Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1. kapitola

Nad horským krabatým koutem se vlnil akord hlaholících zvonů. Vylétal z bílé věže farního kostela, jenž s kopečka, kolem něhož se usadily skalské domy, domky i ustarané, skloněné baráčky, přehlíží celou kotlinu i boky okolních kopců. Tmavomodré lesy po temeni Železných hor, plachty polí, žloutnoucí louky podél řeky, její hladina barvy a lesku vyleštěné oceli, město Skalsko i střechy vesnic, vyhlédajících z úzkých zákoutí...vše bylo polito plnou září mdlého podzimního slunce. Jiskříc nesčíslnými, pronikavými hroty, chvělo se na vysoké, nádherně rozklenuté obloze, všude čisté, hladké a modré jako čekanky.
Vzduch byl úplně jasný, vyfoukaný; všecky barvy pestrošatého podzimku svítily v něm svěžestí. Celý ten kraj byl jako obraz právě domalovaný. Na cestách a v polích kolem dokola nebylo človíčka; ticho bylo, ani vánek nezašuměl a nerozčechral zlatého listí topolů, nezaklátil roztřepenými suchými parkosy po mezích a stráních - jen ty zvony zněly a zněly... Hlahol jejich se rozléval na všecky strany, zapadal do lesů a za pláně, kde se skláněla obloha.
Řada průčelních oken veliké, jednopatrové farní budovy, stojící nedaleko za zdí skalského hřbitova, zářila odraženými paprsky slunečními.
Na hřbitově, kolem bílých stěn kostelních, mezi světlými pomníky kamennými i starými zkřivenými kříži, mezi kaštany zestrakatělých korun i mezi prořidlými, ale posud svěže zelenými akáty temněly se hloučky lidí.
Před hlavními vraty chrámovými, dokořán otevřenými, plechové nástroje hudebníků zasršely slunečnem. Teskné hlasy žalmu Miserere mei Deus ostře proryly píseň zvonů a rozčeřily skupiny lidí, na hřbitově čekající.
Z chrámových dveří zvolna vycházel pohřební průvod: hoch s křížkem, spořádaná řada dětí, a již davy a davy; korouhve cechů, rozvlněné světlé prapory, svítící hřebeny hasičských přílbic vynikaly z tmavého proudu lidstva, jež doprovázelo k hrobu skalského faráře.
Za proudem, jenž se široce vyvalil z chrámových veřejí, byla prázdná přestávka, po níž se zabělely komže četných kněží. Šli po dvou, dle stáří; poslední dva byli v černých pluviálech. Jeden z nich byl vysoký, silný, s vypjatou, mírně prošedivělou hlavou, s brejlemi uprostřed nosu, druhý malinký, skrčený, takže mu těžký pluviál padal s týla a dolení zlatá obruba se ploužila po zemi. Hlavu měl skleslou a kvadrátek mu zapadal skoro k uším; kštice na skráních i v týle měly barvu starého, již zažloutlého sněhu, obličej byl rozvlněn velkými vráskami.
Promodralá pravice starého kněze se opírala o sukovku; nohy, obuté do velkých, soukenných bot, zdvíhaly se málo a těžce.
Vyšed z chrámových dveří, uchýlil hlavu k levému rameni a stranou se podíval na slunný kraj i vzhůru k blankytu. Nádech jasného slunečna rozlil se i po jeho lících.
Za rakví, kterou zvolna vynášeli přední skalští měšťané, šlo nebožtíkovo přátelstvo, a konečně se vyvalil mohutný, pestrý, nespořádaný zástup kolaturníků. Na samém konci průvodu byla skupina bratrstva s vůdcem, skalským Petrusem, vedle něhož se ploužila studenecká pořadatelka pobožností Teklička. Petrus breptal Otčenáše, zpěvavě protahoval konečná slova, a když bratrstvo odpovídalo, velkýma očima těkal po hlavách pohřebníků.
Podzimek vystlal nebožtíkovi cestu k hrobu žlutým i prokvetlým listím, jež tlumilo kroky zástupů.
Když černá rakev spočinula nad hrobem, ověšeným čerstvým jehličím, a davy rozestavivše se vůkol, ztichly, zpěváci spustili: "Sladce dřímej v lůně matky!"
Potom vůdce konduktu, biskupský vikář zdejšího kraje, zvučným hlasem počal mluviti na rozloučenou.
O čtyřicetileté práci zvěčnělého v zdejší kolatuře bylo již v kostele promluveno, nyní vikář žehnal jeho lásce, která tolik roků obětavě sloužila svěřeným ovečkám; velebil i přítulnost jejich, která se zvláště dnes tak slavně osvědčovala.
"Bože, to je kazatel, to jsou slova!" naklonivši se k Petrusovu velkému uchu, šeptala Teklička.
Strejc jen pomrkával.
"Z celého širokého dalekého kraje přišli ctitelé zvěčnělého!" volal vikář. "Přišel zástup spolubratří, aby doprovodil věrného druha na vinici Páně, přišel i veledůstojný senior náš, konsistoriální rada, osobní děkan, biskupský vikariátní sekretář, prvofarář v Studenci, aby se s milovaným bratrem rozloučil -"
V té chvíli se všecky krky natahovaly, aby oči spatřily malinkého duchovního.
Teď ho teprve byl trošínek! Kvadrátek si držel na prsou a hlava, v poměru k sešlému tělu veliká, skláněla se hluboce. Bylo na ní ještě hojně hustých, dozadu krásně sčesaných, žlutavě bílých, lesklých vlasů.
Starší bratrstva, Petrus, slyše řadu titulů studeneckého faráře, významně pohleděl na sousedku a velebivě, nadšeně stáhl obličej.
Teklička kysele semkla koutky rtů a zašeptala: "I vždyť on tomu sám říká: 'Sláva, která málo dává!'"
Když vikářova slova zmlkla, sbor kněží odříkával závěrečné modlitby a zpěváci odpovídali. Hudba zahrála "Kde domov můj?" a občané spouštěli rakev svého faráře na dno hrobu.
Vikář ji ještě pokropil, a vzav lopatku, třikrát nasypal hlíny do hlubiny.
Studenecký opíraje se o sukovku, dral se blíže k otvoru hrobu, a scvrklou rukou nabrav drobivé hlíny, sypal ji do hrobu. Všecek se klepaje, ze rtů vyrážel slova :
"Tak spánembohem, spánembohem - sladce spi, Honzíčku - vždyť se hnedle sejdeme."
Všichni kolem stáli nehnuti, upřeně pozorujíce stařičkého kněze; naposledy pohleděv na černou rakev, posypanou již prvými hrstmi země, ploužil se zpátky, a všecek se třesa, velkou bílou hlavou kývaje na vikáře, pravil měkce: "Tak už jsem tu sám!"
Slunce stálo právě na poledni a hřbitovem rozhazovalo celé proudy světla; i hlava studeneckého faráře, vysoké čelo i přičervenalé, poslzené tváře byly polity slunečním jasem.
"Pojďte, pane bratře, pojďte," srdečně ho pobídl vikář.
Oči studeneckého z klepající se hlavy upjatě hleděly na hrobní otvor. Tu jej vikář vzal za ruku. Davy se rozstupovaly, aby starý duchovní mohl dobře odejíti; opíraje se o sukovku, všecek schvácen, zdál se býti chatrnější než prve. Měkké pohledy utkvívaly na jeho tváři.
"Chuďas, co ten se už nasloužil," Tekličce povídal Petrus, pohledem provázeje kněze až k postranním dveřím chrámovým.
"Nasloužil," přikyvovala, "ale teď už je to trochu dlouho - a je to velká chyba pro chrám Páně i pro celou kolaturu," a starostlivě, utrápeně sama si svědčila.
Zpěváci právě ukončili Animas fidelium a Petrus do tichého vzlykotu nad hrobem zamečel: "I odpočiňte v pokoji!"
Sotvaže vikář se starým farářem vešli do sakristie,
už tu také stál studenecký kostelník Vejpalka a sundaval jemnostpánovi těžký pluviál.
"Á, Matěj - Matěj -" srdečně kýval stařec, "však jsem já viděl, že jsi ze mne očí nespustil!"
"Taky že nespustil, jemnostpane, neboť když si něco vezmu na starost -" zručně faráři svlékaje rochetu i kleriku, naparoval se Vejpalka. -
To předevčírem po snídani seděl studenecký farář Kalous doma v pokoji do pohovky hluboce zabořen a zápasil s poslední kůrkou, když se pootevřenými dveřmi vsunul kostelník Vejpalka. Přihladil si dlouhé, k holému temeni jako přilepené proudy šedin od týla nahoru k pravému uchu, odtud po temeni k levému a ještě jednou kolem dokola a zašeplal: "Pánbůh račiž požehnat!"
Vejpalka byl dlouhý, ale ohnutý, pružný jako had; měl hubené, bezvousé tváře, ostrou, vysedlou bradu a dlouhý nos se mu klonil téměř nad horní ret; mhouravé oči byly plny života a na nohou se pohupoval stále vpravo vlevo.
"Co dobrého - co dobrého?" rychle se ho ptal duchovní.
"Jemnostpane, tuze smutná zpráva -"
Farář nachýlil tělo směrem ke kostelníkovi a k levému uchu si přistavil dlaň.
"Neračte se lekat - skalský jemnostpán je v Pánu!" Kostelník při těch slovech horní půli těla silně skláněje, přiblížil se až k pohovce.
Farář se v ní skrčil ještě víc a velké světlé oči ulekaně upíral na kostelníkovy rty.
"Neračte se lekat, jemnostpane," ruce maje sepjaty, strejc lichotivě šeplal, "Kubla švec zrovna odtamtud přiběhl a přišel se zeptat do sakristie, jestli to jako ještě nevíme."
"K užasnutí!" vydechl farář. Zvolna zakýval velkou
stařeckou hlavou a z koutku očí mu vyprýštily dvě drobničké slzy. Byly jen jako nejmenší krupky a způsobily lesklou stružku sotva doprostřed nosu. Pokřižovav se, sepjal ruce v klíně a bledé rty se mu rozchvěly modlitbou.
"Requiescat in pace!" dokončil, opět se křižuje, a kostelník povzdechl: "Amen!"
"Tak i ty, Honzíčku, tak už i ty!" polohlasně vzdychal farář - "inu, inu, děj se vůle boží! Řekněte to tam Kristince."
Kostelník se přehoupal pokojem a opět se jen tak mezi přivřenými dveřmi vsunul do kuchyně. Farář zůstal stále tak skrčen, s rukama sepjatýma, a když sestra Kristinka, hospodyně, ulekána přiběhla do pokoje, povídal jí: "Tak vidíš, už jsem tu v celém kraji sám!" a roztřásl se škytavým pláčem.
Hned potom také oznámil, že ačkoli již pět roků cesty do Skalska nekonal, bratříčka Duchoně k hrobu doprovodí.
Paní Kristinka začala odporovati: "Hochu, hochu, vždyť by se ti tam mezi tolika lidmi něco stalo -" Ale kostelník se vmísil velmi vážně: "To nic, paní Kristinko, to je svatá věc, která musí být; sám si jemnostpána vezmu na starost!"
"Tak, tak, Matěji," přisvědčoval farář. "Vždyť dokud jsem tu byl jen lokalistou, býval mým farářem, ne? A takoví přátelé přes čtyřicet roků! Honzíčku, Honzíčku, jak by tě mohli pochovat beze mne!"
"Právě, právě, jemnostpane -"
"A teď, Matěji, honem běž do školy - pan řídící jistě pojede s námi. Jak zvíme, kdy je pohřeb, doběhneš také k strejci Čejkovi!"
Kristinka potom přes tu chvíli spínala ruce starostí, ale Vejpalka pořád jen vedl svou: "Žádnou starost, paní Kristinko!"
Svůj slib dnes věrně splnil, po celý pohřeb se plížil opodál jemnostpána a očí z něho nespustil.
Odstrojiv ho v sakristii, usadil jej do široké lenošky a počal roucha skládati. Bylo tu mezi duchovními ještě několik kostelníků a všichni konali podobnou. Kněží stáli v kroužcích hovoříce nebo se již loučili.
"Tak, Matěji, tak," oddechnuv si, Kalous pochvaloval kostelníka, "hezky to zavaž a dones dolů do herberku strejci Čejkovi. Podívám se s panem řídícím ještě do fary."
"Donesu, jemnostpane," prohýbal se Vejpalka, "ale sám se pustím napřed!"
Při těch slovech měl hlavu i celou horní půli těla daleko vpředu, jako by již po té silnici upaloval.
"Přece se musíš najíst - od rána jsi nejedl -"
Vejpalka potměšile přivřel oči a v koutcích rtů mu vyrazil úsměv.
"Dva namazané krajíce mám, jemnostpane, v šose - máma pamatovala," šeplal.
"Dělej, jak chceš -"
"Mám doma trochu toho píchání, bylo by škoda nevydělávat; až přijde pan řídící, poplavu - to se to poběhne po sluníčku!" a mhouravé oči mu jen kmitaly.
Obléknuv ještě faráři dlouhý, černý kabát bez šosů, s uzlem odstoupil do kouta, aby nepřekážel, a pozoroval ostatní kněze. To byla jeho radost! Vikář, již také odstrojen, přistoupil k lenošce, do níž studenecký zapadl, a pohladiv ho po vlasech, pravil: "Tak jsme ho, chuďasa, uložili -" Jak stařec smutně přisvědčoval, z úst mu vyklouzlo: "Honzíka - starého -" a nahlas řekl: "Co jsme se spolu nachodili, narozprávěli a - Bůh nám odpusť - nakarbanili!" Při posledním slově přiklonil dlaň k ústům a mírně se pousmál. "Ještě když jsem v Studenci býval jen jeho lokalistou, přiběhl za mnou a už se silnice na mne volal - a byl to přec můj farář!" Poslední slova řekl s potměšilým důrazem a hlavu přitom povznesl, takže se vikář usmál.
"Pravda - teď už jsme se vídali zřídka, ledaže přijel na pouť. Vždycky říkal, že musí svému lokalistovi přivézt tu povinovanou husu. No, teď je finis - ale předcházet mne neměl, vždyť mu do mne chybělo celých šest roků!" přerývavě, jakoby uhoněn, nabíraje dechu, vypravoval studenecký. Bylo patrno, že chtěl mluviti tlumeně, ale vypravoval hlučně, jak to bývá u lidí nedoslýchavých. Ostatní kněží se stavěli kolem a poslouchali.
"Kolik je vám vlastně, pane bratře?" srdečně se ptal vikář.
"Devadesát - bylo, bylo, hned o svatém Bartoloměji," a kýval hlavou, jako by říkal: Ano, ano, to jsou léta!
"I však jsem si, veledůstojný příteli, už nejednou pomyslil, že byste si přec už měl dokonale odpočinout," opět pravil vikář.
Studenecký za vlídná slova poděkoval poklonou, na které dosud byl skoro mladický švih, a usmáv se, odpovídal: "Odpočívám, reverendissime - dokonale odpočívám! Dlouho-li tomu je, že se ze studenecké lokálie stala fara, a teď mám už i - kaplana, kaplana!" Řekl to opět s potměšilým čtveráctvím, takže všecky poslouchající rozesmál. Vikář se usmál také, ale rozpačitě se přitom hladil na skráni.
"To přec jenom není dokonalý odpočinek - vždyť vás, pane bratře, znám -"
"Také to už bude, reverendissime! Žádná písnička není tak dlouhá, aby neměla konce - i ta moje ho bude mít, trvá dost dlouho - ale dřív bych nerad - tuze nerad - protože kde jsou kořeny -" Nedopověděl, ale podívav se plaše kolem, rychle si přejel vlasy od čela k týlu.
Tu vešel do sakristie nový host. Ukláněje se skromně, polohlasně a rychle říkal: "Má úcta! Má úcta!" a přistoupil k faráři Kalousovi.
"A - náš pan řídící - pan řídící Pondělíček, moje dobrá duše -" kněžím hlučně oznamoval stařec.
Pondělíček se znova velmi rozpačitě ukláněl.
"Tak půjdeme, půjdeme, pane řídící -" a stařec se zvolna postavil. Tu již přiskočil Vejpalka, podávaje mu hůl i zimní čepici.
"Tak spánembohem, spánembohem," klonil se farář, a tiskna vikářovi ruku, dodal: "Ještě snad budu mít to potěšení!"
"Doufám - doufám -"
Kolem dokola přátelsky potisknuv ruce, řídícímu se zavěsil pod paží, a tluka sukovkou o dláždění, šel ke dveřím.
Vejpalka je otevřel dokořán, zavřel za nimi a houpal se pro uzel.
Kněží starce vyprovodili soucitným pohledem.
"Je ho, chuďasa, drobínek," vzdychl potom vikář.
Vejpalka uzel maje pod paží, líbal ruce, hluboce se klonil a již se také ze sakristie vyhoupal. Řídící s farářem byli již u hřbitovních dvířek k faře.
"Tak, jemnostpane, Pánbůh račiž opatrovat a já poplavu," volal Vejpalka.
"Ach, vždyť on tu ještě je náš Matěj!" poobrátiv se, volal farář, "no dobře, dobře, běž, já bych taky běžel, jako jsem běhával, dokud kvíčalky daly pokoj! Kristinku i ve škole pozdravuj, a že jsme chválabohu zdrávi."
"Vyřídím, jemnostpane, doslova!" Kostelník ještě zakýval placatou čepicí a již, krk maje natažený vpřed, ohnut, dělal kroky jako čáp.
"To mu to závidím, Švejdovi," usmál se farář. "Taky má už dávno šedesátku přišitou na zádech, ale nohy jako strunky. Ale není to krása dne?" Hlavu, na
níž měl huňačku staženu, takže zakrývala i špičky uší, uchýlil k levému rameni a stranou se díval po výslunných kopčinách.
"A teď pojďme, pojďme," pobídl potom a vešli mezi zahrádky, na cestu, vedoucí přímo k farním dveřím.
Řídící Pondělíček byl prostředně velký, slabý a vesnice mu čouhala ze všech kapes. Kabát mu v týle odstával, na ramenou tvořil hrbolce a v bocích byl zúžen; také široké kalhoty nebyly zrovna po módě. Bylo to vše dílo mistra Matěje Vejpalky. Na hlavě měl tvrdý klobouk, střechy již blýsknavé, ale nově olemované. Tváře měl dost plné, ale bledé, pod očima sivé, vousků jen kousek před ušima, vlasy kolem skrání mu již zbělely. Strnulý úsměv mu ani teď nemizel se rtů a modré, měkké oči byly velmi plaché.
Černé rukavice, které před pohřbem navlékl a dosud nestáhl, měly široké, prošité konce prstů a na slunci hrály místy do modra i do rezava.
"Již chladný podzimek astry rodí," dívaje se po zahrádce, Čelakovského zacitoval farář a vstupovali do farních dveří.
Dlouhá chodba byla prázdna; z otevřené kuchyně vylétala směsice hlasů mužských i ženských a ozývala se mezi klenbami, v nichž dosud páchl dým voskovic.
"Aha, aha," prohodil farář a pokýval si.
Když přicházeli ke dveřím, sbor přátelstva ztichl a vysoká, silná ženština, dobrá padesátnice, dosud v černém klobouku s dlouhým závojem, tenkým, vysokým hláskem volala: "Ruku líbám, jemnostpane - to je neštěstí, to je neštěstí!"
Farář úklonou pozdravil na všecky strany a rozhlédl se kuchyní.
"Poručeno Bohu, Cílinko," tklivě odvětil, "ale proč jste mi ani nedali vědět, že leží?"
"I bože, jemnostpane, teď o tom tuhle vykládám,
kde bysme si byli pomyslili. Dva dni ležel, žádná valná nemoc ho netrápila; sám si říkal: 'No zejtra zas budu běhat!' A v noci najednou slabost - slabost - a konec! Ale račte dál, jemnostpane!" a sama vzpřímena šla dlouhými volnými kroky napřed.
Skupina černě oděných mužů i žen se zvolna rozstupovala, aby studeneckým udělala místo; všecky pohledy byly mrzuté i kyselé.
Když studenečtí z kuchyně vešli do jídelny, farář sevřel řídícímu rámě a polohlasně mu pravil: "Jako by tu Prajzi byli rabovali!"
Okna byla bez záclon, stěny holé, stůl bez pokrývky, skleník úplně vyprázdněn.
"Račte dál - račte dál -" již z pracovny nebožtíkovy volala hospodyně.
Obličej farářův se trochu vyjasnil - v pokoji spatřil vše, jak bývalo, i rozevřené knihy a noviny ležely po stole jako jindy. Jenom v posteli zbyla pouze prkénka...
Farář se rozhlížel po stěnách, hodně učouzených, zadíval se na pootevřený černý šatník, z něhož dole čouhala klerika, na skříň se starými, tlustými knihami, jež po léta již pavoučkové klidně opřádali, na známou pruhovanou pohovku, a konečně utkvěv očima na černé, rozpraskané lenošce u stolu, povídal si: "Jako by byl teď tuhle povstal!" a znovu se díval do všech rohů, jako by přítele hledal.
"Toť, kdybychom se byli nadáli, byli bychom vzkázali všude a zvláště jemnostpánovi," jednotvárným kvílivým hláskem vyprávěla hospodyně, ale pohled její zůstával stále stejný, chladný, bez pohnutí. "Vždyť on si nebožtík náš pan farář přes tu chvíli říkal: 'Copak on studenecký děkan dělá, hned bych se k němu rozběhl!'"
Stařec se rozkuckal; usednuv na tmavou dubovou židli s prohnutým lenochem, stále hleděl na prázdnou
lenošku. Oči mu při Cilčině řeči zaslzely, ale kolem úst se rozlil úsměv; její slova vzbudila žal i radost, žal nad ztrátou té přítelovy upřímnosti, smích ze šelmovství nebožtíkova, které říkalo "studenecký děkan".
"Tak jsme byli každý jinde - on tu, já tam, a k sobě jsme už nemohli - ale duše, duše bývaly u sebe. Bůh mu dej za všecko sladké odpočinutí!" pravil potom rozrývanými slovy a brada se mu tuze chvěla.
Pondělíček drže klobouk oběma rukama, stál skloněn, hospodyně zvolna přisvědčovala.
"A co vy teď, slečinko Cíli?" opět se zeptal farář.
"Přestěhuju se k přátelům - do Pardubic se přestěhuju - vždyť jsem tu juž včera i dnes před pohřbem měla trápení, sjelo se to všecko a ryjou do mne, jako bych nebyla z nich a jako by, co mám, dostal jednou někdo jiný než oni," vypravovala rychleji a obličej jí oživěl.
Farář mlčky přisvědčoval; oči měl zúženy a samou lítost.
"On se nebožtík už taky chystal, že se přestěhuje do Pardubic na dokonalý odpočinek. Však by to jemnostpánovi taky neškodilo," pokračovala.
"I vždyť ona už pro mne taky přijde - jakpak dlouho to ještě může trvat -"
"O jé, kdopak by na to myslil, jemnostpán je ještě jako hříbeček -"
"Tak vida!" usmál se.
"Jemnostpán by ještě pense užil -"
Farář se nepokojně pohnul.
"Někde v chalupě - u nás na podruží - to bych nerad, to bych přec tuze nerad - po padesáti letech z fary do chalupy. U nás, pane, nebývaly časy jako u vás!"
Cíli neodporovala; stála zamyšlena, jako by již ani neposlouchala. "Miláčkové, až studeneckého faráře, konsistoriálního radu a osobního děkana ponesou ke hrobu, zvony budou zpívat: 'Nic neměl - nic neměl!'" A stařec se dal do suchého smíchu.
Potom se obrátil k řídícímu a řekl mírně: "Tak zas půjdeme, pane řídící - spánembohem, Cílinko, a pamatujte také na nás, na Kristinku."
"Bude-li trochu možná, přijdu, jemnostpane; a že dám krásně pozdravovat!" tence zpívala, ale její pohled byl opět zcela chladný.
Farář se ještě rozhlédl pokojem, a utkvěv očima na dveřích, vzdychl: "Jako by se každou chvilku měly otevřít a Honzík vejít - Poručeno Bohu! Tak zůstávejte s Pánembohem, on vás opatruj!" Sám si otevřev, napodiv rychle chvátal na síň; řídící honem klusal, aby ho před úrazem ochránil.
Před východem se farář zastavil, a patře zpět, pravil: "Teď se budou dělit a hádat! Dobře u nás by to nebylo!"
Když opět šli mezi zahrádkami, stranou pohleděl na širý farní dvůr a řekl: "Na dvoře ticho - hospodář odešel. Ten konec je u nás kněží přec jen tuze smutný!"
Vešli opět na hřbitov. Bylo tam již úplně ticho a prázdno, jenom lístky, padající z akátu, časem jemně zašeptaly a z věže zněl jednotvárný pravidelný hrkot kyvadla.
Zašli ještě k hrobu čerstvě nasypanému, a farář pokřižovav hrudy, šeplal: "Tak spi, bratříčku, spi..." Odcházeje, polykal sliny a hlava se mu klepala. U hřbitovních vrat se ještě ohlédl, pokýval, a patře v dolík na město, mezi jehož střechami se vzpínaly žloutnoucí topoly a jasany, zabloudil až na kopce, k lesům.
"Tak my ještě do života," pravil zticha. Zadívav se k úžlabině za městečkem, z níž svítila bílá silnice, ukazoval: "Vida, jak se tamhle naše cesta bělá! Naběhali jsme se po ní - no, Honzíčku, grand casino už nebude! Pojďme, pane učiteli!" A zvolna scházeli s kopečka.
Farář zavěšen v paži řídícího, šel tuze ohnut, s hlavou skloněnou; dělal drobné, ale dost rychlé kroky, holí přitom ťukaje do tvrdé půdy. Dívali se na ně z oken domků, a kdo je potkal, zahleděl se za nimi s tklivým úsměvem.
"Tak Cílinka jde do Pardubic, a Honzík prý už taky chtěl," z myšlenek úryvkovitě utrhával farář, "já kdybych měl jít do města do pense, abych šel tuhle do Betléma," a ukázal na řadu tmavých, skrčených baráčků, jež vyhlížely ze zahrad, "jenže - jenže ani to málo na hotovosti není!"
"Ale budou, důstojnosti, vždyť se vám ta úprava kongruy doklepává," usmál se řídící.
"I vy? I vy mne posíláte? Bůh vás, lidé, naprav venkoncem!" již s úsměvem povzdechl farář.
"Pánbůh rač chránit - toto - co bychom si v Studenci počali?" bránil se řídící.
"No, mlčte, miláčku, mlčte, i vy budete z toho zajetí babylónského vysvobozen - ale já bych nerad. Kam teď, když se už člověku sešeřívá -"
"Vždyť ráčíte běžet jako mladík," usmál se řídící.
"Jen mastěte, dušičko, mastěte -"
Vtom zezadu zaduněly chvatné kroky.
"Někdo za námi běží a dupe pořádně! Není on to Vendelínek?" hodně hlučně ptal se stařec.
"Přílepský farář, přílepský farář - dobře mě jemnostpán zná - ale je to podle kroku nebo jen podle bot?" vzadu hřmotně volal příchozí a došed dal se do tichého, ale upřímného smíchu.
Studeneckému se rozklepala brada a očka čtverácky pohleděla na známého.
"Však jsem si myslil, zdali jste nám neutekl," pravil,
"ale o tom jemnostpánování jsem se už dost nakázal!"
"Hm, hm -" pobručíval přílepský, "přece tuhle konsistoriální rada, osobní děkan - copak jsme to dnes slavně neslyšeli?"
"Dobře, dobře, Vendelínku, ale hlavní věc: studenecký farář!" s důrazem odvětil stařec.
Vendelín Čečetka, farář v Přílepech, byl nejbližší farní soused studeneckého; měli k sobě malé půl druhé hodinky. Přílepský byl asi padesátník, kostnatý, popelavých vlasů a také líce měl, jako když mu je popelem postříká. Ostré hrboly kostí vynikaly mu na ramenou i v bocích, čelisti a kosti skráňové dodávaly obličeji ostrého výrazu, jejž mračivé černé oči jen zvyšovaly. Na hlavě měl rozlámaný měkký klobouk, na těle dlouhý černý kaftan, vestu až ke krku (bývala jistě černá, ale již hrála do zelena), černé nohavice - jelenice - ještě po staru do vysokých, tvrdých, vyleštěných holínek.
Těch bot se prve týkala poznámka, po níž se studeneckému brada rozklepala smíchem. Bývalyť ty boty kdysi na studenecké faře doma; farář Kalous si za onoho času na dobrou botu potrpěl.
"Dobrá bota - zlatá věc," říkával, a když dal nebožtíku studeneckému mistru Zadrmovi nový pár do práce, každou chvilku se přišel podívat.
"Žádnou starost, jemnostpane, ty boty budou práce důkladná - voda je nerozmočí, mráz je neproleze," tvrdíval mistr Zadrma.
Boty byly jedinou světskou marností farářovou - víc kalhot nežli jedny letní a jedny zimní bylo mu přepychem, jaktěživ jich v Studenci více neměl, ale na podiv, boty musely býti troje! Doma vždycky rád sedal v soukenných střevících a ty troje boty vysokých vyleštěných holínek stály v plné parádě vedle skříně - jedna jako druhá! Jako šest černých dělových jícnů mířily k začazenému stropnímu malování.
Ale když farář po prvé dostal ty "kvíčalky", musel dáti těžkým botám vale a utéci se k dobrým bačkorám; ale tři páry černých jícnů pořád hrdě stávaly vedle almary.
Kdykoliv přílepský duchovní navštívil studeneckou faru, měřil tu řadu bot zálibnými pohledy. Jednou stoje nad nimi, šňupaje ze své březovky, pravil studeneckému: "Důstojný pane bratře, co ty boty?"
Kalous se podíval na boty, potom na přílepského a horlivě odvětil: "Ó, ty boty, v těch se to chodilo - voda je nerozmočí, mráz je neproleze!"
"Ale kvíčalky pustily!" zasmál se přílepský, až ukázal obě řady zdravých, krásných zubů.
"Oho, oho - to je mýlka, Vendelínku!" čiperně odsekl studenecký. "Kvíčalky, abyste věděl, přišly takhle: Šel jsem do Hrozdějova s Pánem Bohem. Posel přišel přede dnem a běžel ještě do Skalska pro doktora. Jak se rozsvitlo, vydali jsme se s Vejpalkou; strejc, zvoneček v ruce, houpal se napřed, já v plášti za ním. Bylo v březnu měsíci, mlha a vody všude plno; ale já šel jako po dláždění - kdepak tyhle boty! Luka k hrozdějovskému lesu byla jediná ledová hladina, po níž se už místy rozlévala voda. Šlo to bídně, ale šlo to přec. Jdeme, jdeme sami dva - vpravo vlevo, vpředu vzadu hustá mlha jako pytel. Najednou to mnou drcne - a už jsem byl ve vodě, skoro až k ramenům. Neptejte se po tom leknutí! Z luk jsme přešli až na řeku, a tady se to stalo."
"Mráz mě zrovna polívá," hrozil se přílepský.
"Kostelník byl vždycky jako pápěrka a přehoupal to, já uvázl. Když slyšel praskot, ohlédl se a křikl: 'Matičko chloumecká - jemnostpán je v řece!' - jako dnes ho slyším. Poskočil, jako by sám chtěl utíkat, ale potom mi chtěl pomoci. Ale, milý pane bratře, vpravo vlevo se kolem mne hrnula voda - proudy vody - spousta vody - strejc ke mně nemohl, nebo by tam byl sletěl taky. Plášť se mi roztáhl na vodě jako plachta, a tím se mi trochu ulehčilo. Sanctissimum jsem levicí držel nad vodou a pravou jsem se zachycoval, abych se dostal ven na led; ale marno, marno - nebylo se oč opřít, kraje ledu se mi lámaly pod dlaní. Na štěstí jsme uslyšeli rány a strejc povídá: 'Budeme u lesa a jsou tam dřevaři!' Natáhl nohy a ztratil se mi v tom mlhovém pytli; jenom zvoneček jsem v té opuštěnosti slyšel. Inu, dovolal se dřevařů, brzy přišli se sochory a pomohli mi z vody - ale potom jsem v tom promočeném musel ještě dojít k nemocnému. Tak jsem, příteli, přišel k těm kvíčalkám - tak -"
Přílepský si během vypravování chtěl šňupnout, ale tak ho upoutalo, že ruka se šňupcem u chřípí ztuhla a teprve nyní dala nosu, což jeho jest.
"Právě - právě, proto jsem povídal!" kýval pošňupav.
"Inu, dobře - ale ne boty! Po krk jsem byl brzy promočen na kůži - ale nohy byly dlouho jako v teplém pokojíčku. Ano - ano, příteli!" a farářovy oči svítily, že boty obhájil.
"Kvíčalky teda přišly až od kolen -" "Tak, tak, už po patnáct let každou zimu přiletují. Nohavice zradily, ale boty bránily!" vesele si zarýmoval stařec.
"Tedy sláva jim!" velebil přílepský, a zasmáv se široce, dodal: "Jenže co teď s nimi?"
"Památka, pane bratře - památka na lepší časy!"
Čečetka usmívaje se hladil si kostrbaté tváře, a patře Kalousovi do upřímných očí, zamračen, zhluboka kázal: "Studenecký jich nosit nemůže, ale přílepský by si v nich poliboval!"
Kalous se hlučně zasmál a potom odvětil: "Vždyť chodí v perkách!"
"Chodí, chodí," pokyvoval přílepský, "jenomže -" a při těch slovech povznesl nohu a ukázal podrážky. "Fouká ze všech stran," usmál se.
V té chvíli si farář Kalous vzpomněl, jak loni na jaře Čečetka přijel do Studence na visitaci. Když slezl s vozu a svlékl kožich, ulekán volal: "Lidičky dobří, vždyť jsem já si nechal domácí roucho! Prosím vás, mně nějaký kabát půjčte, ať se vikář nemračí!" Stál tu v odřeném, rozbitém kabátku jako umučení a pořád jen říkal: "Že mi to ta naše maminka nechala - ale když ona chuďas tak málo vidí!" Pan páter mu půjčil kabát svůj, ale všichni byli přesvědčeni, že farář Vendelín nepřijel omylem v chatrném kabátku, ale že v jeho nedělním dělá zas někdo ze vsi pána.
Vida nyní rozbité podrážky a vzpomněv na nešťastný kabátek, studenecký farář byl velmi dojat.
"Přece, pane bratře, nebudete chodit v těch mých kanónech," usmál se soucitně.
"Tak, tak, proč bych nechodil? Když v nich mohl chodit studenecký, proč by v nich nechodil přílepský?" ohrazoval se důrazně.
"Ale ta móda je i u kněží dávno ta tam!"
"Marnost světa se mne nikdy nechytala!"
"Inu, když by se vám líbily," vlídně se uklonil Kalous, "do lepších rukou by přijít nemohly!"
Čečetka za soumraku sám si je, v plachetce zavázané, odnášel k Přílepům. Kristinka sice bránila dost, slibovala, že je ráno pošle, ale farář nedal; zato si stále liboval: "Jen když já mám zdravé nohy, k tomu dobré boty!"
Potom chodíval jen v kanónech a měl je tedy také dnes.
"Stavíte se s námi v herberku, pane bratře?"ptal se ho studenecký. "V herberku? Mhm - sub iudice lis est! Mám - nemám," od ramene k rameni vrtěl hlavou, "je k nám skoro trochu daleko!"
"Právě proto - přisednete si potom k nám a pojedeme -"
"To ne, jemnostpane, to ne - mám své cesty tuhle přes lesy a krásně se tamtudy běhá. Starost, žalost lesním ptákům poručím a švarně půjdu k nám!"
"Zas už, Vendelínku, jemnostpánujete?" zahuboval studenecký.
"A snad bych ne? Až já budu konsistoriální rada, čestný děkan, biskupský vikariátní sekretář, musí se mi také tak říkat!" hlučně se bránil Čečetka.
"To si pomůžete! Poznáte blahobyt -"
Přílepský již neodpověděl; šel skloněn, zamyšlen a byl pořád o dva kroky napřed. To udělala zmínka o blahobytu. Náhle se zastavil, a nakloniv se ke Kalousovi, bublal: "A já jsem chtěl prosit -"
Studenecký povznesl hlavu, podíval se Čečetkovi do tváře a suše se zasmál.
Ani řídící se nezdržel smíchu, ale přílepský farář jen krčil rameny a říkal: "Jaká pomoc - co je dělat, když člověk pořád sedí na malém koni -"
"Dlouho-li pak je po žních!" káravě, ale s humorem vyčítal mu Kalous.
"Po žních - ano, ano. Ale prodalo se maličko a to bylo ve větru hned, ostatní leží, sháním kupce na žito," bránil se Čečetka.
"Ale mnoho, pane bratře, nemám, toť víte, že si naše prebendy neodevzdají."
Přílepský opět jen krčil rameny.
"Co je platno - jakáž pomoc," bručel potom, "a jsme faráři - páni, ne? - Copak teprv ti naši poddaní! Ale to nic - to nic - přijde čas a budou všichni pyšní a všichni pášící bezbožnost jako strniště -"
"Volám s prorokem Malachiášem, kapitola čtvrtá,
verš první," s úsměvem přeťal mu řeč studenecký.
Čečetka se hlasitě zasmál. "Inu, teda se stavíme v herberku - beztoho se žaludek ozývá!" zvolal, vida již známý hostinec, v kterém si místní Beseda udělala stánek.
"Důstojný pane, račte teď jít s panem farářem," ozval se řídící.
"Proč, miláčku, proč?" divil se farář.
"Skočím si ke kupci Marýskovi, mám tam to jednání -"
"Kvůli Václavovi, dobře, dobře, jen běžte a brzy se vraťte!"
Studenecký se opřel o rámě přílepského a řídící, maje hlavu v ramenou, rychlými, drobnými kroky chvátal zpět.
Besední hostinec byl v budově veliké, proti ostatním skalským domům nápadné; podobal se tvrzi. Ve velikých plochách oprýskaných stěn se temněla malá okna a také dveře byly jako u chalupy.
Před hostincem stála směsice povozů: kočárů, selských vozíků i těžkých vozů; byly tu kočáry starodávné, s náramnými obloukovitými pery, farářské obkroče i lehké kočáry módní, jež vedle svých starých spolubratrů vypadaly jako drobní, tenkonozí psíčkové vedle černých, tučných hafanů řeznických.
Na několika vozech již seděli vozkové, k odjezdu připravení, a kostelníci přede dveřmi čekali, brzo-li duchovní pánové vyjdou.
Studenecký farář zastaviv se, hleděl na hospodní kolos, jehož průčelí stálo právě v plném slunečnu. Potom obrátiv se k Vendelínovi, vyprávěl: "Dost jsem se tady nasedal - dokud jsem býval ve vašich letech, každé dvě neděle jsem přes kopce přiběhl a také později jsem tu býval aspoň čtyřikrát pětkrát za rok. Sotva jsem přišel, Kadleček poslal do světa zprávu: Studenecký je tu! To bylo, jako když střelí, v malé chvíli se sletovali: Duchoň s panem páterem, sudí i berní, starý pan učitel, představený, fořt na pensi - inu zkrátka, toho večera bylo grand casino, při kterém žila bulka a smíchu bylo na měřice. Ani vstávat se nechtělo, zvláště při pomyšlení na cestičku k Studenci. Ale nejdéle o půl jedenácté jsem běžel, abych ještě do půlnoci byl v posteli. Inu, při měsíčku se to běhalo! Kolikrát jsem v takové noci stál na vrchu a chvíli jsem se díval zpátky do dolíka, který byl měsíčným světlem zatopen. Všecko si to měsíc zakublal do svého modravě bílého šlojíře; sám se na mne díval z oblohy i potopen v hloubce pod řekou, která byla povrchu jako rozlité stříbro. 'Krása - rozkoš!' vzdychal jsem a velebil Boha."
"A to já taky rád," hlučně se zasmál přílepský, "zvláště takhle měsíčno mezi černými lesy - ať je to v létě nebo v zimě vždycky krása!"
Studenecký přisvědčoval.
"Někdy mne pánové vyprovodili až k našim farním dveřím, ale byla-li taková krásná noc, šel jsem s nimi ještě kus zpátky," vypravoval. "Inu, bývali jsme mladší - teď je finis. Fueramus Pergama quondam. Pojďme!" a již po schůdcích vystupovali do síně.
Z hostince právě vycházel vikář, za ním několik kněží mladých i obstarožnějších, na cestu připravených, a někteří vyprovázející.
"Tak, páni bratři, spánembohem, a Bůh vás opatruj," spatřiv studeneckého s přílepským, srdečně volal vikář, a skloniv se k stařečkovi, objal jej a políbil.
"Už ráčíte utíkat, reverendissime?" ušoupnuv poklonu, i při těch bačkorách, širokých nohavicích a dlouhém kaftanu svižnou a elegantní, ptal se studenecký.
"Mám dál než vy," usmál se vikář a pohroziv dodal:
"Mně se zdá, že nejste na sebe dost opatrný a málo se šetříte!"
Kalous zavrtěl hlavou: "Vždyť mám celou hlavu v čepici a tuhle" - poklepal na prsa - "jsem jako skála; jen ty nohy už tak neslouží. Již tedy jeďte s Kristem Pánem! Sbohem, pane bratře - kdož ví, kdož ví, zda se ještě shledáme - ba myslím, že neshledáme. Ale na funus byste mi snad taky přijeli?" podávaje ruce a líbaje se s ostatními kněžími, úryvkovitě, měkce hovořil. Usmíval se na všecky, mladé pohladil po tvářích - ale byl to úsměv, jenž se dotýkal srdce všech: jako když se na podzimní, úplně již odstrojenou, tichou, šedavou krajinu rozleje mdlý svit slunce, již nehřejícího.
"Ale - ale - ale -" s úsměvem mu odpovídal vikář, "kdožpak ví, kolik nás ještě, pane bratře, doprovodíte ke hrobu, vždyť jste jako jiskra -"
"Ó ne - ne, ne, reverendissime, nedoprovodím!" Kalous jej rychle přerušil. "Ovšem, nevíme, kdo z nás nejdříve stane před stolicí Kristovou - ale jsem už jako slunce na západě - ne vysoko, ale dole, když se mu už jen vršek hlavy dívá přes kopce sem k nám -" hovořil a všichni kolem stáli dojati.
Chvilku bylo ticho.
"Tak je to, tak," pokyvoval si Kalous, "ano, ano, miláčku!" Poslední slova radostně řekl mladinkému knězi a pohladil ho po hladké tváři, jež se všecka zapálila.
"Bůh vás opatruj, pane bratře," znova mu podával ruku vikář, "ale jak jsem povídal -"
Farář se usmál a záporně zamával rukou.
"S velebným pánem mám zlatý věk" zavelebil.
Vikář se zamyslil.
"Trpělivost má konce, pane bratře!" řekl vážně. "Račte ho ode mne pozdravit."
Studenecký se uklonil. "Ještě pár měsíců a vysvětí mi sestřina vnuka - neračte zapomenout, reverendissime."
Vikář se na starce vroucně zahleděl a zdálo se, že chce ještě něco říci; ale již neřekl, jen oběma kněžím potřásl rukou a s ostatními vyšel ze síně.
Studenecký i přílepský se dívali, jak vsedali do kočárů, a když kola zahrčela, Kalous jim kynul poslední pozdrav.
Potom vešli do hostince.
Všecky stoly byly obsazeny; blíže dveří seděli čeledínové nebo tatíci hospodáři, kteří sem přivezli duchovního, učitele nebo patronátní úředníky, dále při stolech prostřených byli "páni". Někteří pojedše již kouřili, jiní si krájeli maso nebo teprve začínali s polévkou, podle toho, kdy kdo přišel. Spatřivše, kdo vchází, honem nechávali jídla, vstávali a pozdravovali úklonami; ani hlas se neozval.
Farář Kalous stále se opíraje o přílepského, ukláněl se na obě strany, kynul rukou a srdečně volal: "Pozdrav Pánbůh, dobré chutnání přeju!"
Když vešli do sousední, vlastní místnosti besední, všickni tam už stáli a čekali.
Farář Kalous se ve dveřích opět klonil na obě strany a volal: "Pozdrav Pánbůh - nedejte se vytrhovat - nunc est bibendum - my budeme taky!" a svléknuv za pomoci přílepského kaftan, stáhnuv rukavice, jen v černém mohérovém kyrysku cupal ke stolu a podával ruce.
Tu se však přihnal hostinský Kadleček, kulatý mužík s probělenou hlavou, bezvousý, s modrýma, poníženýma očima.
Vyšed ze sklepa, zvěděl, kdo přišel, a proto utíkal, že teď sotva dechu popadal.
"I to jsou k nám hosté - to jsou k nám hosté," volal zdaleka a hrčivě se zasmál, "pěkně vítám, jemnostpane, zdrávi dojeli!"
"Pozdrav nás Pánbůh -" srdečně odpovídal studenecký, potřásaje Kadlečkovou rukou, "jak jdou pořád časy, jak? Kakraperte, vy jste se skoro nezměnil!"
Mužík přikyvuje, stále se hlasitě, radostně smál.
"Není co chválit, jemnostpane - ach, kde jsou ty časy, kdy jemnostpán přicházíval a bývalo grand casino!"
"Tak, tak," durdil se stařec, "toť jako bychom vám byli jenom my sklep vypíjeli!"
"To ne, důstojnosti, to ne, ale byl zkrátka jiný život, všecko nějak šťastnější, veselejší -" a zase se zachechtal, jako by se hromada štěrku sypala.
"Pane, to máte pravdu," odpovídal farář s potměšilou vážností, "a abych vám řekl, také se mi zdá, že svět už není tak veselý, jako býval - řekněme - před nějakými šedesáti sedmdesáti lety -" a čtverácky se zadíval do Kadlečkových kmitavých očí.
Hostinský se poškrábal za uchem a zamyšlen pohlížel na sukovitou, vytlapanou podlahu.
"I snad ani tak dávno tomu není, důstojnosti," odvětil rozpačitě.
"Pravda, pravda," kýval farář, "tenkrát jste snad chodíval v sukýnkách a teď vám také pořádně šediví hlavička. Já to beru podle sebe! Zkrátka, nejsou ty časy, které bejvávaly, máte pravdu, příteli!"
"Prosím uctivě, račte se posadit oba," náhle se rozpomněl Kadleček a v čele stolu připravoval židle, "a čím mohu posloužit?"
"Polévku, kousek masa a bandor - máte bandory?"
"Jen se rozsejpají," zabzučel mužík.
"Ale maso aby se také rozsejpalo, nevím, čím to je, ale já už nějak chatrně kousám," usmál se farář.
"Poroučejte!" a Kadleček ukloniv se, utíkal do kuchyně.
Přistupovali přítomní hosté, kněží, učitelé, úřednicí, aby se s farářem pozdravili. Ukláněl se, podával ruce, potřásal, sem tam hodil vtip a usmíval se na všecky strany.
"Ale, miláčkové, když se tak po vás rozhlížím, znám vás málo - tuze málo - pana berního, jakpak ne, je pořád stejně růžový, pana lesního - vždyť jsme od nás - pana řídícího, naše pány kolaturníky ze škol a tuhle krajského pana bratra z Hrubé. - No, pane řídící, co dělá botanika? Už k nám ani nepřijdete a myslím, že by se v struze Potamogeton rufescens ještě našel - nebo tam na bažině Streptotus amplexifolius - v lese taky snad ještě roste Aconitum lycoctonum - vždyť ta místečka známe, ne?"
Pan řídící, červený, boubelatý, světlovousý hezký pán, se uklonil.
"Tak vidíte, že ještě něco pamatuju. Pravda, už nebrousím, jako jsem brousíval, a tak jsou sbírky opuštěny."
Skalský řídící se zasmál, ale ostatní nerozumějíce, tázavě pohlíželi na faráře.
"Pánové nevědí," usmívaje se, štěbotal, "že příroda bývala má radost, geologie, botanika, ba i broučkař jsem býval. Krásné sbírky jsem si nashledal - ale ne ve škatulkách, v suchých pijácích a ve špiritusu, ale v boží přírodě. Všecko, jak to žije a roste v celém našem kraji. Vždycky jsem už věděl, kde je Trientalis europaea, Galium rotundifolium nebo zas Monesis grandiflora et cetera et cetera. Ano, ano, to byly moje sbírky. Tamhle hrozdějovský pan učitel mi dosvědčí, že jsem mu navlas řekl, v kterých kalužinách se hrabe Nepa cinerea, kde je netonečka -"
"A Argyroneta aquatica," hlučně zvolal správce hrozdějovské jednotřídky.
"Dobře - dobře! Vida, že mám pravdu!" vítězoslavně volal stařec a radostně se rozhlédl, co tomu říkají. Pohladil si vlasy od čela k týlu, a pokyvuje hlavou, dodal smutněji: "Jenomže teď k svým sbírkám nemohu - teď už jenom vzpomínávám, co a jak se kde děje. Ale i spolu jsme se dost nabrousili, viďte, pane řídící? No, je konec!"
Kadleček přinesl polévku a přál dobrého chutnání. Kněží se tiše pomodlili.
"Jen když, důstojnosti, aspoň knihy zbyly," řídící potom navazoval dřívější hovor.
"Zbyly, zbyly - stojí v jarmárce. K užasnutí, jak se mi zrak natahuje - co je blízko, nevidím, ale do dálky převýborně. Pomalu budu jako ten náš Bystrozraký - jenomže na literky takový zrak není!" Při těch slovech se stále potutelně usmíval a pozoroval publikum.
Ve dveřích se objevil řídící Pondělíček. Plaše se usmívaje, ukláněl se na všecky strany, a známým podával ruce, říkaje: "Má úcta - má úcta, pane kolego -"
"Pojďte, pojďte, má dušičko věrná. Kadlečku, honem také polévku!" volal farář Kalous.
Pondělíček hledaje, kam by uložil klobouk, nepokojně těkal očima ze stěny k stěně, chvilkami se pro nic za nic polohlasně zasmál a vedle židlí šel opatrně, aby o žádného nezavadil.
Když u faráře usedl, bylo mu na hladkých, potem lesklých tvářích viděti, jak je tomu rád. Bera lžíci, k polévce skloněn, ještě zpod víček se plaše podíval po společnosti a zvolna počal jísti.
Kadleček obslouživ hosti, honem se zas postavil ke dveřím a ze studeneckého faráře očí nespouštěl.
"Tak jsme si, důstojný pane, včera s mojí povídali, jak bývalo veselo, když jste časem ráčil přijít a vzkázalo se po pánech; nebožtík pan farář, chudák, honem přiběhl a už ve dveřích volal: 'Tak kdepak je ten můj lokalista?'" vypravoval hostinský a blaženě se rozesmál.
Farář se právě hmoždil s kouskem chlebové kůrky a jen přisvědčoval.
"A co bývalo žertů s tou husou, kterou měl každoročně do Studence odvádět -"
"Na pouť!" kývl farář.
"Kolikrát jen šedivou hlavu prostrčil dveřmi a bojácně se omlouval: 'Ale husu, Toníčku, nenesu -'"
"A teď mne nechal - tak vidíte, příteli!" zamysliv se, posteskl farář.
"Pivečko, prosím?" rychle se ptal Kadleček.
Farář přikývl a rukou naznačil, že všem třem.
Skalský řídící, růžový, obtloustlý, přistoupiv k Pondělíčkovi, ruku mu měkce položil na rámě a ptal se sladce: "Jak se vede, pane kolego?"
Pondělíček se honem postavil, a hladě si rozpačitě tvář, odpovídal spěšně: "Děkuju uctivě, děkuju uctivě - nechce být líp!"
"Ale dobře, viďte!" usmíval se skalský, hladě si měkkou rusou bradu.
"Do dobrého chybí mnoho - mnoho," odvětil Pondělíček a smutek se mu rozhostil i v pohledu.
"I vždyť jste tam jako král!"
"To mi pan inspektor taky říkává - ale je to chudé království, když v něm je člověk s hromádkou dětí!"
"Ale jsou zdrávy?" ptal se skalský.
"I copak to - jako hřiby! Roste to jako stromy v lese - to se ty bochníky ztrácejí -"
Oči Pondělíčkovy se při té vzpomínce zasmály čistou radostí.
"Kolik jich vlastně máte ?"
"Doma pět - šestý je v Hradci - to je nějaká spotřeba!"
"Šest - mno, to není tak zlé," lahodně řekl skalský a mnul si měkké ruce.
"Není, není -" stýskal Pondělíček. "Teď mi dorostl druhý hoch a na studie nemůže, není to u nás možno. Musí na řemeslo. Učitelovo dítě - ne že bych řemeslo snižoval - ale hoch není tuze k tomu, po knihách jen hoří. Ó, to jsou zármutky!"
"Mno - jenom ne zoufat! Budeme brzy mít schůzi Budče - přijdete?"
"Přijdu, přijdu - to já vždycky rád," klonil se Pondělíček.
"Tedy na shledanou!" Skalský se lahodně usmál, podal měkkou ruku, uklonil se a šel o kousek dále.
Pondělíček opět usedl, a zpod víček pohleděv znova plaše kolem, dal se do masa.
Pan farář teď seděl skloněn, jako by ho tu nebylo. Maso již dojedl a jen soustečka chlebové střídy ulamoval.
Přílepský vyprázdniv talíř, ruce maje v kapsách kabátu, zašel do přední místnosti; zahlédl tam prve horního mlynáře a napadlo mu, že by bylo dobře říci: Jakpak, nepřišel byste se podívat - mám doma hromadu žita! Sotva byl ve dveřích, přílepský lesní, osmahlý, zardělých tváří, obrostlých ostrými, probělenými štětinami, podlitých očí, vypravoval sousedům:
"Tuhle jdu z fořtovny k Přílepům a myslím si, co asi dělá pan farář. A jak jdu s kopečka, vidím ho v poli za farou v parádě - v parádě!" Lesní při posledních slovech ještě víc oči vyvalil. "Mmhm - copak se to stalo, že se tak vystrojil, myslím si, ale hned jsem si vzpomněl, že má přijít patronátní komise, protože mu všude, v kostele i ve faře, zatéká a jeho správky už nepomáhají. Čekal on tu panskou komisi - proto byl ve vestě, jindy po domácku nosí jen kalhoty -" a lesní se první dal do hřmotného smíchu.
Boubelatý, malý, ale kulatý farář z Hrubé se také smál, ale hroze lesnímu baculatým prstem, žvatlal:
"Myslivecká latina!" a laloušek pod bradou se mu jemně zachvíval.
"Jistá věc!" vážně se zamračil lesní.
"Chuďas!" povzdechl mladý kaplan.
"I to on tak nebere," usmál se zas lesní, "s maminkou - a je skoro slepá - v bázni boží hospodaří a říká: 'Jen když se najím - tamhle v těch barácích se často nedojedí a mají děti - ty jsou hladovy pořád.' Vysypal by jim poslední!"
"Pravý sluha Páně!" srdečně zavelebil buclatý farář z Hrubé.
"To je, to je!" kýval lesní. "Jeho řeč je: Obcování veďte bez lakomství, dosti majíce na tom, co máte; Onť zajisté řekl: Nikoli, nenechám tebe, aniž tě opustím! - Stokrát mi to řekl. Jenomže lidé jsou tuze chytlaví a náramně si je navykl."
Farář Čečetka vraceje se právě, poznal hned, že se mluvilo o něm; v rozpacích vytáhl březovku, šňupl si, a pohroziv lesnímu, bručel, mrače se: "Zas nějaká vejrovina!"
"Nic zlého, velebníčku - nic zlého!" odporoval myslivec.
Mladý kaplan zašel k studeneckému faráři a ptal se uctivě: "Co píše Prokop, jemnostpane ?"
"Děkuju, miláčku, za optanou, je zdráv, chvála Bohu," usmál se kmet a kaplana pohladil po ruce.
"Za rok bude jemnostpán jezdit s ním -"
"Jezdit ne, ale nepřijde-li pro mne zatím ta s kosou, budeme pospolu živi!"
"My jsme se v semináři měli rádi - musím mu psát, že jsem se zde s jemnostpánem sešel -"
"Pište, dušičko drahá -"
U Pondělíčka stál správce hrozdějovské školy. Byl asi třicátník, černovousý, plešatý, zamračený a mluvil bublavě.
"Slyšel jste - bude slavnostní schůze Budče -" "Slavnostní? To jsem neslyšel," odpovídal Pondělíček.
"Inspektora budou jmenovat čestným členem!" Hrozdějovský sevřev čelo, mračivě se podíval na Pondělíčka. Ten plaše zamrkal.
"Povídá se, že snad přijde odtud -"
"Ale!" rychle se podivil Pondělíček.
"Copak jste to neslyšel?"
Studenecký zamyšlen zavrtěl hlavou. "Kde bych já to slyšel?" vzdychl. "Půjdete do té schůze ?"
"Bude-li trochu možná, přijdu, to víte, pane kolego - člověk ledaco slyší, vidí časopisy, knihy - sám může málo, když je šest dětí -" a Pondělíček, jako by stál ve škole před dětmi, na roztažených prstech ukázal tu šestku.
"No, dobrodiní vám ani mne neudělal. Tak co ta panenská jablka?"
"Krásná, krásná - počkejte, až přijdete, úplně dobře dozrála," radostně odpovídal Pondělíček.
"Co mladý dělá?" zabublal zas hrozdějovský.
"Učí - má to dnes v hromadě, potrápí se dost -"
"Ještě chodí do té chalupy?"
Pondělíček pokrčil rameny.
"Že nemá rozum - nevidí na rudenském, jaké je to blaho ? Ten tu dnes taky byl, ale ze hřbitova utíkal rovnou domů, aby nebyl hubován. Študovaný člověk a je na provázku takové ženské. Pro nějaký tisíc!"
"On náš pan kolega je víc pro sebe," vyprávěl Pondělíček, sám si přisvědčuje, "a co vy - kdy vy se budete ženit, pane kolego?" usmál se.
Ale hrozdějovský jen sekl rukou a neodpověděv šel si zas sednout na své místo.
Hostinský už chvíli upřeně studeneckého faráře pozorovav, ptal se ho úlisně: "Copak, důstojnosti, najednou tak smuten? Snad jsme něčím nerozhněvali?"
"Až vám, mladíčku, bude devadesát jako mně, taky se nebudete pořád smát," upřímně řekl stařec a výstražně povznesl prst. "Zaplatím - zaplatím!"
"Ale, ale, důstojnosti, pročpak ty spěchy? Jednou za tolik roků - a hned útěk! Takovou radost jsme měli, že jste ráčil přijet -" lítostně ho zdržoval Kadleček.
"Nic platno, dáte nám zapřáhnout, brzo-li pak nebude tma? Už abychom byli doma, viďte, pane řídící? Nejsou už ty časy, miláčku, které bývávaly, pro mne je už jen ten můj pokoj!"
Loučili se. Studenecký farář všem upřímně potřásal rukama, hladil je po tvářích a poděkoval úsměvem i pěkným slovem; přílepský podával nataženou paži a hlučně dával dobrou noc. Pondělíček se vlídně klonil na všecky strany a loučil se: "Má úcta, pane kolego!"
Přílepský pomáhal studeneckému ustrojiti se, při čemž mu do dlaně vklouzlo, oč prve žádal. Kolem krku, přes límec kabátu si stařec připjal zrzavý kožešinový límec s červenou podšívkou, z huňačky vyndal uši, natáhl ji na hlavu a uši pod bradou podvázal. Vzal hůlčičku, zavěsil se Pondělíčkovi pod paži a šli. Hromada známých je vyprovázela až na síň. Tam už čekal chalupník Čejka, krátký, plesnivý, zamračený suk v naražené huňačce a v rezavém kožíšku.
"Tak, Vendelínku, lezte, lezte," pobízel studenecký"Ó, já ne, jemnostpane, jak jsem povídal. Teď se to nějak krásně poběhne! Pánbůh dej dobrou noc, přijdu co nejdřív - myslím, že prodám žito!"
Kalous mu podal ruku, potřásl, a obrátiv se ještě k známým, pravil srdečně: "Bůh vás opatruj všecky!"
Potom ho Čejka vysadil jako dítě do vozíku s košatinkou a Pondělíček vstoupil také. Pomohl faráři do modrého, sedmilímcového pláště a zabalil nohy jeho i svoje.
"Tak spánembohem!" ještě jednou volal stařec.
"Pánbůh račiž opatrovat - a prosím, zas brzy!" pobíhaje kolem vozíku, volal Kadleček.
Čejka se vyšvihl na přední sedadlo, nad huňatým baculatým běloušem zašvihl bičem a již ujížděli.
Přílepský rozpřáhaje se holí, rozepjat, také již kráčel do uličky mezi dřevěnými, skloněnými chalupami.
Společnost se opět vrátila do hostinských místností.
"Je ho už, chudáčka, hromádka," kroutě hlavou, povídal tam lesní.
"Je - je - a jaký to býval člověk!" natřásaje se, horlivě vykládal Kadleček. "Já ho pamatuju, když do Studence přišel. Hezky velký, krásně rostlý - inu, každému se musel líbit. Po začátku býval u nás přes tu chvíli - říkal, že tam nemůže vydržet -"
"To věřím, v Studenci -" zasmál se boubelatý pan farář, až se mu laloušek rozvlnil a očka se mu srdečně smála.
"Ale pak tam uvázl - myslím, že tam dole taky nebyl ve velké lásce. Inu, Studenec mu má za mnoho děkovat - zvláště chudáci! A když přišel sem, bývalo vždycky veselo, každý ho měl rád. Jednou taky šel v noci sám domů a tma byla jako v pytli, ale jemu to bylo jedno, nachodil se tam mnohokrát a říkal: 'Znám každý kámen i pahejl!' Jde tak, jde, ale když přišel tamhle na druhém vrchu k borovině, najednou tu proti němu chlap a mručí: 'Nedělají rámus - peníze sem!' Ale on jakoby nic povídá: 'Jsem studenecký farář a jdu ze Skalska z bulky: zlata a stříbra nemám, co mám, to dám - své požehnání. Poklekněte!' A povznesl ruce - ale chlap už prý byl v lese."
Všichni se smáli a krajský pan farář si říkal: "To je čtverák!"
"Sám to vypravoval kolikrát," řehtaje se, dokládal ještě Kadleček.
"Velmi učený muž," vážně spustil skalský řídící, hladě si bradu, "všecko ho zajímalo, ve všem pracoval a mnoho!"
"A ten řídící se ze Studence nedostane s tolika dětmi?" ptal se berní.
Skalský řídící pokrčil rameny, a hladě si bradu, sladce vzdychal: "Když je to těžká věc s takovými lidmi. Disciplinárku měl, sotvaže nynější inspektor nastoupil - toť dá rozum, že mu tím radost neudělal, a potom - takové hlouposti jako s tím glóbem -"
"Vždyť je to klep!" náhle prudce vybuchl hrozdějovský a ukazovákem sekl do stolu, "Pondělíček chtěl udělat vtip a inspektor to vzal za pravdu!"
Řídící zčervenav, krčil rameny, a rozestřev ruce, pravil klidně, ale s ostřím: "To já nevím, pane kolego, co Pondělíček chtěl nebo nechtěl, ale stalo se to."
Hrozdějovský již neodpověděl, ale mrače se, plivl pod stůl...
Studenecký vůz vjížděl do dolíka. Slunce stálo nad lesem, jenž se na zadní půli vrchu černal jako poslední vlasy na velké holé hlavě. Stráně ležely v mdlém, žlutavém svitu tichy, nehnutě, bez života, jenom na úpatí u posledního brambořiště vycházel měkký čoud z dohoří vající ho dětského ohníčku.
Farář, všecek zakublán, tesknýma očkama mžoural vpravo vlevo. "Jeřabiny -" zabzučel si, patře na brčálové stromy podél cesty, v jejichž zelených koších se rděly chumáče korálků, "kolikrát jsem je tu viděl dozrávat! A nikdy nezapomenu na tu prvou cestu. Ty kamenité stráně ležely mrtvy a pusty zrovna jako dnes a jeřabiny na
stromech po březích se také tak houpaly. Já jel z kraje, z úrodné roviny pod Železnými horami - snad to znáte - a teď tyhle sinavé pláně se žlutavými balvany! A človíčka jsem nepotkal. Tahle silnice tenkrát nebývala, jenom bídná vozovka, a každou chvilku jsem byl na rozcestí. Tamhle jsem musel přes potok a notně jsem se zmáchal!"
"Důstojnosti, abyste se nenachladil," mírně ho napomenul řídící.
Jeli zvolna do vršku; podél bílé silnice stály teď osiky, jejichž listy se na tenkých, dlouhých stopkách vytrvale třásly. Napravo v úžlabině se ukázala dlouhá, žlutavá louka, rozčísnutá vyschlou, bělokamennou struhou.
"Mně bylo zrovna tak, důstojnosti," po chvíli se měkce usmál Pondělíček, "jenomže já jsem jel v zimě, tohle všecko kolem dokola leželo pod závějemi.Ty lesy byly jako sněhové kopce, jen špičky snítek vylézaly. Dvoje velké sáně nás stěhovaly - my jeli na třetích a plakali jsme všichni..."
Když vozík dojížděl temene návrší, farář se počal chrouti, až byl napolo obrácen a hleděl zpátky.
"Skalsko!" vydechl vroucně.
Také Pondělíček se obrátil.
Vypjatý chrám stál v žlutavém světle západu, kříž na báni jiskřil. V dole se tísnila městská stavení kamenná i drobné domečky schoulené. Z hrbolatiny střech vynikaly štíhlé topoly i širší jasany a koruny měly, jako by je zlatem pošplíchal. Vzadu se rozkládaly šedavé, mlčelivé stráně širokých rozvalených vrchů; z kusů tmavých lesů, po kopcích rozházených, svítily žluté i zarudlé snítky stromů listnatých. Podzimní jasná, vysoká obloha všecko to objímala.
"Tak naposledy dobrou noc!" tiše řekl farář. Ku podivu rychle se obrátil a schoulil se do pláště...