Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

5. kapitola

Po některé dny byl Schauberk jediným téměř předmětem, s nímž se vězňové zaměstnávali. Hon sděliv svou nedůvěru ostatním, přiměl je k opatrnosti. Cítili nechuť k Vídeňákovi vůbec a k vídeňskému nářečí, v němžto vždy se vyjadřoval, obzvláště. Dále se způsoby a návyky jeho značovaly jakýmsi příliš nápadným cynismem, který nemá místa ve společnosti lidí vzdělaných. Sprostota jen sprosťákům jest sympatická. Konečně se náhledy jeho o přemnohých věcech a zájmech životných jevily tak zvrácené a pošetilé, že vzbudily všeobecný odpor. Tu ale k hájení jich používal ostré a důsledné dialektiky a uváděl citáty namnoze překvapující, takže o rozsáhlých vědomostech jeho nemohlo býti pochybnosti. Když se ale přece poddati musil důvodům vážnějším, kýval hbitě hlavou, a hlasitě se směje, říkával: "Věděl jsem to, ale chtěl jsem věděti, kterak vy to pojímáte."
Hon pak příležitostně pravil k soudruhům svým: "Zkoumá nás v jednom, zkoumati může i v druhém, tedy buďme prozřetelni!"
Všickni souhlasili. Nedůvěra jest velmi nakažlivá. Sotvaže ji projeví jeden - tu již i druhý a třetí ji v sobě pocítí, aniž by dříve mu byla napadla a aniž by jakých jiných důvodů pro ni měl mimo jediný, že ten nebo onen ji vzbudil. A jednou vzbuzena, jako had neviditelně pod trávou se plíží kolem člověka v podezření uvedeného a zasazuje mu rány někdy nezhojitelné.
Doktor, zajisté ani netuše, v jakém, světle u soudruhů stojí, jako by si byl od někoho vypůjčil heslo Své dělej, nic nedbej, kráčel svou cestou, totiž jedl a pil, co se do něho vešlo, nadával celému světu, hádal se často, náramně mnoho spal a přehrozně ve spaní chrápal. K soudruhům se ale choval dosti kolegiálně a neurazil nikoho. Taktéž oni se k němu vlídně chovali, ale - nečtli před ním, nevypravovali si o minulosti, nemluvili o politice, nezmínili se o srozumění svém s profósem a neotevřeli svůj sklípek.
Hned po první den snědl Schauberk celý bochník komisárku, jenž udělen byl na dva dni, a ráno nato při polívce spustil náramnou lamentací.
"Je to hrozné! Polívka jako voda a chleba do ní nemám. Zapomněl jsem si ho objednat. Ta menáže v poledne také nikam nestačí. Nežli mine měsíc, jsem ve špitále a zajdu hladomorem."
Bianchi mu nabídl svůj chléb. Doktor se ho chopil jako vlk.
"Děkuji tisíckráte. Kterak jsem tomu povděčen, že máte zásoby. Byl bych tu prázdnou snídani odstonal."
Skrájel pak celý chléb do polívky, počal hltat a mlaskat, že bylo na to podívání. Mezi jídlem pak mluvil: "Štěstí pro mne, že jsem se dostal do společnosti lidí moudrých, již paměťlivi jsou potřeb vezdejších. Tuším, že budeme šťastně žíti pospolu. Dostatek jídla a nápoje jest zvláště ve vězení věc nejdůležitější. Hojné zásoby jsou zde zákonem. Což kdyby nás ti hulvaté chtěli vyhladovět? Kdo za ty chlapy ručí? Já ne, co živ ne. Staly se už horší věci na světě. Jak teprv to možná zde, kde světa jsme vzdáleni. Kdyby jim napadlo nás umořiti hladem, nezamňoukne po nás ani kočka. Rozhlásejí pak v novinách, že v kasematech vypukl tyfus, aneb jiný kýs ďábel že nás vzal. Protož si hleďme vždy zásob. Komisárek zde mají dobrý. Je to nejlepší druh chleba a nejvíc vydá. Člověk ví, že něco pojídá. Škoda že je ho tak málo. Půl bochníka denně, kam s tím? Musím si aspoň jeden bochánek přikoupit a z toho něco uschovati na ráno. K navlažení tu ničeho nemáte, pánové? Něco tu zavání líbezně."
"Přál byste si snad trochu čaje?" tázal se Bianchi, jejž chuť doktorova náramně bavila.
"Čaje? S rumem?" zvolal doktor, počichávaje v povětří jako pejsek. "Ano ano, rum tu zavání. Toť panský nápad. Ale čaj je drahý. Kávu piju také rád, ale jen černou a s rumem. Zvláště na noc mi dělá dobře. Spím po ní jako dudek. Hloupí lidé tvrdí, že prý se po kávě nespí. Já spím po všem, jenom po hladu ne, a jestliže přece usnu, zdá se mi o pekle a že mí čerti vykuchávají žaludek. Rum ale také snesu bez kávy. Znáte grog, pánové? To je božský nápoj. Kdyby člověk měl jen vždy peněz, to by byl život!"
Bianchi mu podal sklenici čaje, Schauberk se líbezně usmál, odložil brejle, a mžouraje i hlavu nad sklenici skloně, sál do sebe teplý výpar a hladil si přitom břich.
"Ach, to je lahoda! To se tady musí píti s pravou pobožností. Nestačí mi peníze na tak dobré věci. - Jenom malý srk po srku, aby to hodně dlouho trvalo."
Počal pak srkati a vždy si mlaskl.
"Jakpak pánové, vy nekouříte? Nebudu vám překážeti, když si zabafnu?"
"Ó nikoliv, jenom kuřte," pravil Asti, podávaje mu cigára.
"Vy kouříte cigára? Toť jsme tu praví aristokraté. Já vždy jen vojenský tabák, ten nejvíce vydá. Nečiním však jako někteří blázni, jižto ho paří a vaří. Je to pak holá sláma, nemá síly ni chuti. V původním stavu chutná vojenský tabák jako ambra, zvláště po obědě, když se člověk dobře najedl."
Zapálil si a kouřil. "Nešňupáte, pánové?"
Vytáhna tabatěrku, podával ostatním. Nikdo z nich nešňupal.
"Hle hle, vy odmítáte? Toť jsem já docela jiný chlapík a požívám všech darů božích. Šňupec dodává myšlének, a filozof jako já jich vždy potřebuje. Ano, jsem filozof, pánové, a ve vší formě doktor. Nedržím ale právě s filozofickými teoriemi a vážím si jen praktické filozofie. Mým živobytím jest chemie. Ta mě živí, ale já také navzájem přispívám k jejímu životu. Chemie, pánové, už převrátila kus světa a dala dogmatickým hlupákům a copařům už tolik políčků, že se věčně věkův nevzpamatují, ale to pravé teprv přijde. Věřte, že jediná chemie jest s to přetvořiti celý svět a že ho také přetvoří. Pak budou filozofové na ni teprv troubit a všickni potentátové smeknou před ní své koruny a schovají svá žezla. Všecko mudrování a všecka politika je hadr vedle chemie a zhyne, až tato promluví své rozhodné slovo. A to slovo snad vyslovím já. Pánové, mám vynález, který jsem ovšem ještě nevynalezl, ale k němuž hledám už cesty a jemuž jsem už na stopě. Ten se povznese nad všecky posavadní vynálezy na světě jako Čimboraso nad selské hnojiště. Až dovedu, nač zamýšlím, pak bude všecka demagogie zbytečna, všecky liberální i neliberální politické teorie se vyfouknou, všecka bída bude tatam a rovnost bude v hodině na celém světě zavedena. Hladu nebude nikde, ale dostatek všady."
"Aj aj!" zvolal Hon a přiblížil se k Schauberkovi, jenž zase své brejle byl nasadil a jaksi vyzývavě a vítězně kolem sebe hleděl, jako muž, jenž velikou myšlénku projevil. Bianchi se ihned posadil vedle něho a hleděl naň očima vyvalenýma. Asti se nedůvěřivě usmíval, Forti pobíhal komnatou a divže v hlasitý nevypukl smích. Slav přistoupiv pravil: "Pan doktor zajisté bude tak laskav a sdělí nám, v čem vlastně jeho vynález asi záleží."
"Proč bych to nesdělil? Zde mě nikdo v tom nepředhoní. Poznáte přitom mé ryze praktické a opravovatelské záměry. Všecka sociální a socialistická Utopia jsou jen jedna veliká hloupost. Proč? Protože se nedají provésti všeobecně. Fourier byl blázen, Cabet blb, Saint-Simon pouhý jezovita a Babeuf, Owen, angličtí chartisté, toť samí trulanti. Každý z nich viděl a vidí jen na tři kroky před svůj nos. Rozsívali jen nerozum, jejž žáci jejich po nich sklidili. Neméně hloupí jsou nynější přední politikové a věru nevím, proč se jim ještě hloupější obecenstvo diví. Kdyby například Košut byl lučebníkem a učinil by takový převrat v chemii, jako v politice maďarské provedl, byl by prvním mužem na světě! Ale ti lidé se starají o čerty ďábly, ale hlavní věc jim ani nenapadne!"
"A která jest ta hlavní věc?" tázal se Hon.
"Hned vám povím. Jest to ona, kterou já mám za lubem. Proč se lidé vlastně rvou a zabíjí na bojištích? Proč se hádají v parlamentech a novinách? Proč hulákají v kavárnách a hospodách? Pro některý paragraf, pro některé slovíčko! Facit jest ten, že každý chce mít pravdu, aby, když jí prorazí, něco pro sebe uškubl. Vyškubne to jinému a tak povstává všeobecná rvačka, již nazývají politikou. Je to slota! Kde jeden z ní ztuční, umoří se jich sto nedostatkem a trpí hlad. Nejlepší politika bude ale ta, kterou se všickni nasytí. Všecko na světě se otáčí kol více neb méně jídla a pití. Kdo ale sám jest syt, ten nezávidí jinému ani krocanů, ani šampaňského. A k tomu čelí můj vynález, aby všickni lidé měli co jísti, a to hojně, až k úplnému nasycení a za fatku, ba až se vynález můj zobecní - docela zdarma! A první následek toho bude, že praskne akcís, ano všecka potravní i mnohé jiné daně.
Vrtíte hlavami? Nevěříte? Tedy slyšte. Čím myslíte, že se člověk vlastně živí? Co laikové v přírodních vědách mi bezpochyby odpovíte, že mouka, maso, zeleniny, voda, víno atd. nás udržuje v tomto slzavém údolí. Já ale vám pravím, že život náš závisí jedině na vzduchu a že všecky živící nás látky leží ve vzduchu. Ale pouhým vzduchem se neuživí nikdo, to ví každý vrabec. Vzduch je pravá smíšenina, aniž posud všecko známe, co v něm vězí. Ale to víme, že podstata jeho záleží z kyslíku a dusíku, že kyslík veškerý život podněcuje, ale dusík jej udržuje. Ano, jediný dusík nás živí. Kdyby v bifteku a huse, v koláči a čočce nebylo dusíku, neuživila by nás ani masitá, ani moučná, ani jakákoliv jiná strava. On jediný nás udržuje a musí ho býti ve všem, co jíme a pijem, sice by nás nebylo. Jest v těch potravinách ovšem i jiných ještě látek hojně, ale ty nic nevydají, jsou jen tak vedlejší pro chuť, jako cukr v kávě a máslo na chlebě. Jenom dusičnaté látky nás udržují. V nich obsažen jest též uhlík i vodík, kterého také k živobytí potřebujeme. Jaký jest toho všeho rezultát? Ve vzduchu jest dusíku dost a dost, netřeba ho tedy kupovati. Kdyby se některému lučebníkovi povedlo zkoncentrovati dusík povětrný v jakousi jídelnou masu, tak by byla nejživnější strava po ruce. Malý kousek takového dusíku by stačil na celý den. Všecka drahota by přestala. Za několik let by celý svět se tomu naučil, kterak z pouhého vzduchu se vyvozuje nejlacinější a nejvydatnější potrava. Doufám, že se mi povede to provésti."
Domluvil. Ostatní mlčeli, jeden na druhého hledíce. Forti za zády doktorovými si klepal prstem na čelo, jako by řekl: Buď má o kolečko víc, nebo mu jedno schází.