Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II.

Když se pozdětínský preceptor v pátek probudil, okénkem padalo do světničky prvé jitřní šero. Honem se protáhl a vyskočil. Bylo čtvrt na sedmou. Oblékl nohavice, natáhl bačkory a nad hliněnou mísou se pořádně ošplíchal. Vlasy hladce přičesávaje k uším, stezku si udělal po levé straně, uvázal šátek, oblékl vestu a klekl k židli. Přemodlil se všecky modlitby, kterým ho naučila babička dávno za mladosti, které se doma hlasitě a na studiích šeptem modlíval. Pokřižovav se tiše vyšel do síně a loudal se ke dveřím.
"Tak už jste se vyspal? Pojďte, pojďte, už čekáme - dej pánbůh dobrytro!" ze dvora volal principál, vycházeje z protějšího chléva a oprašuje z kazajky kousky sena.
"Dobrytro přeju," s úsměvem pozdravil pomocník a stiskli si ruku.
"Pane, trochu profukuje, hned včera jsem si myslil, že po tom pěkném předvečeří bude fučet, to červeno na západě k tomu ukazovalo."
Když vcházeli do čeledníka, ptal se opět: "Tak jak jste se, bratříčku, vyspal a co se vám zdálo?"
"Děkuju pěkně, ani jsem se neprobudil a nic se mi nezdálo."
"Mladá krev, ačkoliv musím říci, že taky spávám, jako bych byl vyhrál nad Turky a dobyl božího hrobu."
Na stole byly již připraveny dva hluboké hliněné talíře a v nich nadroben chléb, doširoka, ale tence krájený; paní učitelová na to nalila vařeného mléka a kantoři usednuvše jedli mlčky.
Na síni se ozval dupot, a zvolna otvíraje, vcházel malý, skrčený dědeček popelavé hlavy, tmavých, tuze vrásčitých tváří. Měl rozhalený kalmuk, pod ním šálu, na nohou rozchozené bačkory.
"Dej pánbůh dobrytro a pánbůh rač požehnať," pozdravil, potřásaje hlavou, "tak to je novej pan pomocník, no, pěkně vítám a dej pánbůh štěstí -," bručel spíše pro sebe.
"To je náš Luštinec," představoval ho pan učitel, "vždycky věrný kalkant, budete spolu dělávat muziku."
Pomocník podal Luštincovi ruku.
Staroch potřásl, a vzav svazek klíčů, jenž visel u dveří, zabublal: "Nono, půjdu napřed," a vyšel.
"To je dost, že se vás neptal, co se vám zdálo," ozvala se i paní.
"Ani byste nevěřil," začal opět principál, "že tomuhle strejcovi patřívala hezká chalupa - a všecko se ženou prosázeli. Jedenadvacítku držel kolik roků a říkal sám, že ho stála přes tisíc zlatých, ale ne a ne ji pustit, pořád vedl svou, že tu kolekturu přeci jednou strhne. Zatím se strhal sám a ještě lidé přišli o peníze. Se ženou o funusech říká otčenáše, dělá modlení a po vesnicích chodí na koledu; ale myslím, že když nějaký krejcar umačkají, sázejí zas."
"Proto jsem povídala, že se divím, že se ani neptal po snech."
"Teď už nerad před lidmi o loterii zavadí. Ještě štěstí, že jim děti pomřely, ty by teď proklínaly."
"Jsou to bloudi," posvědčil pomocník.
"Bloudi - každý chce být boháčem, suďme to! Já zas říkám: Blahoslavení chudí, neboť páni mají těžký život. Vezměme jenom to, jak dlouho musí jíst! Mě samého, když syrovátku dlouho jím, bolí ruka, a proto ji radši vypiju, abych to dřív odbyl. Chuďas pán jí od rána do noci, nic nedělá a pořád naříká, co se nadře; s těžkou hlavou jde do postele a ráno hlava váží centnýře; potom vstane, sápe se, trhá, zuří jako lev a všecky chuďasy proklíná."
"No, no, tatíku, ty zas kážeš," zasmála se paní; "to je jeho - kázat, a jen když dostane někoho, kdo poslouchá."
"Vždyť je to pravda," již vesele odvětil učitel a dodal: "Tak pojďme." Skrčeni stoupali ke kostelu.
Po obloze létaly kusy mraků, jenjen se předhánějíce. Stromy se klátily, z lesů hučelo a svištělo, na chalupách se chvěly došky, korouhvička na faře vrzala. Vzduch byl ostrý, štiplavý.
"Dneska je asi na horách sibérie, bratříčku, tady nám je ještě blaze. Zkusil jsem to jenom jednou, ještě jsem měl mladou krev, ale myslil jsem, že duši vypustím. A bylo to jenom nad Novým Světem, jakpak tam nahoře v boudách. V lesích praskalo, bál jsem se poohlédnout, myslil jsem, že se to všecko užuž poláme, - a nestalo se nic, ani kmen se nezlomil."
Došli na hřbitov, v jehož výši stál kostel románského slohu; střechu měl obitu šindelem, nedávno novým, ale stěny tuze oprýskané, zahnědlé, šedivé i lišejníky porostlé. Hřbitov byl na stránce a dole v něm stála stará, již rozklácená, otevřená kostnice, v níž uloženy byly máry, starý příkrov, hrobařovo náčiní, vzadu oltářík a hromady kostí.
U kostnice se pan učitel zastavil, aby vydechli; chránila před větrem.
Pomocník se rozhlédl zasněženým hřbitovem, plným pahrbků. Na některých bylo patrno, že byly v létě upraveny, mělyť rovné boky a vynikaly z nich suché, polámané stonky květin, na nichž naprášeno bylo sněhu a přivito jíní; jiné rovy byly nahoře ostré, plné hrud, jiné se už šlehaly a na některých místech jenom nepatrné chlumky značily rovy...
Sem tam stály chatrné, chudé pomníky: dva andělé, jeden s rukou vztyčenou k nebi, druhý ji měl opřenu o pochodeň, na dolním konci planoucí, ale oba byli velmi silni, širokých zad, hranatých boků, ohromných nohou i rukou. Jeden pomník byl gotického slohu, ale fialy měl většinou otlučeny; jiný byl románský, ve výklenku měl sochu sv. Františka, jehož obličej byl však úplně rovný - déšť otloukl všechno. Stál tu také vzkříšený Kristus s praporcem a několik křížů kamenných, železných i dřevěných, obarvených na bělo, s nápisy černými.
Kantoři sehnuti spěchali ke kůru, k němuž byl vchod nalevo ode dveří hlavních.
Po rupavých schodech vedle dveří na zvonici vyšli na kůr, rozdělený na dvě části, uprostřed nichž stály varhany. Nad nízkými dvířky vpravo byl nápis Chor muzykantsky, nalevo Chor literacky; byly provedeny starou, kreslenou frakturou a již tuze hnědé. Luštinec klečel za varhanami, uprostřed provazů od měchů nad klenbou; hlavu měl skloněnu do opřených sepjatých rukou, tuze scvrklých, šedivý burnus rozhalený. Polohlasně si bručel modlitbu a příchozích si nevšímal.
Kostelem zvučel dvojzpěv starých mužských hlasů literáků Škmořila a Petrušky. Seděli v prvé lavici hned nalevo od varhan, kancionál Slavíček rajský měli na pultě, a jak plnou silou prozpěvovali, oba měli oči přivřeny a hlavy nakloněny k ramenům: Petruška k pravému, Škmořil k levému.
Škmořil byl maličký, skrčený, šedivé huňaté hlavy, a maje na sobě veliký modrý plášť o několika límcích, se žlutou sponou vpředu, všecek se v něm krčil a ztrácel; mečel tenor.
Petruška byl velikán, zpola holé hlavy, od jejíhož temene dlouhé, plesnivé vlasy padaly mu až na límec krátkého žlutého kožichu, jehož huňatá lemovka byla již tuze proplétá. Měl velké, silné nohy, obuté do vysokých, tučně namazaných bot, nad nimiž visely třapce tlustých koženek, jež nohám dodávaly podoby sloupů. Zpíval bas a každá slabika mu v hrdle zakloktala.
Když se kantoři pokřižovali, principál, mrknuv stranou na literáky, šeptal: "Ti vás leckdy pozlobí!"
Kostel měl stěny pouze obílené, ale tři oltáře vkusně, zánovně opravené. Mezi svíčkami stály umělé srdcovité kytice z bílých a červených růží, podušky byly samá vyšitá kytka, antipendium bílé, pěkně vyšívané a všude byla patrna péče o největší čistotu a pořádek. Nikde nebylo kupek prachu a nechvěly se provázky neb rozpjaté sítě zaprášených pavučin.
"Pěkný kostelíček," šeptal pomocník.
"Což o to, pan farář drží na pořádek a panna Pepička, hospodyně, pořád něco kutí, čím by svatyni přidala krásy. Kostelník taky nesmí dřímat. Tak kterou si, bratříčku, zahrajete?"
"Kdybych si směl vybrat - Tvůrce mocný," odpověděl Čermák a upřímně hleděl na starého.
"Mmno, není sic pro dnešek, máme půst a tu denně pěstujeme písně postní, hlavně již jsem dost pracoval, ale zahrajte si ji napoprvé - jindy by strejci hubovali. Po pustě máme zavedený pořádek: v pondělí Bože, před tvou velebností, v úterý Tvůrce mocný, ve středu Začíná se konat, ve čtvrtek Před tebou se klaníme, v pátek Ach můj nejsladší Ježíši, v sobotu některou mariánskou a v neděli jak kdy; o svátcích si zase zaděláme nějakou tu figurálku," ukazuje na prstech, bzučel pan učitel. "Umím ty písně všecky, ale když se nebudete hněvat -"
"Jen hrajte, hrajte, literáci vás už povedou, abyste věděl, jak rychle zpíváme."
V kostele bylo lidí jen několik, všichni staří. V levých lavicích seděly ženské, mužští napravo.
"Ti jsou tam každý den," ukazuje z kůru, děl principál, "samí vejměníci a chudáci; tamhleten skrčený chuděra u pozdvihovánku je rychtářův bratr, pan kontrolor - tuhle se mu zmátlo," klepaje na čelo, smutně zakýval.
Pomocník divě se zvolna vrtěl hlavou.
"Á - Albinka je už tady - to je pan farář taky v sakristii."
To odtamtud právě vyšla dívka, a namočivši ruku do kropenky vedle zvonku, pokřižovala se a usedla v lavičce hned u dveří sakristie. Na hlavě měla tmavý vlněný, vyšívaný šátek, uvázaný pod bradou, na těle přilehlý zelenavý kabátek, lemovaný kožišinou. Obrátivši hlavu ke kůru, usmála se a na pana učitele zakývla hlavou.
Pan Čížek ten pozdrav také tak opětoval.
"Pepička z fary má ve Větrově bratra Podzimka - tohle je dcera, mívají ji tady, aby na faře bylo veseleji," pořád se usmívaje, šeptal pomocníkovi.
Dívka rozevřela knížky, nahlédla do nich, ale hned zase pohleděla na kůr. Měla velké oči a byla světlovláska.
V té chvilce literáci dozpívali a Petruška ohnut přistoupil k pomocníkovi. "Tak pěkně vítám, pane preceptor, pěkně vítám," smál se, ukazuje zdravé zuby, a podával ruku, "tak budeme zpívat dohromady, ale prosím hned, jenom to tydlytydly mezi zpěvem ne tuze dlouhé, my rádi písničku dozpíváme; jakápak je to chvála boží, když jí kus chybí."
"Na začátku se třeba navlas neshodneme, ale snad se to poddá, dám si na vás pozor," s úsměvem pravil pomocník.
Petruškův obličej zazářil.
Čermák, vida, že sehnutý, mlékově bílý kostelník se šourá rozsvěcet, sedl na lavičku za varhanami.
"Dneska Tvůrce mocný," principál šeptal Petruškovi, "prosil o to, podruhé půjde všecko dle pořádku."
Petruška, vážně zakývav, šel k svému druhu.
"To jste ho pohladil," kantor šeptal mladému, "udělal jste si dobré oko, bývají to divní mrzouti. Ten skrček zvlášť je šídlo; dělá také družbu a mívá nabroušený." Petruška, přehazuje listy starého psaného kancionálu, hledal určenou píseň. "Copak ještě sháníte?" scvrklými ústy zašeplal naň Škmořil. "I mladej prosí napoprvé Tvůrce mocný," odvětil mu basista.
"Nevídáno - zas nějaká novota, kdopak to jaktěživ slyšel - v pátek - v pustě - Tvůrce mocný -," a Škmořil mrzut poposedl, opřel se a hlavu položil do sepjatých rukou.
Kantoři se na sebe usmáli.
Vtom ministrant zazvonil a Čermák hmátl do kláves.
Petruška poslouchaje měl teď hlavu na levém rameni, oči přivřeny a přikyvoval. "Pane, hezky to přelamuje," šeptal Škmořilovi, ale ten jako by byl neslyšel. Ani do zpěvu se nepustil, takže zpíval jen Petruška, chvílemi pan učitel a zdola vylétal na kůr jen jeden starý hlas vetchého mužského hrdla a jeden dívčí mladý, svěží.
Velký literák přes tu chvíli náramným ukazovákem taktoval jako pro sebe, ale pomocník dobře rozuměl, že to patří jemu; nevšímal si však a hrál klidně dojemnou starodávnou píseň, plnou hluboké a vroucí důvěry k tvůrci všehomíra. Hrál ji prostě, bez skoků a trylků, jimiž ji zpěváci oplétali.
Přezíraje chvílemi varhany, u oltáře viděl nevelikého, ramenatého kněze, jenž, obraceje se k lidu, ruce doširoka rozpřáhal a přitom se ukláněl; při pozdvihování hostii i kalich zdvíhal tak vysoko, jak jen ruce stačily. Při čtvrté sloze se pomocník také dal do zpěvu:

Svět-li proti mne se vzbouří,
Otče! budu volati,
Pomoz, ukroť tuto bouři
a nedej mi klesati.

Jen spustil a do literáků jako když bodne; i ten Škmořil se naň udiven zahleděl. Kostelník shrben, šouraje se kostelem, zastavil se a nahoru na pana učitele vesele zakýval, Albinka také obrátila hlavu a farář chvilku zůstal nehnut. Pomocník měl měkký tenorový hlas, jenž z ostatních lahodně vynikal, a bylo patrno, že zpěvák zpěvu rozumí.
Ke konci mše farář žehnaje stál vzpřímen, hlavu měl vzepjatou, takže mu bylo viděti celý snědý obličej s velkýma černýma očima i hranu brady, a pravicí zvolna činil do vzduchu velký latinský kříž.
Když potom pomocník přehrál postní píseň k požehnání Zdráv bud, Spasiteli, farář se modlil pět otčenášů; měl hluboký, plný hlas a modlil se zvolna, vážně. Sotva dozněla konečná modlitbička za v Pánu zesnulé, rozlehlo se kostelem plnou silou: "Chléb z nebe dal jsi nám, ó Pane!"
Teď se podíval pomocník na principála; ten se usmál a přikyvoval.
Farář, odcházeje od oltáře do sakristie, šel sehnut, činil velké kroky, kalich nesl v levé ruce a pravici, jež držela kvadrátek, měl na prsou.
Sotva varhany dozvučely, Škmořil mečícím hlasem spustil: "Ach můj nejsladší Ježíši!"
Petruška udiven poslouchal, obrátil se k pánům kantorům, zasmál se a počal zpívati druhý hlas.
Učitelé pokřižovavše se šli z kůru.
"Ten pan farář má hlas," pravil pomocník.
"Má, pane! A počkejte, až uslyšíte Ite, missa est!, to se kostel třese. A kazatel - ale vikář ho tuze v lásce nemá. Ale na to máme času jindy, teď pojďme, aby nám neutekl."
Po hřbitově, jenž na této severní straně chrámu měl jenom několik dětských růvků bez pomníků, zabočili k faře, jež měla pod okny dvě zasněžené zahrádky. Vlevo, mezi holými slívami stály čtyři úly, proti zimě obložené.
Na farním komíně seděl tučný, lalokatý holub a zhluboka bukal; vole se mu nadýmalo od zobáku po břicho.
"Pan farář má holuby?" ptal se pomocník.
"O jé - a kolik - poslouchejte!"
Ze dvora bylo slyšeti sbor holubích hlasů, jež tvořily celý akord bublavých, houkavých i vrkavých tónů.
Nad střechou se zamihlo několik bílých, lesklých křídel; zatřepetala se, ale mžikem zase zmizela. I v tom okamžiku bylo patrno, jak holubi zápasili s větrem.
"Pan farář má ještě všelijaké boží tvory - i krocana a perličky, ale ne pro mls, abyste myslil, jemu je nejmilejší kyselo v rendlíku a ve svátky -"
Pan kantor se trošku zamlčel.
"Á - panna Pepička - dej pánbůh šťastné dobrytro!" pozdravoval, sotvaže ji zahlédl, a již s pomocníkem vcházeli do uličky mezi zahrádkami.
"Vedu, panno Pepičko, nového pomocníka," smál se principál. Čermák smekl a přistoupiv chtěl hospodyni líbati ruku.
"Jdou, jdou, mladý pane, to byste si na mne přišel!" zasmála se a ruku mu sevřela. "Namoutěmilou, pan preceptor je jako hošíček, no, pěkně vítám, tak pojďte dál!"
Farská Pepička byla dobrá čtyřicátnice, kolébavá a na prvý poslech švitorná. Černé vlasy měla hladce přičesány k uším, vzadu stočeny, tváře plné, ale již vrásčité, černé, čiperné oči, úzká ústa a kulatou bradu s mělkým žlábkem. Měla černou halenu, zástěrou přepásanou, vlněnou sukni, punčochy a střevíce.
Když vešli do síně, rychle se kolébala před nimi, volajíc: "Pojďte, pojďte, lidičky, ať pojednáme; pan farář tu někoho má, musíte zatím do kuchyně, jinde je zima."
Fara měla dozadu křídlo, v kterém byla kuchyň.
Kantoři vážně šli za Pepičkou, starý napřed, mladý vzadu a tlapal po špičkách, opatrně, jako by šel po bahnisku.
Hospodyně vešla do kuchyně prvá; u dlouhého, nebarveného, vydrhnutého stolu honem utřela dvě židle a zvala: "Tak se posaďte, posaďte a nestůjte u dveří, jako byste chtěli zpívať, vždyť se náš pan učitel na takové zpěvavé kantory zlobívá."
"To je pravda, a proto sednu honem," vesele odpověděl, a učiniv tři dlouhé kroky, usedl.
Ale pomocníka musela Pepička téměř sama usaditi.
"Namoutěmilou, jak se pan preceptor upejpá! Tak vás, chudáku, vítr zavál až k nám - no nevím, nevím, jak u nás zvyknete, zima je tu a město to není," švitořila.
"I vždyť pan bratr taky není z města," odpověděl učitel a začal vypravovati, co ze života pomocníkova věděl. Čermák přitom seděl jako oukropek a jenom chvílemi se rozhlédl po stropě.
Hospodyně naslouchajíc spínala ruce neb udivena je rozkládala a zase skládala.
"I bože, bože, to je život!" posteskla, když učitel dopověděl; "inu, konečně tady není tak zle, živi jsme, jen když pánbůh zdraví dá, člověk má radost z toho hospodářství, my s paní učitelovou si to už tak vedeme po vůli boží, někdy si trochu sklepneme, ale nic zlého, není kale o čem, to jen se tak směju, a jsme tu mezi svými lidmi, vždyť jsme z nich. Ale jakpak - směla bych nalíť trochu kysela?"
"Pánbůh rač nadělit, šli jsme po snídani," rychle odvětil učitel a zvolna si šňupl.
"Děkuju hezky," přidal i pomocník.
"Pan pomocník je z kraje, těm kyselo tak nejede," zasmála se hospodyně. "Pročpak ne?" usmál se rozpačitě, "taky jsme ho mívali skoro denně."
"Ale na studiích - tam mívají kafíčko!"
"Já jsem býval jenom na obědy, k snídaní a k večeři jsem nejčastěji měl jenom chleba z domů," vypravoval.
"Jako chudý študent," kývl principál, "ani ne na půl stravy."
"Tak maminka, chuďas, tak mladá odešla," zasteskla si Pepička, "a copak tatínek?" ptala se, smutně na mládence zírajíc.
Čermák sklonil hlavu, lehce zakašlal, a pohleděv na hospodyni, hnedle zase sklopil oči.
"Toho taky nemám," řekl pak rychle. "Tak jste, chudáku, nadobro sirotek -" Preceptor přisvědčil.
"Nemrzte se na mne, že se tolik ptám, toť víte, jsme tu jako zakleti, a když někdo přijde, chceme zvěděť všecko," omlouvala se.
Umlkli, neboť na síni zazněla písnička mladého dívčího hrdla:

Já bych byla bita
od svojí matičky:
že jsem nenažala,
kravičkám nedala
zelené travičky.

Dveře se prudce otevřely a mezi nimi stála Albina. Byla v červených pruhovaných šatech, se životem až ke krku, na němž na černé stužce visel křížek. Modré oči otevřela doširoka a v tváři zčervenala jako mák.
Paže jí sklesly, rozpačitě pohleděla z jednoho na druhého a vyhrkla: "Pěkně vítám - já jsem nevěděla -"
Pan učitel se dal do srdečného smíchu.
Vtom se již Albina otočila a chtěla ze dveří, ale vrazila do vcházejícího kostelníka Dolejše.
"I namoutě - namoutě -," rozchechtal se, a chytiv dívku do náruči, přede dveřmi se s ní otočil.
"Jděte vy -," vytrhla se mu a již byla tatam.
"To je divous," smějíc se pravila Pepička, "a podívejme se na starého, v postě by se dal do tance!"
Kostelník zamrkal vlhkýma očkama, olízl se a zabrebtal: "Jakpak ne, když člověku taková cácorka vletí zrovna do náruči!"
Byl ohnut, hnědý šosák krátkého života šel mu až na lýtka, vestu měl s dvěma řadami blýsknavých knoflíků, na krku černý šátek, uvázaný po samou bradu. Vlasy měl jako mléko, dlouhé, ale řídké, tváře jako pivoňky, malý, zčervenalý nos, zapadlá černá, mžouravá očka, nízké čelo plné vrásek. Zevnějškem i pohyby svými připomínal staré kněze.
Hledě stranou, rty stále špulil a zase rovnal.
"Á, tady máme toho zpěváka a organistu, pěkně se to vítá," spustil, spatřiv pomocníka, a podával mu ruku, "proto ona ta cácorka utíkala; no, panno Pepičko, musím říct, že orgány má ve všech prstech i nohách, pan učitel může mít radost, bude mít pomocníka, jakého neměl. Ale, ale - nechci bejt špatnej prorok, ale mně se zdá, že tenhle pan preceptor tady dlouho nebude," pomaleji, vážněji a pokašlávaje hovořil a tvářil se tuze smutně.
"A proč by nebyl?" ptala se hospodyně.
"Prosím vás - v Pozdětíně - taková šikovná mladá duše - ta vám odtud brzy vyletí a byl by bloud, aby ne. Vždyť jsem už včera od paní učitelové slyšel, že má hromadu škol, že mnoho už nechybělo a mohl stát na kazatelně."
Při posledních slovech obzvláště zvážněl a hleděl jako utrápen.
"Vždyť pan učitel tady vydržel tolik let a já jsem si ještě nikomu nepostěžoval," ozval se pomocník.
"Vydržel - proč by nevydržel! Šlo mu to lehce, je zblízka, má tu chalupu, pole a je, rozumějme, přec už principál!" kázal stařec. Všichni se zasmáli.
"Přece tu takovýhle preceptor nebude čekat, až učitel nebude moct," teď durdivě pokračoval kostelník, ale hned přidal veseleji: "To byste se, holečku, načekal!"
"To věřím!" přisvědčoval i pan učitel.
"Teď jsem rád, že jsem tu, ostatní nechám zatím běžet," usmál se pomocník.
"Tak, tak, bratříčku," souhlasil kantor, "myslím, že se budeme mít rádi. Toť se rozumí, že vám všichni budeme pomáhat, abyste se dostal na lepší, ale vyhánět vás nebudeme, dokud nepřijde nějaké štěstí - a ono tuze neběhá. Milý strejče, už byste taky mohl vědět, že dostat školu není jako záměru hrušek sníst!"
"Ale takovýhle človíček - orgány hraje skoro jako principál a škol má, že mohl pomalu stát na kazatelně," bručel stařec a sedl si na bílou lavičku před troubou kachlových kamen. Pepička mu podala hrnek kysela, hnát chleba a Dolejš, pohrouživ lžíci do šedých hlubin, lovil kusy brambor.
"Ten pan farář má dlouhé jednání," do ticha spustila zase hospodyně, a přistoupivši až k panu kantorovi, dodala přitlumeně: "I jsou tam Žalákovi ze mlejna, starý i stará."
Přikývl a mávl rukou do prázdna.
"Bědovali mi tu, až vlasy vstávaly! Je to, bože, v jediném roce obrat ve stavení!"
"A k tomu u nich, kde se tak škrtilo!"
"Ale nejvíc k politování je ten mladý -"
Na síni se ozval dupot a hlasy. Pepička honem byla u dveří a zlehka je pootevřela. "Tak zaplaťpánbůh, velebný pane!" To byla slova starých, již chraplavých prsou.
"A neráčej míť za zlé, ale juž jsme si s tím trápením nevěděli rady," sténala tam ženská.
"Jen trpělivost, lidičky, jen trpělivost, proti bohu nic nemohu!" hučel hlas farářův.
"Ach, my ji máme, velebný pane, my ji máme, ale dyž se člověk celej život hlomouzil a teď vidí, jak to všecko taková cizí pivoňka nadělaná má sheltnouť -," bědoval starý.
"A ten hoch jako by náš nebyl, a přece jsme ho celej život chovali jako karafiátek -"
"Jen nezoufat, lidičky, podívám se k vám, uvidím, co se dá dělat -"
"Poníženě prosím, velebný pane!"
"Mějte se hezky - spánembohem, spánembohem!"
Hlasy zanikaly. Dveře na hřbitov cvakly a na síni duněly kroky.
"No, pan farář jde," usmála se Pepička.
V minutce se otevřely dveře a v nich se objevil farář Prokop Stehlík. Byl dobrý pětačtyřicátník, neveliký, ale ulehlý. Mohérovou čepici s rozlámaným štítkem hodil na postel a černé vlasy nad čelem si přihladil k uším.
Měl dlouhý, rozhalený černý kabát bez šosů, černé nohavice do hladkých, vyleštěných holínek, vestu zapjatou až po vysoký, čistě vyžehlený kolář s výstřižkem vpředu.
Černé oči se mu zadívaly na přítomné a pravicí si pohladil vrásčité tváře od spánků až k ostré bradě. Kroky dělal doširoka a ramena se mu přitom houpala.
Kantoři povstali.
"Velebný pane, přivedl jsem nového pomocníka, Karla Čermáka," hlásil starý.
Farář se zadíval na pomocníka, jenž se rozpačitě klonil, a měře jej od hlavy k patě, sáhl do kapsy, vyndal březovou starou tabatěrku, mlčky podal kantorovi i pomocníkovi, šňupl si důkladně, až se mu podelší nos ohýbal, modrým šátkem si utřel strniště, a podávaje pomocníkovi velkou ruku, řekl hlučně: "Vítám vás, Slovane!"
Pomocník mu chtěl ruku políbit, ale farář couvl.
"Pojďte, pojďte, mládenci, do mé rezidence, Pepička přinese kyselo za mnou!" řekl vážně a již se klátil napřed.
Přešli chodbu a zabočili nalevo do dveří, ze kterých farář před chvílí hosty vyprovodil.
Když pomocník za ním vstoupil, udiven se zahleděl po nízkém pokoji, jímž zněl ptačí švehol, štěbot, švitor i hvizdot. Levá stěna byla plna klecí malých i velkých a v nich plno života; veliká zelená klec stála také na široké, tmavé skříni hladkých, ale místy odřených stěn. Na nízké posteli i na desce klekátka před oknem s květinami ležely staré papíry a v nich rozličný ptačí zob: semenec, vařené jáhly, drobné zrní, kousky tvrdých buchet, suchá játra, nastrouhaná mrkev, sušené borůvky, klásky jitrocele.
Na druhých stěnách viselo několik tmavých obrazů na plátně v hnědých rámech, nad stolem kříž, vpravo ode dveří hrkavé hodiny.
"To se díváte, bratříčku, viďte," zasmál se kantor a dlaní si hladil bradu. "Sedněte, sedněte, mládenci!" volal farář a do rohu na ošoupané pohovce skládal rozložené matriky.
Přibatolivší se Pepička postavila kyselo na stůl, na němž pro rozložená lejstra sotva zbývalo kousek místa, zakývala na pomocníka a vzdychla: "To je hospodářství u nás!"
Z klece na skříni se rezavým švitorem ozvalo: "Špačíček - špačíček -," a ve veliké kleci na stěně blíže okna drápkatá noha veveří uvedla mlýnek do pohybu, až to rachalo.
"Hospodářství - to je hospodářství - každý den to dvacetkrát slyším," hledě do hrnka, bublal farář, "jako by to byl hřích, když člověka těší ptactvo nebeské, kteréž nepracuje, aniž přede."
Pepička se usmála, mávla rukou a vyšla.
Pomocník, hledě po klecích, pozoroval ptáky.
"Čížek - stehlík - drozen -, co je tohle, nevím -," povídal jako sobě.
"Jíkavec, Františku, jíkavec, horský host, a tohle je hejl, toho jsi sotva viděl, nejsi-li taky horák," hlavu napolo obraceje ke klecím, ale nabíraje přitom z hrnka, jejž v levici svíral, vysvětloval farář.
"Bratříček má doma až v Lánech - v Jičíně byl už v poetice, ale když se dědeček učitel roznemohl, musel nechat všeho a jít na pomoc," vmísil se kantor.
"Hm, hm, tak z Lánů - a dědeček také Čermák?" čelo maje staženo do hlubokých vrásek, ptal se farář a hrnek postavil na stůl.
"Také, velebný pane," přisvědčil pomocník.
"Hm - hm - a co maminka - tatínek -," a farář z podobočí hleděl na něj stranou.
"Už je žádného nemám odmalička," a plaše na kněze pohleděv, sklonil hlavu.
"Hm - hm -," z myšlenek bručel si farář, a zamysliv se na chvilku, pokračoval trhaně: "Tak z Lánů - no, tam se hejl sotva ukáže - tohle je starý klacek, bude mu pomalu deset roků. A znáš-li pak toho vedle?" A nečekaje ani na odpověď, pokračoval: "Tuhle tohle je křivonoska, povídá se, že Kristu Pánu na kříži hřebíky trhala, až se jí zobák zpřehýbal!" a opět se upjatě zahleděl na pomocníka, jenž v rozpacích vstal a šel ke kleci.
Náhle se farář rozesmál.
"Ale jsme to pěkně pohromadě: Čížek, Čermák, Stehlík - jako bysme se byli hledali! No, Františku, měl jsem radost, umíte pánaboha chválit. Teď si tuhle sestavíme kvartetko, že ho není široko daleko, a zpívat budem, až se bude suchá lípa u Nymburka zelenat!"
"Teď to půjde, tenorek nám chyběl," přisvědčoval učitel.
"A beseda bude žít - hudba, zpěv, deklamovánky - a je to!"
Pomocník stále ještě prohlížel ptactvo v klecích.
"Mám samé krajany, všecko z našich lesů, je to člověku věrné a nepitvoří se to," vysvětloval mu farář.
"Až na toho špačka," usmál se pomocník.
"No, ten je pitvora, ale jináč dobrák chlap, nasměju se mu nejvíc; když ho pustím po podlaze, každou skoulu přeměří a makovičkou vrtí, jako by se mu něco rozcházelo!"
"Náš pan farář má v lásce každého božího tvora, ptáky v klecích, holuby, slepice, kachny na dvorku, včely v oulech - a jak lidi, uvidíte," pomocníkovi vypravoval učitel.
"Jen vy mlčte, hochu, a nehlaďte - no tak, co včely?"
"Bída - bída! Je-li pravda, že včely jdou o rok napřed před lidmi, zle bude! Zachází to hladem; v horním mlýně zašly jedny, u krejčího Polívkova druhé. Adam Hejnů ztratil dvoje a v Sklenařících jsou prý asi dvacaterý pryč. No, můj Jungmann, Tyl i Šafařík se dosud drží," odpovídal učitel.
"To jsou ouly," pomocníkovi vysvětloval farář, "pan učitel jim dal jméno po našich Slovanech - hezké je to, hezké! - Tak co, Františku, dělá Šír, Macháček, oba poeti, - a co starý Dobroslav Peterka? Velká hlava - velká hlava, hoši, tenhle Peterka - a Slovan!" oči maje široce rozevřeny, kázal farář, a nabrav veliký šňupec, opět si nos zobracel. "Kabát ošumělý, kastor rozlámaný, brejle zkřivené - ale hlava, hlava! V té je učenost náramná! A přitom ta křesťanská láska k našim chudým hochům! Sám by jedl chleba a pomáhal oběma rukama, ale svět o tom nesmí zvědět, jinak zle!"
"Vlastenec," měkce vydechl učitel.
"Vlastenec - Slovan a jaký! Nic o tom nepovídá, nekáže, nelamentuje, ale tuhle to má a tam to zvoní jako na půlnoční!" hřmotně kázal farář a dlaní se klepal nad srdcem.
"Kdyby takových bylo - náš Václav taky o něm vypravuje!" přisvědčil kantor.
"I jsou, hošíčku, jsou, jenom žádný strach, žádnou lítost nad zástupem! Tak v pondělí začneme, mládenci, v neděli to ohlásím."
"Při tom oupadu sněhu to půjde bídně," vzdychl si učitel.
"Musíte dělat, co umíte," krče rameny, odvětil kněz.
"Já se přičiním," vydechl pomocník a plaše pohleděl na faráře.
"Tak, tak, Františku, po tvých studiích všecko půjde dobře; hezky zpíváš, hochu, budeme se mít rádi, my si tuhle s kantorem už rozumíme. A tuhle tohle si pamatuj, že farní dveře jsou vždycky otevřeny. Choďte oba, ať si porozprávíme, - a vy, mládenče, jen hezky otevřeně, pozdětínský farář ještě nikoho nezklamal, to svědomí má! Teď musím dodělat skripta vikariátnímu ouřadu - vidíte, všecko mi píše po německu. Nebožtík vikář se jenjen třásl, ale šlo to po česku!"
"Jak říkávám, čím dál hůř!" sekl kantor.
"Jen mlčte, hochu, mlčte, jeden člověk nás nezabije. Proč, Maria je dlouhá, smutná píseň, a přece má konec!" usmíval se farář a podával oběma ruku.
Pomocník se rozpačitě ukláněl.
Dveře zaklaply a kantoři vycházeli na hřbitov.
"Tak už utíkáte?" od kuchyně volala hospodyně. "Pozdravujte paní učitelovou!"
"Děkuju pěkně - spánembohem!" zavíraje volal kantor a pomocník smekl.
Principál, vystoupiv na hřbitov, maně pohleděl vpravo do okna, a pohroziv tam, tiše se zasmál. Když se pomocník ohlédl, za oknem jen maličko zahlédl světle rusou hlavu a červené šaty.
"No tak, jak se vám pan farář líbí?" přitlumeně, ale srdečně ptal se kantor.
"Líbí," přisvědčil pomocník a zamyšlen hleděl k zemi.
Principál pohleděl naň stranou a šel- chvilku mlčky.
"Říkal vám 'Františku', to je jako by vám řekl, že vás má rád," pravil, když vycházeli ze hřbitova.
Pomocník, hledě z vrat do údolí, vzdychl: "To je vánice jako o vánocích, a ne v postě!" Potom mlčky doklusali ke škole.