Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I.

***

Když opět u stolu zasedl, Váša vlezl pod stůl a pomalu se vploužil k dědovu klínu. Stařec ho hladil po bílých vlasech, jež se nad snědým čelem hochovým zdály ještě bělejší, a lichotil: "Ty můj kominíčku, to se mi po tobě bude stejskat! Jen pamatuj na ty holuby a na králíky taky nezapomeň; dej pozor, aby se na ty malé nedostaly myši."
"Dědečku, ne abyste tam u nich v Praze zůstal a na nás zapomněl," napomínala Anina a přikradla se k němu z druhé strany.
"I bodejť, na vás člověk zapomene," zasmál se.
I rodiče se po těch slovech dali do smíchu.
"Jen vy tady hezky dělejte dobrotu, tamhle Mančinku neškádlete; až se vrátím, povím vám, kdo je hodnější, jestli vy, nebo pražské."
"Pane, tam budete mít každý den pečeni," povídala Anina.
"A na to já se jen třesu, viď," usmál se.
"Pomodlete se a jděte na hřád!" tlumíc hlas, přísně kázala matka.
"Jděte, jděte, děti, já půjdu taky," přikyvoval pantáta.
"I poseďte, pantáto, kdypak zas budeme tak pohromadě," srdečně pobízel Halouzka.
"Ba, ba, hochu, taky mi to vstoupá do hlavy a jsem starostí jako pitomý," odpověděl staroch, dojídaje sousto chleba.
"A nezapomeňte napsat pár řádků, jak jste se dostal, abysme byli bez starosti," žádal hospodář.
"I to já řeknu Józovi, beztoho už na to nevidím."
"Taky tam od nás hezky pozdravujte, a švaříčková aby se nemrzela, že nic nevezete než trochu vajec, kousek masa a domácího chleba, když ho Józa tak rád; je teď taková doba, že nic jiného není, aspoň kousek drůbeže kdyby jim člověk mohl poslat, ale kde už teď! Tu buchtu jsem taky upekla - ale kdepak oni, ti mívají jinačí!" rozprávěla hospodyně.
"Jen si nedělej starosti, Márinku znáš! No, musím říct, děti, že na vás na všechny budu tuze vzpomínat. A nevím, nevím, jak dlouho to vydržím! - Ale teď půjdu k nám, abyste se vyspali. Dej vám Pánbůh dobrou noc!"
"Dobrou noc, dobrou, a hezky se na tu cestu vyspěte."
Dědeček potmě vyšel na síň, z ní do síňky nad sklepem a vloudal se do výminku. Ani nerozsvítiv, shodil vrchní oděv a klekl před odestlanou postelí. Hlavu složiv do dlaní, počal se modliti otčenáš - ale jiné myšlenky se mu tuze draly na povrch a rušily jej v modlitbách. Měl co dělat, aby se obyčejné své modlitby přemodlil. Potom vlezl do postele, přikryl se až po bradu, ruce sepjal na prsou - ale nespal. Vzpomínky na cestu do Prahy, na tu dálku po železnici, na setkanou s milými dušemi, a jak to tam všecko bude, běhaly mu hlavou a budily starosti, smutek. Ale do toho temna vždycky chvílemi pronikl jas a v něm se objevily dvě hlavičky... Bože, Bože, nebožka máti jich ani neviděla, leda na té fotografii, povídal si v duchu... Při druhé stěně stála neodestlaná postel, na níž ještě před měsícem ležela, ale to již byla bídná, zle sešlá; od nějakých tří neděl zůstal na výminku sám.
Tenkrát o pohřbu musel synovi, jenž si nedávno otevřel advokátní kancelář, i choti jeho Márince slíbiti, že jak to bude tady mít všecko v pořádku, vydá se k nim a že pobude. Ale kdyby byli nepsali, neupomínali, byl by to zas odkládal jako dřív.
Pantáta Bezoušek před tou cestou do Prahy usnul pozdě v noci, a když ponocný Honzíček pískal druhou, už zas byl vzhůru a marně se namáhal usnout. Říkal si všechny modlitby, které uměl, i písně si v duchu notoval. Sledoval, jak se okénkem prodralo prvé ranní šero, v němž se zaleskla stará kachlová kamna.
Co se nebožka babička kolem těch kamen naotáčela, co se každou neděli napospíchala, aby dědeček, z hrubé se vracející, jakmile mezi dveře vstoupí, polévku viděl na stole! Pomalounku v tom šeru rozeznával dveře, v zimě, v létě obecpané, poličku, stůl, velkou almaru, věšák i tmavé hodiny, jichž včera pro samou starost ani nenatáhl.
Šero se počalo měniti v bledé světlo, v němž všecky předměty ponenáhlu dostávaly barvu; stůl žlutou, almara modrou se světlými, květovanými poli, polička tmavočervenou, babiččiny peřiny rudé a bílé pruhy, a také obrázky na stěně se rozjasňovaly.
V rohu nad stolem visel kříž s ověnčeným Spasitelem, na stěně několik svatých obrazů na skle i na papíře, pod nimi zasklené fotografie. Na jedné byla dvě dětská poprsí s přikloněnými hlavičkami, na druhé podobizna venkovské ženy se šátkem, pod bradou zavázaným, na hlavě.
A jedna myšlenka se v pantátově hlavě stále ozývala: Bude se mi po té světničce stýskat! Zítra ráno budu vstávat jinde, daleko odtud, a tahle má stará postýlka zůstane neodestlána. Inu, po vůli boží! -
Bylo tu středu po svatém Josefu, když po deváté hodině ranní pantáta Bezoušek nadobro vykročil ze síně. Ještě si zaběhl do chléva pohladit krávy, podívat se na králíky a na dvorku zahvízdat na holuby.
Váša, jemuž bylo dovoleno dědečka vyprovodit na dráhu, šoural se za ním; byl hladce učesán, obut a měl nedělní čepici i kabát.
Dcera s vnučkami čekaly na záspi, hospodář si připínal šandu k trakaři, na němž byla naložena dědečkova truhlička a koš s vejci.
"Tak už tu buďte s Pánembohem!" vykročiv po záspi, třaslavým hlasem volal pantáta, a rty i vrásky po tváři se mu zachvěly.
"S Pánembohem, šťastnou cestu, provázej vás Pánbůh!" loučila se dcera a podala mu zavázanou klec.
Vnučky mu políbily ruku, pantáta je zlíbal a pohladil jim tváře i vlasy, a již s Vášou klusal za hospodářem.
Váša ruce maje v kapse, vykračoval si vážně, pantáta se stále ohlížel.
Zleva i zprava se přes zahrady ozývaly hlasy ze sousedstva: "Tak už jdete? Dobře se v té Praze mějte! Dej vám Pánbůh zdraví a všecko dobré! Šťastný návrat! Veselou cestu! Pěkné pozdravení!"
Dědeček neodpovídal - nemohl - jenom černý kulatý klobouček sváteční po každém pozdravu posmekl.
Bylo pěkné březnové ráno; po nočním mrazíku půda měla ještě škraloup, ale již počínal jihnouti. Střechy chalup se topily v sluneční záři, snítky topolů se leskly a potok vesele hrčel. Obloha byla hladká, čistá jako vyleštěná ocel a také tak jiskřila.
Pantáta měl na sobě krátký nedělní kožíšek, potažený modravým suknem, sváteční nohavice nataženy přes holínky, na krku černý šátek na kličku, nad ním úzký proužek bílého límečku.
V levačce nesl klec, zavázanou v modrý šátek, v pravici měl svou starou, po tatínkovi zděděnou rákosku s polokruhovým ohybem.
Šel sehnut, zamlklý; v tvářích byl čistě oholen a prošedlé vlasy kolem uší se mu leskly, jak byly namočeny.
V několika minutách byli v městečku, jež je s Novou Vsí úplně spojeno. Také zde, kdo pantátu viděl, volal naň zdaleka, přál šťastnou cestu, posílal pozdravení Praze.
Od Bubáků vyběhla ženština, oděná jen v modračku a košili, a hnala se za Bezouškem.
"Jedete do Prahy, pantáto?" volala.
Dědeček zastaviv se, přisvědčil.
"Kdybych vás směla prosit, buďte tak dobrý, zeptejte se mi tam po tom mém bratrovi - ani nevím, co teď je, ale byl komisarem u finance," a pohled ustaraných tváří jejích byl pln vroucnosti.
"Poptám, Bubačko, jenom dovedu-li s těmi lidmi mluvit. Tak Vojtěch Zuran a býval komisar u finance."
Bubačka přisvědčovala.
"Já ne že bych od něho něco chtěla, to Bůh zachraň, ale aby přece člověk věděl, je-li živ. Dobře on se o to nestará, třebaže je bratr - Pánbůh mu odpust, za ženiny peníze prodal všecko. A šťastnou cestu přeju!"
Dědeček pohnul vzadu kloboučkem, a Bubačka uháněla domů.
Za malou chvilku se potkali se starým Kabelákem a s vejměníkem Syrovátkou, kteří se teprve vraceli z ranní. Syrovátka byl ještě větší než Kabelák, ale ohnutější, ačkoliv ani dost málo šedivý; pangrotku měl naraženu až na uši, široký, nazelenalý burnus se mu klátil kolem nohou, obutých do vysokých, rezavých holínek.
Spatřiv pantátu, směje se, volal zdaleka: "Vidíš ho, Pražáka, už tuhle jde, ten si dneska vykračuje!"
"Kdybys ty netejral," trpce odvětil Bezoušek.
"No, žádnou mrzutost, šťastnou cestu ti přeju a brzy se vrať, ať nechodíme dlouho sami a můžeme zas zpívat ve třech - dneska jsi nám už chyběl," dobrácky hovořil Syrovátka.
"Jen ať mi mezi vás nikdo nevleze, ten švec Přetrhdílo se už dost vtíral."
"I to buď bez starosti, kdopak by poslouchal jeho kokrhy. No tak s Pánembohem, jeď vesele a šťastně se vrať!" A potřásl dědečkovi rukou.
Bezoušek louče se ještě s Kabelákem, pravil vážně: "To ti povídám, kmotře, ať nezapomeneš!"
"Jen už buď bez starosti a dobře dojeď -"
Oba výměníci zdlouha, vážně, ohnuti kráčeli k domovu...
Nablízku bílého kostela, jenž stojí na kopečku obklopen hřbitovem, pantáta pravil: "Jeďte pomalu, stavím se ještě tuhle u babičky a dohoním vás!"
"Jen se nezapomeňte, aby vám neujel," napomínal ho zeť.
Dědeček doběhnuv na hřbitov, klekl u hrobu ještě čerstvého, ne­slehnutého, pokřižoval hroudy a zticha se modlil. Po chvilce, opět pokřižovav hrob, pravil polohlasitě: "Tak tu hezky spi a buď s Pánembohem! Starosti neměj, kdybych tam umřel, přivezli by mě sem, to jsem si u Józy vymínil. Vezmu jim tam od tebe pozdravení!" Poslední slova vyrážel už hlasitě, přerýval je vzlyky a mlaskaje, polykal slzy.
Ještě jednou se rozhlédl tichým hřbitovem, jenž byl teď v šedi trávy bez květů velmi smutný, podíval se na věžové hodiny a chvátal ze hřbitova; ale od vrat se ještě jednou ohlédl k ženině hrobu a zakýval hlavou.
Na nádraží, jež stojí opodál v polích, přišel všecek zčervenalý; tuze si pospíšil.
Času bylo ještě hojně.
Když jim nádražní hlídač odvažoval bedničku a koš, pantáta žádal: "Prosím vás, strejče, ať mi na to dají pozor, vezu v tom pár vajec!" Klec se stehlíkem drže pořád v ruce, se zetěm a s vnoučkem vyšel před budovu. Mluvili leda několik slov.
Po chvíli hlídač oznamoval, že je pokladna otevřena; do pantáty jako když střelí, klec podal zeťovi, hůl Vášovi a počal počítati peníze. Přicupav dovnitř, hlásil: "Tak prosím, pane přednosto, třetí střídu až do Prahy."
"Zlatý šedesát," zahučelo za oknem.
Pantáta pomaloučku sázel desetníčky do řádek. Obdržev lístek, postavil se proti světlu, přečetl si, co je na lístku napsáno, a opatrně jej strkal do kapsy u vesty.
"Jen abych tě někde nevytrousil," šeptal si.
Vyšed opět na peron, povídal: "Tak, kartičku už mám, můžeme teda jet!"
"Vidíte ji tamhle nad Lány - už jede!" zvolal Váša, ukazuje do dáli, kde z černého lesa do širých polí vyjížděl krátký vlak.
Vtom přiletěla Anina; byla všecka zčervenalá a sotva dechu popadajíc, supala: "Tuhle jste si, dědečku, zapomněl dřevěnku a tabák!"
"Pfujcetcakra!" odplivl si pantáta. "To jsem se lek, že se už něco stalo!"
"Maminka šla do vejměnku poklidit a tu ji vidí na okně, tak jsem honem hnala!" vypravovala vnučka. Byla také dle toho spěchu oděna: botky měla naboso, suknici po domácku, ale nedělní soukennou jupku a matčin vlněný šátek.
"Maminka ví, že by se mi bez téhle kamarádky stejskalo," usmál se dědouš, "tak pojď, pojď, stará - čerti vědí, co jsem dělal, že bych byl na tě zapomněl!" A dřevěnku strčil do spodní kapsy náprsní, váček do levé svrchní.
Vtom čistým vzduchem jasné krajiny zazněl ostrý, táhlý hvizd.
"Už to jede, tak s Pánembohem, s Pánembohem!" měkce volal pantáta.
Zulíbav všecky, hůl strčil pod levici, v níž držel klec se stehlíkem, a již stál jako bojovník, odhodlaný ke všemu.
Vlak vhukal do nádraží, kola buchala a břinčela, šrouby vrzaly a pištěly. Konduktoři běhajíce jako diví, otvírali vagony a vyvolávali stanici; pantáta chvátal k vozům.
"Třetí střídu do Prahy!" zvěstoval všecek se třesa.
"Tady, tady!" křičel průvodce vlaku, a pantáta sehnut vdrápal se do kupé. Stehlíka dal na lavičku "po koních" a sám se postavil k oknu.
"Pozór!" křičel konduktor a zapráskl dveře.
Pantáta se naklonil do okna a volal sípavě: "Tak s Pánembohem, a pozdravujte všecky!"
Váša i Anina stáli jako zaryti a upřeně zírali na děda. Když stroj zahvízdl, v kolech zabuchalo a vlak se hnul, spustili oba nahlas. Hospodář smekl a kýval čepicí, dědeček si červeným šátkem utíral oči. Potom usedl do koutka, zhluboka si vydechl a rty se mu zavlnily.
Zas se otevřela dvířka a konduktor na stupních volal: "Tak ten lístek!"
Dědeček honem počal hledati, ale protože začal s kapsami kabátu, trvalo chvíli, než se dostal na vestu.
"Čerstvě, čerstvě, nemám kdy!" vrčel konduktor.
"Tak budu prosit," všecek roztřesen vyhrabav lístek, žádal pantáta, "a jede to do Prahy, jede?"
"Do Prahy, do Prahy!" zněla drnčivá odpověď.
"A nemusím přelézat?"
"Nikde, tady zůstanete až do Prahy."
"Ani v Chlumci, ani v Oseku? Povídal kmotr Kabelák -"
Ale konduktor již práskl dveřmi.
Dědeček ukládaje lístek, myslil si: Jen abych tě zas nezapomněl! Potom znovu sahal do všech kapes a vzpomínal, zda všecko má; do kapsy kalhot dvakráte hmátl, má-li tam tobolku.
V kupé byli ještě dva mužové, podle řeči, klobouků, brslenek a natažených shrnovaček Němci z hor; repetíce svoji, pantáty si ani nevšimli. On dívaje se stranou do okna, vyhlížel domácí kostel se hřbitovem; jenjen že je zahlédl. Dol se Zvičinou v průčelí, s černou Hůrou na severu a temněmodrými Chlumy na jihu, obklenutý čistým, osvíceným nebem, rozkládal se před ním. Známé kouty prchaly mu před očima... Opřev se do koutka, skrčil se na sedadle a přimhouřil oči. Pod lebkou mu hučelo a v celém těle cítil chvění; chvíli měl hlavu tupou, bez myšlenek.
Tak už jedu - už jedu, uvědomil si konečně a bylo mu úzko. Pozoruje, jak Mezihořský krásný tmavolesý dol uhání, pociťoval bázeň, jako by ho to odnášelo do neznáma, do nekonečna. Když v Ostroměři a ve Smidarech cestujících do kupé přibylo, poslouchal, dozví-li se, kam jedou, ne-li také do Prahy, ale vyrozuměl, že tam nejede nikdo. Proto se na bydžovské stanici znova konduktora zeptal: "Ale prosím vás, příteli, jede to jistě do Prahy?"
"Do Prahy, do Prahy!" křikl konduktor a hnal se dál.
Při tom jednotvárném hluku, dunění a rachotu se pantátův neklid ponenáhlu tišil. Za Chlumcem si vzpomněl, že mu dcera na cestu dala do kapsy placku; doma se tomu velmi bránil, říkaje, že nebude mít na jídlo ani pomyšlení, ale nyní počal v kapse ulupovati a jedl. Zároveň bystřeji pozoroval ubíhající kraj: veliký, táhlý Chlumecký rybník, stráň, po níž běhalo srnčí, daleké široké roviny, nad nimiž se vypínaly tmavé topoly a bílé věže, mladé dubové lesíky, v jejichž koších se houpalo světlehnědé, suché, do chomáčů slepené loňské listí.
Ve Velkém Oseku z rozvířeného davu přiběhla do jeho kupé selsky oděná starší žena, nesouc na ruce košík.
"To jsem ráda, že jsem tady," povídala, sotvaže usedla; uhnízdivši se, odchlípla víko košíku a podobně, jako prve dědeček, počala ulupovati z placky. "Kampak jedete?" tázala se pantáty.
"Do Prahy," teskně odvětil.
"O jé, do Prahy - něco kupovat, či prodávat?"
"To ne - k synovi - navštívit!"
"Tak, tak," přikyvovala, stále si hledíc placky, "řemeslníka?"
"I ne, je advokát."
Tetka nechala placky a hnědé oči upřela na pantátu; prohlédla si jej od boty až na klobouček.
"I Bože, to se jede vesele - k takovému synovi!" vzdychla. "No, počkejte, vy v Praze užijete! Já tam byla, než jsem se vdala, a nemůžu zapomenout; tam je veselo - Bože! Počkejte, až vás budou po těch ulicích provádět - pane, tam je vidět! A jakých jídel užijete!" sedíc skloněna, teskně vykládala.
"Už jsem na to starý," odmítavě odvětil pantáta.
"Starý - já už taky nejsem mladá, ale Praha je Praha - no, uvidíte!"
Když v Poděbradech vystupovala, volala: "Šťastnou cestu a věřte mi, že bych hned s vámi jela - i copak, Bože, do Prahy, to člověk uhání!"
Vlak se opět rozjel a dědeček pozoroval rovinatá pole a bílé, pěkně výstavné vesnice.
Inu, tady jsou krajáci, tady jsou sedláci, myslil si; samá dobrá země, žádná mokřina, žádný kamenec, statky pěkně z kamene a z cihel - to jsou jinačí kabrňáci než my u nás, barabiny jako v našich vesnicích tu ani vidět není! To jistě už jedeme do toho pražského kraje, o kterém mi nebožtík otec vypravovával.
Úzkost a strach přece jenom z něho trochu spadly, a naděje, očekávání se počaly vzmáhati. I napadlo mu, že by si taky mohl zakouřit; nedal se pobízet, nacpal a vesele si bafče, hleděl oknem.
Telegrafní tyče se honily, že se jenjen kmitaly, vesničky se měnily, stanice přebíhala po stanici. -
Však už dědečka začal boleti hřbet a špatně se mu v koutku hovělo. Už aby tady byla! myslil si a při té myšlence jej zahřálo v prsou, jako když se vína napije. To byla radost a blažená naděje, že zas uvidí syna, nevěstu a dvě vnučky, kterých dosud živých nespatřil.
Jak to jen všecko bude! Jestlipak já s nimi dovedu mluvit? Józa on bude čekat na nádraží, ale u nich doma jak to všecko dopadne!
A jak tak skrčen seděl, dýmčičku svíral v levačce a při těch myšlenkách se usmíval. Vzal klec, rozhrnul šátek i obal a díval se dovnitř; ptáček seděl na hůlce přikrčen k drátům a úzkostně se choulil, ale spatřiv pantátovu tvář, několikrát si poskočil.
"No, ty už taky budeš rád," bzučel dědeček, "jen počkej, počkej!"
Konečně nablízku Vysočan u protějšího okna kdosi prohodil: Praha! Dědeček, jako když ho bodne, honem uložil klec a skrčiv se, šikmo hleděl k západu. Spatřil několik čadících továren a dále holou planinu. Postavil se, aby lépe viděl - a vtom vlak zatáčel... Pantátovi to projelo od hlavy do prstů.
Rozvírala se před ním kotlina, plna šedomodrých par, v nichž se temněly a prosvítaly domy, domy, domy, moře lomenic, hřebenů, štítů, věží, nad nimiž visely chumle modročerných mraků kouře, z jejichž hlubin až tam daleko a vysoko vzadu se vypínal obrovský, šedivý obraz. Pantáta se spíše zhrozil, než aby se byl obdivoval. Celé divné kamenné město, s ohromnou tmavou věží a množstvím drobných věžiček uprostřed, zdvíhalo se tam k čisté obloze, jako by ve vzduchu viselo.
Z širých modrých i temných mračen vystupovalo to jako zakletý zámek ohromných šedavých stěn, a k němu se na všech stranách tulilo město s mnohými divnými věžemi, bílými i tmavými, báňovitými i táhlými.
Teprve když vlak v Libni zastavil, pantáta se upřeně zadíval do divné mlžiny a poznal, že to kouzelné pozadí není pouhý obraz, že od dolního, zřetelnějšího davu domů se to město tlačí až nahoru k šedému zámku; z modročerných, visících opon prosvítala běl vížek, zářily hroty, vypínaly se lomenice, výklenky, stěny. Najednou se ty mlžné záclony pohnuly, snad vítr do nich zadul, a střed obrazu zjasněl; v plném světle slunečném, jež mělo však modravý nádech, i okna tam nahoře zablýskala, hrany se přiostřily, dvě bílé věže se natahovaly výš a výš a ta hrozná černá se počala vpůli prohýbati.
Ale v tom okamžiku vlak přijel k návrší, za nímž to všecko zmizelo. Pantáta se posadil.
Po chvilce přikrčen hleděl k oknu protějšímu; v dáli stál vrch s černým lesem na temeni a pod ním až sem k vlaku byly domy, zřetelné, veliké kamenné domy, z nichž vyčuhovaly začmoudlé komíny. Teď mezi domy spatřil lesklý, místy sršící, hladce rozestřený pás široké řeky; tvořila překrásný, svítící, obloukovitý lem, na němž se temněly loďky i vory. Ale tam na druhém břehu letěl vlak, živý, funící vlak, po mostě zas jiný uháněl, a kolem dokola samé domy, vyšší, nižší, světlé, tmavé.
Dvě velké, černé věže, štíhle k nebesům vypjaté, přeletěly, a zase neviděl než domy se řadami oken, v nichž se sem tam kmitlo lidské poprsí. Omámen skrčil se do koutka.
Ostatní spolucestující již vstávali, brali si zavazadla a chystali se k odchodu. Vlak tuze drnčel, pod koly to bouchalo a vrzalo, ale zároveň umírňoval v letu.
Zleva se počal zmáhati hukot a drkot, kola duněla, řetězy skřípěly - hýbalo se tam celé černo vlaků; zprava zas hučely hlasy lidské, jediný proud válel se jich vzduchem hned silněji, hned jako z dálky.
Vlak zastavil a hlasy vzrostly v hotovou bouři, jako by se tam bylo něco strašného stalo, a množství lidí hulákalo, nevědouc co počíti. Dvířka vagonu zabouchala, výkřiky konduktorů jako by se byly mezi sebou rvaly, a mezi to se mísil hučivý šum pohybujícího se davu a hrkot vozíků.
Spolucestující pantátovi vystupovali; povstav také, ohmatával si kapsy, rozhlížel se v kupé, vzal klec, hůl strčil pod levou paži a šel za ostatními. Byl ohlušen, zpitomělý; třesa se, stoupal ze stupínku na stupínek.
Ale vtom se ocitl v náručí; mužná páž ovinula se mu kolem krku a na rtech ucítil dlouhý polibek.
"Vítám vás, tatínku, to jste hodný, že jste přijel!" zazvučelo mu u hlavy.
Syn Josef Bezoušek zavěsiv si tatínkovu páž do svojí, vedl jej do nádraží. Byl prostředně velký, na očích měl skla, zlatem vroubená, tváře zarostlé krátkými kaštanovými vousy, do špičky střiženými; oděn byl v elegantní zimník z tmavomodré vlněné látky a na hlavě měl černý, tvrdý klobouk.
Pantáta si ho tak přehlédl od hlavy do paty a roztřesen se tiskl k němu, aby nebyl valícím se davem stržen a neztratil se v proudu.
Když vykročili na chodbu, doktor Bezoušek zavolav si známého posluhu, odevzdal mu pantátovu poukázku a nařídil, aby zavazadla přivezl do bytu.
"Já jich dovezu, milostpane!" "Kampak ráčejí, pojedeme jako vítr!" "Sem, prosím, sem!" volali fiakři a drožkáři.
Advokát jednomu pokynuv, pravil otci: "Pojďte, tuhle si sedneme! Do Jindřišské ulice!" dodal vozkovi a pověděl číslo domu.
Pomohl zdráhajícímu se otci do kočáru, sedl si k němu a již ujíž­děli. Pantáta usednuv, klec si postavil na klín, ruce složil na ni a bázlivě zíral vpřed.
"Tady je soudný den," pravil omámen a vrtěl hlavičkou.
"Doma jsou všichni zdrávi?" ptal se syn.
"Děkuju pěkně, chvála Bohu," odpověděl. Na syna se při tom nepodíval, pořád seděl rovně, klec na klíně, jako strnulý.
Kočár, uhánějící Poříčí, nestačil se vyhýbati; tu tramvaj přijížděla, jednotvárně zvoníc, zas těžký, široký vůz nákladní, do něhož byli zapřažení obrovští koně širší než delší, chechtající se učedníci táhli dvoukolku, opět vůz, naložený bochníky chlebovými, a drožky, kočáry jenjen se proplétaly, a pantáta měl úzkost, brzo-li do něčeho bouchnou.
"Inu, prachsakulente, v tomhle bych jezdit nedovedl," zabzučel si.
"To věřím," usmál se syn.
A ty domy! Pantáta přimhouřeným očkem šikmo vyzíral nahoru, kde je těch stěn konec.
Z Poříče zajeli do ulice Jezdecké a na náměstí Senovážné. Když kočár po nerovné dlažbě hrkal volněji, pantáta rozhlédnuv se náměstím, mrkl nahoru na černou Jindřišskou věž. "No, máme hnedle pět hodin," broukl. "Zatrachtilá výška - a taková divná věž - ale tak se mi zdá, že ti Pražáci tuze šetří vápnem, ne?"
"To je stará věž a zůstává tak pro památku," vysvětloval syn.
"Aha," chápal a vida zas celou ulici Jindřišskou, řady vysokých domů po obou stranách, lidstvo na chodnících, povozy jeden přes druhý drnčící, řinčící, hrkající, valící se, a tam v dáli opět nějakou ulici a pořád domy a domy, pomyslil si: Kriste Ježíši, jakpak já v tomhle budu! A podíval se vzhůru, je-li tu přece taky nebe.
Vtom kočár zastavil.
"Jsme doma, tatínku," usmál se syn a vyskočiv, pomáhal mu dolů.
Pantáta sehnut přecupal chodník a postavil se ve vratech; advokát platil vozkovi. Dědeček se oprašoval, urovnával si kabát, pěkně posazoval klobouček; mrknuv nahoru, kam se až ty šedé stěny zdvíhají, šeptal si: "Tak tady, tady teď budu!" A rty se mu zachvěly.