Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I.

Byl to krásný den letní; uprostřed oblohy skvělo se slunce polední, oudolí a hory stříbrnou září svou posívajíc; i třpytily se kraje vůkolní, jako by po luzích českých zlaté bylo se rozvalilo moře. Bezechmurné klenutí blankytové v obzoru na vzdálené hory důvěrně se podepíralo a země i nebe v čistém plamenu se leskly. Zralé obilí výšku člověčí přesahovalo, zelenými hájemi a lučinami prožloutajíc. Ve stínu stromů kaštanových několik sousedů vesničky K.... sešlo se, jako obyčejně v nedělní den, učitele svého očekávajíce, by jim něco z týdenně přicházejících novin pražských vypravoval nebo předčítal.
"Bohudíky," pravil konšel, "že dnes den sváteční jest; pochybuji, že by kdo byl parnem v poli obstáti mohl."
"Ba ovšem," odpověděl ponocný; "jest se obávati, že vyschnou potokové okolní, nepřitáhne-li brzo vlažící déšť. Záveský rybník také již ukazuje dno."
"Tenť beztoho již dávno měl býti vypuštěn," řekl šedivý rychtář, "a nebyla by ho věru žádná škoda. Ryby se v něm nerodí a mlýnům též hrubě neprospívá; i zdá se, jako by staré pověry, proti všemu namítání nových mudrců, přec něco pravdivého do sebe měly, an se tam každoročně, dokud paměť moje sahá, z naší obce někdo utopil. Nechť tedy vyschne."
"Nejsem pověrečný," promluvil konšel, "a leccos sobě umím přirozeně vysvětlit, an jsem se v potulkách vojenských mnohé věci přiučil, na kterou bych doma nikdy byl nepomyslil; co se ale záveského rybníka týká, pochopiti nemohu, proč, buď jak buď, každoročně z něho mrtvola vytáhnouti se musí, jako by obec naše kletbou zavázána byla žravému bahnu oběť tu podávati. Již co chlapec jsem o tom slýchával a matka má mně přísně zapovídala přiblížiti se k němu. Dvacet let jsem zatím na vojně strávil a dávno již jsem byl zapomenul na pověru. Navrátiv se opět domů pozoruji, že pověst a bohužel i uskutečňování jí se ještě zachovalo. Proč se asi ten močál již dávno vypustit neb aspoň ohradit nedal k odvrácení nového neštěstí?"
"O vypuštění rybníka nebývala řeč," odpověděl rychtář; "teprve nyní, co mladý pan hrabě nastoupil statek svůj, ustanovilo se na poručení jeho hned po žních kalužiny vyčistit a rybník vypustit, kdežto prý se napotom panská zahrada založí. Ohražen však byl již před šestnácti lety, za nebožtíka pana hraběte Věnceslava, a přece... "
"Jen dopovězte!" zvolal jeden z mladších sousedů. "Já právě tehdáž byl v cizině a až po dnešní den jsem se náležitě nedověděl, jak se dělo s otcem našeho pána."
"Inu, kdož to ví?" pravil rychtář. "Posaváde se to nevysvětlilo a zůstane to nepochybně navždy tajemstvím. Což neznáte celou tu příhodu? Tedy poslechněte; co vím, milerád vám sdělím. - Právě se byl utopil mlynářův pacholík, když nebožtík pan hrabě o pověsti obecné se dověděl. Rozhorlen nad pověrou selskou kázal celý rybník kolkolem ohraditi a přísným slovem celé obci, zvlášť ale školním dítkám, blízký přístup ke hrázi zapověděl. I zachovával se příkaz dle vůle jeho, aniž se více jaké neštěstí přihodilo. V roce nato však, právě asi v této letní době, nalezla se bezhlavá mrtvola hraběte, nedaleko břehu pokraj meze ležící.Hadové a ještěrky otevřeným chřtánem v tělo jeho se zažírali a krvavý potok kolem něho bařiniště začervenil. Byltě v nejskvostnější oděv svůj vojenský oblečen. Žádný nevěděl, kterak tam byl přišel. U večer předtím, po stole, již svléknut odešel do komnaty své, neboť míval v obyčeji dlouho do noci čísti.Hraběnka nevěděla, že by ještě někam jíti zamýšlel. Zámek byl uzavřen, žádný pána z domu vycházeti neviděl, a on přece odešel navždy! Všecko pátrání bylo marné a smrt hraběte Věnceslava až po tu dobu zůstala nevyzkoumatelným tajemstvím. V krátkém čase nato padly náramné deště. Potokové se nadmuli a vystouplí rybníci okolní přetrhali hráze své, u kteréžto příležitosti také plot záveského rybníka odplaval. Paní hraběnka odjela a od té doby se na venkově neukázala. Nato pak opět rok co rok někdo v záveském rybníku vlnám za oběť padl."
"Bohudíky," pravil konšel, "že nás letos posud podobná nehoda minula. Vbrzce učiní se všemu konec: mladý pán bude zde obývati a mnohých změn a oprav očekávati máme."
"Co se týká změn," namítnul ponocný, "nepochybuji; ale opravy - věru nevím, zdaž i všechny k našemu prospěchu budou. Tak dlouho jsme již vytrvali při starém - nechí raději vše i budoucně tak potrvá, jak nyní jest.Nynější svět jako posedlý po samém novotění a opravování baží, jako by z toho cos dobrého vykvétalo. Co se dělo, stalo se vůlí boží a mocnost lidská toho nepřekoná. Co se státi musí, proti tomu náš pan hrabě nezmůže ničeho; důkaz máme na smrti otce jeho. Posaváde ale aniž co uděláno, aniž co odstraněno jest; nežli rybníka zde nebude, ještě mnoho nepříjemného přihoditi se může. - Neposmívejte se; vímť já nejlépe, proč právě takto soudím. U ponocování svém leccos jsem viděl, o čem se vám ani nezdává. Pamatuje-li pak z vás kdo, sousedé, že již tenkráte, když před šestnácti lety pan hrabě Věnceslav rybník ohraditi kázal, jsem vám vypravoval, jak dvě noci před úmrtím jeho v plášť zahalenou osobu jsem spatřil, od rybníka ke hřbitovu se beroucí, kdežto se oku mému ztratila?"
Ještě něco chtěl ponocný vypravovati, an očekávaný učitel přiblíživ se hovoru konec učinil. Všickni vstavše příchozího vlídně uvítali. Bylť tento muž vzdělanější a osvícenější, nežli páni stejného s ním povolání zvláště na venku obyčejně bývají, pročež i u všech obyvatelů velké vážnosti požíval.
"Jen pokračujte dále, o čem jste mluvili," nabádal učitel; "bez toho vám dnes žádných novin nepřináším. Klášterní panna Alžběta již leží v posledních mrákotách, každého okamžiku povolání z tohoto světa očekávajíc; mně svěřeny jsou pohřební záležitosti, pročež li dnes u vás dlouho zdržeti se nelze. Pokračujtež tedy v prvnější rozprávce."
Konšel, jsa zcela jiných náhledů nežli ponocný, vypravoval učiteli krátce, o čem bylo mluveno, dokládaje, že mínění jeho stranu opravování a obnovování s ponocným se neshoduje.
"Nebyl bych myslil," dí učitel, "že i v naší obci zastaralé pověry tak pevně se usadily, a mám za to, že jest brzké opravy duševního života našeho zapotřebí. Takovéto obecné předsudky, milí sousedé, jsou nejen směšné, nýbrž i celé dědině škodlivé. Ve zkoumání pravdy a odstraňování bludných pověr učinilo nynější pokolení znamenitý pokrok. Nevšímavost souvěké vzdělanosti a patrného postupování člověčenstva v osvícenosti není nám přirozena, nýbrž jen uvyklá, anoť se pohodlněji zdá staré, často i škodlivé způsoby zachovávati než namísto zavržených nové přijímati. Zdali nepoznáváte z týdenních novin, jak vysoký stupeň vzdělanosti již jiní národové dosáhli, jak úsilně veškeré překážky a obtížnosti přemáhají; u nás pak lid, nových nálezů si méně všímaje, k osvícení a oslavení vlasti nemnoho přispívá! Co však oněch nepatrných pověr vesních se týká, ty nás u vzdělaných lidí v posměch uvádějí a bylo by přáti, aby se co nejdříve z kořene vyvrátily."
Zamlčel se, a pohlížeje vůkol na sousedy, odpověď očekával. Bylo však patrno, že všickni stejného jsouce mínění jemu přisvědčovali, jediného ponocného vyjma.
"Vím," dal tento za odpověď, "že vám o takových záležitostech důvtipněji souditi lze nežli mně, nevzdělanému venkovanu, ale naprosto nepochopuji, proč bychom zavrhovati měli drahná přesvědčení otců našich. Čili posměch nováčků dostatečným jest důkazem nepravdivosti dějů pověstných? Jestiť důkazem nevěry a lehkomyslnosti mladých, ne však pověrečnosti starých časů. Nechci se honositi zkušeností svou, ale věřte, že by mnohý jináče smejšlel i mluvil, kdyby se mnou ponocoval. Nechí ale myslí a mluví, jak se komu líbí: já potrvám na svém, že pověsti o záveském rybníku nejsou pověrami."
"Viděl jste něco? Máte nějaké přesvědčení?" tázali se všickni, zvědavě mluvícího obklopujíce.
"Dosti věru na tom, co již každému z nás povědomo," dí ponocný; "nicméně opět nových mám důkazů. Již po několik nocí vycházívám na hájovou stráň, odkud si celou krajinu, zvláště za ouplňku měsíce, snadno přehlídnouti lze; tu vždycky, právě o půlnoci, vidívám postavu, od hřbitova k rybníku kráčející, kdež se mezi chrastím zraku mému ztrácí. Bůh račiž chrániti obec naši! Právě takové vidění míval jsem před šestnácti lety a proroctví mé tehdejší, že někdo z obce v rybníku pochován bude, ukrutně se vyplnilo na panu hraběti."
"Tu máte přesvědčení," pravil učitel, "jak člověk zcela přirozenou věc pověrečně sobě vysvětluje. Osoba, kterouž v noci vidíváte, jest náš mladý pan hrabě Vilím. Znáte všickni podivné způsoby jeho a víte, že s nižádným spolku ani přátelství nehledí. Miluje pouze samotu, celý téměř den čtením rozličných knih se baví a žádný z nás honositi se nemůže, že by s ním byl kdy promluvil; toliko hrobníku, podobajícímu se v jednání pánovi, někdy s ním hovořiti lze. Teprv po západu slunce hrabě Vilém procházkou vycházívá a nikam jinam nežli na hřbitov, odkudž se málokdy před půlnocí vrací. Kdož ví, co se mu tam zalíbilo!To však jisto, že jej ani záveský rybník, ani pověra o něm tam neláká, neboť ačkoliv velmi mladý, jest nadobyčejně osvícený, a dozvěděv se o pověře naší obce, nemálo se durdil, ano, přísný rozkaz písemní stranu vyvrácení této pošetilosti mně zaslal. Možno že i nebožtík pan hrabě v nočních procházkách sobě liboval, a protož se nedivím, že ponocný vídal postavu. Mimoto se pamatuji, že při oumrtí hvězdy a kříže, na prsou jeho připnuté, byly mu odňaty, z čehož uzavříti se dá, že ho nikoli zlí duchové, nýbrž zlí lidé přepadli."
"Kam se ale poděla jeho hlava, že ji nebylo nalezti?" tázal se rychtář. Nežli však učitel odpovědíti mohl, zazněl zvonek klášterní umíráčkem. Všickni umlknuvše hleděli, odkud přicházely zvuky.
"Již je v pánu!" pravil učitel; "dejž jí Bůh lehké odpočinutí! Bylať dobrá a milostivá; nezdá se však, že na tomto světě mnohých radostí požívala. Pan hrabě Věnceslav, ačkoliv jinak vlídně jednával, přece prý ji přísným bratrem býval a povídá se, že nevolně vstoupila v řád klášterní, donucena jsouc hrdou matkou a přísným bratrem svým. - Nyní však musím obstarati příkrov a zpěváky ku pohřbu. Mějte se dobře, sousedé! V příští neděli se opět sejdeme, snad že do té doby leccos nového vám ku sdělení se nahodí."
Takto řka podával na rozloučenou sousedům rukou svých a odcházeje ponocnému kynul, by jej vyprovodil. Posavád ani obláček nezastínil jasnou oblohu a v sluneční záři planul záveský rybník a krajina v něm vyobrazená. Pokraj háje třpytil se pozlacený kříž klášterní vížky, odkud zádumčivé zvuky umrlčího zvonku, žalostivě a teskně zaznívajíce, skvělým bloudily krajem, jako by odletělou duši zemřelé osoby bolestně zpět svolávaly a soucitné srdce i slzy lidské vzbuzovaly, by želely s nimi, že pod květnou, září objasněnou zemí kyne temný hrob a za jasnou viditelnou oblohou že neviditelný, nejistý kryje se svět. Právě dozníval umíráček, když učitel s ponocným po břehu rybníka ubírali se ku klášteru, několik set kroků ode vsi vzdálenému.
Učitel počal po krátkém mlčení: "Zdaližpak jste ubezpečen, sousede, že vidění vaše, o němžto jste mi již před několika dny vypravoval, nebylo pouhým bludným omylem anebo docela lichým snem?"
"Pane učiteli, devaterou mohu na to složit přísahu, že jsem ani se nezmejlil v osobě, ani nespal. Dobře pamatuji každé pohnutí. Právě jedna hodina s půlnoci odbila, měsíc stál v ouplňku a jasno bylo jako ve dne. Viděl jsem zdálky hrobníka a slyšel jsem jej kopati. Přišed blíže spatřil jsem, že sestoupil ve vykopaný hrob, v kterémžto musel již někdo ležeti, neboť hlasitě praskaly prkna rakve a namáhání hrobníkovo u otvírání jí Zapříti se nedalo. Co však dále se dělo, nemohu říci, an měsíc ukryl se ve chmury a já ničeho více nezočil."
"Podivná věc! Dávno-li tomu asi, co se to přihodilo?"
"Stalo se to právě tu noc po pohřbu jeptišky Anny; i zpozoroval jsem druhý den, že to byl hrob její, neb ačkoliv zase dobře urovnán byl, přece jsem na něm změno poznal, i dubový kříž byl obrácen k jiné straně, než jsme jej byli postavili."
"Neroznášejte toho po vsi," radil učitel ponocnému, "neopomiňte však častěji tam dohlížeti, a spatříte-li opět něco podobného, tedy to mně soukromě sdělte. Hrobník je zde cizincem, žádný neví, odkud přišel a takových zvláštností do sebe má, že za tak mnohá léta jeho tu přebývání nikdo jej nevyzkoumal. Takovému člověku nelze důvěřovati, neboť kdož prohlíží tajemné oučely jeho?"
"Ano, máte pravdu. Budu jej pilně pozorovati, neb věru nevím, co vtom člověku vězí. Chladně pozdravovává, chladně na pozdravení děkovává, na žádného nepromluví, a ptá-li se ho kdo na něco, co nejstručněji odpovídá. Sešliť se to dva nemluvní lidé, on s naším panem hrabětem; to jen bych rád věděl, který z nich na druhého dříve promluvil a co as pan hrabě vábného u hrobníka nachází."
"Nedivil bych se," přejal učitel řeč, "kdyby byl hrobník příliš sprostým člověkem, jenž by svou hloupost před lidmi ukrývati chtě jich se stranil; neboť obyčejně bývá, že lidé zákonů vzdělanějšího společenství neznající společnostem se vyhýbají, kde jen mohou; o něm však mám přesvědčení, že není ani sprostý, ani hloupý, neboť před několika lety, maje příležitost v bytu jeho navštíviti jej, nad vybranou knihovnou jeho nemálo jsem se podivil.Prohlížeje poněkud jeho knihy, veškerá důmyslná a zádumčivá místa olůvkem zvlášť poznamenána jsem shledal. I kdo zná způsob jeho u vychování dcery, přestává pochybovati o vzdělanosti hrobníkově."
"Vidíte jej, tamhle přichází!" pravil ponocný; oba se mimovolně zastavili, zdaleka na hrobníka hledíce, až se napotom též k rybníku přiblížil a onino hovoříce o něm ku klášteru odcházeli. Z druhé strany vesnice, tam kde mezi ovocným stromovím rozložitého borku nevysoký strměl zámek hraběcí, přicházel hrobník. Byltě muž nevelké, však mocné postavy; popelavý oděv dodával způsobům jeho zvláštní ráznosti. Pod černou soukennou čepičkou mnohý vlas již se měnil, svědectví dávaje, že se hrobník již blíží ke stáří, ve kterém vášeň dobouřívá a plamen činného zápalu chladne. Zasmušilý obličej jevil nejasnou mysl, nebylo však lze rozhodnouti, zdali mocnost času či nestřídmá starostlivost brázdy mu na čele utvořila, neboť pod hustým obočím blýskaly se černé oči, v neumdleném plamenu co žhoucí hvězdy uprostřed tmavého mračna; kdykoli čelo mrzutě se stáhnulo, tu vždy jasněji se třpytil zrak, i ousměch ústy pohrával, že každý pozorující živost jeho duševní na první pohled uhodnouti musel. Ani modrý nebes oblouk, ani květy a stromy v objasněné prostoře nevábily jej. Pevně před sebe hleděl v chladnou zemi, jako by se v ni chovala tajná ztráta, jejíž objevení se jedině bylo by s to veškerou pozornost jeho vzbuditi. Často se mu pohybovala ústa a sám se sebou mluviti se zdál; často zamyšlen státi zůstana slzy z očí sobě stíral. - Divno že kdy blaho ozářené země v radostných zpěvích hájů a v květuplných luzích se ozývá, člověku jedinému tento utěšený pohled slzu vynucuje. Či jest to slza radosti? - Ach nikoli! Jest to výraz želu nevyslovitelného nad krátkou a počasnou skvělostí touto, kteréžto myšlénce žádné jiné stvořeni podrobeno není. To snad byl i hrobníkův stesk. Zhlídnul-li ale někoho zdaleka jej pozorujícího, zrychliv kroky postranní pěšinkou k domovu se ubíral.