Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• komická opera ve třech jednáních

OSOBY

KRUŠINA - sedlák
LUDMILA - jeho žena
MAŘENKA - jeho dcera
MÍCHA - statkář
HÁTA - jeho žena
VAŠEK - její syn krevný
JENÍK - její nevlastní syn
KECAL - dohazovač
KOMEDIANT - principál
ESMERALDA - jeho dcera
INDIÁN - komediant druhý
SELSKÝ LID
KLUCI
KOMEDIANTI

Na venkově o pouti.

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Náves, po straně hospoda. - Pouť.

Výstup 1.

Mařenka. Jeník. Selský lid.

SBOR:
Proč bychom se netěšili,
když nám pán Bůh zdraví dá.
Kdož z nás ví, zdaž pouť budoucí
vesele tak uhlídá.

A kdo ženat, která vdaná,
rozžehnej se s radovánky.
Žena doma hospodaří,
muž se uklídá za džbánky.

Ouvej, ouvej,
konec radostí,
hrnou se starosti,
zlosti, mrzutosti.

Proč bychom se netěšili,
když nám pán Bůh zdraví dá,
jenom ten jest v pravdě šťasten,
kdo života užívá.

JENÍK:
Proč jsi tak zasmušilá -
má drahá Mařenko?

MAŘENKA:
Mám zlé tušení -
matička mně pravila,
že nás navštíví o pouti
souzený mi ženich můj -
Bože! jak to skončí?

JENÍK:
Dobře, nic se nestrachuj
a ve mne se důvěřuj,
bude-li jen vůle tvá
pevná a neústupná?

SBOR:
Nechte vzdechů, nechte lkání, -
vaše věrné milování
nemine se požehnání.

Pojďte s námi k tanci, k zpěvu,
vzniknout nedopřejte hněvu,
muzika začíná, do kola, do kola!

(Odejdou do hospody.)

Výstup 2.

Mařenka a Jeník.

MAŘENKA:
Tak tedy přece se to státi má, ó já nešťastná!

JENÍK:
Mařenko! Co tě tak zarmoutilo? Co se stalo?

MAŘENKA:
Nediv se Jeníčku. Dnes má přijíti sedlák Mícha se synem
na námluvy k nám. Snad už jsou ve vsi.

JENÍK:
A ty, co jim odpovíš?

MAŘENKA:
Co jim odpovím?
No to se ještě můžeš ptáti? Mohu-li přináležeti jinému
než tobě, Jeníčku? Ale rodiče! - Otec můj jest vázán -

JENÍK:
To je ovšem smutné.

MAŘENKA:
Tys jaksi nesmělý, Jeníčku, a ostýchavý -
jako bys se něčeho bál, či snad někoho. -
Jeníčku, přísahej mi, že nemáš jiné lásky, jiného závazku.
Věř, že mi už nejednou napadlo,
že truchlíš pro nějakou milenku.

JENÍK:
Nikdy, nikdy!

MAŘENKA:
Kdybych se co takového o tobě dověděla,
krutou pomstychtivou zlobou na tě bych zanevřela.
Tedy pověz mi, můj Jeníčku,
proč jsi se tak rozhněval,
že jsi domov svůj opustil
a milence výhost dal? pověz mi! -
Konečně je celá minulosť tvá
v jakési tajemství zahalena,
už i otec můj se několikráte o tom zmánil.

JENÍK:
Má minulosť byla ovšem velmi trudná!
Jsem syn dosti zámožného otce,
ale matka mi záhy zemřela.
Na neštěstí se otec podruhé oženil,
a macecha mne brzo vypudila z domu.
Odebral jsem se do světa a nastoupil jsem
v služby u cizích lidí.

JENÍK A MAŘENKA:
Jako matka požehnáním,
takž kletbou macecha zlá,
když zanevře na sirotka,
slova lásky proň nemá.

JENÍK:
Nechť se jak chce děje, věrné milování
nepřeruší žádné zloby naléhání.
Věrné milování nepřeruší žádné zloby naléhání

OBA:
Lásku jsme si přísahali,
slovo jsme si na vždy dali,
v každé době
věrni zůstaneme sobě.

MAŘENKA:
Hle, zde jdou. -
Otec s nimi přichází, hledají mne!

JENÍK:
Nechci, by mne viděli. S Bohem.

(Odejdou.)

Výstup 3.

Kecal. Krušina. Ludmila.

KECAL:
Jak vám pravím, pane kmotře,
vy jste dal své slovo,
a když jste to slovo vyřknul,
všecko je hotovo.
Jen se ve mne důvěřujte,
mám rozumu tolik,
že neujde bystrohledu
mému na zdi kolík.
A jestli se dcera vaše
bude zpěčovati,
uzříte, jak ji naučím
pěkně poslouchati.

KRUŠINA:
No, co říkáš, matko,
já jsem spokojen.

LUDMILA:
To se nedá provést
za jedinký den,
potřeba tu přemýšleti
a poptat se nevěsty,
jestli nějaká překážka
nevloží se do cesty.

KECAL:
Co překážka, vaše vůle
a má chytrosť zvítězí
nade vším, co překážkou se
sňatku nám kde objeví.

LUDMILA:
Přijde na to, jaký ženich.

KECAL:
Jaký ženich, jaký ženich - ?
marnáť věru otázka,
že je dobrý, pochopíte,
když za něho ručím já!
Tobiáše Míchu znáte,
neznáte-li, pravím vám,
že za jeho krásný statek
hned čtyřicet tisíc dám.
Jak vám pravím.

KRUŠINA:
Ovšem, Tobiáše Míchu znám
už od dětství, má dva syny,
Jeníka z první manželky a Vaška z druhé,
z těch neznám ani jednoho, ani druhého.

KECAL:
To je pravda. Vy jste se ale před dávnými lety
rukou dáním před svědky zavázal,
že dáte dceru svou jeho synovi.

LUDMILA:
A za kterého syna vlastně mluvíte?

KECAL:
Za kterého? Vždyť nemá než jednoho - Vaška.
Druhý syn z první ženy jest tulák a nezbeda.

KRUŠINA:
Nu, a jaký pak je ten Vašek.
Proč jste ho nepřivedl hned s sebou?

KECAL:
Mladík slušný, mravů tichých,
neváží si žertův a slov lichých,
pravý beránek to povahou.
Není na něm vady ani viny,
všecky matky by si přály syny
s duší, jako Vaškova, přemilou.

Není velký ani malý,
není tučný ani suchý,
není chromý ani hluchý,
není furiant ani hloupý,
marnotratník ani skoupý.
Slovem všecko v míře pravé,
tělo jako lípa zdravé -
statek za třicet tisíc,
nuže, kdož si přeje víc?

KRUŠINA A LUDMILA:
Vaše chvála mnoho platí
vašim slovům věříme. -
Není velký ani malý - atd.

Výstup 4.

Mařenka. Předešlí.

KRUŠINA, LUDMILA A KECAL:
Tu ji máme, tu ji máme,
rozumně s ní pojednáme.

MAŘENKA:
Aj, tatíčku, aj, mamičko,
proč pak mne hledáte?

KECAL:
Ptal jsem se jich,
koho ráda máte.
Nemáte-li žádného
srdci svému milého -
přivedu vám mladíka
vážného a vzácného.

MAŘENKA:
Vážného a vzácného? -

KRUŠINA:
Vždyť ho uhlídáš,
sama ho poznáš.

LUDMILA:
Nebude-li se ti líbit,
košíček mu dáš.

KRUŠINA A LUDMILA:
Vždyť ho uhlídáš,
sama ho poznáš.
Nebude-li se ti líbit,
košíček mu dáš.

MAŘENKA:
Vždyť ho uhlídám,
sama ho poznám.
Nebude-li se mi líbit,
košíček mu dám.

KECAL:
Tak tedy skončíme,
smlouvu učiníme. -
Mařenka ať řekne "ano"
a bude vše vykonáno.

MAŘENKA:
To nejde tak rychle,
jak si myslíte, to nejde,
jaký v tom je háček,
ani nevíte.

KECAL:
Háček sem, háček tam,
překážky neznáme;
k čemu já svůj rozum dám,
všechno překonáme.

MAŘENKA:
Mám už jiného
mně přemilého. -

KRUŠINA A LUDMILA:
Má už jiného,
jí přemilého.

KECAL:
Tomu ještě dnes dá kvinde,
ať si hledá štěstí jinde!

MAŘENKA:
Slovo své jsem mu už dala.

KECAL:
Na slovo mi nic nedáme.

MAŘENKA:
Smlouvu jsem už podepsala.

KECAL:
My tu smlouvu roztrháme.

MAŘENKA:
Zkuste to, zkuste to.

KECAL:
Věřte jenom v rozum můj,
a vše půjde stůj co stůj.
Ostrá mysl má, můj hled,
ten pronikne celý svět. -
Co nikdo nevypřede,
to můj rozum dovede.

(S druhými si dosvědčuje.)

KECAL:
Co nikdo nevypřede,
to můj rozum dovede.

MAŘENKA, KRUŠINA A LUDMILA:
Co nikdo nevypřede,
jeho rozum dovede.

MAŘENKA:
Jeník neupustí, to vím,
a mohu za to vsadit svůj život.

KRUŠINA:
Upustí nebo neupustí, na tom málo záleží.
Zavázal jsem se Tobiáši Míchovi před svědky.

LUDMILA:
Ale prosím tě, muži, jaký to závazek?

KECAL (vytahuje úpis z kapsy):
Zde ho mám. Černé na bílém!
Podepsáni Mícha i Krušina i svědkové.

MAŘENKA:
Co je do toho! To nic neplatí.

(Odhodlaně.)

MAŘENKA:
Já a Jeník o tom nic nevíme a nepopustíme.

(Dupne a odběhne do hospody.)

Výstup 5.

Předešlí. Později sousedé a plesající mládež.

KECAL:
Ach, jak svět je zvrácený!

KRUŠINA:
Kde pak jste ale nechal Míchu a syna jeho,
toho vážného a ctného ženicha?
Bylo by slušno, aby on promluvil s Mařenkou.

KECAL:
Inu ovšem! Ale on není zvyklý mluvit se ženskými.
Je ostýchavý jako panenka.

KRUŠINA:
To bude těžké namlouvání.

KECAL:
Teď ale, kmotře, by bylo nejlíp, kdybyste jako náhodou
se sešel s Míchou v druhé hospodě.

(Zazní hudba k tanci.)

KECAL:
Tady bude hlučno, chystají se k tanci.

(Vážně.)

KECAL:
Já zatím vyhledám Jeníka a promluvím s ním.

(Lid se schází před hospodou. Staří zasedají za stoly a mládež se hotoví k tanci. Balet. Mezi baletem:)

SBOR:
Pojď sem holka, toč se holka,
pokud vábí skočná polka;
ruka v ruce, hledy v hled:
s námi toč se celý svět!
Basa bručí, cimbál cinká,
kolem uší jen to břinká;
pod nohami skáče zem -
věru, postát nemůžem.

(Za obecného jásotu opona spadá.)

Čtenářský deník	-	Hrobník
	-	Prodaná nevěsta

Čítanka	-	Hrobník, Hrobník (2), Hrobník (3)
	-	Oživené hroby, Oživené hroby (2), Oživené hroby (3), Oživené hroby (4), Oživené hroby (5), Oživené hroby (6)
	-	Prodaná nevěsta, Prodaná nevěsta (2)
	-	Upomínka na K. Hynka Máchu