Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bylo po Otavách. Odstrojené lučiny svítily zažloutlou zelení, v níž růžověly již květy panáčkovitých naháčků.
Nad krajinou, pokrytou nestejnobarevnými kusy polí, klenulo se vysoké, světle modré, ba skoro bílé nebe; dopolední slunce v něm rozstřikovalo žlutavou zář, ale již tuze nepálilo. Dobrá polovice polí byla zdělána a oseta; zbyly jen lány dosud pokryté zčernalými natěmi bramborovými, žloutnoucí řepoviště a sem tam černé jeteliny na semínko. Na stromech podél cest i po zahradách vesnice Ostružína se modraly husté růžence sliv, mezi nimiž se zachvívalo prořidlé zahnědlé listí. Po keřích a na zvadlých stoncích se již leskly síťky a chumáčky babího léta.Špačkové vrátivše se od severu hvízdali na topolech a v hustých hejnech se snášeli na žluté palouky; švitor a řeřot jejich se dobře hodil k podzimnímu rázu krajiny.
Hubaři, kteří si za prvého svitu ranního vyšli do lesů, jež věnčí kotlinu na úpatí Zvičiny, po stráních se vraceli s naplněnými uzly. Lidí bylo v polích málo, ale ze stodol vylétal veselý klepot cepů, hned dunivý, hned rachotivý, ba až zvonivý, a ozýval se o stráně i bory.
U Kalibovy chalupy, jež stojí na severním konci vesnice, bylo ticho. Je čelem obrácena do návsi; po levém boku má dvorek, ohraničený vejměnkem s květinovou zahrádkou, za stavením zahradu se slívami a s rozkleslými jabloněmi.
Kalibova rodina se ve světnici dělila o matčinu pozůstalost.
Starý tatík, dobrý pětašedesátník, jemuž včera, právě o polednách, žena dokonala, seděl u velkých černých kamen kachlových, jež s pecí zabrala plnou čtvrtinu dřevěné, čistě vybílené světnice. Byl dosud jen málo šedivý a vpadlé tváře mu hnědly vousovým strništěm; jiskrné oči měl obklopeny hojnými, ale jemnými vráskami, silný nos skloněný nad ústa, jejichž rty už zapadly mezi ním a ostrou bradou. Na sobě měl rozpjatou vestu, odřené nohavice do punčoch, jež vylézaly z tlustých libereckých bačkor.
Kousek vpravo od otce, u postranních dveří, kterými se chodilo do přistavěné kamenné světničky, stál o veřeje opřen mladý Kaliba, veliký, silný, ramenatý, snad asi pětatřicátník. Na mohutné kulaté hlavě měl rozházeny kaštanové chundely měkkých vlasů, nízké čelo s třemi hlubokými rýhami, velké, modré, poněkud vypoulené oči. Tváře měl plné, zdravě červené, opálené. Byl v krátké vlněné kazajce a nohavice měl zastrčeny do vysokých, odřených holínek. Silné ruce maje složeny na prsou, tupě hleděl do světnice.
Před oknem, jež hledí na náves, na žluté, ale notně odřené lavici s lenochem, seděli mladého Kaliby švagr Nedomlel a sestra, provdaná Smržová. Tato byla bratrovi tuze podobna, ale byla sešlejší, ačkoliv byla mladší. Nedomlel byl hubený, kostnatý dlouhán s vysedlými skráněmi, se staženými rty, s očima stále velmi starostlivýma; pod ušima měl krátké, hrubé vousy.
Uprostřed světnice, na hrbolaté, vytlapané podlaze ležela hromada šatstva, prádla, obuvi; na lavici podél kamen stálo nádobí dřevěné, na polici a na hladkém dubovém stole s mocnými trnoži a silnou deskou něco nádobí železného, hliněného i porculánového. Mezi těmito krámy přecházela mladého Kaliby starší sestra Nedomlelka a švagr Smrž.
Nedomlelka měla po tatínkovi tmavé vlasy, jiskrné oči a snědou pleť, po matce byla vysoká, hubená, na každém kloubu špičatá. Stála pořád přímo, a když se již musila sehnouti, ohýbala celou půli těla, jako by byla na drátech. Kdo by ji byl viděl po prvé, snad by byl křikl úzkostí, že se to tělo zlomí. Šla-li, byla také jako ze dřeva a nohama v kolenou sotva pohnula; šlapala zpříma a těžkopádně. Ustrojena byla hodně nedbale, třebaže měla šaty dobré a zcela slušné; tmavá vlněná sukně, jupka k tělu i ty botky byly jí však veliké, šátek měla uvázaný ledabyle, jako nakvap, černé vlasy se jí rozlézaly po čele. Pohled měla zachmuřený, mračivý.
Smrž byl z hor, a třebaže v Ostružině žil již od mlada, lišil se od zdejších lidí, mírných a klidných, svým hybem a živostí. Byl trochu brepta. Měl černé, husté, uhlazené vlasy, pod nosem silné kníry, jejichž konce uměl zvláštním škubnutím koutků úst vzpřímiti do výše.
Teď stál nad hromadou ženského šatstva; ruce měl v boku, nohy v kolenou napjaty, hlavu trochu skloněnou, a prohlížel všecko jako inženýr.
"Víte, švaře, tenhle salup měla maminka od nás, Nedomlel jí ho přinesl, když za mnou chodil, ten přec zůstane nám?" chladným, draslavým hlasem pravila Nedomlelka.
Smržův knír se vzpříčil a rty sykly: "I spánembohem, když jste to dali, vemte si to zas!" Řekl to s úsměškem, ale neusmál se.
Nedomlelka hodila salup na hromadu, na kterou skládala zboží sobě přidělené.
"A co s tímhle špenzrem?" ptala se pozdvihujíc starodávný kabátec s nadělanými rukávy a se staženým životem, na modravé půdě duhovitě pruhovaný. "Co byste vy s tím dělali, Manka v tom chodit nebude a já toho do pole užiju," hovořila stále stejně, s týmž mračivým pohledem.
"Dělali, nedělali, Manka taky není žádná hraběnka! Jste dvě sestry, ať má teda každá po mamince stejně. Ostatnětu musí být špenzr ještě jeden," breptal Smrž, hrabaje se v šatstvě. Vytáhnuv druhý, rychle jej prohlédl a dodal: "No, nejsou daleko od sebe, vezměte si, který chcete.
"I mně je jedno," zabublala a hodila ten, který držela v ruce, na svůj díl.
"Tuhle jsou dvě černé sukně - no, jednu vám, jednu nám!"
"Ukažte, ukažte - vy umíte vybírat!" živěji zarýpla. Ale prohlédnuvši je proti světlu, pravila: "Mnoho si neodevzdají, tu máte.
"Pak roztáhla hnědý vlněný salup, pokrytý esovitými světlými tvary.
"Ten mi nechte!" Ta slova řekl mladý Kaliba, a odstoupiv ode dveří, natahoval ruku po šátku.
Smrž se rachotivě zasmál. "Prosím tě, co s tím budeš dělat?"
"Maminka v tom šátku chodila do kostela; když jsem ji vyhlížíval, vždycky jsem se díval po tom salupu, a jak si na ni vzpomenu, vidím ji v něm." Vyrážel ta slova prudce, ale těžce, a oči měl sklopeny.
"I spánembohem ti ho přejeme," srdečně se usmál Smrž a salup podal mladému.
Když si rozdělili malé vlněné i kartonové šátky, prohlíželi jupky.
"Ale maminka taky měla halenku harasovou, ta tu není - či je tu někde?" spěšně, vyšším, ale slabším hlasem zvídala Nedomlelka.
Chvilku bylo ticho. Nedomlelka tázavě hleděla z bratra na otce.
"Tu má, Náno, maminka do hrobu!" náhle se ozval starý Kaliba, ačkoliv stále hleděl do okna, jako by si nevšímal. Mluvil zdlouha, hlasem suchým, přiostřelým.
Nedomlelka se rozpačitě usmála, a mrknuvši rychle po všech příbuzných, omlouvala se: "I bodejť, bodejť, člověk je tím neštěstím celý zpitomělý.
"Nikdo jí již neodpověděl; starý opět hleděl k oknu, jako by byl ve světnici sám. Smrž těkal očima z dílu Nedomlelových na svůj, a že bylo šatstvo rozděleno, přiklekl k svému a znova kus po kuse prohlížel. Složiv opět všecko, znova se zahleděl na díl Nedomlelčin. Ta ho stále pozorovala.
"Mně se, švaře, zdá, že se díváte, jako bych si byla přibrala; přehlédněte si to ještě, abyste nemyslel, že jsem vás ošidila!
"Konec Smržova kníru se vzpříčil.
"I jen se tak dívám, tolik se toho zdálo a je toho drobet," zabreptal.
Starý Kaliba při té zeťově řeči přesedl. "Ale, táto, nemluv!" muže napomenula Smržová.
"I to on švaříček vždycky, ch-ch-ch -" vyšeptalým hlasem se ozval Nedomlel, ale nedořekl, ačkoliv k té řeči povstal, protáhl se a napjal ruku, jako by chtěl vykládati.
Smrž naň stranou zamžoural, ale nepromluvil."Tak teď snad vezmeme prádlo?" tázala se Nedomlelka.
"I třebas," odvětil a protahoval se."Tuhle máme šest košil - vám tři a nám tři."
"Počkejte, počkejte, švagrová, musíme dřív všecko prohlédnout, něco bude starší, něco zánovější, abysme se neošidili."
Prohlíželi a skoro mlčky rozdělovali.
"Lidičky, vy se s tím naděláte," s mírným úsměvem pravila Smržová.
"I mlč, Manka, tak je to v pořádku, ještě byste nás pomluvili," odpověděla Nána.
"Jdi, někdo má kdy na pomluvy!"
"I bodejť, beztoho se divím, co taková paní jako ty bude s tímhle vším dělat."
"Abys ty nekousla," trpce podotkla Manka a zas bylo na chvíli ticho.
"Ale to není všecko nádobí, viď že ne, Vojto?" prohlížejíc dřevěné zboží, jen jako mimochodem prohodila Nána.
"Všecko? Není!" za syna ledově odpověděl otec.
"Inu, taky se dívám a zdá se mi, že tu není všecko," drsně se zasmál Smrž a stranou pohlédl na švagra i na tchána.
"Vždyť něco taky budeme potřebovat, ne?" hlavou nepohnuv, připomněl starý.
"Nač byste tohle na vejměnku potřeboval!" smál se Smrž.
"Ještě tam nejsem!" ostře ho odbyl starý.
"Inu, nejste, nejste, ale brzo-li nebudete?"
"Víte, zeti, není-li vám toho dost, nechte všecko s pokojem a jděte spánembohem. Nemusil jsem vlastně pro vás pro žádného ani vzkazovat, je to posud všecko moje a holky dávno každá dostala své!" ostře a určitě slovo za slovem vypouštěl starý.
"Snad byste se, tatínku, nehněval," bublala Nána, "co byste s tím dělal? Darmo by se to ve stodole a na půdě válelo."
"Inu, proto povídám," vlídněji zabreptal Smrž."Já, že jste se tak sháněli! Copak nemám ještě syna? Toť vím, že je dobrotisko; kdybych tu nebyl, dal by všecko a mohl by po čase kupovat znovu."
"Snad si, pantáto, nemyslíte, že bysme Vojtu okradli?"durdil se Smrž.
"Nemyslím, ale prve jste se ptali," starý klidně odvětil.
"Inu, jen mi tak napadlo, že by tu mělo bejt všecko a že by se to rozdělilo na tři díly," prudčeji breptal Smrž.
Otec se přestal dívat do okna, ale hledě stranou na zetě, pravil: "Už jsem povídal, že holky dávno dostaly své! Hoch nedostal ještě nic a bude hospodářem. Mohl by na mne naříkat, že za všecko dření na něj zapomínám. Šatstvo jste taky nedělili na tři díly!"
"Prosím vás, prosím vás, jestli Vojta o to stojí, rozdělíme se s ním, ale rád bych věděl, co by s těmi hadry dělal."
"Bodejť, bodejť," svědčila i Nedomlelka.
Starý poposedl a hlavou nevrle zavrtěl.
"Vojtovi musí všecko přinést nevěsta. Takhle sám přec nezůstane, co by si počal?" sladčeji pokračoval Smrž a stranou mžoural na mladého Kalibu.
Vojta učinil dva kroky vpřed, jako by chtěl odejíti, ale znova se opřev o trámec, zahleděl se k zemi.
"Švaříček Vojta - to se ví - ch-ch-ch -" směje se vyjektal Nedomlel a na Vojtu pokyvoval hlavou.
"A žena by mohla přijít do prázdného stavení, ne?" ostře vysokým hlasem ptal se starý.
"I prosím vás, tatínku, do takovéhle chalupy půjde každá ráda - třeba byla prázdná!" zasmála se Nána.
"Inu, proto povídám, o staré prádlo a šatstvo vám taková mladice stát nebude a nádobí si taky přiveze. S novou hospodyní musí přijít všecko nové!" důrazně, živě vykládal Smrž.
Vojta při té řeči odcházel do světničky. Jak se dveře otevřely, bylo tam viděti lavici a na ní černou otevřenou rakev s tělem zesnulé staré hospodyně.
Všickni rakev viděli a zamlčeli se.
"Tak dělejte, lidičky, dělejte," muže i sestru mírně pobídla Smržová.
"A prosím tě, Manko, řekneš si jen, 'dělejte' a sama sedíš jako paní a koukáš," odsekla Nána.
"Vždyť mne od toho hnal, sotva jsme přišli," trpce se usmívajíc, odpověděla Manka.
"Inu, platna nám tu nejsi pranic a můžeš směle jít domů!"
drsně ji odbyl Smrž.
"Půjdu, půjdu," vstávajíc pravila Manka, "buďte tu, tatínku, zatím s Pánembohem!" a klidně odcházela.
Otec zakýval, ale neodpověděl.
"A když to tak vezmu - abych taky radši šel uvařit, že ne?" po chvilce se tázal Nedomlel a povstal.
"I taky, taky," chechtal se Smrž.
Nedomlel dobrácky se usmívaje, přihladil si krátké vlasy a starou mrazovku si posadil do týla. Čekal, že žena něco poví, ale když na něj ani nepohleděla, řekl: "Mějte se tu hezky!" a dlouhýma nohama překračuje rozložené zboží, vyšel. Sehnut, hlavu maje v ramenou a dělaje sáhové kroky, šel návsí k své chalupě, pátému to stavení od Kalibů.
Smrž s Nedomlelkou si rozdělovali nádobí dřevěné i kuchyňské. Když byli konečně hotovi, srovnali každý své, stále přitom počítajíce a měříce.
"Abysme si to zde nechali do večera," povídal Smrž, "nemusíme to snad teď o polednách nade všecky lidi odnášet, brousí to pak po člověku a pomlouvají."
"Už se, tatínku, nehněvejte, toť víte, že v takových chalupách, jako jsou naše, je každý kousek dobrý," omlouvala se Nána. "Zaplať vám to Pánbůh všecko a už si nestejskejte, toť víte, že tam musíme všickni, a pomyslete si, že nám Pánbůh maminku, chvála bohu, hezky dlouho zachoval.
"Starý pokyvoval, ale na dceru nepohleděl.
"Vojta se musí oženit, co by taky dělal, a vy si pěkně na vejměnku odpočnete. Už jste to měli dávno udělat a nemuseli jste se tak dlouho dřít. Takový silák, jako je Vojta, měl už kolik roků vést hospodářství," trhavě vykládal Smrž.
"I vždyť on to dávno všecko vedl," mírně připomněl otec.
"Vedl, vedl, ale vy jste s maminkou taky dřeli, a jak dřeli, místo co by tu dávno měla být hospodyně," kázala i Nána.
"I mlč, holka, vždyť dobře víš, že to pro vás tak bylo lepší, přece jsme vám ještě něčím mohli pomoci."
Smrž vzpříčiv knír, stranou pohleděl na tchána.
"Nesmíte si, tatínku, myslet, že děláme všecko jenom kvůli sobě, vždyť pamatujeme na vás! Kdyby byl Vojta ženat, byli byste teď pěkně bez starosti, jak bude dál. Vy byste byl už na svém vejměnku a syn by hospodařil stále stejně," vřeleji pokračovala dcera.
"Ani jsme hocha do toho nehnali. Maminka říkávala sama: 'I vždyť nemá zmeškáno, dokud mi Pánbůh dá zdraví, dělám ráda a holkám můžu pomoct'," smutně vyprávěl starý. Oči jako by mu byly při těch slovech zapadly.
"Byla tuze dobrá ženská," vzdychl Smrž a velmi vážně pokyvoval.
"Milí lidé, to já vím nejlíp," zasteskl si otec.
"Od ráno do noci na nohou, do práce pořád jako chrt a dobračka, inu, dobračka," pokračoval zeť.
"Buďte bez starosti, tatínku, my vás jednoho ani druhého neopustíme, nestarejte se, že tu zhynete, vždyť jsme ve vsi, přes čtyři stavení není tak daleko, budu vám vařit, poklidím, pomůžu s dobytkem, táta taky přijde na pomoc. Někdy zas pobudete u nás a tak bude všecko dobře," tuze starostlivě a konejšivě hovořila Nána a zvolna přistupovala k otci.
Smrž se při té řeči mračil, oči mu zapadaly do temna pod dlouhým sevřeným černým obočím, čelo nad nosem se stáhlo v chumáč hustých vrásek a oba konce vousů měl svislé.
"I vždyť jsme tu taky," zahučel, když dopovídala.
Nána se přikysle usmála: "Bodejť, bodejť, ale u vás přec nemáte tolik pokdy, máte tu hromádku dětí, toť jsou starosti, my s těma dvěma našima jsme to nejhorší dávno přestáli!"
Smrž přešlapoval. "Musí se čas udělat! Ostatně Vojta se musí honem oženit, nedělá to dobrotu, když se cizí lidé pletou do stavení."
Nána se hlasitě zasmála: "Cizí? Inu, pravda, když se cizí pletou, ale vlastní sestra přec není cizí!"
Pak stáli mlčky, čekajíce, že otec něco poví; ale mlčel.
"Tak půjdeme, švaříčku, půjdeme?" opět přátelsky se tázala Nána.
"Půjdeme. Sbohem, pantáto, a nechte nám to tady do večera. Kdybyste něco potřebovali, vzkažte."
"Spánembohem, tatínku, zaplať vám Pánbůh," vzlykala Nána a zástěrou si utírala oči.
Starý opět jen zakýval. -

***