Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

5. kapitola

Ráno farář vycházel již s novým kaplanem; sám byl opět skrčen v kožich, ale Voříšek šel jen v klerice.
"Pane bratře, kabát, kabát!? prve mu hrozil farář, ale kaplan se jen smál, že jeho, Krkonošáka, zima tak hned neproleze.
Od školy přichvátal Pondělíček a farář oba pány seznámil.
Bylo stále ještě nevlídno, jako když páter Letošník odjížděl, jenomže se popelavá obloha snížila a choulala se nad samými lesy. Bylo z ní cítiti mrazivé vlhko. Kaplan rozhlížeje se, na ústech měl zas ten potměšilý úsměv a pravil: "Řekne se hora a hora! Tohle jsou kopečky proti těm u nás, ale ty naše jsou veselejší!"
"Bude se vám stýskat, viďte, pane bratře ?" rychle se ptal farář.
"I snad nebude!" krátce odvětil.
Tu ze silnice utíkala do kopečka mastná Ančka; oděna byla, jako když vyprovázela Letošníka, jenom střevíce měla na zmodralých nohou na boso.
Farář vida ji, smál se: "I hleďme, Ančka - tak zas do božího kostelíčka?"
Ančka políbila ruce a zůstala jako bez dechu.
"No, dobře, dobře, tak se hezky pomodli!" Pohladiv ji srdečně po hlavě, ptal se: "A co Anička pořád dělá, co?"
Zasmála se vysokým, vyšeptalým hláskem: "Pánbůh rač pozdravit, jemnostpane, tak pořád pomalu chovám a kolíbám!" Poslední slovo tahavě zazpívala.
"Pořád! Ty děti budou mít co oplácet - a jsou u vás zdrávi?"
"Všichni běhají, zaplať Pánbůh, jen to nejmenší teprva leze," odpovídala, zůstávajíc pozadu, aby neobtěžovala.
Šoulala se za nimi zvolna, ale rozradostněných očí z nich nespustila.
"Také život, pane bratře," upozorňoval farář, "a záslužnější než tak mnohý jiný. Chuděra je, takový přívěsek v živnosti, ale hromadu dětí vychovala - bratry a sestry vlastní, potom bratrovy děti a teď už i vnuky. Bůh zná všecky skutky její!"
"Kolik jí asi je?" zeptal se kaplan.
"Sedmdesát bude - teď už je dávno a dávno pořád stejná, takže se mi zdává, že ji jinou ani nepamatuju. Ukáže se málokdy - teď dvakrát za sebou - Letošníka vyprovodila a dnes jistě přiběhla až tamhle z Hrozdějova, aby viděla nového pana pátera. A pořád jenom kolíbá!" farář sám se dal do tichého, měkkého smíchu.
Kaplan se obrátil. Ančka právě stála a upřeně se dívala za kněžími; setkavši se s kaplanovýma očima, ulekána sklopila hlavu.
U hřbitovních vrat čekali všichni "všední" návštěvníci kostela: starý Vondráček, tkadlec Mrkvička, švec Kubla, Markalouska, Kousalka a vzadu se upejpavě kroutila Teklička.
Když kněží s Pondělíčkem docházeli, lidičky se hrnuli políbit ruce a farář je kaplanovi jmenoval.
Ploužili se potom do chrámku, řídící za nimi na kruchtu, kněží ještě prohlíželi hřbitůvek.
"Ten švec Kubla, pane bratře, býval do nedávná velký nespokojenec," vypravoval přitom farář. "Pořád jen huboval na nepořádek ve světě, na nerovnost lidskou a že pořádného řemeslníka nikdo nepodporuje; ale přitom nic nedělal, v řemesle se nesnažil, zákazníkům slova nedržel - jen kázal. Šlo to s ním oupadem s kopce, barák musel prodat a už se zle chytal skleničky. Žena chodila dělat po chalupách, ale z toho, co vydělala, sama neužila groše, jen že se tak mezi lidmi najedla. A strejc jen nadával - i nás měl zle na mušce. V Skalsku někde něco chytil a potom v hospodě kázával: ,Kněžím a kantorům, lidičky, nevěřte, ti vám lžou - - a proč by nelhali, když z toho mají živobytí!' Do kostela nepáchl a vyhnul se nám na deset kroků!"
"Také takové znám," kýval kaplan, "v kraji jsme jich měli dost; hodně čtli, a to všelico, museli jsme s nimi leckdy bojovat!"
Farář zakýval rukou a řekl mírně: "To tady není potřeba - u Kubly byl to hlavně hněv, že býval tady kolem první řemeslník a že to s ním kleslo. Cítil sice, že byl sám hodně vinen, ale zapíral si to. Tady není třeba boje, ale útrpnosti, lásky. Já zvlášť už nepatřím k těm, kteří bojují, ale kteří milují! Poslouchejte dál: Stalo se, že se Kublovi vrátili ze světa syn a dcera. Ty dvě děti zas koupily rodný barák a začaly se živit. Syn také ševcuje a dcera je švadlena; přinesli si pár zašetřených grošů, něco dovedou a jde jim to výborně.
Ovšem, rozumějme, co je výborně v Studenci a v okolí. Ale to nic - jiná věc dojímá: Ty dvě děti užily lásky rodičů na tom světě malinko; hned za mlada, sotvaže ze školy vyšly, musely do světa mezi cizí lidi - bylť on táta necita, sobec. Teď však, když se vrátily, řekly tatíkovi a mámě:,Rodičové naši, vy si teď musíte odpočinout, teď jsme tu my - a proto jsme přišly!' Ale nejen k matce, nýbrž i k tatíkovi byly samá láska. Od práce je zrovna honí a laskají se s nimi. A vidíte, pane bratře, jen ta dětinná láska to byla, jež tatíka změnila! Radost měl a styděl se. Teď pomáhá synovi - nedá si bránit - a v prázdné chvíli leží v bibli. Ovšem, je patrně povaha, která zabíhá z jednoho kraje až zas na druhý. Rozumář je - každou chvíli přiběhne, knihu v ruce, kroutí hlavou a říká: Jakpak, jemnostpane, tomuhle místu rozumět?' Sedneme vedle sebe, vykládáme a rozbíráme světa běh. Teď jsem jeho - ale ne vlastním přičiněním, ač jsem se mu dost navzkazoval - ale dětská láska toho dovedla!"
A kývaje starou hlavou, zamířil ke dveřím...
Když po mši seděli ve faře u snídaně, farář zajídaje dopitou kávu osolenou bandorou, zvolna zahovořil: "Pane bratře, jakpak to uděláme se školami? Já jsem dosud chodil jen do zdejší, pan páter i v zimě běhal dvakrát týdně do Hrozdějova a z něho do Rudné a dvakrát do Hluboké. Bude to zas tak dobře?" a úlisně se podíval kaplanovi do očí.
"I bude, bude," odpověděl kaplan, a postaviv dopitý hrneček, ruce strčil do kapes kyrysku, a loudaje se po pokoji, bystře si prohlížel všechen nábytek.
Faráře ta odpověď rozchvěla - cítil z ní nevrlost.
"Víte, příteli, do vesnic je už se mnou těžko," začal vysvětlovat!.
"Ano - ovšem - to se rozumí," opět tak úsečně odpovídal kaplan a ohnuv se prohlížel nohy psacího stolu.
Kalousovi bylo trapno; slyšel sice, že kaplan přisvědčuje, ale soudil, že si v duchu říká: Jen nakládej, takoví jste všickni. - Vzpomněl si na kaplanova slova o faráři chvaletickém.
"Jsou to kusy cesty, pane bratře, já vím, ale běhat už nemohu, jedenáctky neslouží, a jezdit -" Kaplan bruče si, přisvědčoval, ale přitom stále prohlížel nábytek. Potom místo odpovědi, na niž farář toužebně čekal, řekl: "Musím poprosit paní Kristinku, aby mi ukázala hospodářství!" a odešel do kuchyně.
Farář zůstal všecek skleslý. Ruce maje sepjaty v klíně, přemýšlel.
"Vida, vida, já to čekal," říkal si. "Zdá se dobrák - o to nic - ale valné chuti k tolika cestám nemá. Ovšem - kdo by se divil! Ale co je dělat ? Abych snad sám do Hrozdějova nebo do Rudné - - Kdyby to bylo jen někdy - jednou za čas - ale až přijdou ty činěnice! Kvíčalky by tu byly hned - a snad dokonce ta... (tu se z myšlenek smutně usmál). To by arciť bylo nejlépe - opravdu! - A to byla řeč jen o školách - teď ještě zaopatřovat, pohřby! Bože, Bože!
Je to marno - marno - je nejvyšší, svrchovaný čas, abych se uhnul... "
Když Kristinka po hodné chvíli přiběhla, bedlivě jí hleděl vstříc.
Vesele kývala a hned vyprávěla: "Všecko prolezl, stodolu, chlév, dřevník, na dvoře prohlížel a říkal jen: Je to v horách!' V chlévě se mne ptal, co hodláme s tím telátkem. Povídala jsem, že je prodáme. A co prý za takové dostáváme. Když jsem mu řekla, že šest sedm zlatých, dal se do smíchu, že umíme pěkně prodávat, a abych mu řekla, až řezníci přijdou. Brouk na něj ze začátku vrčel, ale potom se hned skamarádili."
Farář to poslouchal zasmušen; když domluvila, vypravoval o svém hovoru s kaplanem. Ke konci div neplakal - -
"I to on, Toníčku, nemyslil tak zle - je už takový, jenom nenaříkej, vždyť snad má srdce v těle - a je to přec povinnost!" konejšila.
"Je - je - ale budou mrzutosti - -"
Když Pondělíček po škole přiběhl "na skok" do fary, poznal hned, že stařec je opět bolně naladěn.
"Copak se zas stalo?" ptal se s podivem.
"Nic - to jen tak -" rychle odpovídal farář, ale jen se přitom chvěl.
"Vždyť to přece vidím -"
Kalous rozkýval hlavičku. "Smutek života, miláčku, marnost nad marnost, trampoty se starým člověkem!" a počal vypravovati, co kaplan říkal, když slyšel o školách.
"Tak zle snad nebude," usmíval se Pondělíček, "jen strpení -"
"Bojím se té zimy, hochu, ani nevíte, jak se jí bojím!" -
V poledne a večer se páter Voříšek u faráře nezdržel, říkal, že má to haraburdí ještě tuze v nepořádku, a odcházel do kaplanky.
Třetího či čtvrtého dne přišel k obědu, nesa v jedné ruce hliněný hrnek, v druhé notný štětec, pod paží kus dřeva.
Farář se naň díval udiven.
"Copak to nesete, pane bratře, co?"
"Hrnek s klihem," odvětil kaplan a přes brejle se podíval na kmeta.
"Ale - co se stalo?"
"I viděl jsem, jemnostpane, že je tu potřeba ledajaké správky. To je na mne mor! Musím to přivést do pořádku!" a hned se sklonil k nohám psacího stolu.
"Ale, ale - načpak to, u mne něco spravovat, škoda práce!" trpce řekl farář.
Kaplan však kutil dál. "Já jsem už, jemnostpane, takový, nic rozlámaného nemohu vidět. A tady na faře je toho všude notně!" pravil, a stranou hledě na faráře, potměšilý úsměv měl kolem úst.
"I to věřím - my nespravovali - kdopak ví, kolik dní tu ještě pobudu!" odpovídal farář, ale kolem srdce mu bylo tepleji. Srozumíval, co kaplan ondy po pokoji prohlížel.
"To nic, všecko se pospraví: zámky, hospodářské náčiní, žebřinka v chlévě - všecko! Jenomže musí jít jedno po druhém, když zbude chvilka po školách," přitiskuje kus řezby, úryvkovitě bručel kaplan.
"Byl jste, pane bratře, viďte -" rychle se ptal farář.
"Byl - v Hrozdějově - teď už to půjde pořádně!"
"A jak bylo - jak? Jen s pravdou ven, to je moje!"
"Krásně - znamenitě!" zavelebil kaplan. "Roztomile se mi běželo - ach, to já rád. Na to se těším, jak se lesy proběhám!"
"Ale to nebude pořád jako teď - přijdou chumelice, foukanice-"
"Taky se jich nebojím, vždyť jsem Krkonošák, beztoho se mi v kraji stejskalo!"
"Ale přijdou také pohřby, cesty k nemocným - a často bývá boží dopuštění -"
"To nic! Pomyslím si: Jen do toho! a už běžím!"
Farář vylézal od stolu. Přišourav se ke kaplanovi, ruku mu položil na rámě a měkce šeplal: "Odpusťte, bratříčku, odpusťte -"
Kristinka právě vystrčila hlavu z kuchyně a s podivem hleděla, co se děje.
Kaplan se starci zadíval do oček; nerozuměl, myslil, že nějaké dětinství -
"Víte, ondy jsem se domníval, že se na mne hněváte, že si jako beru jen tu zdejší školu a vy že musíte do všech vesnic -" Kaplan povstal.
"Ale, ale, jemnostpane, jaképak jsou to nápady - snad jsem trochu bručel - a snad že jsem huboval na chvaletického, ale tam to bylo jináč - já jsem člověk od rány, ale tento -- to ne, to ne!"
Farář mu svíral ruku.
"Pánbůh vám to zaplať venkoncem!" pravil srdečně a v bačkorách se zas šoural za stůl.
Paní Kristinka usmívajíc se, hlavu stáhla zpátky a potom veseleji dovářela.
Když po chvilce přinášela oběd, kaplan na ni volal: "Dnes, paní Kristinko, obědu mnoho neudělám -"
"Uzené s čočičkou nerad?" ptala se polekána. "Že jsem já se nezeptala!"
"Já všecko rád, ale už jsem jednou jedl!"
Teď teprv zůstala jako oukropek. "Nesu snad tuze pozdě - velebný pán měl hlad - to já podruhé -"
Kaplan nepokojně mykal rukou.
"Paní Kristinko, jaké si to stále děláte starosti? Vždyť se mnou jednáte, jako bych byl z marcipánu. Takové chystání, strojení, služba na službu - bázeň! - Vždyť nejsem ze zámku, ale z chalupy! Žádnou starost! V Hrozdějově jsem byl a musel jsem pojíst s kantorem. To je Robinson na pustém ostrově! Sám si kuchtí - musel jsem se smát, když mi ukazoval jarmaru. Mouku tam má, krupky, rýži, koření, sůl, salám, uzené, čočku, hrách, mrkev - celé zásoby!"
"To má ze Skalska," živě pronesla hospodyně, "v kapsách si to prej nosí."
Kaplan přisvědčil. "Takovou polévku uvařil a krupkami zavařil, že po té mé procházce jela znamenitě, a maso s knedlíkem - i s omáčkou okurkovou!" a kaplan se smál z plna hrdla.
"Je chuďas svoboden, a kdo by mu tam uvařil?"
"Povídám mu: 'A jak to děláte, jste-li dopoledne ve škole?' - Ráno prý maso ovaří a v poledne dovaří, jenomže v takových dnech má k němu jen bandory, na knedlíky není kdy. Má k tomu vaření modrou zástěru a točí se kolem kamen jako kuchařka."
"Je na pohled bublák zamračený, ale dobrák pilný a pracovitý," vmísil se farář.
"To jsem viděl - kamení sbírá, broučky, motejlíky - všelijaké žížaly, byliny, mechy, zeměplazy a skládá to pro školu i do svých sbírek. Povídal mi: 'Už to sbírám kolik roků - a snad tu naposledy sám omechovatím!'" hlučně vypravoval kaplan.
Farář radostně přisvědčoval: "Má zajímavé věci - vzácné exempláře - a pěkně to tu zná. Museu i Fricovi posílá a do Vesmíru píše. Krásně jsme si spolu povídávali!" velebil farář a při té vzpomínce očka mu jen kmitala a z tváří svítila blaženost.
"Věřím," kýval kaplan, "já se taky rád na sbírky podívám, ale abych to sám chytal - to ne!"
"Náš Pondělíček je také pilný člověk - pro školu jen žije! To jsou požehnaní pracovníci zdejšího kraje, pane bratře - vždycky říkám: Bůh vám tu práci požehnej, miláčkové, jednou přec dojdete uznání, když ne jiného, aspoň zdejší lidé budou vzpomínat. Jeden ani druhý není ve velké lásce tam, kde by se tomu zvláště mělo rozumět," srdečně mluvil farář.
"To tak bývá," zabublal kaplan.
"Což, hrozdějovský je svoboden, ale Pondělíček má hromadu dětí, pro toho byla rána, když ho sem šoupli," vypravovala Kristinka.
"Z trestu?" rychle se zeptal kaplan.
"Tak skoro," farář zamyšlen přisvědčil.
Kaplan jen vrtěl hlavou.
"Pro něj to byla rána, ale pro naši obec štěstí," pokračoval farář. "Před ním tu byl nějaký Potápka, bývalý voják s kaprálskou náturou. Z nouze ho sem dali - sem do hor se nikomu tuze nechtělo. S Potápkou bylo živobytí! - Víte, pane bratře, zázraky člověk dělat nemůže, lidé a život se nedají jen tak změnit - ale aspoň několik jasných paprsků když se vrhne do jejich těžkého zápasu!"
"Pondělíčkovi byli dole v kraji, v Bystrém, na dobré škole," když se farář zamyslil, spustila zas Kristinka, "je to nedaleko města a těšili se, že děti budou moci z domu pěkně chodit do škol. Ale neštěstí jim sedlo na střechu!"
"Jednou se ho, pane bratře, zeptejte, poví vám to všecko sám - budete dojat, věřte - nemusí se za to stydět," opět řekl farář.
"A nemůže odtud?"
Farář pokrčil rameny a po chvilce pokračoval: "Abych vám, příteli, řekl - - nevím sám, jak bych ho pouštěl. Jsou naši a my jejich. Ale teď už jezte!"
"Aspoň trochu, aby se paní Kristinka nemrzela," na stařenku se pousmál kaplan. -
Záplava šedi, jež řadu dní zakrývala oblohu, počala se konečně sypati k zemi. Hustě chumelilo; padaly vločky veliké jako květy kopretin, takže na krok viděti nebylo. Zasypaly luhy, zasypaly lesy; střechy chalup byly jako pošity tlustou vrstvou vaty. Na řídkých stromech kolem stavení visely měkké chuchvalce, jež se po kouscích sesýpaly a rozpadaly jako hrsti peří.
Školská tetka Kuželka, vždycky nabalená, takže byla širší než delší, a kostelnice Vejpalková zrána musely proházeti hlubokou stezku k silnici a nahoru ke kostelu; ale odpoledne se začalo sypati nanovo.
Děti se prorývaly silnicí ke škole jako bachratí sněhuláci; ale jen se chechtaly. V poledne bývali na faře kromě Vejpalkových hochů i jiní drobní hosté a paní Kristinka se mezi nimi točila jako jedna z nich.
Po vsi bylo mrtvo; choditi se nechtělo, na sáně byl sníh příliš měkký, na vůz bylo ho zas mnoho. V těch dnech farář nahoru do kostela nemohl; teprve v neděli odsloužil svou mši svatou.
Když Vejpalka po kázání přiběhl do farské kuchyně, farář si ho zavolal a ptal se: "Tak co ty říkáš, Matěji?"
Farář kostelníkovi tykal, chodilť k němu Matěj dva roky do školy a nejednou od něho dostal "dvě recent" na ruku.
Kostelník se pohupoval a kroutil jako na perách; farářově otázce dobře porozuměl.
"Abych řekl božskou pravdu - v kázání to vzal dobře, ale víc jako učeně. Jináč - Pánbůh zachraň, abych haněl, všecko dobře. S lidmi hezky porozprávěl, to musím říct. Jenom - jenom - -"
Farář povznesl hlavu a dychtivě čekal. Když strejc nemluvě jen se kroutil, honem se ho tázal: "Co jenom - co?"
"Málo kadidla, jemnostpane, tuze málo!" Farář se usmál.
"Kdepak - když pan páter Letošník rozhoupal kadidelnici, ani svatého Petra a Pavla nahoře vidět nebylo; dnes jen tak trochu -" a kostelník na faráře se nedívaje, smutně si povrtíval hlavou.
"Ale to ti povídám, Matěji, co velebný pán bude chtít - " a farář vztyčil prst.
"Jemnostpane! Všecko navlas udělám, to račte věřit!"
"Tak je dobře, Matěji, tak je dobře!" Kostelník se zas odhoupal do kuchyně. Při obědě farář rozmlouvaje s kaplanem, ptal se na kostelníka. Kaplan chválil.
"Je chytrák," vypravoval stařec, "mívá nápady.
Jednou v postě mi povídal: 'Co mi, jemnostpane, napadlo, když se dnes zpívalo: Dej nám dobře živu býti a blaženě umříti, v nebi věčnou radost.' Povídá: 'Ve světa běhu je to tak: bohatí dávají důraz na to ,dej nám dobře živu býti', chudí zas zpívají blaženě umříti, v nebi věčnou radost."
"Má pravdu," smál se kaplan.
"Všecko vám, pane bratře, udělá, jenom hodně zakuřte kadidlem. To je jeho! Bude-li oltář bývat v kouři, Vejpalka za vás půjde do ohně!"
Odpoledne při požehnání kaplan nasypal kadidla tři lžičky a rozhoupal kadidelnici tak, že vystupovaly celé mraky a zahalovaly oltář. Kostelník kleče za duchovním, svítil radostí a v sakristii potom jenjen obskakoval.
Na hřbitově na kaplana čekala Teklička. Přišourala se po špičkách, pozdravila a začala zpívavě: "Ruku líbám! Já tady, velebný pane, konám ty pobožnosti: křížovou cestu, růženec, přede mší svatou a tak ty pouti vodím."
"Povídal mi jemnostpán," kývl kaplan.
"Povídal - to je dost!" podivila se ještě tím oulisným hláskem, ale kaplan na konci přece ucítil štiplavý zvuk.
"Proč?" ptal se úsečně.
"To je, velebný pane, těžko povídat!" mluvila se strojenou zkroušeností. "On na mne jemnostpán nedrží -" a ostře se zasmála, "snad se mu ty mé pobožnosti nelíbí, a já všecko tak ráda a sháním pořád krásnější. Teď abych ke všemu ve všem slavnějším popustila tomu Kublovi, ševci. Opravdu se divím, že to může být - takový to býval beznaboh. Přišla bych taky k velebnému pánovi na radu o nějakých nových knížkách -" a obrátila k němu své bledé oči.
"Promluvím o tom s jemnostpánem - spánembohem!" a odcházel. Šourala se za ním jako pokropena.
Když potom faráři o té setkané vypravoval, Kalous se jen usmíval.
"Ve velké lásce mne nemá, to je pravda," pravil, když kaplan dopověděl. "Je v ní mnoho pokrytství; muže má dobrého, tichého člověka, který se od rána do noci lopotí za stavem, ale ona mu pro samé sháňky a klepy sotva uvaří. Omámila ho tou 'boží službou', jak říká, a chuďas tkadlec má v ní svou pýchu. Pořád chtěla konat sbírky na šatečky kostelní Panence Marii; modré pořídila se žlutými květy, bílé se zelenými a ještě chtěla červené, zelené a také černé pro smutek, aby prý byly všecky barvy. Povídal jsem jí: 'Copak, osobo, myslíte, že Matka boží byla marná jako vy?' a zakázal jsem další sbírky. Proto mne nemá v lásce. Byla by nám už chtěla v kostele rozkazovat. Ale abych se na ni zlobil, to ne, já vždycky jen: Dobrořečte a nezlořečte!" -
Nad sněhovými spoustami se rozvály polední větry, přihnal se i drobný, crčivý, štiplavý dešť, a ve dvou dnech stály kolem Studence rybníky kalné vody. Byl plačtivý čas, šplouchanice; se střech, se stromů i s oken padaly hojné krůpěje. Bílé, řídké mráčky divě uháněly po obloze.
Stěny vesnických chalup skvěly se zas čerstvou zelení smrčí a jedlicí; uvnitř mezi okny se zelenal mech, na němž se pestřily papírové figurky, umělá kvítka a kytky jeřabin. Také ve faře měli mechu hezky vysoko a Kristinka jej též vyzdobila kytkami korálků krvavě červených. To měl farář rád.
Nenadále uhodil noční mráz, a všechen kraj zasvítil náledím. Mrzlo, jen to jiskřilo. Na stromech, s nichž ještě včera teklo, tvořily se delší a delší provazy šedivé, chundelaté jinovatky; celé koruny ovousatěly šedinami. Na plotech byly mdle lesklé, huňaté povlaky; parkosy zavlhlých, roztrhaných bylin propletlo jiní a stále ho přibývalo.
Když Vejpalka vedl jemnostpána přes silnici do školy, stařec šoupaje se, usmíval se: "Mně se zdá, Matěji, že si budu muset koupit želízka a bruslit - takhle to nejde!"
A Vejpalka chechtaje se, odpovídal: "Taky se mi tak zdá, jemnostpane!"
Kaplan se do Rudné pustil pěšky, ačkoli mu farář radil, aby cestu odložil; domů přišel až hodně po poledni, všecek usatoněn.
"Vidíte, pane bratře, co jsem vám říkal?" káral jej farář.
"Nic se nestalo, jemnostpane," smál se mladý, "nejhůř bylo, než jsem se dostal za ves, ale potom jsem se klouzal jako doma na rybníce. Jaktěživi jsme tam neměli tak dlouhé klouzačky - jenomže se to tady špatně rozbíhá. Několikráte jsem také měřil zemi, ale to nic - do Hluboké poběhnu zas!"
"Neběžte, bratříčku, neběžte - je to do kopce, dejte si radit; počkejte, až to trochu odvlhne, strejc vás potom doveze, teď by ani koníček nevylezl!" radil farář.
"Zato s kopce to, jemnostpane, půjde tím veseleji!" Farář vida, že si kaplan radit nedá, jen rameny krčil. Ráno po mši se Voříšek pustil do Hluboké; ale po dvou hodinách byl zpátky a broukal: "Není to možná - člověk má jako učarováno, krok vpřed, dva zpátky!"
"Vidíte, kdo měl pravdu?" povídal mu farář. "Vždyť jsem já tohle všecko také a důkladně zkusil - chlapík jsem byl zdravý a nelekl jsem se tak hned. Ale boží příroda řekla: Ne! a studenecký farář musel poslechnout a jechat zpátky. Páni učitelé již takové pády znají a nečekají nás, poučí sami." -
Kaplan Voříšek ani potom, když měl svůj příbytek v pořádku, u faráře dlouho nepobýval; po jídle brzy utíkal nahoru.
Když se tam paní Kristinka někdy šla podívat, hoří-li v kamnech, je-li dosti tepla, nebo něco uklidit a vrátila se dolů, bratr se jí ptával: "Prosím tě, co dělá?"
"Pořád něco řemesluje - vyřezává, sbíjí, lepí -"
Farář kroutil hlavou.
Jindy v podvečer se Kristinka smála: "Sedí u okna a kouří - celý večer tak sedí a kouří, čmoudu tam je, že by ho mohl krájet."
"Snad se mu teprve teď stýská ?"
"Taky jsem se ho ptala, ale řekl mi, že ne. Povídal: 'To je má radost! Sednu sám a sám, bafčím, dívám se ven, pokud je vidět, potom do tmy a vzpomínám domů, zas na ty naše hory!' Ptala jsem se ho, jestli tam ještě někoho má. Všecko prý jen vzdálené - ale že přec rád vzpomíná!"
Farář se zadumal.
V duchu se mu počal rozvírati širý rodný kraj s valy Chlumů na severu, s nadechnutým, jemným, modrošedým lemováním Železných hor daleko na jihu. Rozestřela se rovina, zestrakatělá poli a lučinami, mezi nimiž sedí veselé bílé Hořice a vesnice s vypjatými jasnými věžemi uprostřed. Sem tam se modrá kus lesa, jiskří zrcadelná hladina rybníka a zakrytý, zamračený Hradec se hlásí jen tmavými věžemi.
Zasmály se pěkné stráně Chlumů se žlutavými lomy, s jasnými vesnicemi kolem nich, s velkými sady kučeravých korun jabloňových a třešňových, s baňatou věží uprostřed vesnice, v stromech téměř ukryté, s rudostřechým, nevelkým zámkem, s barvínkovým věncem lesů po temeni vrchů.
Všecko jako nadýcháno, ale úsměvno, a nade vším ve výši čistá obloha jako sklo jasná.
Klidně to všecko před starcovou duší přeplulo a ztrácelo se v mlhách. Dlaní si přejev čelo, usmál se na sestru a vzdychl: "Taky bych se chtěl ještě podívat, jak je tam u nás."
"I to já si taky ráda vzpomenu," odpověděla radostně.
"Copak ty budeš moci - až já umru -"
"Ale Toníčku!" vydechla vyčítavě.
"Vždyť to jen tak povídám," odvětil veseleji, "dávno mám doma tady - kdepak teď už - jen mi to minutku napadlo, když jsi vypravovala, že pan páter vzpomíná. Musím se taky k němu podívat, abych přec viděl, co dělá!"
Byl by to již nejednou s chutí učinil, ale vždycky váhal. Myslil si: Pan páter je podle všeho rád sám, a tu se nesmí překážet. Každý člověk žije rád po svém...
Po ránu se vydal na schody.
Vyšourav se jen tak v kabátku a s beranicí na hlavě ke dveřím kaplanky, zaťukal, prostrčil hlavu dveřmi a ptal se: "Smím?" ale již se rozkuckal.
V pokoji bylo kouřem šedo.
"Jen račte dál, jemnostpane," vesele volal kaplan. Klečel právě u bedny a probíral se podivným zbožím.
Farář se skrčen vplížil do pokoje a spráskl ruce.
"Prosím vás, pane bratře, co to tu máte?? smál se udiven.
V bedně bylo plno drobných postaviček lidských a ovce, kravky, hříbata, domky, stromy.
Kaplan mlčky, stranou, potměšile faráře pozoroval. Čím déle se farář díval, tím více vrtěl hlavou: "Co to bude, prosím vás?"
"Nějaká taková mechanika, jemnostpane -"
"To jste všecko udělal sám?"
"Sám - už kolik let jsem na tom strouhal. Teď se ještě ledaco nabarví, postaví se to a na svátky to spustím."
"To bude tedy nějaký betlém, ne?"
"Bude - bude - všecko musí chodit a pracovat jako živé, pastýři, ovce, havíři, selky, tři králové - všecko jako na drátkách -" a kaplan měl v tváři veselo, jakého na něm farář ještě neviděl.
"Prosím vás, jak to provedete?" ptal se, kaplanovým veselím rozradován.
"Hodinovým strojem."
Farář se mu zadíval do očí, a vrtě hlavou, pravil pochlebně: "Inu, věřte mi, že se sám rád podívám!"
Když mu kaplan podal stoličku, usedl a počal se ve figurkách probírati; jak je bral jednu po druhé, ze všech stran si je prohlížel, stavěl je a očka se mu smála radostí.
"A kde to postavíte?"
"Před pokojem na chodbě - na stěně se to udělá," odpověděl kaplan a díval se po stěně, jako by tam již všecko šlo jako na drátkách.
"Za svých dětských let jsem takové mechaniky vídal doma v hospodě - časem s tím někdo přišel -" Tu se farář trošku zamyslil. V duchu se mu objevila začmoudlá nízká místnost a v ní na stěně divadlo: třpytné skaliny mezi zelení lesů; havíři, bušící kladivy do balvanů, a jiní s kolečky, odvážející po strmých stezkách vzácnou rudu... Na lavicích po šenkovně seděli vesničtí lidé, nejvíce děti, a rozjasněnýma, vyvalenýma očima hleděli na nevídaný svět.
Farář v duchu slyšel i rozvřískaný hlas chundelatého člověka, jenž to všecko vykládal: "To jsou nejslavnější hory, ze kterých se vyváží stříbrná ruda. Všecko to vidíme jako živé nad zemí i pod zemí - -" Lojové svíčky prskaly a mraky dýmu z kořenek vesnických strejců se válely nad divadlem...
"Tohle budou mít děti podívánku," vrátiv se ze vzpomínek zas k figurkám v bedně, nahlas velebil farář.
"Když jemnostpán dovolí -"
"Toť se rozumí, že dovolí - ale to vám nepřijdou jen děti, staří přiběhnou všichni; kdežpak oni něco takového uvidí. No, tohle bude mít kolatura podívanou!"
Přiběhl domů vesele a čiperně jako mladík; když Kristince vypravoval, co viděl, divila se: "Ale jdi, Toníčku, to jsem neviděla, to se musím podívat -"
Ještě když seděl na pohovce, chvíli se tomu smál a těšil se, jakou ty děti budou mít radost.
"Ani by si člověk nepomyslil, že je pan páter tak dětinský," smála se Kristinka.
"Dětinský?" odvětil jí, zvážněv. "To nic nedělá, holka, ať je to třeba dětinské, ale lidi tím potěší, takže budou na dlouhou dobu vzpomínat. A dobře je, když člověk má na světě něco kromě povinností, při čem si oddechne z obyčejných starostí. Každý nemůže mít knihy, hlavy nejsou stejné, někdo to, jiný ono, ale jen když je po práci něco, co těší, tak aspoň svět lidi neomrzí a neproklínají!"
"Budeš tam běhat, Toníčku?" ptala se rozveselena.
"To ne - u svého je každý rád sám a pak - mnoho kouře!"
"Snad by velebný pán nekouřil -"
"Nenene, holka, načpak v něčem překážet - - jsem rád, že to tak s námi chválabohu jde!"
Zastaviv se ráno na cestě do školy jako obyčejně u řídících v kuchyni na "šplecht" s paní řídící, nadšenými slovy vypravoval dětem, co velebný pán chystá.
Poslouchaly s udivenými zraky; jenom Váša sedě u stolu nad knihou, hleděl smutně, a když se ostatní jemnostpána nedočkavě vyptávaly, povídal: "A já to už neuvidím - "
"Uvidíš, Vašíčku, uvidíš, na svátky to musí jít, kdybych to měl sám spustit," konejšil ho stařec, a přistoupiv ke stolu, vzal hocha kolem krku a hladil jej po vlasech i na tvářích. -
Páter Voříšek na studenecké kolatuře po prvé zaopatřoval hlubockého starého hračkáře Pazderku. Syn, baráčník Pazderka, přiběhl za to prosit již po ranní, ale že byl Čejka v Skalsku, nemohl se pan páter hned vypravit.
Sněhu bylo mnoho, ale "otich"; k jedenácté hodině však začala věje.
Kaplan s Čejkovým povozem se hned po poledni do toho pustili a vrátili se teprve večer.
"Zkusili jste, viďte, pane bratře," ptal se farář a ustarán se díval kaplanovi do očí.
"Dost," zasmál se Voříšek, "na krok vidět nebylo, šlehalo do nás, jen to hvízdalo."
"Ale koníček nezabloudí -"
"Pane, dnes v lese zabloudil, ale nebylo divu. Jedeme, jedeme--nahoře v korunách jenjen skuhralo a praskalo, jako by se všecky větve lámaly, a šero bylo jako navečer. Ze strany to bodalo do tváře jako špendlíky. Strejc seděl klidně a potichu si prozpěvoval; valášek se hrabal závějemi zle zpocen, sotva ty krátké nohy vytahoval. Najednou pod sáněmi začalo vrzat a skřípat, a již se houpáme hned vlevo, hned vpravo - vždycky už jenjen vypadnout. Volal jsem, že bude snad dobře slézt, ale Čejka bručel, abych neměl starost. Jeli jsme dál - ale sáně stále nahoru dolů, vrzaly, zapadaly a ke všemu větve stromů byly nad námi stále níže, chuchvalce sněhu nám sypaly do očí a podrostu bylo pořád hustěji. Tu již Čejka také povídal: 'Zabloudili jsme - jedeme tuze nalevo, teď prosím vystoupit.' Poslechl jsem. Čejka se šimlíkem couval a já jsem se hrabal za ním. Byli jsme mezi samými balvany - jenomže já po nich neumím jako koníček - klouzal jsem s nich, zapadal hluboko, chytal jsem se za křoviny a lezl i po čtyřech. Dopadlo to šťastně; když jsme byli v aleji, strejc kroutil hlavou, jak jen se tohle mohlo stát, a na šimla křičel: Já nevím, nač jsi myslil, starý!" A kaplan se už smál z plna hrdla. "Potom už bylo dobře?"
"Dobře - ale ta Hluboká vypadala, od lesa jsme místo baráků viděli jen samé sněhové hromady." "A co Pazderka -"
"Ach, ach," vzdychl kaplan, "u nás na všech je v zejmě taky pořádně zle, ale tady! Barák po okna zapadlý, světnice nízká, okénka jako do pasti a v té kleci stojí dva stavy. Jak tam ti lidé žijí - dědeček, tatík, máma a čtyři děti - a jak tkalcují v tom temnu?!"
"Je starému zle?"
"Seděl u kamen, ale povídal, že už má hodinky spočítány. Divní lidé! Vypravovala hospodyně, že ještě ráno dělal na těch darebnostech, aby neubylo, když mladý musel od práce na faru; ale už prý dlouho nevydržel a naříkal si, že se mu to plete před očima a že by už maloval tuze špatně. Několik koníčků a panáčků, nedávno pomalovaných, sušil na kamnech."
"A klidně hledí smrti vstříc, viďte?"
"Klidně, ani slovo nářku, ani vzdechu; děti hladil, panáčky přestavoval a s námi se modlil, jako by se chystal jen někam na pouť. Jak ti lidé žijí!"
"Nadějí! Nadějí v toho, jenž řekl: Království mé není z tohoto světa!" vroucně řekl stařec.
"Za svých kněžských let jsem v takovém příbytku nezaopatřoval!" opět s podivem řekl kaplan.
Farář podpíraje hlavu, naslouchal s tklivým pohledem.
"Znám to, pane bratře," po chvilce začal zvolna, "není jediného příbytku v celé kolatuře, do kterého bych byl nevstoupil. Mnoho zkušeností jsem si nasbíral, mnohému jsem se u nich přiučil. Před nějakými třiceti lety jsem zaopatřoval v Hluboké u Zmeků. Skalský doktor tam jel k porodu - přiběhl pro něj starý Zrnek, dědek sedmdesátiletý, a bědoval, že nevěsta už třetí dne všecky svaté svolává - doktor řekl, že se zrovna staví také pro mne. Bylo také v zimě a k tomu v noci: nikdy na tu cestu nezapomenu. A potom tam v baráku! Ubožačka už jen pištěla - ale co k tomu, pane bratře, děti, chuďasové, seděly na peci skrčené a vyjevenýma očima, s hrůzou hleděly do světnice. Měli je prý z domu - ale když to trvalo tuze dlouho - - Rozumí se, že je museli hned zas odvést!"
"A matka umřela ?"
"Neumřela, Bůh jí pomohl. Celou noc jsme tam s doktorem pobyli - já v koutku za kamny na modlitbách. Ano, ano, v takovém pádu člověk poznává život!"
"Hrozná žebrota," z myšlenek si povídal kaplan.
Farář zamlaskal trpkostí. "Žebrota ne - to ne - chudoba veliká, trampota! Slovíčko, pane bratře, slovíčko starého muže: Mnoho se mluví o sociální otázce, o dření, o špatné mzdě a vůbec o bídě dělníků - - to je v pořádku, i já celou duší hořím, aby se konečně i poslednímu stavu polevilo a stalo se mu po právu; jenomže se přitom stále myslí pouze na dělníky velkých měst, na venkovské lidi se zapomíná nebo aspoň skoro zapomíná. A jaký ti mají život! Ale co mluvím jen o venkovských dělnících při hospodářství, pohleďte na zdejší domkáře, chalupníky, ba někdy i láníky - jak ti se zde mají? Bůh nebeský to vidí!"
"Je tu zle, je - vždyť tu po všech ani žida není," přisvědčoval kaplan.
"Páni v Praze znají náš kraj málokdy -- snad trošinku o volbách - ti, kteří ho znají a s ním cítí, nedocházejí porozumění. A přece Praha nejsou Čechy! Co se činí pro tento náš lid? A je to přece také český lid, tvrdý, pevný, sukovitý - je v něm notný kus národní síly. Ale může zdejší člověk hořet pro národní ideály, když se chuďas od rána do noci dře, nají se, že se nají, a je rád, když večer narovná hřbet? Každý kout naší vlasti má nám být stejně drahý, na žádný se nesmí zapomínat! Kdo zná dnes život tohoto lidu? Myslím ten pravdivý, denní těžký život! A přece jsou tu dušičky, že by je člověk i při drsném povrchu líbal. Mám je rád, pane bratře, mám!"
Advent přišel s tichými mrazy. Země byla jako kámen, sněhu nachumeleno, stromy v huňaté jinovatce. Ticha byla, ani snítka se nepohnula.
Na čisté obloze jiskřilo studené sluníčko, po luhu se mdle leskla tvrdá sněhová kůra. Vesnické střechy byly kolem dokola ověšeny rampouchy, třásněmi jinovatky, ledovatými laloky a cípy, jichž den za dnem přibývalo; rampouchy se natahovaly níž a níže.
Jakmile se odpoledne slunce sklánělo k lesům, obloha počala krvavěti, ze západních hlubin vypěnila žhavá láva a rozstřikla se daleko a vysoko po obloze. Rudé, krabaté a načechrané vlny její k východní straně slábly a roztály v tmavé, hluboké modři. Několik žlutorudých sloupů se ze západu vzpínalo na oblohu.
Na zemi se v liliovém dolu hrbily zapadané střechy chalup jako družina mohyl a kostel čněl nad nimi jako šedý, mlčelivý památník.
Dlouho do noci bývala obloha tím krvavým i měděným žhavém pošplíchána a ticho bylo pod ní, ticho hluboké, do něhož mrkalo jen několik osvětlených okének, zastřených květovanými rouškami z jinovatky; šindele praskaly a led na řece několikrát za noc bouchl do temna, až se to v lesích rozlehlo a zašustilo v zasněžených němých korunách.
Na faře sedávali do deseti. Chvíli pobyl pan páter, potom řídící přicházíval na noviny, na kus pohovoru, na šachy nebo na bulku s farářem i s Kristinkou.
Do ticha pleskaly karty, farář pobroukával, řídící ho doprovázel druhým hlasem, nebo sem tam padla hráčská průpověď:
"S vámi, miláčku, hrát, jako na slaměný oltář svíčičky stavět - "Přísloví je starobylé, že co leží, to běží -"
"Všecky věci čas svůj mají, též i ku hře chvilka jest -"
"Ctnostná hra a spravedlivá nebesa proráží -" a jiné citáty ze zákoníku mistra Klicpery.
Když i řídící odešel, zůstali farář se sestrou u stolu sami dva. Povídali si ještě neb farář tiše rozjímal a Kristinka, majíc bratrovy brejle na nose, říkala si na zhnědlých listech nebeklíče po mamince...
Za těch velkých mrazů farář na roráte nechodil, ale v lůžku přece nezůstával.
Když se zvon Marie rozezpíval v ranní pozdrav do rána ještě úplně temného, stařec již klečel na klekátku a modlil se. Potom usedl proti oknu a hleděl do noci; pozoroval, jak se v černu zakmitly žhavé bludice - to Hrozdějovští polními cestami putovali na roráte.
Když potom malý zvonek vysokým pronikavým hláskem volal do dáli, že se pan páter v kostele modlí Anděl Páně, přišla i Kristinka do pokoje, sedla u kamen a modlili se spolu. Potom zpívali Ejhle, Hospodin přijde! a některou mešní adventní. Z kamen vonělo smolné dříví, lampa osvěcovala starosvětský pokoj, a starý farář sedě na pohovce, ruce maje v klíně sepjaty, zpíval starým, dutým, přitemnělým hlasem, k němuž se pojil suchý, jemný hlásek zvadlého hrdla sestřina.
Když páter Voříšek přišel z kostela, Kristinka přinesla topinky a někdy místo kávy kyselo s bramborami; farář opět seděl proti oknu, dívaje se, jak se lidičky vracejí k domovu.
Ale byla-li jen trochu odleva, stařec za jitra doma nezůstával, ale v kostele u postranního oltáře při zpěvu svých osadníků radostně sloužil svoji mariánskou.
Po rorátech se zastavovali na faře strejc, tetka na poradu nebo vyjednávat pohřeb, krtiny; farář s nimi popovídal, vyptal se na všecko přátelstvo a známost, i vzkázal pozdravovat...
Jednou zpívaje s Kristinkou, několikrát se na ni zadíval a pozoroval ji; seděla na židli u kamen sehnuta, ruce v klíně sepjaty. Náhle se zamlčel a vydechl tázavě: "Nějak ti to nejde -"
Zasmála se nucené a řekla ostýchavě: "Skoro se mi taky zdá -"
"A copakže -" a šoural se k ní.
Krčila se, usmívala a pravila rychle: "Prosím tě, vždyť už jsem taky stará!"
Farář byl těmi slovy všecek pomaten; potom vzal sestru za bradu, povznesl její hlavu, zahleděl se jí do očí a hlava i ruce se mu přitom klepaly.
"Copak, Toníčku?" ptala se dobromyslně.
Neodpovídal, ale očí jí z tváří nespouštěl, jako by všecky vrásky na nich počítal.
Kristinka se z rozpaků polohlasně zasmála a počala ho hladiti po ruce.
"Tak ty nemůžeš zpívat? Copak tě bolí?" hovořil s ní jako s dítětem.
"Ale jdi - nic mne nebolí, ale nejde to už, jak to chodívalo - hlas už je chatrný!"
Hladil ji po vlasech a mlčel. A náhle cítil, že se mu hrudí počíná rozlévati horká lítost - že jí víc a více přibývá, plní všecku hrud, dere se do hrdla, dusí - vybuchl hukavým, bolestným pláčem.
Kristinka rychle povstala a objala ho kolem krku. Chtěla mu domlouvat, vysvětlovat, aby se utišil, aby nenaříkal jako dítě, ale sotvaže chtěla pronésti slova, zaplakala také.
Vzpamatovala se však rychle a pravila káravě: "Prosím tě, co tě najednou napadlo? Z ničehož nic takhle naříkáš i do pláče se dáš - nemoc bys z toho mohl mít. Copak je na tom divného, že jsme staří oba? Vždyť to sám říkáváš. Třebaže jsem mladší než ty, mladice už taky nejsem. Pojď si sednout tamhle na své, pojď!" a vedla jej na pohovku. Šel poslušně.
Usednuv, sepjal ruce v klíně a bolným pohledem se opět na ni zahleděl.
"Toníčku, Toníčku," zahrozila naň, zasmála se, ale slzy jí při tom jeho pohledu vhrkly do očí, "copak tak najednou na mně vidíš? Pořád jsem kolem tebe, a z ničeho nic se na mne díváš, jako bys mne byl léta neviděl!"
"Protože -" ale jen to slovo pronesl, ostatní násilně zadržel. Seděl všecek zhroucen a zpod obočí stále patřil na sestru.
"No mlč, vždyť já zas budu zpívat, to jen dneska mi to kale nešlo, hlava trochu zabolela, ale teď už to všecko přešlo."
"Ty, ty," hrozil jí, "jen zapírej, jen zalhávej! Pořád běháš, pořád sháníš a potom stůněš!"
"Ale vždyť neběhám - hovím si - kostelnice a kluci mi všecko udělají," vymlouvala.
"Běháš a sháníš pořád-já jen sedím a ty se pachtíš!"
"Ale, Toníčku, nebuď dětinský, vždyť kdybych něco nemohla, nedělala bych to - nač, ne? Vždyť mne nikdo nenutí.
"Však proto -"
"Darmo jsem tě tím zpěvem polekala, no, mlč, mlč, zejtra zas budeme pěkně zpívat!" a pohladivši ho, šla do kuchyně dochystat snídaně.
Farář zůstal v rozbolněné náladě. Sestřina slova: "Prosím tě, vždyť už jsem taky stará!" silně jím prve zatřásla. Obsahovala pravdu i jemu dobře známou, nic na nich nebylo zvláštního, ale okolnosti, v nichž byla pronesena, dodaly jim mohutné působivosti. Zadívav se potom na sestru, byl ohromen - viděl ji najednou hrozně sešlou. Ucítil výčitku, že si nevšiml, jak schází, a hrůza, hrůza ho pojala...
Když teď o samotě na zlou chvilku pomyslil, myšlenky mu zatopily starou hlavu. "Kriste Ježíši, Kriste Ježíši!" V tom bolestném stenu byl vrchol bolesti a úzkosti. Počal se modliti, ale rozvířené myšlenky nedaly.
Nic neřekne - běhá, běhá, obsluhuje - až už nemůže. A taková je chudinka stará! Tolik roků pořád kolem mne, stále pečlivá, starostlivá.
Vzpomněl si, jak tenkrát do Studence přijela. Dlouho se neviděli, jen v dopisech spolu mluvili, ale vyslyšela bratrovy prosby. Z domovského kraje přišla, dceru tam nechala a s úsměvem vstoupila do jeho fary. Všecky starosti s něho sňala, pořád se jen usmívala a laskala: Toníčku, Toníčku! Co by si tu byl bez ní počal, vždyť každý utíká a ona - ona - Co jí na světě zbylo, všecko obětovala - nikdy nenaříkala, nestýskala, jenom jeho nářky tišila.
Nenaříkala? Nestýskala? Tišila?
Vždyť je tu, je tu se mnou, dobrá, milá, starostlivá - Kriste Ježíši, neopouštěj, zaplaš ty myšlenky!
Když potom Kristinka přes tu chvíli přiběhla a švitořila jako jindy, jako by se nic nebylo přihodilo, trochu se mu v duši vyjasňovala, naděje konejšila, ale cítil, že tam přece zůstal těžký stín.
Úkradkem pořád sestru pozoroval; tušila to, cítila jeho pohled, ale tím živěji si počínala, jako by o tom neměla zdání.
Také na ni přes tu chvíli volal: "Kristinko, slyšíš, neběhej mi tolik!"
Ale ona vždycky jen: "Vždyť neběhám, Toníčku!"
"Běháš, nic se nešetříš!"
Když večer opět seděli sami dva, natáhl paži přes stůl, povznesl Kristince hlavu a pravil: "Slyšíš, holka, napiš psaní Rézince, ať se k nám na svátky podívá. Nač tam má sedět mezi cizími, a nám také bude veseleji!"
Zasmálo se jí v očích.
"Taky jsem si už vzpomněla, ale je to daleko a zima -
"Ve vlacích topí, sta a sta lidí jezdí a na nádraží jí pošleme kožich," pokračoval spěšně, "vždyť je přeci dcera a ty matka!" dodal s důrazem.
"I to ona přijede, když to trochu půjde," omlouvala. "Skočím si k paní řídící a napíšeme to. Vidíš, taky mi pořád něco říkalo, abych té holce psala."
"Ale neřekla bys," mírně zavyčítal. "A Prokůpkovi taky napíšu, aby přijel; může tu o Boží hod kázat, dlouho-li pak to neuteče a bude náš."
"Napiš, Toníčku, ale myslím, že ho Manka nepustí; o vánocích má každý rád svoje u sebe. Bude třeba kázat doma - toť víš, jakou radost tím udělá matce -"
"Přijede, nepřijede, ale pár slov mu s panem páterem napíšeme.
Za jitra farář se zpěvem nezačínal.
"Copak dnes nebudeme zpívat?" ptala se Kristinka.
"I budeme - jen počkej - začneme: Vesele zpívejme, Boha otce chvalme -"
Ale sotvaže přezpívali slohu, farář přestal.
"Pročpak nezpíváš - jde to tak hezky!"
"I holka, dnes to zas mně nějak nejde!"
"Jen zpívej!" A rozepěla se sama.
Seděl schýlen, poslouchaje. Po chvíli povstal, přistoupil k ní, objal ji a třesa se zasténal: "Ty má sestřičko jediná!"