Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

III.

Blížil se večer tichý a přívětivý. Ještě jednou pohlídnulo slunce na tichnoucí krajinu, a jako by se loučilo, políbilo na obzoru zem, obloha se zarděla a zlatoskvělé obláčky hnaly se za klesajícím milencem, poslední zář jeho průhledným závojem ukrývajíce. Hrobník dokopával hrob, a když vykonal práci svou, odhodiv rýč a motyku pohlížel smutně k zacházejícímu slunci. Oči jeho vlhly a slza se prodrala zasmutnělým zrakem, jako krůpěj rosná mlhavou nocí se probírá. Klára zatím polívajíc hroby čerstvou vodo u obživovala kvítky."Rdi se, obzore skvělý," počal hrobník sám u sebe mluviti; "rdi se, slunce milostné, jenžto jsi dlouhým dnem ozařovalo zemi a pozorovalo život náš; rdi se studem nad zočeným světem, v jehožto půvabném ráji noc viny a pustá temnost srdcí lidských se kryje. Až tam se záře tvá neprodrala, tam jiné panuje světlo, jehožto zničující plamen původem jest našich ctností - našich hříchů, v nichžto setrváme, dokud nás umdlené ve tmavý hrob neuvrhne. - Ó vášni, vášni - co jsi i ze mne učinila!" Vtom jej vytrhly kroky lidské z dalšího rozjímání. Obrátiv se a hraběte Vilíma spatřiv, povstal a uvítav jej právě vykopaný hrob pro jeptišku Alžbětu mu okázal. "Jestiť dosti hluboký," pravil, "by zemdlenému člověku za skrýš posloužil, aniž v něm odpočívající zví, co se nad ním děje." Vilím neodpovídaje hleděl v jámu, pak jako ze sna vytržen obrátil se k hrobníkovi řka:"Znal jsi ty Alžbětu dřív, než vstoupila do kláštera?"
"Zdali jsem ji znal?" odvece hrobník a bledá tvář jeho zarděla se až pod oči. "Ano, znal jsem ji - jen tak z častého vidění."
"Lituji, žes ji neznal lépe!" pravil nato Vilím, ku kostnici odcházeje.
Hrobník trnul, nevěda, co z toho vyrozuměti má, i zdálo se mu, že Vilím odcházeje jaksi potměšile naň se usmál. "Ten mě zná?" šeptal hrobník. - "Nikoliv - upokoj se, srdce, to není možno! Ona mě nevyzradila a krom ní nebylo svědka činů mých!"
"Kdo zde leží?" tázal se Vilím hrobníka, ukázav na hrob vkusně kvítím posetý. "Zde odpočívá má zemřelá choť."
"Ona, jejížto lebka ve tvé světnici nad postelí stojí? - Věru, zdáš se jí neskonalou lásku proukazovat."
"Byla velmi šlechetná," vece hrobník, bolestně se usmívaje, "a láska k šlechetným nezavane s životem jejich. Tento hrob mě upomíná na její lásku, jakož lebka na vnady její."
"Muži, já tě nenávidím," pravil hrabě, "jelikož ti lze bylo důvěřiti se v člověka Vím, že od té doby, co choť tvá zemřela, zcela jsi se světa odřekl; vím, že noci trávíváš na jejím hrobě, oplakávaje zašlé blaho své. Ubohý, v bludu jsi upevnil vidinu svou - věz, že ti záhy opadají květy a jedovaté ovoce že vyroste."
"Jak to myslíte, pane hrabě?" tázal se hrobník s bledou tváří blíže k němu přikročiv; "já vám jen poněkud rozumím. Zdá se vám chybno vůbec člověčenstvu se důvěřovati, čili jen na šlechetnost zemřelé manželky mé pochybování vaše se vztahuje?"
"Obojí!" vece hrabě a po krátkém mlčení obou, v němžto uleknutý hrobník pevně a zvědavě na Vilíma pohlížel, počal tento, na hrobě se usadiv, takto mluviti:"Ty víš, hrobníku, co smejšlím o lidech vůbec, jak málo a nerad obcuji s těmi tvory, kteří jsou s to s andělským okem vyhledávati oběť soběctví svému mezi spolubratry, by je krvožízní svou tím jistěji zničiti mohli. Já je milovati nemohu, neboť žádná láska mne hodná neovlažila posud srdce mé. Kdo však je zrazen a jinému za oběť určen, toho se ujímávám osvětlením bludu jeho. I tys byl hanebně oklamán; a ačkoliv bych já ze všech lidí nejméně tebe ze sna vybouřiti měl, přece opomenouti nemohu protrhnouti závoj, jenž ti tak dlouhý čas světlo zakrýval."
"Jak?" zvolal rychle hrobník - "vy něco víte?" Tu však Vilím namístě odpovědi podával hrobníkovi list, kterýžto jej přečetl a taje své uleknutí Vilímovi navrátil: "Odvanuli jsou dnové minulosti a dávno již opadly květy z růžových lící vinné ženy. Já jí odpouštím, jelikož provinění to snad méně citu a srdci jejímu nežli lsti a moci svůdce přičteno býti musí. Přece jste mi neodňal ráj můj, jenžto mi ve vzpomenutí zasvítá, že srdce oné zemřelé náleželo mně."
"Ty se zdáš býti přesvědčen, že jen tebe milovala. Věz, že onen, jemuž tento list náležel, na celém světě srdci mému nejblíže stál, pročež se s jistotou domnívám, že by i on, kdyby ještě žil, takovými důkazy a tímže právem nás ubezpečovati mohl, že toliko jej milovala. Já vidím jasněji a ni lstivost vymyšleného přátelství, ani lhavá láska ženy nepodmaní srdce mé."
"Jak? Vy, pane hrabě, již v tak mladistvém věku citu se odříkáte, jemužto se veškerý svět podrobuje? Vás ještě neohrozila žádná bouře života a přeji vám, aby se zdání vaše v jinou opravdivost nezměnilo."
"Ano, jako se stalo s tebou, an tento list, v tajném ouložku otcovu nalezený, změnil snad celé nebe tvé."
"Mloje? - Ó nikoliv! Ale co pravíte - že jste list v tajném ouložku nalezl?"
"Jak jsem řekl. Náhoda mně připravila tento nález, i tobě důležitý; ale ačkoliv jsem, ochotně prohledával veškeré písemnosti otcovy, truchlivý osud jeho mi žádná nevysvětlila.Ještě však doufám, že časem sama se rozplyne mlha jej zakrývající."
"Myslíte? Ovšemťže čas ještě málokteré tajemství navždy ukryl a že ze sta jeden zločinec zaslouženému trestu zaživa ušel. Jen kdybyste věděl, z které strany se osud krvavý na otce vašeho přivalil."
"Zde opět jeví se důkazy, jak málo lze lidem důvěřiti. Veřejné setkání se s ním zdálo se být podlým vrahům nebezpečné, pročež lstivou pomstu vyvolili"
"Kdož ví," odpověděl hrobník, "zdali sprostí loupežníci jej usmrtili, neboli pomsta a zášť vedla ruku vražedníkovu?"
"A nezůstane to vždy stejnou vraždou, když jen zvítězila podlá lstivost nad důvěrností? Kdož ví, jakým způsobem vylouzen byl otec můj v onu noc ze zámku a co tam očekával, kde jej dohonila smrt?"
"Kdož ale z nás ví, zdali on sám na nepravé cestě se nenacházel? Víte, jak nešlechetně se mnou jednal; není-liž také možno, že s někým se sešel, jenžto si sám zadost učiniti chtěje, protivníka svého porazil?"
"To všecko připouštím, " vece Vilím, "aniž vinu vlastního otce zakrývám. Přesvědčen jsem, že jakýkoliv cíl sobě představil - pravý i nepravý -, vší silou se snažil jeho dosáhnouti."
"A přece jste se usmíval, když jsem zastával choť svou. On byl jistě sám svůdcem jejím a kdo ví, zdali by způsob, kterým ji přemluvil, nebyl s to vinu její zcela smazati?"
"Jen se tím těš!" pravil hrabě usmívaje se. "Věř nevinnosti její! Ona se zaprodala a marnomyslnost byla původem pádu jejího!"
"Marnomyslnost, pane hrabě?" zvolal hrobník, pojav ruku Vilímovu. "Marnomyslnost jest živel ženských ctností i ženských pádů; kdo ji podporuje, bývá původcem velikých hříchů."
"Nuže, a není bídný člověk ten, který se vášnivou marnomyslností podmaniti dá? A není-li tím ještě bídnější, an tuto vadu svou nepoznává a vymlouvá? Citem nazývá slabost - a co jest to, co láskou zove?"
"Láskou? - To jest pocit vznešenější, nežli vám posud dosáhnouti lze bylo," dí hrobník hrdě vstana a pevně na Vilíma hledě. "Já ji cítil a cit ten nebyl slabosti! Osvěcoval mi temnou dráhu života jako Severní hvězda naději plavcovu a v plamenu jejím se zahřívalo osamotnělé, ve chladnou poušť vyvržené srdce mé. Vy ještě neznáte život! Vy jen stíháte ukrutnost osudu, sám jí posud nezkusiv. Ale až se dotknete číše blaženosti a s medem života i jedu jeho okusíte, pak zajde chladné opovrhování vaše, pak se mdlé oko vášnivě osvítí a ve vzbouřeném srdci roznítí se oheň - ach, snad zoufalství!" Nato se hrobník zamlčel, čekaje na odpověď;když ale Vilím v myšlénkách pohřížen též ani slova nevydal, počal onen opět mluviti: "Arci, není se čemu diviti, že cit slabostí nazýváte, an celé vychování vaše ke zničení jeho cílilo.V bezživotných formách smejšlení i činění vaše dříve se vzdělávalo, nežli na světlo vystoupilo, a tak se udusil i poslední plamínek citelnosti v srdci vašem."
"Jsi rozhorlen - upokoj se, hrobníku;zastáváš nejistou průpověď a nevím, zdali bys byl s to ji vždycky zodpovídati. Pozoruji, že vychování dcery tvé na jiném základu staveno jest: pochybuji však, že k jejímu prospěchu."
"Příroda jest věru nejlepší vychovatelkyně. Jen kde je stezka ouzká a nebezpečná, tam provází ruka má dívku nezkušenou," dí hrobník."Klára jest hezká dívčina," pravil Vilím, "a může býti na světě šťastna. Není-li ale v soběctví dosti vycvičena, bylo by lépe, kdyby do světa nikdy nevstoupila."
"Ano," odpověděl hrobník, "toť byla i má vůle, i já jsem chtěl, aby nyní do kláštera vstoupila; ona však odporuje."
"Odporuje?" dí Vilím. "Měj se s ní na pozoru; snad že již počíná rozkvítati, chce také míti svobodnou vůli. Vůle nezkušené ženské jest patrný nesmysl. Či se v ní již také nějaký cit vzbudil? Tím hůře, jestiť to první krok ke soběctví. V cit se dá všecko lehčeji obrátiti nežli v čin a pamatuj, že brzy počne srdce její toužiti po jiných okolnostech, že nedbajíc na šedivou hlavu tvou tebe v stáří opustí a kteréhokoliv omamujícího lichváře následovati bude."
"Nikoliv!" zvolal hrobník, "to má Klára neučiní - za to ručím! Váš zrak, jinochu, jest porušen. Vzbudilť se v ní mocí veškerou cit první lásky a i na mne ukrutně působil. Ale jakž vy o lidech smejšlíte, tak se jen bezcitnost značí."
"Aj, příteli, jen vzpomeň na nebožku choti svou, jižto jsi tak pevně zastával. Není Klára její dcerou - nemají všecky ženy podobné povahy?"
"Ano, upamatoval jste mne, že všecko na světě možno jest; zdaliž i vy sám se změniti nemůžete?"
"Já?" vece horlivě Vilím; "tos na velikém omylu. Nenavštěvuji nadarmo mrtvé, poněvadž se s živými nesrovnávám. Já nemohu milovati, přesvědčen jsa, že není žádné lásky na zemi že i mne nikdo nemiluje Zde, nablízku zemřelých, jest mi volno, neboť vím, že chladná mrtvola neruší rozjímání, aniž vyzradí myšlénky mé." Vzdychnutí nablízku vytrhlo jej z dalšího mluvení; ohlídnuv sespatřil nedaleko Kláru na hrobě sedící. Ona slyšela slova jeho a vzdech i slzy byly svědkové bolesti její. Spatřivši, že ji otec a Vilím pozorují, odcházela do chyše, s jakým však citem, každý lehce posoudí. Krajina byla se již zatemnila. Mlhy noční vystupovaly z okolních krajů a měsíc pohlížel smutně z temena hory jako zaslzené oko ve hrob přítele. Vilím i hrobník se zamlčeli, velebnost přírody pozorujíce. Svaté, nerušené ticho opanovalo hřbitov; jen listí stromů šumělo a květy na hrobích se pohybovaly. Tu zazněli truchliví zvukové kytary a jemný, zádumčivý zpěv se vinul z chyše hrobníkovy: Jak chladný vír a temná noc se kvapem v život probírá: jen jedna z výše kyne moc, z níž hvězda jasná pozírá.
Poslední záře plápolá, k temnosti hvězda klesá zpět; ó tichá hvězdo - lásko má, proč v dálku tvůj tě nese let?
Ty spěcháš pryč? Zas temná noc započne chladit líce mé;nekyne žádná z výše moc, an hvězda má již neplane! - Hrobník hleděl k zemi a již byla Klára dávno dozpívala, když teprv oči pozdvihnul. Vilím se procházel mezi hroby."Před tebou jest také jista; ty ji nesvedeš!" S těmito slovy odešel hrobník do chyše. Bylo již pozdě v noci, když Vilím dle každodenního zvyku svého k domovu se vracel.Ve světnici hrobníkově bylo ještě světlo. On sám hluboce zamyšlen psal do knihy před ním ležící.