Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• rozsáhlý fragment románu se pokouší zobrazit tvůrčí zápas a nevšední životní osudy jednoho z velikánů italské renesance, malíře a sochaře Michelangela Buonarrotiho
• v chaosu dobového společenského života na přelomu patnáctého a šestnáctého stol., kdy církev bojovala o moc a vládu nad světem a Itálie se zmítala v krvi a násilí, musel geniální umělec tvrdě zápasit o podstatu své tvorby a těžce svou životní pravdu probojovávat, třeba za cenu hořkých osobních obětí; a právě z tohoto nesmírného úsilí a z touhy vymanit se z osidel zjitřené doby silným uměleckým činem vyrůstá v autorově pojetí nadčasová osobnost Michelangelova, obdivovaná desítkami následujících generací
• dílo je rozděleno do dvou dílů: 1. V zahradách medicejských, 2. Papežská mše

DÍL PRVNÍ: V ZAHRADÁCH MEDICEJSKÝCH

O, ombra del morir, per cui si ferma
ogni miseri, a l'alma, al cor nemica - -
ultimo delli afflitti et buon rimedio!
MICHELANGELO: SONET XLIV

Ó stíne smrti, jímž se zastaví
bída duše, zlo, jež v srdci tkvělo,
ty léku poslední, když hrůza mučí!

ZA ŘEVU LVŮ

Noc bez hvězd a bez měsíčního světla, nabobtnala mračny. Zem byla prohnuta pod tíží tvrdé tmy, jejíž tlak vytvářel krajinu znovu, po svém, do jiné podoby a do jiných tvarů, než jaké měla za dne. Tma rozhodila jiné cesty, cesty bludné a končící se mimo svět, rozryla nové prolákliny v údolích, z nichž učinila propasti, nadouvala nové pahorky, výšiny bez křížů a poutnických znamení, zkolmila a prodloužila srázy, navršila stěny skal, které však bylo možno rozhrnout, odsunovat, procházet jimi a nikdy nenalézt cestu zpět, vše byla noc, tma a prostor bez hranic, kterým na zpěněných koních letěli tři jezdci. Neslyšně pronikali tmou, podobni přízrakům, a dusot koňských kopyt byl zdušen vlhkou půdou. Toliko první z nich znal bezpečně cestu, ale i ten nyní zaváhal, vztyčil se v třmenech, avšak neviděl nic než noc.
Tma byla stále hustší. Bylo možno se jí dotýkat, vzít ji do prstů jako bláto, pomazat si jí ruce a tvář, a chvílemi opět její stěna se proměnila v tekoucí černý vodopád, zaplavila tři jezdce, polykali ji, pili ji, dusila, koně zvolnili cval a nedbali na ostré pobídky a palčivé údery ostruh, vztyčovali se na zadní kopyta, pohazovali rozčileně šíjemi a zvedali hlavy, jako by chtěli lépe dýchat. Muži se zastavili. Snad cítili před sebou močál a bahniska smrti. Zalykali se touto tmou. Ale první z nich nedbal a stále pobízel dál.
A náhle pod úderem vichřice mračna se roztrhla, objevily se hvězdy a měsíc. Muži strnuli, jako by je byl někdo rázem obnažil. Měsíční světlo neprostupovalo nejprve okrajem mračen a nedrobilo tmu pozvolnými nárazy, ale podobno svítícímu bílému meči, rozťalo černou klenbu nebes a sletělo na zem. Všechna krajina byla zalita jeho světlem a nabyla dřívější podoby. Tváře mužů byly nahé. Světlo z nich strhlo masku tmy. Byly to nyní tváře živých lidí. Zinkově bílý měsíc se sunul zvolna dál po nebi a běloba jeho světla polévala jejich skupinu s pozadím lesů a kopců. První jezdec, který byl vždy v čele, se radostně zasmál a netrpělivě ukázal před sebe.
"Ave, Maria!" s hlubokou úlevou pravil vysoký muž s prsteny na žluté úzké ruce a pokřižoval se. "Již jsem se domníval, že jsme v pekle!"
Tu mladík, jedoucí v čele, se jizlivě a břitce rozesmál, neboť ten, kdo promluvil slova o pekle, byl arcibiskup, a oni jeli naplněni požehnáním Jeho Svatosti. Nebylo na něm, aby ujišťoval kněze, že pod štítem modliteb Svatého otce není třeba mluvit o cestě do pekel. Smál se jizlivě, že muž ozdobený prsteny a vysoko napřímený na bělouši pozdravil světlo slovy o pekle, a smál se radostně, že v stříbrném měsíčním světle viděl již kampanilu Florencie, stojící v noci nad městem jako jeho strážný, jako věrný, bdělý kopiník. Byl z Florencie, toužil po Florencii.
Jeho krev, umdlená cestou, se znovu rozvlnila. Vdechoval spící město, a vdechoval s ním i jaro, florentské jaro, tisíckrát krásnější než všechna jara římská, florentské jaro, v němž jest vždy hudba, vždy cosi vonícího a kovového, vždy nádhera a krev, až z toho vznikne florentská růže, z hudby, kovu, krásy, krve a vůně, uzavírající se soumrakem a mlčelivá, zachvívající se pod modravým snem večera.
Třetí muž nepromluvil. Nepozdravil měsíční světlo ani se nesmál. Je svalnatý, tuhý, tvář plná jizev. Dlouhý bílý vous se ostře odráží od černého okruží pancíře. Jeho drsné žilnaté ruce papežského kondotiéra pevně svírají uzdu a meč. Dívá se lhostejně na stříbřité město před sebou. Města jsou buď k vypálení, nebo k triumfu. Jméno Florencie zní trojnásobnou ozvěnou v srdcích těchto mužů a pokaždé jinak. Ale když mladík, toužící po Florencii, znovu pobízí k rychlé jízdě, starý muž v pancíři se ozve. Jedva pohybuje úzkými rty, ale mluví důrazně. Ne, nečeká je tam žádná florentská růže, žádná Primavera, messere Francesco Pazzi, ale těžký úkol, přikázaný Jeho Svatostí. Proč zde nepočkat na ozbrojený průvod, který zabloudil, ale který za tohoto měsíčního světla nás jistě brzo nalezne?
Tu mladík, nazvaný Franceskem Pazzi, zlostně pohodí hlavou, rubínová spona na jeho černé sametové čapce jest černou skvrnou v černém, neboť rubín je kámen sluneční a stydne, pohasíná pod paprsky měsíce. Mladík stáhne rty v úsměšek a praví: "Messer Giovanbattisto, kde jste se narodil?"
Starý muž v železe se ani nepohne. Jeho oči jsou chladné a tvrdé. "Nevím - - -," procedí sevřenými rty.
"Nebyla snad vaším rodištěm Ravenna?" pokračuje mladík. "Tam se prý rodí nejopatrnější lidé na světě, neboť jejich matky, když chodí s útěžkem - - -"
"Dost!" První muž, který byl prve pozdravil měsíční světlo slovy o pekle a výkřikem Ave, Maria!, obrátil nyní tvář k oběma. Dlouhý a řasnatý plášť se rozvlnil pohybem zvednuté ruky, obtížené prsteny. Je to Salviati, arcibiskup pisánský. Jeho tvář je přísná a pergamenová. Usmívá-li se, tedy to není úsměv, ale pouhé složení vrásek jinak. Je to Salviati, arcibiskup pisánský. Je chmurný a bledý, jako by viděl muka očistcová, a je stejně tak chmurně vznešený. Vypráví se o něm, že i jeho soucit s hříšníky je přísný a trýznivý. Vypráví se o něm i mnoho jiného, ať jest již oblečen v samet a hedváb, v roucha bohoslužebná, či v cestovní plášť. Je to Salviati, arcibiskup pisánský. Jeho ostrý pohled proniká spletí kuriální politiky tak, že i kardinálská diplomacie musí s ním bděle počítat. Jeho ruka, ozdobená hojně prsteny, porušila již mnoho pergamenů a zlámala pečetě, které se zdály trvanlivější nad zbraně vojsk. Toť Salviati, kněz z Pisy.
Nyní mlčí. Svár obou jeho průvodců trvá již po celou cestu z Říma. Rozvažuje. Na zdaru jejich poslání záleží mnoho. Svatý otec složil všechnu důvěru na ně. Salviati mlčí a rozvažuje. Florencie před nimi svítí všemi odlesky měsíčního světla, od černavého polostínu po oslnivou bělost. Florencie. Nevstoupí tam bez průvodu jako do pasti, která se nad nimi zavře navždy? Kněz z Pisy si lehce pohrává s uzdou svého bělouše a mlčí.
Po jeho pravici mlčí starý muž, všechen v železe, Giovanbattista de Montesecco, nejvyšší kondotiér papežských vojsk.
Ale Francesco Pazzi, který svírá uzdu chvějícími se prsty a jehož mladá tvář v tomto osvětlení vypadá jak ryta ze slonoviny, nemůže utlumit vášnivost svého hlasu. Je nutno důvěřovat, jsou očekáváni, jsou očekáváni již od soumraku, a nyní je půlnoc. Mluví prudce, spínaje ruce, jako by prosil. Připomíná celoroční jednání rodu Pazzi se Svatým otcem. Připomíná všechny zločiny Medicejských. A znovu se vrací k minulým dobám, na vše vzpomínaje, připomíná stárnutí papežovo a jeho chorobu, netrpělivost Benátčanů, čekání Neapole, marný sen vévody Galeazza Marie o železné koruně lombardské, připomíná všechny nepoty Jeho Svatosti, smrt kardinála Piera, ztracené bitvy Girolama Riaria, mrtví i živí čekají na jejich vstup do Florencie, vonící jarem. A zaklíná se peklem, aniž předtím vyslovil modlitbu, on, který se byl proto dříve arcibiskupovi smál. Jeho pohled se zarývá do nepohnuté, pergamenově tuhé kněžské tváře. Co získal svým povýšením na arcibiskupský stolec Pisy, poddané Florentským? Jenom novou nenávist Lorenza Medicejského, který číhá skrytě a záludně jako had, aby uštkl smrtelně. Orsiniové jsou jeho spojenci, francouzský král jeho přítelem, Ferrara čeká na jeho vzkazy, vévodství urbinské mu posílá dary, Bologna, Perugia, Rimini, Ravenna, Forli, Faenza a mnoho jiných území se vymklo z posvěcených rukou Jeho Svatosti. Teprve nyní se odhodlává Svatý otec Sixtus k ráznému činu proti Medicejským. Pouze noc je odděluje od Florencie. Což jsou potulnými mnichy či silničními lotry, aby zde stáli před branami a čekali? Jejich průvod vjede zítra do Florencie společně s průvodem drahého kardinála Rafaela Riaria, jehož Svatý otec posílá, aby právě jeho nejmilejší příbuzný byl svědkem a účastníkem zániku Medicejských. Záleží na každé hodině. Jsou očekáváni. A noci jsou krátké.
Arcibiskup nakřivil tvář pro úsměv. Pravda, jarní noci jsou krátké - - - ten mladík mluví jako milenec nebo jako vrah. Jsou očekáváni. I on vdechuje vůni krve, která jest ve florentském jaru jako ve rtech žen, v lupení růží, na hrotech dýk. Tento mladík má pravdu. Někdy je rázný, okamžitý čin užitečnější než dlouho připravovaná intrika a nejsubtilněji utkané předivo nástrah. Ostatně i tato podivná noc se střídáním světla a tmy dává za pravdu tomu, kdo si žádá rychlého jednání - - -
"Jsi opravdu z Florencie, milý synu? Mluvil jsi tak exaltovaně, jako bys byl Benátčan. Můj mladý hrdino, jsi krutý. Ale máš pravdu. Opravdový dobyvatel nestojí nikdy dlouho před branami. Musíme jednat jako muži, kteří jsou očekáváni a nesou poslední rozkazy, které nebylo možno svěřit ani dopisu, ani poslu." Kněz z Pisy pobodl svého bělouše.
Kondotiér Giovanbattista de Montesecco svraštil čelo. Byl to starý muž, ale nikdy ještě neviděl tolik temna jako v papežských službách. Sloužil takřka vždy jen v noci. Čím jsou úklady tyranů proti této pergamenově žluté ruce obtížené prsteny? Pretoriáni jen rdousí, tito myslí za ně a dávají rozkazy v noci. Pohnul mečem, který otupěl ve službách Jeho Svatosti. Po celou jízdu z Říma to bylo stejné. Vždy se arcibiskup s tímto florentským kupcem dohodli proti němu. A znovu se vynořila myšlenka, která ho napadla hned při odjezdu z Říma: pazzi - - - to znamená v toskánštině šílenec.
"Procedamus in pace," pravil arcibiskup Salviati. "Jděmež tedy v míru -" Jeho liturgické slovo přijala noc, čas se o maličko posunul, rozjeli se. A arcibiskup narýsoval pohybem ruky do měsíčního světla velký kříž.
Tito tři muži nesli vraždu.
Lorenzo Medicejský již příliš dlouho se domnívá, že mezi svými platoniky střeží mír Itálie. Je nutno ho poučit, byť na smrtelném loži, že jeho politická koncepce jest pošetilá. Nejsme děti a minula doba her. A přece Lorenzo si stále představuje Itálii jako váhy, na jejichž miskách leží pět velmocí: Benátky, Milán, Papežský stát, Florencie a Neapol. Jazýčkem těchto váh byla ovšem Florencie. Ale na všech miskách musí navždy spočívat pouze jediná velmoc: stát Jeho Svatosti, a pak už nebude třeba žádného jazýčku, protože už nikdy nebude moci tak silné, aby na druhé straně mohla vyvážit.
Ne, žádná rovnováha sil, zde může být pouze jediná síla: papežství, ale pouze to papežství, které jest v rukou della Roverů - - - Světské starosti ryjí hluboké vrásky na čele Sixta Čtvrtého stále hlouběji. Ten Medicejský nejenže se nebojí, ale není takřka jediného vladaře, který by byl kdy odmítl jeho rady, zatímco já, Sixtus, válčím takřka se všemi italskými státy - - -
Úlisnost Nejjasnější republiky benátské předstihla i nejsmělejší očekávání, dóže a nobilové se překonávají v pozornostech a úsluhách, jest nutno tedy zde být co nejostražitější a nevložit nohu do skryté, záludné pasti. Možná že nohu bych vytáhl, ale papežský střevíc by tam jistě zůstal. Sixtus prudce zamnul rukama, až klouby zapraskaly, a byl to zvuk kostlivý a suchý. Vše se vraždí, země je opilá vražděním. Smrt se opičí po lidech, je podlá. Státy jsou velkými lotrovskými pelešemi, všude je cítit puch hniloby. Jed není ještě nejhroznější zbraní. Horší je klec se shnilým masem, do které možno vsadit i vlastního otce a pak vytáhnout vysoko na cimbuří kastelu na podívanou celému kraji. Baglionové v Perugii vedou krvavou válku s Oddi a z města se stal žalář, ulice proměněny v cesty popravní, všechna náměstí jsou rozryta bitvami. V Bologni Bentivogliové mají jiný mrav, jiný způsob, místo velkých bitev stačí drobná vraždění, tím záludnější. Gonzagové hnijí v Mantově, potměšilí Malatestové v Rimini navršili své zločiny jako vítězný oblouk, Ferrante v Neapoli číhá jako pavouk, všechen nahrben ve svém vysokém křesle, v rohu příšerného sálu svých nabalzamovaných obětí, a je mu zábavou, když pro neděle a sváteční dny jeho sluhové je převlékají do lepších šatů, neboť se světí také u něho den Páně. V Padově krmil Carrara své lovecké psy lidským masem a pak volal ďábly na hradby města k obraně a dostal jich půl legionu. A jest zde strašlivý rod d'Este, před jehož pouhým jménem blednou zločiny ostatních.
Ruce papežovy zhořkly, cítil žluč až v žilách a rychle se zachytil skříně se svatými ostatky, aby zabránil mrtvičné ráně. Mor se rozlezl Itálií, plíží se všude, i zde to páchne umrlčinou. Vše hnije. Není snad jediného hradu, kde by v některé věži si odsouzenci nervali hladem vlastní maso z předloktí a dlaní, nad střílnami opadávají z tyčí údy viselců přímo do proudů řek. Není snad jediného města, jehož hradby by nebyly ověnčeny děsnou korunou lidských těl. Giovanni Maria dal kdysi na dvoře svého paláce zaživa rozsekat dvě stě lidí. Jak jest nyní předstižen starým vévodou Ercolem, na jehož jediný rozkaz se jich houpá v oknech paláce della Raggione dvě stě a podél hradeb pět set! Sixtus přivřel oči před touto vidinou pěti set oběšenců, a v té chvíli ho napadla myšlenka: jen ve Florencii ne, pouze Florencie nemá oběšence, ne, toliko Medicejský nevěší - - -
Kolik jich bylo zardoušeno v Bologni, kolik v Neapoli, kolik v Rimini a Perugii, pouze Florencie nemá oběšence -
Namáhavě vstal a přešel komnatou. Brzo se bude zvonit na Angelus, a on dosud není u konce svých myšlenek. Proč Florencie nemá oběšence? Je to zmatené město a nic se nezměnilo od dob, kdy Dante politiku florentskou přirovnával k sténání nemocného muže, který se v bolestech na lůžku převaluje ze strany na stranu. A přece Medicejský vládne bez pout, bez břevna šibenic, a vládne silně. Proč nevěší? Proč on nikdy nevěší? Jaká útěcha, kdybych náhle dostal zprávu, že na oknech paláce florentské signorie už také visí lidé s dlaněmi otočenými od stehen - - -
Lorenzo Medicejský je mým tvrdým a ustavičným nepřítelem. A kdo jsou moji spojenci? Papež si mimoděk zakryl tvář. Jména, která právě prošla jeho myšlenkami, znovu se mu drala na rty. Nikdo již v Itálii nevěří v přirozenou smrt některého velmože. Rvou se jak hladoví psi, ti moji spojenci - - -
A k tomu ještě kacířstva. Kacířstva všude a strašná rouhání, jako by se vracely doby Tiberta Brandolina, Niccoly da Verona či takového Braccia z Montone, rozběsněného již pouhým pohledem na duchovní osobu tak, že ostří jeho dýky se otupovalo jen na kostech kněžských. Kacířstva. Rozbujela se všude. Už i v Romagni, na mé papežské půdě. Kacíři v římské campagni, učící, že pravého papeže lze poznat pouze podle apoštolské chudoby, proklatci odporní!
A v Římě? Jsem jist před podobným spiknutím, jaké otřáslo Pavlem Druhým? A Pius! Ten dobře věděl, proč po celou dobu svého panování bydlil raději všude jinde než v Římě! Colonnové, Savelliové, Orsiniové, Croceové, della Vallové svádějí bitvy ve všech ulicích a náměstích. Řím stále kypí krví. Mohu já, Sixtus, vikář Spasitelův, vládnout pouze mocí duchovního slova, když stále musím být připraven na útěk za padací mosty Andělského hradu? A jsou to kruté průhledy jeho střílnami, jimiž pak vidím vysoké čtyřboké věže svých nepřátel, jejich paláce, jejich děla a vojska! Kdekdo mě chce pohltit, válčím se všemi, nesu meč k branám jejich měst, a kdybych tak nečinil, spojí se a rozdrtí mne. Všechno je jim důležité, pouze tiára pro posměch, zášť a nenávist.
Exkomunikace? Interdikty? Nešetřil jsem tím. Povstal jsem ve své moci a udeřil svým hněvem o jejich hradby. Rozkázal jsem, a byly zlomeny svíce ve všech benátských chrámech, kněží v černých ornátech vystoupili na kazatelny, aby odtud svrhli kámen na znamení mého hněvu, kámen, odkud dříve padala na lid lahodnost božího slova. Poručil jsem, a umlkly zvony, uzavřely se křtitelnice a hroby. Prý byl slyšen pláč světců v opuštěných kostelích nad proradným městem, které bylo plné nepokřtěných, nepohřbených, jehož oltáře zpustly a svatostánky musily zůstat otevřené, vyražené, prázdné, bez roušky a světel - - - Proklaté město mělo být buď vyrváno ze své bahnité půdy, nebo sraženo na kolena v palčivosti pokání. A hle, po týdnu šel osel Benátkami, maje na krku pro posměch přivázány mé buly - - - Nemohou se dočkat mé smrti, ti Benátčané! Až se dovědí, že jsem zemřel, nařídí jistě slavnostní karneval a budou se radovat a tančit, jako se radovali a tančili nad smrtí Pavla Druhého.
Maria Panno, klečím nyní před tvým obrazem, který jsem si přivezl z Padovy, a vzlykám. Snad je lépe, když papež pláče, než když hrozí. Proč raději jsem navždy nesměl zůstat v Janově! Vzpomínám - - - Vzpomínám na něj tolik, jak jen dovede starý muž. Janov, můj Janov, slunečná mušle, lastura večerem purpurová!
A ticho mé františkánské cely, okno otevřené do ranní zahrady, plné poupat, kde jsou bílé jiskřivé pěšinky, rozhozené jak sluneční paprsky v trávě, pěšinky, po nichž se budu procházet v rozjímání po své ranní mši a připravovat si opět jedno ze svých kázání, na která lidé přicházeli až z daleka. Ano, tenkráte jsem ještě netušil, že já, františkánský kazatel Francesco della Rovere, dojdu po těch bílých kazatelských pěšinkách až sem - - -
Maria Panno, dva nové chrámy jsem ti v Římě postavil a povolal mistry Mantegnu z Mantovy a Melozza da Forli, aby krásně a zbožně vymalovali tvé obrazy pro naše oltáře. Věřím, vzdor tolika doktorům Písma, v tvé neposkvrněné početí, nejučenější hádky mých teologů mi tuto víru nevyvrátí a já postavím k poctě a oslavě tvé neposkvrněnosti krásnou kapli, mši nařídím a zvláštní kněžské hodinky. Nyní se toho dovolávám! Založil jsem svátek tvého obětování v chrámě. Nyní se toho dovolávám! Nyní se k tobě utíkám ve svých strastech a ty víš, že jest jich mnoho, neboť ustanovil mne Bůh vladařem nad lidem nenávistným, zpupným a neřestným. A není nikoho, kdo by mi pomohl. Hle, večer římský - - -
Moje duchovenstvo se utěšuje tím, že papežové umírají brzo. S novým papežem přicházejí nová obročí, nové prebendy, nové důchody, nové příjmy a hodnosti. Staral jsem se o nápravu, radil a napomínal. Nikdo nemůže říci, že bych nebyl přísný ve věcech víry. A hle, povstal nedávno generál augustiniánů a bez trestu ve shromáždění ostatních prohlásil: "Zvolen byl papež v bludu, žije v bludu a zemře v bludu." Tak o mně hovoří moje duchovenstvo - - -
Tu noc před konkláve - - - v němž jsem byl zvolen - - - tu noc - - - kdy ode mne odešel kardinál kancléř Roderigo Borgia - - - oznámiv mi svoji pomoc - - - tu noc po modlitbách - - - já měl sen - - - ne, nebudu vzpomínat - - - nechci na to myslit - - - ne, ne, ne!
Sixtus pozvedl hlavu ze sepjatých dlaní, ale jeho těžká stařecká víčka klesla. Lepší bylo přemýšlet s očima zavřenýma. Pod okny se přehnal prudký jarní vítr, vichřice, která poráží popravní koly, rozmetává střechy a orlí hnízda, trhá plachtoví lodí a korouhve papežských vojsk, vítr zlý a syčící, vichřice, jakou slyšel Dante v druhém kruhu Pekla a která průrvami skal se prodrala na svět.
Na tvář se dívá člověk, ale Bůh čte jen v srdci. Jaké jest asi srdce toho Lorenza Medicejského? Ne, on nikdy nevěší, ani na okna paláce signorie, ani na hradby, proč nevěší? Proč nemusí jako já vládnout mečem, a přece ho všichni poslouchají?
Všichni číhají na moji smrt. Jsem papež. Vše číhá na můj zánik. Poslední silniční lupič, tak jako svaté kolegium. A za Alpami francouzský Ludvík, u mých břehů pekelný pes Mohamed Druhý, z dopuštění božího poslaný na svět, který jistě nyní jedná s některým z mých knížat o vpád do Itálie, jako už jednal tolikrát! Neboť s pohany se umlouvají křesťanští vladaři proti mně - - -
Já připravoval křížovou výpravu. Já jednal, prosil, zapřísahal, vysílal poselstva ke všem dvorům, až jako žebráku, na něhož se dále nemyslí, hodili mi tolik almužen, že jsem mohl vystrojit devadesát galér - - - Sotva dopluly k asijským břehům, ano, sotvaže dopluly k místu svého zničení a zkázy. Devadesát žebráckých galér proti nespočetné síle turecké mělo být takřka triumfem křesťanské pomoci, ba pyšnili se tím přenáramně!
Bože můj, v jakých časech jsi mě to ustanovil býti tvým zástupcem! "- - - ut ad vitam una cum grege sibi credito perveniat sempiternam -," tak se za mne modlí v chrámech po celém křesťanstvu. Abych došel věčného života se stádcem mi svěřeným. Hle, jakými cestami tam směřujeme, Bože! Devadesát galér!
Snad přece jen má pravdu kardinál Borgia. Vyslal jsem ho jednat o novou pomoc proti Turkům do Španěl, nyní se vrátil. Pomoc nepřivezl, ale sjednal tam - - - svatbu. Takový je kardinál Borgia. Oženil Ferdinanda, toho Aragonského, s Izabelou Kastilskou, a vrátil se pln poct, důstojenství a zlata. Také hraje sám pro sebe, jako všichni, a hraje dobře. A to je kancléř církve, první osoba po mně v celém křesťanstvu!
Můj drahý Giuliano ho nenávidí na smrt. Denně mi říkává: "Pozor na kardinála Roderiga! Neznám lstivějšího a záludnějšího člověka nad tohoto Borgiu! Nezničíme-li ho včas, bude navždy konec della Roverům" - - -
Ale já nechci zničit nikoho než toho Medicejského!
O koho se mám opřít, komu důvěřovat? Komu věřit? Ke komu se obrátit? Kdo ještě mi může vytýkat, že jsem tedy povolal všechno své příbuzenstvo, obklopil se jím a obdařil je purpurem a poctami a bohatstvím? Vždyť nemám nikoho než je. Ostatně já nevynalezl titul a hodnost "kardinála synovce", to můj předchůdce, také Borgia, Kalixt - - -
V temném papežském pokoji jest slyšet mnoho hlasů, které ve dne by tam nikdo nezaslechl. To ale nemluví stíny, to je víc. Myšlenky papežovy jdou pomalu jak pohřební vozy. Rekviem oněch podivných hlasů je provází, temné Miserere od nízce klenutého okna, za nímž slabě pohasíná den. Stařec mezi tím vším vypadá, jako by byl pohřben zaživa, jako by byl pohřben vsedě.
Nyní zašeptal jméno. Temná ozvěna stínů si je vracela, až dohaslo na černé stěně, ale ne v myšlenkách starcových. Opakuje si je znovu, jako by se s ním mazlil, a stíny je vracejí, odmítají, stíny se plouží jinam, kde by nebylo. Ale stařec naklonil hlavu níže k prsům a šeptá je opět, jako by chtěl, aby jeho srdce je slyšelo a přijalo.
Můj drahý Pier Riario - - -
Již jest to vysloveno hlasitěji, a kdyby stíny měly hlas, slyšel by stařec jistě víc než to podivné sténavé harašení v rohu temného pokoje. Ale on neslyší nic než toto jméno, pro něho tak sladké - - -
Můj drahý Pier Riario - - - Tolik jsem ho miloval, že ještě nyní nemohu na něho pomyslit bez sevření srdce - - - Mladíček krásný, mladý a statný, nejkrásnější lístek na kmeni della Roverů, dubu věčně zeleného - - - Ano, přiznávám, já tomu chtěl. Já sjednal vojenskou pomoc věrného Galeazza Marie, který měl za to dostat lombardskou korunu, - - - ano, jeho vojska měla znenadání obklíčit Řím, všichni ti římští nepřátelští baroni a patricijové měli být odzbrojeni a já se měl vzdát tiáry ve prospěch svého mladičkého synovce, mého drahého Piera - - -
Jaký to byl obrovský plán! Můj drahý synovec papežem, můj drahý Girolamo, jehož všichni pokládají za mého syna, světským vladařem - - - vše, celou Itálii sjednotit duchovně i světsky pod jediným žezlem, pod vládou jediné krve, pod panstvím della Roverů - - -
Vše uzrávalo krásně. A kardinál Pier se již odřekl svého nevěstčího dvora, omezoval svá mladická hýření, nemluvil již tak lehkovážně o svatých pravdách naší víry, propustil své milenky, připravoval se k papežství - - -
Těžko vzpomínat, nikdy tomu neporozumím. Nikdo o našem plánu nevěděl, než my tři a Bůh. A přece se vše zhroutilo. Mého Piera mi otrávili Benátčané a věrného Galeazza Mariu zabili katilinovci milánští - - - Náhle, vše náhle. Nikdy tomu neporozumím, jen Bůh to věděl a my tři.
Milán! Měl býti středem celé Lombardie, ale nyní tam vládne vrah Galeazzův, Lodovico Sforza, kterému pro jeho snědou tvář a černou duši říkají Moro, takový pes mouřenínský, vězní Galeazzova synka a hrozí francouzskou pomocí, jistě z toho bude válka, bude opět nová válka, jsem už, Bože, starý muž, a dosud ani jediný z mých plánů se mi nezdařil! A Lorenzovi Medicejskému se daří vše!
Sixtus sevřel prudce pěsti a přitiskl si je na prsa. Zase ta ostrá škubavá bolest u srdce. Papežské srdce užírala choroba. A zvonilo už na Angelus Domini. Přeslechl.
Kamkoliv vstoupím, narazím na Medicejského. Ke dvorům ostatních vladařů posílá jako posly vždy jen básníky, hudebníky, malíře - - - a přece vždy pak narazím na přediva smluv tak hustá, že ani meč mého drahého Girolama je nemůže rozetnout. Všude proti mně nastrkuje svoje lidi. Kdejaký bezvýznamný kondotiér, s nímž už dávno bylo by možno se dohodnout, aby vzal odměnu z pokladny papežské, staví se nyní na odpor. A Medicejský dál, jakoby bez účasti o moje věci, skládá své pohanské rytmy, disputuje s platoniky, sbírá sochy, kameje, zakládá knihovny a akademie, a přitom děla, podpalovaná jeho rukou, hřmí proti vojskům mého Girolama v Romagni, před Forli a Immolou - - -
A tenkráte ke mně přišel muž z Florencie, upřímný muž, věrný Pazzi, hodný Pazzi, dobrý Francesco Pazzi, a nabídl jmění i životy svého rodu. Váhal jsem. Ty, Bože, víš, že jsem váhal, po celý rok jsem váhal. Ale vidím, že po dobrém se Lorenza nezbavím. Strašná a hlodavá nenávist Pazziů proti Medicejským by stejně jednoho dne vyvřela vražděním. Ti Pazziové dovedou ďábelsky nenávidět. Když dobrý Francesco Pazzi mi mluvil o Giulianovi a Lorenzovi Medicejských, dusil se vzteklostí a v jeho horečnatě rozpálených očích bylo vidět tolik ohně, že všechno musil vidět červeně. A jeho slova byla tak zvláštně volena - - - Ne, nic přede mnou neskrýval, z každé věty bylo znát tu mučivou, vyprahlou touhu - - - Jeho pohyby byly prudké, okamžité, nepředvídané. Při některých slovech jako by se již vymršťoval ke skoku, jeho rychlé, chvějící se prsty neustále něco drtily, límec, okraj kabátu, sponu čapky. Ano, požehnal jsem mu. Nenávisti, která by hříšně způsobila mnohá neštěstí, využil jsem k prospěchu církve. Pazziové ve Florencii! To má Medicejský z toho, že nikdy nevěšel na okna paláce signorie. Dobře mu tak. Je rozhodnuto. Ty víš, Bože, že jsem po celý rok váhal. Ale Francesco Pazzi chodil takřka denně a listy mého drahého Girolama od Immoly mne stále více pobízely, naléhaly, nabádaly, zapřísahaly. I chopil jsem svou sílu do obou rukou a navždy rozpoltím uzel všeho neštěstí. Nesnesu již nadále ustavičnou překážku. Cesta musí být bez záškodníků, bez posměšného pohrdání, všichni mrtví našeho rodu jdou se mnou. Můj drahý Pier! Vždycky mi radil navždy vypálit tu florentskou hadí sluj, a dnes jsem ho poslechl. Všechna moc od Boha a od lidí je mi dána, abych vládl, a ne abych smlouval a prosil.
Okna, okna římská, okna vatikánská.
Okna florentské signorie.
Sixtus nachýlil hlavu a hrčivý vzdech se mu vydral z prsou. Vítr pod okny už dávno byl ustal, vyčištěná obloha se klenula, opřena o hroty chrámů, jak vítězný oblouk. Zněly zvony, ale neslyšel je.
Spal.
Zatím tři muži, kteří nesli na jeho rozkaz smrt do Florencie, zvolna postupovali ulicemi postříbřenými měsíčním světlem a ti, kteří na ně čekali v bráně, vedli je nyní postranními ulicemi, které nebyly přepínány nočními řetězy. K domu Pazzi se musilo projít podél chrámu S. Maria del Fiore, a arcibiskup Salviati rychlým pohybem ruky obtížené prsteny zhasil slova Franceskova, která mohla být nepředložená a neuvážená. Neboť není třeba na ulici vykřikovat kostelní tajemství, byť by to byla ulice noční. A přece Francesco Pazzi netrpělivou dlaní pohladil kámen chrámu, to ne ze zbožnosti. Noc byla tichá a plná jara. Florencie byla stříbrná a až teprve za svítání zšedne. Ticho bylo hluboké jako mlčení snu a stejně tak nemělo dna. Ale když vešli do ulice S. Jacopo, tma na ně promluvila.
Ozval se dunivý těžký hlas, dlouhé a táhlé zahřmění, které se prodlužovalo, násobilo a mohutnělo. Kondotiér de Montesecco strhl arcibiskupa k sobě a nyní, přikrčeni ke zdi a zaškrceni hrůzou, čekali, co bude dál. Hromový zvuk se opakoval. Zahřmění rostlo a vycházelo ze země, dralo se z podzemních hlubin, otřásalo domy, tma řvala dlouhým rachocením, jako by se v ní valily proudy podzemních vod, a dunění se ozývalo v tolika ozvěnách, jako by celé město mělo být vyburcováno na poplach. Ne křik vězného, ne polnice stráží, ne zvonů hlas, ale tento dunící, temný a hromový zvuk roztrhával noc, tmu a srdce vetřelců. Temné hřmění se rozlévá všude.
Vzduch se chvěje pod jeho nárazy pod Loggia dei Lanzi, na zdech Palazzo Vecchio, tříští se nad vlnami Arna, rozbíjí se o Ponte S. Trinita, a nyní se zadunění opět vzedmulo a rozpjalo se od Prada až k Borgu S. Apostoli. Jest všude, jsou tím přepadeni, zaskočeni, bije je, sráží a vrhá do tmy a opět nazpět k domovní zdi, chvěje půdou pod jejich nohama. Je to zvuk rachotící a splývající jak tekutý kov. Prodírá se z nitra země a otřásá kamením, valí se ulicemi podél domů, a než dozní, již se opět země otevře a hřmí to znovu a znovu - - -
"To řvou lvi!" vykřikl Francesco. "Lvi Medicejských! Probudila se zvířata ve lví jámě a řvou - - -"
Tma znovu otevřela chřtán a vše kolem zadunělo temným řevem. Francesco nahmátl tepané klepadlo na rozložitých dveřích. Naráz jim bylo otevřeno jako lidem, na které se již dlouho čeká. Pohltila je tma. Již vešli. Již nebyli.
Ale lvi, heraldická zvířata Florencie, lvi medicejští, řvali ve svých jamách ještě dlouho do noci.