Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vyprávění o rázovitém venkovském pantátovi, jenž přijel na návštěvu ke svému synovi do Prahy
• jedná se o prosté vypravování o bodrém venkovském dědečkovi, který při návštěvě v rodině svého syna v Praze poznává nejen krásy města, ale i rozdílný způsob života venkovských a velkoměstských lidí

Psáno roku 1893.

Poprvé v "Osvětě" XXIV. 1894.

I.

Pantáta Bezoušek, výminkář z čísla 18 v Nové Vsi pod Zvičinou, procházel se uličkou mezi zahradami před rodnou chalupou.
Půda zahrad, ohraničených krajinovým plotem, jímž prolézaly snítky angreštu, pokryta byla hnědožlutou, rozplizlou, rozdupanou travou, a staré štěpy mrtvě, bez hnutí rozpínaly nad ní kostry snětí a větviček; každá hnědá houba, místa zlatého i plesnivého lišejníku byla na nich patrna, protože se žlutá zář západu plným proudem rozlévala zahradou.
Slunce bylo ukryto právě za chalupou, jež stála vzadu mezi zahradami a za níž se rozkládala rovinatá lada polí, v jejichž brázdách se bělaly a svítily zmrzlé stružky a kaluže.
Chalupa se okny dívala do levé zahrady a krčila se, jako by mezi stromy dobře neprozírala a zkoušela, kudy je viděti lépe. V čistém, křídovém průčelí pod šedivou prkennou lomenicí měla tři okna, dvě větší do světnice hospodářovy, jedno menší z výminku pantáty Bezouška. Nad střechou výminku se klonila stará, tlustá hruše, velmi košatá, a její snítky se plazily po mechu šindelů.
Na dvorku chalupy chodilo několik strakatých slepic a jedna z nich, široká, načechraná, černobílého peří, velké chocholaté hlavy, zašla si až na zásep; na hnojišti stál vysoký kohout, jemuž zlatětřpytný pláštík splýval od hlavy až na konec černého těla; stál vzpřímen, hrdlo maje vypjato, černozelený ohon pyšně vztyčen a zahnut, a každou chvilku kokrhal, ale chraplavě, jako by se teprve učil.
Na hřebeni střechy bukal volatý popeláč, a třpytná křídla jeho druhů se přes tu chvíli kmitla nad chalupou, nade dvorkem, nad zahradami.
Pantáta Bezoušek chodě krok co krok, fejfčil z krátké dřevěnky. Byl malý, ale ramenáč, taková zámora zdravá. Černá očka, v jejichž koutcích byly celé vějířky vrásek, jen se mu pod dlouhým, prošedlým obočím kmitala; nad nízkým, rozbrázděným čelem seděla mu kulatá huňačka, posazená poněkud do týla, a kolem ní se ploužily husté, popelavé proudy vlasů. Bradu měl úzkou, trochu vyčouhlou, protože neměl zubů, a bledé, úzké rty mu zapadaly do úst; kulatý nos, na konci začervenalý, čtverácky seděl na zardělých tvářích, plných drobných vrásek.
Na sobě měl nedělní vlněnou kazajku, v jejíž tmavé půdě se rděly drobné kvítky, a pod krkem visely červené šňůrky se třapci, aby se mohla podvázati; vesta mu sahala až ke krku a byly na ní dvě řady lesklých knoflíků. Soukenné kalhoty měl nataženy přes boty, jejichž vysoké holínky byly v nich velmi patrny.
Chodil doširoka a trochu se klátil zleva napravo. Chvílemi se zastavoval, dřevěnku podržel stranou a prohlížel si stromy a chalupu; i do polí se zadíval. Zašel si až k bráně, opřel se o její trámec a zíral na náves, již přerývalo hluboké koryto potoka, lemované šedokorými topoly, a na jejíž druhé straně stály zas chalupy a baráky malých oken, sehnutých, omšených střech.
Za chalupami se šířily rovné lány, dělené rovnoběžnými, zelenými mezemi, a v pozadí, na vypjatém věnci strání, se roztáhl černý les, za nímž se zdvíhala šedá, rozlehlá hora Zvičina; její svatojanský kostelík byl při žluti západu dosti dobře patrný.
"Ááá, kmotr se chystá - chystá," zazvučelo vpravo z návsi, a suchý mužský, mající levé oko převázané černou páskou, tělo opásané modrou, vyrudlou zástěrou, hnal se k bráně.
"Dej Pánbůh dobrej večír," pozdravil mírnějším hlasem a sundav placatou čepici s rozlámaným, napolo utrženým štítkem, rukávem si přejížděl čelo.
"Dej to Pánbůh," suše odvětil pantáta a zahuliv, stranou mžikl na příchozího.
"Já myslil, že se přece nepustíte!"
"Už poručeno Bohu," zašeplal pantáta a krátce bafnuv, opět pohleděl na hosta.
To byl zedník Kocián, jenž se na jaře vydával do hor na stavby a v zimě se doma jen tak klátil.
"I jenom žádný strach, Praha je Praha," kázal Kocián a sáhnuv si na prsou pod zástěru, vyndal dýmku s porculánovou umazanou hlavičkou, profoukal ji a nacpával.
"Člověk není jako vrba," prohodil vejměník a klidně se zahleděl k obloze, po níž od západu pluly šedobílé kusy oblaků.
"No není, není, ale zvykne taky - já bych mohl povídat! Když jdu zjara mezi ty Němce, všecko mi tuhle v prsou kloktá, ale za tejden jsem tam jako doma."
A Kocián zapáliv si, usedl na omšenou kládu vedle plotu a rychle kouřil. Bezoušek klidně, pomalu dýmaje, neodpovídal.
"To už tam vždycky na mne čekají, a dokud nepřijdu, polír pořád jenom obchází a říká: 'Kdypak nám už přijde Kocián, letos nějak dlouho nejde!' Ale jak přijdu, už si pohvizduje, protože je bez starosti, ví, že se může spolehnout."
Vtom umlkl, protože se z návsi ozval chechtot a po něm slova suchým mužským hláskem: "Že se to zas Kocián chlubí. Vždyť jsem to věděl, na čtvrt hodiny ho poznám!"
To přicházel Dejnožka, vozka z městecké továrny, drobný, kostnatý knot, maličké hlavy, jejíž brada se pod bezzubými ústy stále třásla. Byl bos a na sobě měl jen hrubou plátěnku a štruksky, tuze spravované, spoutané řemenem. Doběhnuv, sedl si na kládě vedle zedníka.
Kocián bafal, bafal, a když nehořelo, zvolna si zapaloval.
"I tak jsme se tuhle s kmotrem dostali do řeči," začal teprve, když se mu z dýmky vyhulily husté bílé oblaky, "že přec do té Prahy pojede."
"I Bože, když tam člověk má takového syna, proč by nejel, proč? Jel bych taky hned!" tence odpovídal Dejnožka.
"A snad tam nemáš dceru! Ať tě pozve!" tváře se velmi vážně, kázal Kocián.
"I copak je o pozvání, ale to stojí fukaly! Přišel jsem vás, kmotře, prosit," obrátiv se k Bezouškovi, spustil mírně, "když už tak do Prahy jedete, abyste se taky podíval k naší Málce."
Upřímná prosba zněla z těch slov a také Dejnožkův pohled byl velmi měkký.
"I podívám, proč bych nepodíval, jenom jestli to najdu," ochotně přisvědčoval pantáta.
"Snad se doptáte, zůstává v Haštalské ulici, on se jmenuje Balabán a mají tam šenk," stejně měkce pokračoval Dejnožka.
"Tak Balabán - v Haštalské ulici - Balabán," bafaje, pokyvoval pantáta, "potom si to doma zapíšu, abych nezapomněl."
"Už nám kolik časů nepsali, tak ani nevíme, co dělají, a přec bych taky rád věděl, jak se vlastně mají. Loňského roku, když tam tetka Rasoška šla na pout, prosil jsem ji, aby se stavila, ale nestavila se, nemohla to prej nalézt," zvolna, tesklivě vypravoval Dejnožka.
"No, musí to bejt město, jen podle toho, co člověk slyší! Budete mít podívánku, kmotře," kázal Kocián.
"I jakápak pro mne podívánka," zabručel Bezoušek.
"To si myslíte, protože jste nikde nebyl! No, já Prahu taky neviděl, třebaže jsem už kus světa zvroubil, ale neříkám, že se tam ještě nepodívám; práce tam je a šikovné lidi hledají. Co jen se o tom mostě naslejchám, kostelů je tam prej hrůza, a ten svatojanský oltář ze samého stříbra kdepak uvidíte? A potom to divadlo - copak se tam lidé málo najezdili?"
Dejnožka s Bezouškem si té řeči zpočátku tuze nevšímali, ale když Kocián spouštěl ohnivěji, poslouchali přece.
"Potom ty hodiny od slepého mládence - kraj světa jděte a nenajdete druhých!" pokračoval Kocián. "Náš polír tam jezdívá kolikrát do roka a vždycky, když se vrátí, říkává: 'Lidičky, tahle Praha je přec jenom město, tam člověk vidí práci!'"
"Naše Málka taky o tom psávala, a jak jsem vyrozumíval, musí to bejt převeselé město," přidával Dejnožka.
"Inu, inu," povzdechl si Bezoušek, "všecko to může být pravda, ale když už s člověkem začíná zima rozprávět, přejdou chuti na toulky. No má nebožka tam taky byla; když se Józa měl ženit, tuze nás na svatbu nutil, tak jsem matku vypravil."
"A pobudete, pobudete?" úlisně ptal se Dejnožka.
"Snad - trochu," a pantáta pokrčil rameny.
Dejnožka rychle vstal.
"Tak prosím vás, kmotříčku, nezapomeňte - Balabánovi v Haštalské ulici, mají šenk; že je všecky nastokrát a z celého srdce pozdravujeme, aby jim dal Pánbůh zdraví a všecko dobré, a kdyby se k nám chtěli podívat, že bysme je tuze rádi viděli," měkce vzkazoval a oči se mu při tom leskly.
"Nestarejte se, nestarejte," sliboval Bezoušek.
"Holka měla štěstí, že se z pouhopouhé služby tak vdala - prosím vás, šenk v takovém městě! Počítám, že oni se k nám sotvakdy vydají. Málka ví, v jaké jsme tady nuzotě, ale že bysme poslední nesnesli, to snesli! Tak abysme aspoň věděli, co a jak s ní je. A Pánbůh vám dej zdraví, abyste se tam měl hodně dobře, abyste té Prahy vesele užil, a zase se nám šťastně vraťte!" tiskna pantátovi ruku, loučil se Dejnožka.
"Dej to Pánbůh, taky vám přeju všecko dobré, a v té Haštalské ulici se stavím," srdečně opětoval Bezoušek.
"Buďte tak dobrý! A vašemu panu doktorovi a všem jeho přináležejícím taky pěkné pozdravení. Inu, můžete mít radost - takového syna - a tak se hlásí -" a pokyvuje hlavou, skrčen, ostré lopatky maje vysedlé, Dejnožka přes náves volně odcházel.
Západ vybledl, stíny topolů se temněly již jen mdle, a Zvičina se vzdalovala v prvém šeru.
"A já abych taky šel zas o dům dál," vstávaje, bručel Kocián, "ale - tuhle se svezu s Hejhalem."
Od dola po silnici pomalu kráčel velký, silný staroch, vlasů úplně bílých; přes levačku si nesl huňatý kožich a v pravici měl silnou hůl; na staré hlavě byla naražena beranice s podvázanýma ušima, na těle oblečen tmavomodrý kabát šosatý, sahající až k holínkám. Byl to Hejhal, dlouholetý tovární hlídač. Zabočil také ze silnice a zamířil k bráně.
"Tak se na nějaký čásek loučíte, pantáto?" povídal hlubokým, jednotvárným hlasem.
"Ba loučím, brachu!" přisvědčil dědeček.
"No, nějak bude - takové loučení stojí za to, leckdo by se rád tak loučil. Šťastnou cestu a dobrý návrat, buďte hezky zdráv!" A starý Hejhal podal Bezouškovi velkou, těžkou ruku.
Kocián při tom všem stál jako zařezán, nepamatovalť, že by byl kdy Hejhala slyšel tolik najednou mluvit.
"Strejče, svezu se s vámi," pravil teprve, když hlídač odcházel; ale ten mu neodpověděl.
Pantáta Bezoušek hleděl za nima, dokud nezmizeli. Loučení starého nemluvy ho tuze potěšilo. Rozhlédnuv se ještě návsí, zvolna se vracel k chalupě. Na sněti staré jabloně se čepýřili a skotačili vrabci, ale kohout se slepicemi odešli již nad dřevník, kde v podstřeší měli svůj hřád.
Hospodyně Halouzková, pantáty Bezouška dcera, v krátké modračce, v košili u krku sdrhnuté, bosa běžela do chléva. Vidouc otce, zastavila se a pravila: "Mně se zdá, že se s vámi loučil ten krákora Kocián?"
"Loučil - člověk ho nejraději poslouchá, když mlčí; taky Dejnožka přišel, abych mu pozdravoval dceru, ba i starý Hejhal se stavil dát s Pánembohem!" A pantáta se usmál.
"Povídala mi včera kmotra Kabelačka, že Hejhalka zas dělala starému zle," vyprávěla hospodyně.
"Kdyby mu, dobráku starému, dala pokoj!"
"Jsou na něj s mladými tři a pořád ryjou, aby jim ten barák pustil. - Už jsem vám to do truhličky všecko složila, jak jste si řekl, podíváme se večer, jestli jsem na něco nezapomněla; Váša klec se stehlíkem obšil, aby se nějak nenachladil," švitořila.
"Tak zatím pěkně děkuju."
Hospodyně přikývnuvši, chvátala do chléva, pantáta se loudal dvorkem k stodole. Přehlédnuv celé stavení, zašel na pastvinku za stodolou a rozhlížel se po nebi. Bylo tmavěmodré, jen sem tam plovaly bělavé oblaky. Nad výšinkou se v západní obloze, jež měla dosud žlutěbílý nádech, třpytila jiskrná hvězda. Jak od západu jemně, ale chladně válo, bylo až sem slyšeti temný hukot telegrafních drátů, jež se pjaly nad tratí, běžící poli k nádraží.
Po mezi, rovně k chalupám, loudal se vytáhlý, ohnutý občan; dlouhé ruce měl vzadu složeny, pangrotku z čela.
Pantáta Bezoušek stále volně pokuřuje, obcházel rodné stavení; zastavoval se, obhlížel, pozoroval. U stodoly zkoušel, jsou-li zadní vrata dobře zastrčena, u chléva urovnával slámu, jíž byla stěna obložena, zašel si i nad sklípek a zkoumal, je-li otvor, jímž se na podzim sypaly brambory, dobře ucpán. Přitom se přes tu chvíli ohlédl k polím, zda osamělý chodec dochází. Konečně vida, že je blízko, šel mu naproti.
Byl to soused, také vejměník, Kabelák.
"Dobrej večír," pozdravoval, rukama nepohnuv, "chystáš se, chystáš?"
"Chystám, ale je mi, brachu, krušno," trpce se usmívaje, odpověděl Bezoušek.
"Nono, nejedeš kraj světa, navěky, a máš tam své," napomínal ho Kabelák, hladě si husté šediny, sčesané na skráň.
"Je to platno, když jsou všecky kořeny tady; kdyby byla nebožka živa, snad bych jel veseleji," zastýskal Bezoušek.
"Jdi! Dokud byla živa, nejel jsi taky; to ona byla, dej jí Pánbůh nebe, větší hrdina," smál se Kabelák.
"To je pravda, byla; kolikrát mě tam posílala, ale to mě znáš. Krom toho Józa neb ona každý rok přijeli a potěšili jsme se. Věř mi, kdyby byli tolik neprosili, a řeknu, kdyby nebyli zrovna vyčítali, že jsem otec a nevím ani pořádně, jak je syn usazen, že ani ty jejich děti neznám, a kdybych je přec, než umřu, nechtěl vidět, nevím, nevím, jestli bych se byl už vypravil," starostlivě vypravoval Bezoušek.
"I vždyť nejdeš na smrt!"
"Povídám - po vůli boží! Budeš, hochu, ráno chodit do kostela sám! Ale to ti povídám, ať se mi u mé nebožky pokaždé stavíš, když já ji tu tak nechávám," a pantáta Bezoušek rychle pohyboval zapadlými ústy i tvářemi, aby potlačil slzy, jichž cítil plné hrdlo.
"To buď bez starosti a nebuď dětina, toť jako by ti bylo deset roků a chtěli tě odvézt do Němec."
"A to ti taky povídám, pár řádků ať mi napíšeš; hezky si to přines k nám, a Váša ti ten atres naškrábne."
"Napíšu, a dá Pánbůh, že za pár časů budeme zas šťastně do kostela běhat spolu."
"Tak, tak, to by snad už bylo všecko! Taky k nám sem někdy zajdi, a co by bylo potřeba, poraď, to víš, mladí vždycky bývají trochu halabala."
"Podívám se, ač toho nebude potřeba, umějí všecko po vás dávno nazpamět."
"Tak už tě tady Pánbůh opatruj a všecky vaše - a kdybysme se ráno neměli vidět, buď s Pánembohem!"
"I uvidíme, toť víš, že uvidíme - dej ti Pánbůh dobrou noc!" A staroši si stiskli ruce.
Kabelák složiv opět dlouhé ruce na kříži, ohnut, zvolna kráčel k svému. Pantáta Bezoušek nehnutě hleděl za ním, dokud nezmizel ve tmě.
Na tmavé hluboké obloze se třepetaly drobné hvězdy a od západu mrazivě fičelo.
Když pantáta klusal do chalupy, na hřádě se zachruly a zakvokaly slepice, pod střechou zhluboka zabukali holubi, a zas bylo ticho.
Zastavil se, pohleděl k holubníku, k obloze, po dvorku až na zahradu - a vešel do tmavé síně...
Hospodářova světnice byla osvětlena žlutavou září malé petrolejovky, stojící na velkém dubovém stole těžkých, zkřížených noh. Kolem lampy bylo žlutavého světla dosti, ale v rozích světnice se tměly stíny, jež se natahovaly i na trámový kropený strop.
Hospodář Václav Halouzka seděl u dlouhé hrany stolu; byl po večeři a zajídal chlebem. Děti, jedenáctiletá Anina a devítiletý Váša, klučík modrooký a bělohlavý, ze dna mísy dojídali svařené mléko a potýkali se lžicemi, že jen to břinčelo. Šestiletá Mančinka již chrůpala na maminčině posteli, stojící u stěny naproti stolu; obě válečkovité paže měla rozloženy za hlavou, a po světnici se vlnil klidný její dech. Hospodyně stojíc před lavičkou u velkých černých kamen kachlových, domývala několik hliněných hrnků.
"Pojďte, pojďte, tatínku," volala, když se těžké, jednodílné dveře otvíraly a pantáta vcházel, "aby vám mléko nadobro nevystydlo."
"I nemám ani hladu," odpověděl a huňačku hodil na červenou lavici podél stěny.
Tiše se pomodliv, dal se do jídla. Váša položiv lžíci, opřel si hlavu o dlaně a upjatě se zadíval na dědečka. Anina odnesla mísu ke kamnům, vlezla si opět za stůl a také z dědečka očí nespustila.
"Dědečku, přivezete mi něco?" spustil Váša.
"I to víš, že přivezu, ale dáš mi pozor na holuby," mutlaje odpověděl dědouš.
"A co - čepici?"
"Tak třeba čepici."
"Ale s červeným pírkem, dědečku," nakazoval Váša.
"A mně, dědečku, knížky - přivezete?" přidávala Anina.
"Přivezu, přivezu, budu na to pamatovat."
"Jen vy si poroučejte," ozval se otec, "nic jim, pantáto, nevozte, nedělá to dobrotu!"
"To by bylo, abych jel do Prahy a nic dětem nepřivezl! A copak Mančince - snad šátek, ne?"
"Nedělejte si, tatínku, zbytečné outraty," napomínala hospodyně.
"I mlč, holka, když jsi byla jako oni, taky jsi ráda brala. Když jsem býval na jarmarce, běhali jste na kus cesty a křičeli: 'Copak nám nesete, tatínku?'" -
Když pantáta řekl "Zaplať Pánbůh!" a položil lžíci, odžejbroval se od stolu pohledět do staré, malované truhličky.
"Ani to nebudu rozhrabovat, když jsi to tak hezky urovnala," povídal. "Ty bačkory tam jsou?"
"Jsou, tuhle dole v rohu."
"Modlicí knížky moje i maminčiny?"
"Taky."
"Druhé boty, všední kalhoty a vesta - břitva, štětička -"
"Všecko, všecko."
"I tak jaképak starosti, vždyť na mou pravdu nejedu za moře do té Ameriky, ale jenom do Prahy, ne?" A dědeček se hlasitě zasmál. Ale všichni cítili, že ten smích nezní jako jindy.

***