Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Kolem dokola se všecko bělalo. Návrší, jež jako věnec lemují dolík, nebylo viděti, ztratila se ve tmě. Vojta šel zdlouhavěji a každou chvilku postál. "Budou doma? Co dělají?"
Sklopýtal s vršku a blížil se k mlýnu pod borovinkou.
Středem zamrzlého, sněhem posypaného rybníka se leskl tekutý pruh, jenž se vlnil přímo k náhonu. Ze mlýna zněl jednotvárný klepot a voda pod okenicí crčela ...
A zase nalevo i napravo byla bílá pole, jež se ztrácela v černé dáli.
"Co tam? Co tam budu dělat?" dunělo Vojtovou hlavou. Jednotvárný buchot mlýnských strojů slábl - zmlkal - - "Jestli mne čekají!"
A při té otázce jej prochvívala mrazivá bázeň.
Loudavým krokem zašel na sněhovou hladinu pole; sníh boře se, chrupal mu pod těžkýma nohama. Hlava Vojtova opět byla tupá, jako by v ní byla rána do čela ještě duněla ...
Byl tak unaven, že se sotva táhl. Lákalo jej, aby již neudělal ani kroku, aby raději padl tady na sníh. Zrovna cítil, jak lehce by klesl do měkka a pěkně si odpočinul.
Ale hrabal se dále kolem zapadaných zahrad. Ochumelené stromy stály jako duchové. Ve vsi zaštěkal pes, jiní se přidali a již celá obec byla plna hafů a vytí. Vojta stál za svojí chalupou .. .
Tu je stodola - tam se probělává stěna tatínkova vejměnku ...
Ramenem se opřel o kmen staré jabloně a jen jen že se neskulil do sněhu. Byl tak zmořen, udýchán, rozlítostněn...
Hlavou mu proběhlo několik obrazů: Jak se tatínek vleče z chalupy - jak umírá - jak jej z vejměnku vynášejí.
Ten vejměnek je tak smutný, tmavý - a na druhé straně ve stavení bude beztoho taky tak.
Popošel až ke stodole - a zatřásl se. Div že divoce nevykřikl.
Z oken padaly na zásep žluté pruhy světla. "Jsou tady - jsou - čekají!" Srdce se mu roztřáslo touhou ...
Rychleji přešel dvorek - opřel se o starou jabloň, jež se skláněla ke střeše nad světnicí a jako na přivítanou sypala naň chumelici bílého kvítí sněhového.
Vystoupiv na špičky, tělo naklonil vpřed a zíral do světnice. Chvilku se mu před očima všecko barevně mátlo.
Aj - na lavici pod oknem do návsi sedí panímáma a směje se - řehtavě se směje a oči jí svítí.
Krok stačil a Vojta stál u samé stěny.
Světlo petrolejovky žlutě pronikalo okenní tabulky, zrosené velikými kapkami, jež se po dolejších krajích už proměnily v bílé zmrzlé květy.
Vojta pátral - pátral - -
Na okamžik zahlédl Karlu - něco hovořila, ale ne k panímámě - -
Ještě někdo tam byl.
Skrčil se, hlavu přiklonil skoro až k rámu a oči div mu z důlků nevyletěly.
"I nechoď už dnes, leda bys bláznil - počkej tady do rána, pak půjdem všickni najednou - toť víš, že ho nedočkáme. Do Hradce můžeš zejtra odpoledne -" svým křaplavým, tahavým hlasem volala panímáma.
"Komu to povídá - kdo tam je?" a mráz ho sevřel.
Vystlaná postel mu překážela, takže do levé části světnice dobře neviděl. Plížil se k druhému oknu.
Teď sevřel pěsti - nohy se mu prohnuly, tělo se skrčilo a z hrdla vyletěl dušený chrapot.
Karla seděla na židli u stolu a smála se - hlasitěji a hlasitěji - vesele, vesele, jaktěživ ji tak neviděl a neslyšel...
Za stolem stál voják - měl černé vlasy, knírky, oči mu svítily, tváře hořely; blůzu měl rozpjatou a v ruce držel - -
Vojta otevřenými ústy lapal po vzduchu.
Voják držel děcko s vlnatou hlavičkou, s tlustýma buclatýma nožkama, oděné jenom v košilku. Houpal dítětem -výše - dolů -
"Kadlíku, Kadlíku, křikni: tata - ta-ta-ta - ta-ta-ta-ta!" křičela Boučková a smála se hlasitě, rozpustile.
Vojta se oběma rukama chytil za vlasy, jako by je chtěl i s koží strhnouti s hlavy, a zachrčel:
"Tak proto - tak proto -"
V tom zvuku bylo všecko: zklamání, bolest, zoufalost i nejděsnější zuřivost. Dva skoky stačily.
Pravou nohou kopl do dveří u síně, až klapka odletěla.
Jako hladový, rozdivený medvěd vrazil do síně a pravicí hrábl za dveře.
"Ježíš Marijá - snad je tady!" ve světnici zaječela Boučková a vyražené okno bouchlo a zacrnčelo na návsi.
Vojta ve dveřích skloněn, prostovlasý, hlavu maje nachýlenu vpřed, očima zpod obočí vykulenýma hleděl po světnici.
"Tak proto jste mě trhaly?" zařval ne jako člověk.
Udělal krok, a zuby maje zaťaty, vyjeveným zrakem pásl po vojákovi. Pravice, držící motyku v půli topůrka, švihla do výše -
"Nezabíjej!" zoufale, divoce křikla Karla a vyděšena zdvihla proti němu paže.
Vypouklé oči Vojtovy zatěkaly z vojáka na ni -
Páž, dosud vzepjatá, mžikem švihla ještě výš, a silná, prudká praskavá rána padla Karle do temene.
Svalila se rázem.
Motyka mu vyletěla z ruky.
Zaťaté ruce maje skleslé, chroptě, vyjevenýma očima upřeně hleděl na padlou.
Neviděl, že voják, hodiv hošíčka na postel, chytil šavli, čepici i plášť a utíkal ze světnice, neslyšel, že Boučková na návsi jekotně svolává lidi.
Vtom se na Karlině skráni objevila tmavá stružka, jež zvolna stékala do líce.
Pustem ve Vojtově hlavě prokmitl svit myšlenky: Já ji zabil - Kadličku jsem zabil!
Hrůza jím zalomcovala. Vyjeveně hleděl na dveře a hned zas k zemi. Svezl se na kolena a paže se mu natáhly k ženině hlavě.
Ale vtom se zatřásl, ústa chrčivě zablábolila a také horní půle těla padla na zem, až hlava buchla do podlahy.
Z návsi se valil chumel výkřiků - těžký dupot na záspi třásl již okny chalupy ...
Když třetího dne potom nesli Karlu ke hrobu a celá mlazovská kapela hrála po zasněžené výslunné náspi nejlepší svůj pochod pohřební, Vojta Kaliba ležel v Nedomlelově světničce v bezvědomí...
Soudní komise se hned ráno po činu dostavila k jeho loži, ale přišla skoro nadarmo; lékař konstatoval prudký výlev krve do mozku a pravil, že Kaliba již sotva kdy bude vypovídati...
Kukelka se po celé dni od něho nehnul; sedě skrčen na židli u hlav Vojtovy postele, opatroval ho jako vlastního. A když tak v tichu o všem rozjímal a vzpomněl na nebožtíka starého Kalibu, myslíval si: "Dobře ti tam, Jozef, dobře ti tam ..."
Boučková sehnala, co mohla, aby dceři vystrojila pohřeb, za nějž by se nemusila stydět; ale domácích lidí přišlo málo.
Měli z toho všeho hrůzu, ale třebaže je Vojtův čin děsil, neklnuli mu. Sám představený povídal: "Museli ho tuze mučit - my o všem ani nevíme. Povídala Nedomlelka, že
ho je sotva polovička. Nosil on to všecko v sobě a tady mu snad došla síla!"
Boučková nad hrobem lamentovala, že bylo hrozno poslouchat, ale jiné oči neuronily slzy.
Kosačka po cestě ze hřbitova povídala tetkám: "Ta dělala, ale sama má největší vinu. Teď, když jí tu je ouzko, půjde prej s dítětem do Vidovic -"
"Bodejť by ji tu nechali, připravila by toho malého o poslední."
"Nemohla jít dřív?" zvolala Svěračka. "A Smrže měla vzít s sebou -"
"Mamonáře! Teď chodí schlíplý. Chudák Manka, co ta se napláče!" -
Vojta již z toho pustého temna neprocitl. Ale trvalo ještě řadu dní, než smrt nadobro zdusila jeho tělo, než ústa vyjekla naposled a než Kukelka otevřel okno světničky, aby dušička mohla vyletět...