Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

2

Přišoural se na nádraží, postál poblíže kanceláře a upřel krví podlité oči na trať. Kosé paprsky sluneční vnikly na peron, v stříbrných paprscích se leskly tančící mouchy. Na lavičkách seděli lidé, i bylo vidět na jejich tvářích, že čekají dlouho a že nevědí, nečekají-li marně. Stávalo se, že vlak nepřijel, neboť nic nebylo jistého v těch nejistých časech; avšak lidé nereptali, zvykli trýzni válečné doby a všechno přijímali tupě. Občas se někdo zdvihl a šel se napít vody. Skřípala zrezivělá pumpa. Mnozí polohlasně hovořili, jiní se mlčky hrabali v tlumocích. Kouřili a nádražím vanul čpavý zápach po spáleném listí.
Bylo větrno a chrastily dužnaté lusky zralých bobů, které obepínaly sloupoví nádraží; pestře kvetla řeřicha a těžká slunečnice se ohnula do oblouku. Někdy vstal člověk, protáhl své údy a slabikoval vyzvání, aby upsal devátou válečnou půjčku a aby se varoval nakažlivých nemocí. Starý voják, sešlý a knírnatý, spal na dlaždicích a z jeho otevřených úst se dral chrapot. Stál žebrák Chleboun jako hliněný panák a naprázdno mlel čelistmi.
Vtom se do nádraží přihnala lokomotiva, píšťala jedovatě zaječela a vlak vyhřezl lidi s tlumoky, cestující s pytli na zádech, obtížené koši, bandaskami a balíky. Každý vlekl nějaké břemeno s uspěchaným, usouženým výrazem. Železniční zřízenci, liknaví a lhostejní, v usmolených stejnokrojích, přezíravě se vypínali nad zbědovaný dav. Skřípala kola, hrozně kvílely nenamazané brzdy. Žebrákovy oči hledaly v davu známou tvář. Pohnul se, když spatřil Jaroslava, syna obchodníka Štědrého.
Desátník měl novou, vysokou čapku, kterou koupil na jedné stanici za skrojek chleba od nějakého domobrance. Byl oděn v jasně modrou blůzu po důstojníkovi, kterou si vypůjčil od vojenského sluhy. Chtěl se rodnému městu představit jako slušný, úhledný voják. S hranatými pohyby zkušeného bojovníka vykročil z nádraží, následován žebrákem.
- A... a... a... voják přijel - mumlal Chleboun.
- Dvě hvězdičky na límci... Syn pana Štědrého, obchodníka. Z vojny domů, rozumějme... -
Zapadlé tváře se nadýmaly a splaskaly; zelený knír se chvěl. Desátník se zvědavě rozhlíží. Podivoval se, že okresní město, které se v jeho mysli změnilo v dětskou knížku s barevnými obrázky, skutečně existuje. Pevně stály řady domů, přerušované zahrádkami, ve kterých se pestře zrcadlil barevný podzim. Hleďme, tam stojí ona kovárna, celá umouněná, a z temnoty žhne výheň. Před kovárnou stojí vůz a povaluje se nářadí. Ženská v dragounské blůze drží ohnutou nohu koně a kovář se rozpřahuje kladivem a chvilkami huláká: "Hé! Stůj, potvoro!" No, a vedle je kamenická dílna. Černý pomník, anděl s palmovým listem. Desátník čte nápis: Zde odpočívá Václav Šabata, rolník v Březné. Buď s Bohem, tatíčku náš. A pak továrna. Kdysi to byla přádelna; oknem bylo vidět, jak se otáčí setrvačník a jak se šine transmise. Sem chodíval desátník, aby viděl, jak padá komín. Padal komín, padal, když jste se dívali vzhůru na jeho jícen, ale nikdy nepadl; a to bylo příšerné jako ve snu.
Ten komín, postavený ze žlutých cihel, tu stál a zvolna padal. Avšak na průčelí budovy byl připevněn nový nápis, složený ze zlatých písmen. J. V. Zoufalýho továrna poživatin. Kolem fabriky se vznáší nasládlý puch po melase.
Pak zahrady, rozsáhlé, nepěstěné, kde rostla mezi pichlavými křovisky huňatá tráva, bolehlav a šťovík. Bývalo tu bohatství rybízu a angreštu, které opatroval nevlídný zahradník, samotář a pijan. Desátník se usmíval. Do těchto sadů podnikali kluci výpravy; po nezralém angreštu trnuly dásně, ale nicméně nakradené ovoce chutnalo sladce, vybraně.
Vykračoval si junácky a okované boty zvonily o dlažbu. Žebrák se táhl za ním, vzpřímený a kostnatý ťukal hůlkou. Zasilatelství Julius Wachtl. Velkoobchod uhlím; dvě zkřížená kladívka. Na tom domě je připevněna dřevěná koňská hlava, která cení zuby a divoce se směje. Na dvoře, jako kdysi, je cítit po strusce, senu, kůži a špeditérských pacholcích. Před domem v pestré lenošce seděla stařena, zahalená v pléd. Míchala lžičkou v hrníčku a hubovala plesnivým hlasem, že jí dávají neslazenou kávu. Voják ji znal, ale nevěděl, jak se jmenuje. Bylo mu jenom známo, že patří k zasilatelství. Když bylo slunečno, snášeli ji odkudsi v pestré lenošce, oprášili ji a postavili před dveře.
Spatřila vojáka a zasvištěla: "Tak přijel, Kamilku? A to jo. Pěkně vítám. Šel ke mně a podal mi ruku."
Jaroslav přistoupil; chtěl jí vysvětlit, že není Kamil, ale stařena nedoslýchala.
"Pořád kde je Kamilek a on je tady. To je dobře. Však my užili strachu. To zas náš Julek, jako Wachtl, je pryč. On se dal k Rusům, povídají. Nedává o sobě vědět. Byli tu četníci a všechno převraceli. Udělalo se nám hezky. Dávají mně hořký kafe, já můžu povídat, co chci, a oni nedbají. To mne nevěsta chce připravit do hrobu, já to vím. Kdyby tu byl Julek, jako Wachtl, tak by mne nedal. Já tu nemám žádné zastání. Chodí k nám lidi, jestli nemáme uhlí, až přijde Julek, tak bude zase uhlí, teď jděte pryč. Kampak, Kamilku, vždyť není naspěch, já jsem stará ženská, moc jsem zkusila, v těle mám lámání, beru kapky, dělají mně dobře. Spánembohem, jenom když přijel, Kamilku, já jsem sama ráda..."
Ulice vede vzhůru, přímo k náměstí. Na rohu stál malý, kulatý muž s placatou čepicí na hlavě. Mhouřil oči proti slunci a sál dýmku. Bez zájmu hleděl na přicházejícího vojáka. Jaroslava polilo horko a bolestně se mu sevřely vnitřnosti. Malý muž vyňal z úst dýmku a pozorně se zadíval. Pak zamával rukama a drobnými krůčky odběhl do krámu. Za chvilku vyletěla paní Štědrá; zalomila rukama a vypoulené oči jevily nesmírný úžas. Vykřikla a vpadla do stavení.
Pak ucítil desátník zápach tabáku a staroby. Obchodníkovy oči zrudly, smál se a plakal.
"A copak, copak, Jardo, to přijela mašina? Ani jsem ji neslyšel... pročpak nepošleš pár řádků, já bych ti přišel naproti. Tak tys přijel. To je náhoda."
Vzlykal: "Právě dnes jsme si s matkou povídali: Jestlipak ten hoch... no, no, no... já vím... jenom když jseš v pořádku, já jsem z vás celý pryč, svědomí nemáte..."
Koulely se mu slzy po tvářích. Olizoval žlutý knír a chvatně mluvil: "Tak ti musím říci, že Doležal vyhrál u nás tisícovku. Nechtěl los koupit, ale já: Zkuste štěstí, pantáto. Jakpak bys neznal Doležala, je to sedlák z Lupínek, bere u nás už léta. Takový hodný křesťan. A pojď dál, co stojíš? Lidi se dívají..."
"A nedívej se, krám je prázdný, já vím. Ten zloděj Weinstein už mně nechce dodávat. Prý mu zboží došlo. A já mu dal tolik utržit za ta léta. Víš, hochu, že Viktor je doma? Jenomže pořád někde běhá..."
Obchodník mluvil chvatně, překotně, jako by se bál, že mu dojde řeč. Tuhle se mu udělal na krku nežit, byl tu doktor, matka ho zavolala, obchodník nechtěl, ale ona nedala jináč... A co je nového?
"Já jedu přímo z fronty, tatínku, víš?" pravil desátník. "Z Monte Verena jsem sjel visutou drahou do Caldonazza, odtud jsem si to šupajdil do Tridentu a pak nahoru do Inšpruku... Na cestě jsem hnedle čtyři dny..."
"A já už noviny nečtu," odpověděl obchodník, sleduje své myšlenky, "řekl jsem dost, a nečtu. Držel jsem je s rabínem na polovic, ale on je mně posílal rozházené. Nepořádný člověk, ten rabín. Tak už dost. Nečtu noviny. Pořád jen o těch bitvách a slavných hrdinstvích, to mně užíralo věk. Nyní v novinách není nic, co by člověka potěšilo, jenom samá lež, samý podvod. Nechci nic vidět, nechci nic slyšet, nejraději bych si lehl a spal, až bych celou válku zaspal... Pojď, hochu, pojď dál, udělals mně radost, doma si odpočneš a bude všechno jiné..."