si liboval: "Teplíčko je tu jako v ráji. Tak to mám rád. Schvaluje se."
Slečna Jarmila si nasadila brýle a počala klepat na stroji. Pan Hustoles nacpal si opět svoji dýmku a bloudil očima po kancelářské místnosti. Jeho zrak se zastavil nad pultem účetního. Na stěně byla připevněna pozlacená klec a v ní poskakoval stehlík. Ptáček čiřikal, zachytil se drápky mříže, brousil si zobáček o pozlacený drát, pak opět začiřikal a vskočil na bidýlko.
Hustoles zavrtěl nespokojeně hlavou a pomyslil si: - Taková havěť by se neměla v kanceláři trpět. Nepatří se to.
Z tohoto uvažování vyrušil ho kožich s ohrnutým límcem, vysoká beranice z perziánu, deštník a galoše. Tato garderoba vnesla do kanceláře zimní chlad a galoše zanechávaly za sebou blátivé stopy.
Když se kožich svlékl, ukázalo se, že pod ním vězí huňatá šála. Pod beranicí se zjevila pleš a pod ní zamžené brýle. Odečtou-li se tyto svršky, pak zbude účetní Julínek.
Účetní svraštil nos a pronesl nespokojeně: "Je tu jako v udírně!"
Sluha neříkal nic a lhostejně dýmal dále.
Pan Julínek si vyčistil brýle a pak zamířil k teploměru. Prozkoumav tento přístroj, zanaříkal: "Jaká to nesnesitelná temperatura! Tady se ukládá o mé zdraví!"
"Temperatura je jednou taková, jindy zas onaká," mínil Hustoles klidně. "Hlavní věc, že je tu hezky teplo. Teplo je poloviční jídlo."
Malý účetní uložil své svršky do skříně a roztáhl deštník, aby uschl. Potom přišoural se ke kleci a zálibně pozoroval ptáka.
"Dostal Matýsek čerstvou vodu?" zeptal se.
"To nám není známo," odvětil sluha.
Pan Julínek se rozčilil. Naříkal, že se mu dělá všecko naschvál, že ještě neviděl takové kruté a necitelné lidi. Vyňal z kapsy pouzdro, z něhož vylovil jakousi pilulku, svraštil obličej, polkl lék a se soustředěnou tváří otevřel účetní knihu.
Hustoles se protáhl, vstal a vysunul se do předsíně, kde stál rozmnožovací přístroj. Otočil klikou cyklostylu, ale papír se vzpříčil a stroj zaskřípal. Sluha nad strojem mávl rukou, i usedl na bednu a nacpal si dýmku. Usoudil, že není stvořen k práci, ale k filozofii.
Čas pokročil a kalný den zbělel. Z ulice se ozývalo houkání automobilových trubek a zvonění tramvají. Hustoles byl vyrušen ze svého rozjímání vstupem mladého pána ve sportovním dresu. Pán byl majitelem růžového, oválného obličeje, v jehož středu byla zatknuta lulka. Rusé kučery měl spoutány modrou rádiovkou a hruď vězela v pleteném svetru. Dotyčný mladík nesl s jistou důstojností lyže, které opřel o stěnu s výrazem, jako by byl v horské chatě a vrátil se právě z namáhavé túry.
Hustoles vyňal dýmku z úst a prohodil vyčítavě: "Teď se chodí do kanceláře, pane inženýre?"
Jinoch odpověděl sevřenými zuby: "Nebavěj nás."
"Všichni už jsou v kanceláři...," počal sluha.
"Bych se nebavil," řekl mladík stručně.
"Počkejte, jestli se to doví pan šéf -"
"Nehoněj se," zakončil sportovní zjev rozhovor.
Výtečný mladík usadil se za svým stolem, odložil lulku a zatkl si do koutku úst párátko. Chvíli pohlížel svýma jasnýma modrýma očima na účetního. Nenalezl na něm nic potěšitelného, i vytáhl z kapsy knihu s pestrou obálkou a ponořil se do čtení.
Slečna klapala na stroji, pan Julínek psal číslice do účetní knihy a sportovní zjev obracel listy v knize, obratně přehazuje párátko mezi rty. Sluha vešel do místnosti a s unylým výrazem naslouchal, jak kamna hučí.