Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek
• první vydání: 1893

Uprostřed tančírny stály řady lavic již plných; farští a ze školy seděli v prvé řadě napravo. Žalačka s průvodčími si usedla po straně, k poslednímu prázdnému stolu, jenž byl vlastně určen pro mužské. Sama poručila dvě láhve vína a svým průvodčím nabízela poctu. Hned po prvém sboru od Jelena všecko obecenstvo spustilo tleskot; kancelářský s myslivcem volali "bravo", Větrovský pan páter s ochotníky "výborně".
Farář dozpívav šel k Větrovskému a směje se pravil:
"Jako v Praze! Jako v Praze! I ,výborně' už voláme!" Adam Hejnů chodil před lavicemi a s divou zuřivostí tahal podsebití. Měl radost, že pěvecké kvartetko dobře dopadlo.
Když podeklamoval Viléma z Kounic, byla bouře ještě větší, i ta cháska pod okny křičela a tleskala. Chodil potom po síni jako rytíř a hned by byl šel baladu deklamovat ještě jednou, tak ho ta sláva omámila.
Před obecenstvo vystoupila Albina bíle oděná, s vlásky hladce učesanými, vzadu spoutanými, a usmívajíc se maličko, spustila měkce:

Jednou byla jsem kdes pozvána.
Kvůli vzácné společnosti -
snad i také z marnivosti -
myslila jsem na šperk od rána
až do pouhynké noci.

Bylo hluboké ticho.
Všichni vesničtí se zálibou se dívali na svěží dívčinu; tatík Podzimek zamračen patřil k zemi, jenom chvílemi mžikl stranou po dceři.
Měl radost, ale také strach, jak to dopadne.
Žalačka poslouchajíc zasykla, a ohrnujíc rty, uštěpačně se obrátila k myslivci a šeptala mu tuze hlasitě.
"Pst!" napomenul pan kantor, a všecko se podívalo na bohatou mlynářku. Albinka se minutku zamlčela; až když mlynářka zardělá ztichla, pokračovala roztomile až do konce a došla hojného potlesku. Sám větrovský pan páter, vlasteneckou deklamací dojat, šel k Albině a pohladil ji po vlasech, chvále, jak to pěkně provedla.
Mladý Václav Čížek deklamací Já jsem Čech!, směle a nadšeně přednesenou, rozohnil staré mladé. Strýci a tetky dávali hlavu k hlavě a šeptali si, jak to ten hoch sebral. "Inu, je po tatíkovi!" Když potom pomocník zpíval, bylo opět jako v kostele a po tvářích všech posluchačů se rozlévala sladká nálada. Žalačka přitom seděla ruce v klíně, hlavu u prsou a ani nedutala. Pomocník dávno přezpíval a seděla pořád ještě tak zamlklá; průvodčí hovořili brzy zprava, hned zase zleva, ale Žalačka neslyšela. Ostatní posluchači tleskali a bouřili, zvláště Větrovští neustávali, takže pomocník přišel ještě jednou, a přisednuv k pianu sám, spustil tu, již tenkrát na faře zpíval:

Kdybych já věděl, že letos umru,
dal bych si dělat dubovou truhlu.

Kluci pod oknem vyjevenýma očima, s ústy pootevřenými hleděli dovnitř a jen ten zpěv lapali.
Když dozpíval, bouřilo to jako prve. Staří i mladí se utírali slzy a šeptali si: "To máme preceptora!" "To je zpěváček!" "Taková stará písnička, stokrát jsme ji slyšeli - ale jak ji provedl!"
Albinka při preceptorově zpěvu seděla nedutajíc a všecka tvář jí zářila tichou blažeností.
Starý Podzimek se obrátil k sestře a hučel: "Saframentský zpěvák, ten to umí!" a maje rty udivením stisknuty, pokyvoval hlavou.
"Zpěvák a hodný člověk!" přisvědčujíc utírala si oči.
Pan Čížek opět sedl k pianu a Bábi, partysku držíc v ruce, přicupala před lavici.
"Co to pana kantora napadá?" na síni pravil Adam pomocníkovi.
"Přivezla si to s sebou a říkala prve, že by si také ráda zazpívala; co měl pan učitel dělat, Hádek sám ho obskakoval a prosil."
"Podívejte se na něj, jak se po tom krčku hladí, jak se houpá a pomlaskuje!"
Vtom se Bábi rozpěla. Zpívala píseň Děvy slovanské, ale piketila se přitom, až se tetky ušklibovaly.
"No, tady do rána nebude jedinká myš a vrabci se až z věže zdvihnou a uletí do pole," tahaje podsebití, hučel si Adam.
Bábi natahovala krk, hlavičkou kroutila od ramene k rameni, špulila ústa a obracela oči nebi.
Pozdětínští se usmívali. Větrovští si špitali, jenom Hádek si utíral slzu za slzou a paní, majíc ruce sepjaty, s nábožnou pozorností hleděla na dceru.
Když Bábi dozpívala, zase se tleskalo, ale zároveň bylo dost úsměvů a hlasitého hovoru. Bábi, usmívajíc se jako čtrnáctileté poupě, odhopkovala na své místo.
Veselí již obecenstva neopustilo a Rubešova Dýmka, kterou přednášel Vodseďálkův suchý, dlouhý študent, a zvláště Sedlák na biliáru, Adamem provedený, jen ho přidávaly. Už když Adam vylezl ze dveří, všecko se rozchechtalo a tetky vystupovaly na špičky sametových střevíců. Měl na sobě mundúr, vypůjčený od rychtáře, vycpán byl a nadouval se jako krajský sedlák. Rychtář se sám smál nejvíc a na všecky strany radostně pokyvoval, jako by ten oblek měl hlavní zásluhu. Na ten kousek si i Bára Hejnová zaskočila do hospody, a když Adam tahal podsebití, a břinkovicí se rozpřáhaje, vypravoval o svém neštěstí na biliáru, měla slzy v očích, smích na rtech a hned vpravo, hned vlevo říkala: "Ne, tenhle náš táta, to je komediant!"
Konec besedy učinila pomocníkova píseň, zde dosud neslýchaná - Kde domov můj? Jak bylo prve všecko rozveseleno, tak se opět vrátila vážná nálada.
"To je písnička, to je písnička!"
"Ten člověk umí popadnout za srdce!"
"Ta je nejhezčí ze všeho!" šeptali a vstávali jeden za druhým. Už když pomocník dozpíval prvou slohu, bouřili.
Farář, stoje mezi dveřmi, prudce šňupal a slzy mu tekly po tvářích.