Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1870

1. kapitola

Byla jasná pozdní noc zimní. Mráz byl přímo krutý. Země pokryta sněhem umrzlým a uhlazeným se místy jen leskla. Jinak nejevila známky života. Co žilo, to vše zajisté se ukrylo před umrtvujícím dechem zimy, jež za právě minulého dne byla dle výpočtu lidského na dvacátý stupeň vystoupila a večerem ještě vystupovala.
Zato nebe oživeno bylo nesčíslnými hvězdami, jež svěžím, pestrým svým třpytem do bezkonečnosti zářily. Plná luna se mezi nimi tiše vznášela na modrém nebes klenutí jako bílá lampa astralová v středu barevných světlošek a chladné záře její se lily proudem na osněženou zem.
Jedna z nich se dotkla stinného otvoru v bezbarevné, na sáh silné hradební zdi. Jako zvědavé, svítící oko vnikala vždy hloub a protáhla se hustou drátovou mřížkou. Ještě o stopu dále a zlomila se na obyčejné mříží železné, a pak zase jí bylo prodrati se drátovou a železnou a ještě jednou drátovou, až na malém skleněném okénku se zaleskla a do nitra vstoupila. Jenom as na krok vzdálí od okna stačila síla její. Ulpěla na špinavé podlaze, a jako polekána, v malém polokruhu se zase táhla nazpět. - Co tam v nitru as spatřila?
Síň dosti vysokou a klenutou, na dvacet kroků dlouhou a na deset širokou. Uprostřed kulatá železná kamna, nad nimiž visela slabě svítící lampa.
Otvor, v němž okénko se nacházelo, podobal se hluboké díře, v níž bylo patero mříží. Dírou touto jenom málo světla a vzduchu nabývalo přístupu do nitra. Okénko hledělo na malou říčku, z jejíhož protějšího břehu vystupovaly též nízké hradby. Vpravo a vlevo, v obou totiž koutech podle okénka v nitru síni, stály dvě lože. Z huňatých přikrývek čouhaly dvě lidské hlavy.
Stěny bílé a holé, o nábytku jakéms mimo ona lože ani památky. - Kdyby zář lunina i v přední část síni se byla vedrala, byla by spatřila velké a silné dubové dvéře a v nich malé, na dvě pídě dlouhé a na píď široké okénko, v nitru i zvenčí drátem a železem hustě omřížené.
Dvéře byly zvenčí ohromnou železnou závorou opatřeny a dvěma velkými visacími a jedním obyčejným zámkem uzavřeny. Vedly do jakési předsíni právě tak uzavřené, z níž se ještě dvěma předsíněmi vycházelo širokou chodbou na dvorec.
Kam to luna vyslala svou zář? Do žaláře!
Ony dvě hlavy náležely obyvatelům síni, dvěma politickým provinilcům, ježto osud z odlehlých od sebe krajin velmi podivným svedl způsobem. Spali tvrdě. Snad se jim právě zdálo o domovu. Spali bezpečně a dobře uschováni v kasematech pevnostních.
Tu na povdálných městských hodinách uhodila dvanáctá! V předsíních nastal šramot, zámky rachotily, dvéře vrzaly a zbraně řinčely. Střídala se stráž přede dveřmi umístěná. Nový strážník postavil ručnici do kouta, poběhával pak předsíní a nápadně dupal. Bylo mu zajisté zima a zahříval se, jak mohl. Nebezpečí proň nebylo, že si hovil. Dvé uzavřených klenutí, jež k předsíni vedlo, chránilo ho před napadením. Mohl si třeba sednouti na zem, mohl i podřimnouti. Rachocení zámku by ho dojista bylo probudilo. Vždyť probudilo i vězně v nejzazší jizbě. Procitli, ale nehýbali se. Přáli myšlénkám výletu!
Jeden z nich nazýval se Slav, druhý Hon. Tento byl Maďar. Přemýšlel zavřenýma očima. Měl doma ženu a dítky, jež nesmírně miloval. O čempak mohl přemýšleti nežli o nich?
Slav neměl nikoho, ani příbuzných, ani - přátel. Jenom známých měl hojně, soudruhů i soukmenovců stejně smýšlejících, již ho snad politovali, když naň právě vzpomněli. Skromná to útěcha srdci, smutné vědomí! Cit odumíral pod tíží touto, jenom myšlénky zbyly.
Hleděl na strop a počítal, mnoho-li času asi uplyne, nežli vymazán bude z knihy žalářní. Nový rok mu počínal květnem. Bylo teprv z počátku únoru. Po třech měsících byl zase jeden rok vymazán. Zbývalo jich ještě osmnácte! Toť někdy celý život! "A když ty vymazány budou z trestu, budou snad i z života vymazány!" Takto vzdechnuv pomýšlel: "Mám ještě jakého úkolu na zemi či nemám? Stojí těch několik myšlének, jež jsem do života zaseti mínil, za to, abych déle nesl břímě nepatrné své jsoucnosti? Kdo si jich všimne? Nanejvýš je rozum kterýs uzná za nekorektní a odsoudí je pro nezralost neb výstřednost neb vůbec nesouměrnost vzhledem k myšlénkám panujícím. Taková nesouměrnost překáží harmonii celku. Chceš, co jiní nechtějí, blouzníš; kde jiní rozumujou, rozumuješ, kde jiní dřímají, chceš jednati, kde jiní jen na trpění tě odkazují. Praví, že rušíš ústrojí národa všelikými přehmaty, že tím zamezuješ tichý vývoj věcí. Nač to? Odstup v tichosti, nikdo tebe nepohřeší. Nebude ani potřebí tě nahraditi. - Máš uschovaný nůž. Jedno bodnutí - a bude všemu konec. Srdce nevzkřikne; krev nezapláče - a oni budou rádi!"
Měl patrně zlý sen, než se probudil, a sen tento zajisté jej uvedl na takové myšlénky. Ale vlastním jedním slovem je zase přerušil. Slovíčko "oni"- toliko myšlené, jako by mu bylo v uších zaznělo. Přemýšlel dále: "Oni, - kdo jsou ti oni? Jsou to nejprv moji osobní protivníci, a pak protivníci naši. Ti moji, hm, - to jsou lidičky šťastné náhody. Vyhejčkáni a rozmazleni štěstím a zvyklí podkuřování slabochů, hlupců neb takových chytráků, kteří se trámu chytají, aby se udrželi nad vodou. Jsou to lidé, již mají své dobré i zlé stránky jako každý jiný, již ale se naučili své veliké slabosti ukrývat a své malé kdysi ctnosti za zvětšovacím sklem vystavovat na obdiv jiným. K tomu je nejprv peněz zapotřebí, jakž všickni aristokraté vědí, i ti nejhloupější. Peníze jsou neodvislost. Zacházeti s pány, hráti na pány a někdy milostivě se skloniti k méně šťastným, toť celé umění, veškeré čáry jejich. Kdo nenosí škrabošku a v skleněné boudě přebývá, aniž váhu klade na to, po čem oni baží, na výsost, na slávu; na peníze a na efekty, ten je živou jejich protivou, že nejde za nimi a s nimi, že jde svou trnatou cestou, že má svou vlastní vůli a před nimi a vůlí jejich na nos nepadá. Jest tu přirozená mezera mezi ním a nimi, byť i jakéhos posledního cíle měli společně. To jsou tedy jedni oni, a pro ty si nevyškubnu ani vousu. Jsem člověk svobody, cením ctnosti dle jiné míry a jdu svou cestou. - Ale ti druzí "oni"? To jsou ti, kteří právě vyhráli. Sedí nyní vítězně v ověnčeném člunku a houpají se na ztišeném moři. Renegát svobody se stal prvním jich veslařem. - Jen za mnou! Buřičství jest poraženo navěky. Co močály v Cayennu nevyhubí, co šibenice aradské a vídeňské nevyrovnaly, to uklizeno v klenutích nepřístupných a neprolomitelných. Těla tam uhnijí a myšlénky zchřadnou. Mrtví nevstanou více a zmrtvělé duše se nezotaví. A zástupy jásajících zvolaly amen! Veslař a veslaříci se kloní vpravo a vlevo a zevlujícím na břehu blahosklonně slibují, že nastane teď tisíciletá říše zbožnosti, pokory a blaha. Přinesou ji jezovité v kutnách a žandarmové v puškách. Kanceláře se naplní popsaným papírem a šatlavy neposlušnými. Kalendáři přibude svatých a Bach bude mezi nimi červeně vytištěn. To jsou ti druzí "oni". Slepci! Pošetilci! - Měli už Bastilu a padla, měli své Torquemady a zanikli. Co po nich zbylo? Kletba! A ti nynější? Pro ty se nepíchnu ani špendlíkem. Kdož ví, co na ně ještě čeká?" Tu myšlénky jeho se jaksi přetrhly, či vlastně přeskočily rovné pásmo. Rozjímal takto dále: "Itálie dozrává. Strana činu něco chystá! Máme bezpečné zprávy. Snad zítra už to pukne. Jen jedno vítězství této strany a sesují se žaláře i řetězy spadnou."
Zamhouřil oči a obrátil se na druhou stranu. Poslední myšlénka jej jaksi potěšila. Věřil v ni. V podobné možnosti věřili téměř všickni političtí vězňové. Co den si sdělovali podobné myšlénky a vzbuzovali v sobě podobné naděje, ale jevily se jim v rozličných údobách. Byly to variace na jedno a totéž téma: "Vysvobození ze žaláře." - Čítali pokradmu noviny a vyčítali z nich všecko, čeho si přáli. Měli pro to své důvody. Bylo na počátku let padesátých. Emigrace byla velmi četná - vězňové ji měli též za sjednocenou a silnou, Mazzini se hýbal; - myslili, že celá Itálie jest na skoku. V Paříži se někdo ozval, - tuť Francie již vstávala. A což teprv Východ! - Srbové, Bulhaři, Černohorci, Řekové - ti všickni stáli s puškami v rukou a čekali na znamení. Nikdo nepochyboval, že Amerika přispěje, vždyť tam byl Košut a získal sympatie Američanů pro evropskou revoluci. - V to doufali, ubozí! Nedivte se osamotnělci. Má svou logiku, a ta je jiná nežli logika skutečnosti.
Děje skutečné se rozdrobují na bezčíslné atomy, z nichž se rychle zase sestavují k novým údobám. Vězeň vidí jen hlavní obrysy, vyplní si mezery domyslem, fantazií neb citem svým, a tudíž jeho bludy tím větší, čím důsledněji promyšlené.
Slav ponenáhlu upadl v polosnění bez určitých spořádaných myšlének. Voják v předsíni přestal dupati. Snad se běháním zahřál. Utišil se.
Zato počal Hon hlasitě chrápati a probudil Slava znovu. Tento maní pohlédl na dvéře. Zář lampy padala na malé v nich okénko. Voják zajisté stál při něm, zvědavě do nitra hledě a lehounce na dvéře klepaje. To bylo znamení, neboť strážníci přinášívali zvěsti.
Slav pozdvihl hlavu. Nové zaklepání. Vstal a šel ku dveřím. Ale nežli došel kamen, nastal již v předsíních nápadný šramot. Rachocení závor, otevírání a zavírání dveří i živý přitom hovor něco znamenal. Tvářnost vojákova zmizela od okénka, Slav mžikem byl na loži a po uši přikryt.
Co to as bude? V tak pozdní době nepřicházíval nikdo mimo novou stráž, jejíž hodina však ještě nenastala.
Ač leže, přece napnutými zraky hleděl na dvéře. Zakmitlo světlo v předsíni, rachotily zámky, zavrzala poslední závora, nastrčil a otočil se klíč, otevřelo se, a několik osob vstoupilo.
Nejprv pomocník profósův se svítilnou, pak profós sám, maje haldu klíčů v ruce, za ním tři mužové, civilně oděni, malé váčky pod paždím nesouce, za nimi důstojník a několik vojáků.
Hon z tvrdého spaní vyrušen se pozdvihl na loži a polekán hleděl, co se děje.
Vstoupivší na chvilku umlkli. Pak profós mluviti se jal: "Přivádím vám nové soudruhy, pánové. Doufám, že se dobře srovnáte. Neočekávali jsme je dnes, tedy nám nelze bylo upraviti pro ně lože. Pro jednu půlnoc nebude zle. Časně ráno bude všecko v pořádek uvedeno, pak vám lze bude spáti třeba celý den," doložil k novým příchozím obrácen.
Tito obezřevše se po síni, odházeli váčky, mnuli si ruce, poběhávali komnatou a hovořili mezi sebou co nejživěji. Mluvili italsky nářečím milánským. Byli patrně dobré mysli a počínali si jako doma.
Profós přistoupil k oknu, otevřel je a zkoumal mříž. Pak prohlédnuv stěny a kouty a naleznuv všecko v pořádku, s ostatními se zase odstranil. Dvéře se zavřely a závora zatáhla. V předsíni však důstojník napomínal stráž, aby pozornost svou zdvojnásobila, jelikož nebezpečí přibylo.
"Nechť ďábel odnese všecky tyto do pekla!" zvolal jeden z Italianů, máchnuv rukou ku straně dveří, a pak ku starším obyvatelům jizby se obrátiv, pravil: "Odpusťte, pánové, že jsme vás v tak pozdní chvíli vybouřili a jako kameny do vašeho hnízda vpadli. Bůh jest svědek, že jsme to neradi učinili!"
"Věříme, věříme!" odpověděli Slav a Hon se smíchem, vystoupíce z loží.
Nastalo pak podávání si rukou a představování se.
Italian, jenž odcházející strážníky ke všem čertům poslal, byl muž nad sedmdesát let starý, vlasů hustých, krátkých a jak mléko bílých, malé, zavalité a pevné postavy, tváří zdravých a mladistvě jarých. Jsa pohyblivý jako rtuť, prohlížel všecky částky síni a nepřestal ani na okamžik mluviti, buď k soudruhům, buď sám k sobě.
"Maledetti! Je to díra! Aby tu vlk přebýval! O cani! Carnifici! Bestie! Vaše rozumy z pekelného dýmu! Gente stupida! Jaké tu bude zůstávání! Ani čert by odtud nevyklouzl. A přece! Fuggiremo tutti! Vytřeme jim zraky. Pazienza. Utečeme za krátký čas. Jen strpení!"
Pak se obrátiv k Honovi, zvolal: "Odkud jste, pane?" "Jsem Maďar."
Stařec mu padl okolo krku a počal jej objímati. "Ungaresi! Fratelli! Toť budeme žíti jako v ráji. Jste andělé! Svatý národ! Máte kuráže, jsme svoji!"
Pak k Slavovi se obrátiv, zvolal: "A vy též, bratře, jste Maďar? Pojďte na mé srdce!" Rozepnul ramena, ale sklesly mu ihned, jak tento odpověděl, že je Čech.
"Čech? Co je to! Un Boemo? Ach, slyšel jsem něco o tom, že prý nechcete býti Němci. Nechcete opravdu?"
"Opravdu ne."
"Tak jste také můj. Bravi Boemi, totiž ti, kteří nechtějí. Můj auditor v Miláně byl také Čech, un carogna! Můj profós také, un cane. Celý vojenský soud samí Čechové, brutta gente. Všickni naši policajti z Čech. Tutti diaboli. Ani jsem nevěděl, že mohou býti též Čechové zavření. Jsou u vás také demokrati? Či jste vy jediný? Trojnásobná vám sláva! Jednou za to, že nejste Němec, pak že jste demokrat a pak že jste zavřen! Budeme žíti jako bratří. - Máte-li pak zde dříví? Je tu jako v psinci. Zatopíme a uvaříme černé kávy. Nemáte několik vajec? Rád piju vejce syrové. Je mi mdlo v žaludku. Spáti nebudeme, až zítra. Vyspíme se tu dost. Mám ještě dvacet let seděti. Hahaha! Ti hlupáci! Za dvacet dní jsme všickni doma!"
"Jak to možná? Vidí se naděje?" zvolali Slav a Hon najednou.
"Jakže naděje? Vy málomyslní, krátkozrací! Ne naděje, ale jistota. Pustí nás, a jestli nepustí, tedy utečeme!"
Slav a Hon se pousmáli, ale všickni tři Italiané na to přísahali, že jináče býti nemůže.
"Forti ví, co se děje," pravil nejmladší z nich. "On ví všecko. Co on řekne, to se stane."
Forti nazýval se stařec. Druzí dva byli mnohem mladší. Jeden čítal něco přes dvacet let, druhý as málo přes třicet. Mladší nazýval se Bianchi, starší Asti.
Každý z nich byl na dvacet let těžkého žaláře odsouzen. Oba mladší byli též na první už pohled zajímaví lidé. Vysoké, štíhlé postavy, výrazných tvářností, duchaplných, žhoucích oči.
Nejmladší, Bianchi, nezapíral sangvinickou letoru. Usmíval se neustále, přisvědčoval Fortimu ve všem a choval se vůbec k němu jako milující syn k otci.
Asti byl patrně melancholik. Buď mu vězení těžce na srdci leželo, buď co jiného. Zamyslil se často a jen humor Fortiho a naivnost Bianchiho jej na chvilky vyjasnila.
Návrh Fortiho se nedal zamítnouti. Čech vyhrabal drobného dříví z podloží a naplnil kamna. Hon rozdělal oheň, při němž by se bylo půl telete uvařiti dalo.
Černá kamna brzo zrudněla. Síň se naplňovala teplem. Hospodařiti palivem nebylo v obyčeji ani radno. Stěny byly tak vlhké, že z nich časem voda stékala. Zvláště této noci bylo valného topení zapotřebí. Italiané byli cestou náramně zkřehli.
Bianchi vytáhl z vaku hojně mleté kávy a cukru. Brzo byl žádaný nápoj uvařen, káva silná a horká navnadila mysl. Vězňové blíže žžavých kamen se posadili a hovořili.
Mezitím se zase vystřídala stráž a strážník dupaje běhal po předsíni. Pak se zastavil a hleděl dovnitř.
Záviděl vězňům v této chvíli. Žhoucí kamna, sklenice kávy, živý hovor, jaká to rozkoš, pomyslil as sobě. A každý z vězňů by zase jemu as byl záviděl ten kousek světa, jejž on denně viděl, a ten trochet svobody, jížto co voják požíval.
Onen na zimě byl přece šťastnější nežli tito v teple. Ale předmětem závisti může být někdy i krůpěj vody, i sousto chleba, ano, boháč někdy závidí žebrákovi hlad, maje žaludek pokažený, a není hlupce, jenž by jinému nezáviděl dobré myšlénky. K dovršení kvasu vytáhl Asti balík cigar.
Starý Forti roztáhl svůj ohromný hnědý plášť s kapucou na zem, a položiv vak k jednomu konci, pravil: "Hoši, rozložme se jako cikáni. Pijme, kuřme, bavme se a čiňme si vše možné pohodlí. Slyšte starého zkušence, jenž vám radí: Pomáhej si každý, jak můžeš, a uvolni si, jak se dá. Život sestává z okamžení. Komu jedno uklouzne v trudu, tomu se uklouzlé více nenavrátí v radosti. Neznejme trudu. Nedejme mu přistoupiti. Ten šírý svět venku, kdožví je-li lepší nežli náš úzký zde. Panuje tam strašná reakce. Nedůvěra na všech stranách, stíhání, pronásledování a duševní mor. Vem ďas ty vlky! Nás nezasáhnou. Kdyby viděli, že jsme smutni, měli by z toho radost. Myslili by, že nás zkrotili. Darebové! Budou sami zkroceni, a to brzo. Pak nastane vytí a skřípání zubů."
Houně z loží se sundaly, vězňové se po nich rozložili, kouř z cigar se ploužil do výšky.
"A teď vy dva severníci vypravujte, jak jste sem přišli," jal se Forti zase mluviti. "My vám povíme pak každý své a tak nám utekou chvíle jako při čtení románů."
"Ach, to je dlouhé!" odvece Hon. "Kdybych začal a neustále vypravoval, nebyl bych zítra v ty doby ještě hotov. Proč vyčerpati látky hned zpočátku? Člověku všecko najednou hned nenapadne, podávejme si po troškách. Každý den jakýs kousek. Jednou ten, podruhé onen. Bude to rozmanitější a zbude nám vždy něco pro dlouhé chvíle."
"Máš pravdu, Maďare!" zvolal Forti. "Hoši, ten má rozum. Umí rozděliti čas a rozmnožiti kratochvíle. Tykejme si s nimi. Pijme na bratrství. Bianchi, vytas se s punčovinou."
"Zlatý to nápad!" pravil Asti pozdvihna se, "něco mi scházelo k osvěžení, tys to uhodl."
Bianchi okamžením vstal, otevřel vak a vytáhl lahvičku punčoviny. Voda se zase přistavila a v malé chvíli byly skleničky naplněny. Pilo se na bratrství.
"Neumí z vás nikdo nějakou báseň nazpaměť, jež by se k naší situaci hodila?" tázal se Bianchi.
"Milé dítě," odvece Forti, "k situaci naší se nehodí nijaká cizí báseň. I nejhezčí by byla holou prózou vedle skutečnosti, již právě prožíváme."
"Tak jest," prohodil Asti. "V této chvíli nás baviti může jen to, co se nás samých bezprostředně týká. Kdož jsme? Poznávejme, se. Vždyť i my tři krajané se jen zpolovice známe. Sešli jsme se teprv na dráze, jež nás sem odvlékla, a nelze nám bylo před hlídači objeviti své duše."
"Mě ale znáte, vy dva?"
"Tebe, otče Forti, zná celá Itálie!" odvece Bianchi.
"No, jsem starý voják svobody. Francouzská republika mne probudila. Bojoval jsem pod Muratem, pak pod Napoleonem. Přeběhl jsem Itálii, Španělsko, Francii i kus Německa. Byl jsem členem spolku karbonarů, Gonfalonieri a Silvio Pellico byli moji přátelé, jako nyní jimi jsou Mazzini a Garibaldi. Prožil jsem mnoho ve světě a neméně v rozličných žalářích, v nichž jsem co politický provinilec porůznu a s přetržkami na šestadvacet let života svého strávil. Kdyby se mne někdo tázal, co jsem svým utrpením provedl, odpověděl bych, že nic a mnoho. Nic ohledem na posavadní vnější výsledky, mnoho vzhledem k působení na mládež. Naučila se od nás trpěti a snášeti vše pro velkou myšlénku. Výsev jest po světě již hojně rozhozen, až dozrají klasy, přijdou žně. Zrají už valně. Z mládí mého bylo málo lidí, již věděli, co vědí nyní celé zástupy. Zanikli, ale přenesli myšlénku svou na novou dobu. Ze všech bývalých soudruhů svých jsem já jediný naživě!"
Zamlčel se na chvíli a zamyslil. Druzí naslouchali nehýbajíce se.
"Aj což! Pryč s melancholií!" zvolal Forti znova. "Je to štípající had, jejž nesmíme vpustiti do našeho kruhu. Maďare, vypravuj ty. Vidím na tvém čele a čítám ti z očí, žes povaha více flegmatická nežli všichni ostatní. Ty nás snad nestrhneš do víru smutných upomínek."
Hon odfukuje cigarový dým, se pousmál.
"Jsi dobrý znalec lidí. Uhodls, že jsem flegmatik, a doložím i to, že jsem skrznaskrz praktický člověk, jenž nesnadno podléhá cizím dojmům. Přesvědčil jsem se už v životě, že chladný rozum má sílu krtka a že se provrtá všemi poměry."
"Aha, protos se provrtal až sem," prohodil Asti.
"O tom nám bude ještě mnoho mluviti, milý Asti, pro dnes ale myslím, že bude nejrozumnější seznámiti vás s celou zdejší polohou. Domácí řád žalářní jest všady jiný, jako všady jiní jsou hlídači, žalářníci a velitelové. Bude vám i s podivnými osobami se zde stýkati a do podivných poměrů se vpravovati. Kdo je nezná, ten jako slepý se každou chvíli narazí."
"Je to chlapík! Co?" zvolal Forti a soudruhové mu přisvědčili. "Vemte si příklad, hoši, z praktického Maďara. Každá věc má svůj čas a své místo. V těchto okamženích je pro nás všecko jen vedlejší, hlavní ale jest to, o čemž Hon mluvil. Rozumí okolnostem a bude naším domácím okem. Pouč nás, Maďare, my nasloucháme."
"Nejprv mějte vždy dobrou paměť pro věci potřebné," pravil Hon. - "Ráno okolo sedmé přijde profós s ordonancí, přinesou dříví a co si kdo včera k snídaní objednal. V poledne o dvanácté přinesou oběd, kvečeru přijdou zase a přinesou, co si kdo ráno objednal. Rozumí se, že jen dovolené věci. Zapomene-li někdo včas si objednati věc potřebnou aneb aspoň žádoucí, nedostane se mu jí, až teprv druhého dne."
"Maledetti!" zvolal Forti. "Kdož může ráno věděti, čeho se mu odpoledne zachce, a odpoledne, čeho ráno?"
"Zvyk učí pořádku. Nejlépe učiní, kdo se vším potřebným najednou hojně zásobí."
"Jaká je zde strava?" tázal se Bianchi.
"Poměrně dobrá. Máte-li peněz, můžete jísti, co vůbec v pevnosti lze dostati. Pravidlo káže, že se nesmí utratit nad zlatý denně; výminky ale nejsou vyloučeny, v tom i v mnohém jiném, jakž později sami uvidíte. Nemáte-li peněz, lze vám jísti v takzvané menáži vězňů a to také není nejhorší."
Italiané na sebe významně mrkali.
"Kterak jste vy dva posud činili?" prohodil Asti.
"Jsme v menáži."
"Zkusíme to též," pravil Forti. "Nebude-li nám chutnati, učiníme jináče. Máte peněz?"
"Jsem uherský šlechtic a velkostatkář, - ovšem statky mé včas připsány byly mé choti, sice by je byli zkonfiskovali. Mohl bych si tedy přáti, ale nechci. Zde nejmenší luxus sahá hluboko do peněz, protože profós s námi účtuje, jak sám chce: Poznáte to a podivíte se. Z každého groše, který zde vydáte, padnou dva krejcary do jeho kapsy."
"Ladro! Je to banda!" zvolal Forti. "Ale my nepůjdeme na lep, námi neztuční."
"Tak myslil zde každý, a každý se klamal."
"Budeme mu hledět na prsty," pravil Bianchi.
"Tím hůře pro vás. On taktéž bude činiti vám, a každou chvíli vám najde chlup na dlani."
"Diavolo, to nechcem. Učiníme mír s tím medvědem. Potřebí se spřáteliti i s čerty, aby příliš neškrábali. Máme denáry a nebudeme škudlit."
"Jen prozřetelně. Jakmile pocítí u vás dvacetníky, vycucá z vás i dukáty."
"Smíme míti peníze?"
"Zde člověk smí všecko míti, dovolené i zakázané, ale vyzradit se nesmí, sice přijde hromobití a nadělají křiku pro maličkost, jako by stát na všech koncích hořel."
"Poraď nám tedy, jak máme jednati?"
"Nejprv vězte, že se u vás nesmí ani krejcaru nalézti. Čím více jich však máte schovaných, tím lépe pro vás. Abyste je udali, o to nemějte starosti. Profós je velmi ochotný. Ten zlatý denně, o němž jsem se zmínil, smíte utratiti ze svého. Utratíte-li jich pět, nikdo vám nebude překážeti, ale nadbytek se zvláště účtuje a účty tyto se nepředloží v kanceláři, kde peníze vaše leží. To si vyjednáte s profósem mezi čtyrma očima. Za láhev vína, jež zde třicet krejcarů stojí, vypočítá vám dvě zlatky."
"Ten to umí!" prohodil Asti.
"Jako všichni v jeho postavení. Je bývalý kaprál a neměl co živ svého groše. Ted ho postavili ke korytu - teď žere. Ostatně se i stát o nutnou výživu vězňů stará," doložil Hon s ušklebem.
"Jak to?"
"Každý z nás má deset krejcarů denně, půl bochníku komisárku, byt a teplo zadarmo. Komisárek vám netřeba jísti. Profós jej koupí od vás, bochník za deset krejcarů. Sám jej prodá, dle nynější ceny chleba za dvacetník. Možná také, že vám řekne, že komisárku spadlo, a dá vám zaň čtyry krejcary denně. Odpovíte mu na to, že jste náramně rádi a že mu děkujete za dobrodiní, jež vám kupováním od vás komisárku prokazuje."
Italiané se smáli. Hon jsa skutečně praktický člověk, vedl svou poučnou řeč o domácím řádu ještě dále.
Konečné to ale posluchačům trvalo příliš dlouho. Bianchi zíval, Asti zamhuřoval oči a Forti nepokojně sebou trhati počal.
Když Hon učinil malou přestávku, pravil Forti: "Děkujeme ti, bratře. Jest to velmi užitečné věděti, ale schovejme si toho také trochet na zítra; taková věc se nejlépe užívá po homeopaticku, každý den jeden prášek. Morálka všeho jest: nechme se šiditi a držme huby. Já ale přiložím dodatek: šiďme je též a študujme, kterak jim co nevidět upláchnem. Lest proti lsti. Profósa obalamutíme nejprv. Uvidíte, kterak to navleku. Vedl jsem podobné tajné války už s rozličnými komendanty pevnosti a jich trabanty. Jsem veterán malkontentů a vězňů a už třikráte jsem uprchl. Provrtal jsem už jednou se svými soudruhy zdi žalářní v Mantově a ty as nebyly slabší, nežli tyto jsou." Italiané se zápalem naň hleděli, Slav zvědavě a Hon nedůvěřivé.
"Tak jest, milí hoši. V Mantově jsem už jednou unikl, jednou v Římě a jednou v Neapoli. V Neapoli jsem ušel smrti, k níž mě odsoudili. Utekl jsem i s žalářníkem. Ale znám též benátské olověné střechy a starý Špilberk v Brně. Jsem tedy kovaný a starý tovaryš evropských demagogů. Jsem žák velikého Alfieriho a pochopil jsem ho svým způsobem."
Zamlčel se na chvíli a oči jeho zaleskly se zápalem. "Znáte mocnost poezie? Ach - kdož by jí byl aspoň jednou v životě nepoznal? Jest to čarodějka, jež mysl lidskou někdy uspí, někdy uspalou probudí. Záleží na tom, kdo ji řídí. Jde, kam ji mistr básník pošle; ustrojí se dle jeho rozkazu a vkusu, a vydéchá, co on do ní vdechl. U nás v Itálii od časů Petrarkových drnkala o samé lásce a kráse a mužové naši vrkali jako holubi, kdežto poroba tížila jejich šíje. Oslyšeli i Filicaju hořekujícího nad kleslostí své krásné vlasti. O Italia! Deh fossi tu men bella, o almen piú forte! Zacpali si uši sladkou muzikou, a celá Itálie pásla kozy a ovce při pastýřských dudách Guariniho. Pak přišel Metastasio se svou citerou a omazával ústa mužů i žen italských tónovým medem a rozmazlil je duchaprázdným svým drnkáním až hanba! Byl svrchovaný čas, že Vittorio Alfieri do toho udeřil republikánskou túbou. Ta necinkala a nebřinkala, ale táhlým, významným zvukem pronikala srdce jako břitký nůž. Znal jenom velké vášně, zastupoval jen velké myšlénky. Cinkání se minulo dojmu vůči stoickým sochám, ježto on na oltář umění postavil. Probudil nás lakonickou silou pravd, jež rekům dramat svých do úst položil."
Ostatní mlčky hleděli na starce, jejž slova, jež pronášel, patrně rozehřála. Čelo mu zrudnělo, oči metaly blesky, tvářnost téměř mladistvého nabyla rázu. Jediný Asti, skloniv hlavu a uzavřev oči, zdál se dřímati, ale bděl, nejsa duchem přítomen.
"Asti usnul," pravil Bianchi usmívaje se. "Nespím, slyším všecko," odpověděl tento.
"Slyšíš a neslyšíš," jal se Forti mluviti hlasem utlumeným. "Vidím již, že kořen smýšlení tvého ještě není dosti pevný. Vězení tě tlačí. Jsi smutný jako mladá vdova po pohřbu manžela."
"Jsem pohřben a spolu cítím smutek své ubohé ženy," odvece Asti, zhluboka vzdychnuv, čelo pravicí si pokrývaje. "Vy všickni jste snad svobodni, ale já jsem ženat."
"Já též!" prohodil Hon chladně.
"Aj což žena!" pravil Bianchi. "Žena přivykne a odvykne, jak toho téměř všecky mladé vdovy jsou důkazem, jež se vdají, sotvaže muž v hrobě zchladl. Ale já mám matku dobrou, andělskou matku; jejímž jediným jsem dítětem, a ta si oči vypláče."
Asti mlčel. Po chvíli ale se vztyčiv, zvolal: "Ano, Bianchi, máš pravdu! Žena přivykne a odvykne, a v tom leží všecky hrůzy pro milujícího muže."
"Ach, on žehrá!" promluvil Bianchi pološeptem, a pohodlně hlavu na vak položiv, v malé chvíli usnul.
"Ejhle mladost!" pravil Forti. "Do všeho se vpraví a všecko překoná svou lehkou myslí. Nechme ho spáti. Je cestou zemdlen a nijaké obavy neruší jeho spánek. Věří v brzkou svobodu. Nerušme nikdy naděje, jež člověka sílí. Spánek jej osvěží."
"Já však ani ve spaní nemám pokoje a zlí snové mě trápí," pravil Asti.
"Protože za dne nepřeješ myšlénkám vyjasnění. Co bdícímu znepokojuje mozek, to spícímu se v strašidla promění a jej mučí."
"Tuším, že zde méně záleží na tom, čeho se člověk ještě obává, nežli na tom, co už prožil a co v mysli se opakuje," jal se mluviti Hon. "Právě tak mi bylo, nežli mě sem odvezli. Byl jsem totiž v Uhrách uvězněn a teprv z nového trestu sem dodán. Velké jakés naděje mě naplňovaly, ale ještě větší obavy, že se nepovede, co zamýšleno bylo. A obavy tyto mě ve snu trápily, takže horší bylo spaní než bdění."
"A takž jest i se mnou," doložil Asti. "Strach jakýs mě tíží více nežli bídný tento stav, a nesl bych vězení snadno jako Bianchi a Forti, kdyby toho strachu nebylo."
"Děcko!" dí Forti. "Jaké zde obavy? Nejhorší jsi už přestál, totiž vyšetřování a nejistotu. Nyní víš, v čem jsi, kdežtos se dříve bál o hrdlo. Nepověsili tě, ale na tebe pověsili dvacet let žaláře. Toť směšno. Hlavní věc je, že žiješ. Těch dvacet let na papíru se vymaže dříve, nežli ti holomci se domýšlí. Vždyť víš, jak o tom soudím. Ani dvacet dní tu nebudem. Čeho se tedy bojíš? Politika a soudcové ti už neuškodí. Učinili, co mohli, a na tom basta!"
"To vše je možné," odvece Asti. "Ale mě trápí jiné věci. Och, vy nevíte, co to jest, míti doma mladou, krásnou, zbožňovanou ženu, býti od ní odtržen a nevěděti, co se s ní děje!"
"To tě tedy trápí? No, kdyby Itálie neměla jiných starostí, nedočkala by se svobody! Ostatně buď dobré mysli a nezapomeň, že si tě žena tvá ještě více vážiti, ještě více tě milovati bude. Italky a Polky rozumějí naší věci. Jest jim svatá. Muž pro vlast trpící nabývá utrpením svým vznešenosti a váhy v očích jejich. Žena jest z toho hrdá, když jí lze jest milovanému muži též se obdivovati! - Jak dlouho jsi byl ženat, když tě odvedli?"
"Osm dní."
"Toť hrozné!" pravil Hon, v němž se nyní probudila nelíčená soustrast. "Má tvá choť jmění neb zámožné příbuzenstvo?"
"Nemá nikoho a ničeho mimo - mne!"
Forti patrně pohnut, sehnul se k Astimu, a položiv mu ruku na rameno, pravil: "Nyní tě pochopuji. Neoželuješ tedy přerušené líbánky, nýbrž opuštěnost své ženy. Nermuť se. Bude jí pomoženo, jakmile se mi umožní vypašovati několik listů odsud. Máme v Miláně hojně peněz pro takové případy. Teď ale odolej zármutku a nabývej ducha. Pomni, že všecka budoucnost člověka spolehá na pevné vůli a jaré mysli jeho. Osvědčils se již co muž činu, nezvrať se na muže vzdechů. Doufej a přestaneš zoufati!"