Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I.

Ve čtvrtek, dne 24. února roku 1842, stály na silnici, jež běží z horského okresního města Větrova dále k severu do Krkonoš, těžké selské sáně. Hnědý huňatý kůň odfrkoval; kolem tlamy měl pěnu, vlhkou srst ověšenu šňůrkami jinovatky.
Po levém boku koňově přešlapovali dva mužové: starší asi šedesátník, mladší dvacetiletý neb o málo starší.
Starý byl malý, ramenatý sedláček široké hlavy, na níž měl naraženu mrazovku s opelichaným beránkem a s mašlemi zle již zvedenými, tváří vráskami rozsekaných, obrostlých šedavým strniskem; na těle měl hnědý kožich s prošívanými zády, v boku zúžený, na nohou staré kozlovice do přiléhavých shrnovaček, nad nimiž po stranách visely kožené třapce. Mladík byl štíhlý holobrádek ruměných tváří, velkých modrých očí, hustých vlasů kaštanových, do půl hlavy ukrytých černým lesklým kastorem, a pod nosem se mu počínaly vlniti jemné knírky; zapjat byl do černého šosáku z tmavého lesklého sukna a úzké pruhované nohavice měl nataženy přes boty.
Stojíce na rozcestí, rozhlíželi se okolím. Zasněžená, saněmi vyleštěná silnice prudce se před nimi skláněla do dolíka; vpravo odbíhala z ní cesta jen málo uježděná, po straně s vytlapanou stezkou, běžící do lesa, jenž napravo zastíral další obzor.
Žhavé, měděné slunce, chýlíc se na tmavomodré, mlžnaté obloze od poledne k západu, nejiskřilo a nesršelo šípovím paprsků, ale mračivě hledělo na pahrbkovitou krajinu, po níž se krčily chalupy horských dědin, a polévalo sněhovou půdu růžovým nádechem. Rozhled k jihu a k jihozápadu byl zastřen mlhami, do nichž vnikaly krvavé pruhy, dávajíce tušiti šíř i hloub tohoto mlžného moře.
Krkonošská obří hradba byla úplně v šedu, bližší lesy, bílé a zachmuřené, stály mrtvě. Ve výši, daleko na severozápadní obrubě obzoru, vyčníval vrchol příchovické bílé věže kostelní s temnější střechou.
Jeřáby, jež po obou stranách silnici vroubily, měly na větvích huňaté chumáče a celé provázky jíní, mezi nímž už jen málokde visely zahnědlé korálky; košaté stromy sebou ani nehnuly, nezašeptaly.
Pokud z návrší bylo možno dohlédnouti, všechen kraj byl bez života, ani vrána nezakrákala, ani ptáček chocholouš nebo strnad nezapištěli.
"Nic platno, tady to bude - musíme napravo," promluvil sedláček a bičem pošvihoval do prázdna.
"Bude, bude," přisvědčoval mladík.
"No hot, stará, hot," dobrácky pobídl vozka, a kůň zabočil napravo.
Sáně na několika tvrdých, kamenitých zmrazcích zaskřípaly, naklonily se, ale již na kolejnicích zašustěly vpřed.
Zboží na saních naložené bylo přikryto formanskou plachtou, ale po stranách bylo viděti menší truhlici zažloutlého kování, zdobenou malovanými ptáky a květinami, části rozdělané postele, nacpaný slamník a ve výši pod plachtou byl patrný veliký uzel.
"Až projedeme lesem, musíme to přece vidět, mejlka tady bejt nemůže," povídal vozka.
"A nemůže tam už být daleko, jedeme z města přes hodinu," dotvrzoval mladík, zíraje na veliké cibule, jež vytáhl kabátu nerozepjav.
Vjeli do starého jehličnatého lesa, jehož sněti byly jíním tak propleteny a zasypány sněhem, že jenom nevelikými průlinami bylo viděti k obloze. Větve se pod tíží sněhových a jinovatkových krajek skláněly hluboko k zemi a některé smrčky a jedličky byly pod závějemi ohnuty jako mlýnští práškové pod bílými pytli mouky.
Půda i zde v lese byla vysoko zasněžena, jenom místy vylézal hnědý kopeček jehličí nebo se temněla hromádka rozházených šupin a ohryzků šiškových.
Sáně svištěly a hrkaly o kořeny a z houští snětí slétal šum, praskot i skřípot.
"Pane Karlíčku, kakraholtsky tady budete u hor, člověk by myslil, že je o vánocích, a ne v postě," povídal vozka, stále bičem pošlehávaje.
"Jaká pomoc, strejčku Češko, jsou tu také lidé živi," odpověděl mladík, trudně hledě do hlubin lesních.
"Inu, inu, ale jsou tu od kolébky a bude on každý jako souček!"
"Jináč to nešlo, musím se přičinit - jenom když zatím budu živ."
"Tohleto by nebožtíka dědečka, jak jsem ho znal, trápilo nejvíc; je to spravedlnost na světě, člověk by nevěřil!"
Mladík neodpověděl, ale hlavu maje nachýlenu, zamyšlen tlapal vedle saní; nohy se mu v sněhu a v zasypaném mechu bořily.
Jevše chvíli po rovině, náhle prudce sjížděli; sedláček měl koně co držet.
Zakrátko vyjeli z lesa na zasněžené louky a spatřili úzké údolí, jenom k východu a k západu otevřené.
Na severu se z něho zdvíhala dlouhá stráň, na temeni vpravo i nalevo lemovaná zachumeleným lesem, a na úbočí jejím se choulilo rozběhlé hejno vesnických stavení. Uprostřed vesnice, na nejvyšším místě stál bílý kostel nízké věže, jejíž báň, novým plechem obitá, růžově zářila.
Před kostelem viděli přízemní kamenný domek se čtyřmi a jiný delší, dřevěný, s pěti okny v průčelí.
Všecky rozběhlé chalupy a baráčky byly proti zimě zachumlány, jenom ta dvě čistě obílená stavení měla stěny holé.
"Tak tady máte Pozdětín," zasmál se staroch, "no, kostel mají v pořádku a to kamenné se zahrádkou před okny bude fara."
"To delší škola," dodal mladík, a teskně se usmívaje, zíral na stráň.
"Nejspíš - inu, vesnice je dost veliká, podívejte, kam se až rozběhla!" a sedláček, krouže bičem ve vzduchu, ukazoval rozsáhlost Pozdětína.
Vesnické domky sbíhaly ze stráně do dolu a poslední stál až pod samým poledním úbočím, z něhož právě sjeli a jež bylo jediný, hustý, jehličnatý les.
Přejevše louku, vjeli na kamenný můstek přes potok, zamrzlý čistým ledem, pouze při březích zachumeleným; uprostřed, pod jasnou sklovitou korou proudila a žbluňkala voda, uhánějíc k východu.
Slunce stálo právě nad západním čelem dolu, jenž byl pln růžového svitu. Osněžené luhy, stěny a střechy chalup, zapadaná pole a lesnatá úbočí koupaly se v tom zimním světle, jež se rozlévalo i na vzdálené východní stráně, na nichž seděla malá dědina, za ní hvozdy, a vnikalo i do hlubin mlh, jež zahalovaly krkonošské obry, barvíc je do fialova.
"Pane, skoro není vidět jinam než do nebe," poobrátiv se usmál se starý. Mladík přikývl.
"Člověku se zdá, kdyby nastala dlouhá chumelenice, že to zasype do roviny."
Již přijížděli k prvému skrčenému domku při cestě. Drobnými okénky, slámou a jehličím zpola zakrytými, pronikal tlukot tkalcovských stavů a zdáli doléhal až sem šum a sykot vody, padající ze splavu nebo z mlýnského kola.
Na konci záspi stál malý, kostnatý dědouš, plesnivých, rozházených vlasů, oděný jenom v plátěnou košili širokých rukávů, v podvázané, široké praskačky, v lýtka starých vlněných punčoch a v pantofle na bosých, zmodralých nohou. V zubech držel kořenku a pobafoval.
"Pánbůh šťastny dobry odpoledne - kudypak ke škole?" ptal se Češka.
"Jen porád vzhůru, tamto s pěti vokny je škola," rachotivým hlasem odpověděl stařec, a vzav dřevěnku z úst, dodal: "Taky dej pánbůh dobry vodpoledne, mně se zdá, že nám vezete novýho preceptora!" Při té řeči, promluvené k vozkovi, malýma, černýma očkama zíral na mladíka a na sáně. "Vezu, vezu," odpověděl Češka.
"Tak se pěkně vítáme a dej pánbůh štěstí," směje se křičel dědeček. "Děkuju pěkně," odpověděl mladík a posmekl.
"I to honem musím povědět našim halantům, že je tu pan preceptor," hrčivě smál se dědeček, a hlavu maje v ramenou, kořenku v levici, sehnut klusal do světnice.
V malé chvíli vyběhly z baráku čtyři děti a hleděly za sáněmi, jež zatáčely cestou vzhůru. Dva kluci měli jenom štruksky, přes plátěnou košili provázky místo šlí, prostřední děvče bylo v krátké odřené sukni a nejmenší cvalík jen v košilce; na hlavě neměl žádný nic a všichni byli bosi.
Dědeček stál již za nimi, a chechtaje se jako hrdlička, ptal se: "Tak ho vidíte - vidíte? No, Franto, co mu říkáš?"
Menší hoch poobrátil hlavu, trochu se usmál, ale nepromluvil.
Když sáně zahnuly mezi stavení, tři menší děti, zimou, až ohnuty, cupaly do baráku, ale nejstarší, lusknuv prsty, prudce zahvízdl, vyskočil a rozběhl se do nejbližší chalupy.
"Ať mi, hošiště, takhle do školy neletíš!" křičel za ním dědeček.
Také z jiných domků, kolem kterých se sáně do stráně kodrcaly, vybíhali staří i mladí a z okének vyhlížely hlavy.
Mladík šel vedle sedláčka poněkud přikloněn a úzkost mu hleděla z očí. Zíral k dřevěné škole, před jejímiž dvěma čelnými okny byla zapadaná zahrádka s velikou, rozkleslou jabloní, pod níž stála řada včelníků.
V dlouhém boku budovy, ve dveřích, ke kterým vedly dva kamenné stupně, stál muž asi pětačtyřicetiletý; na černé houšti tmavých kudrnatých vlasů, i přes uši proudících, seděla mu vyrudlá, z vlny upletená domácí čepička se třapcem, na snědém krku měl široký černý šátek, nad nímž vylézaly bílé proužky límečku; kabát bez šosů, dvouřadovou vestu a kalhoty, zastrčené do hladkých holínek, měl z šedého, notně odřeného sukna. Čela byl vysokého, třemi vráskami již rozrytého, nad očima se mu černaly husté řasy, oči měl veliké, hnědé, ostrý nos, v koutcích úst chumáče vrásek, jež jim však dodávaly stálého úsměvu, bradu širokou, ostrou a kolem líce věneček kaštanových, malinko prošedivělých vousů. Byl velký, kostnatý, širokých ramen a silných rukou. V zubech tiskl špičku dýmky, jejíž troubel mu dosahoval boků. Když spatřil přijíždějící, sestoupil ze schůdků, a bafaje zdlouha, ale silně, prohlížel si neznámé.
Přicházející mladík pospíšil přímo k němu. Smekl kastor, a drže jej v skleslé pravici, pravil třaslavě: "Dobré odpoledne přeju. Prosím, jsem Karel Čermák, nový pomocník na zdejší škole," a sáhnuv do spodní kapsy šosáku, vytáhl složený papír, a skromně, plaše se usmívaje, podával ho domácímu.
Muž v domácí čepičce zdlouha přeměřil rozpačitého mladíka, nahlédl do papíru a řekl vážně: "Pan vikář zapomíná, že si kantor sám může vybírat pomocníka, ale já vám to přece neřeknu jako nedávno loukotovská učitelka novému preceptorovi: 'To nám to pan vikář pěkně vyved, my jsme mohli tuhle od jednoho sedláka dostat čtyři měřice žita, abychom sem zadarmo vzali jeho syna.'" Při té řeči se mu ústa víc a více usmívala; zato pomocník stál sklíčen.
"Nehněvaj se, pane učitel -," začínal nesměle.
Starý, postaviv dýmku k stěně, rychle se mu vmísil do řeči: "I kterýpak vlastenec bude říkat 'nehněvaj se'!" a znova si mladíka od hlavy k patě prohlížeje, srdečně se zasmál: "I kata, kata, takovýhle preceptůrek ještě v Pozdětíně nebyl!" Potom rozpřáhnuv ruce, přitiskl preceptora k prsům, až v něm zachrupalo, a na ústa mu vtiskl tři důkladné polibky.
"Pozdrav nás pánbůh, bratříčku, a vítám vás na hora!" řekl prudce, ale srdečně a mladíka znova sevřel. "Tak Karel Čermák - vida - mně říkají Václav Čížek, budeme zpěváci dva, a smutno ve škole nebude!"
Tváře Čermákovy mírně zčervenaly a v plachých očích se mu zalesklo.
Sedlák Češka stál za nimi, naslouchal, prohlížel si pana učitele a mezi jeho řečí přikyvoval.
Zdola po cestě přibíhaly skupiny dětí, oblečených, jak prve z domků vyběhly; synek z chalupy na konci vesnice byl dosud bos a nohy měl krvavě červené, několik hošků navléklo jen dřeváky nebo křampetle, ukrojené ze starých bot, a šatstva na sobě měli, jako by seděli doma na teplé peci.
"Vášo, půjdeš se obout!" směje se křikl pan učitel a dupl. Váša utíkal, jako když jej honí. Ostatní děti stály povzdálečí, kluci ruce v kapsách nohavic, a upřeně, vyjevenýma očima hleděli na neznámé.
Pan učitel dvěma skoky byl v síni a zvolal, až se to rozlehlo: "Slyšíš, Tóna, pan preceptor je tu!" a již stál opět před pomocníkem.
"Musíme to složit," usmál se, a odhodiv plachtu, vzal truhlu za jedno postranní držadlo, volaje: "Chyťte ji taky, tatíku, ať je v teple!"
"Snad byste mi, pane učiteli, nesloužil, to by bylo pěkné!" přikročiv, učitele nesměle odstrkuje, bránil Čermák.
"Kata, jakápak služba!" zabručel starý a odnášeli truhlu do školy.
Paní učitelová již také vyběhla; byla prostřední, spíše malé postavy, slabá, bledých vlasů a mírných modrých očí, ale všecka točna jako vřetýnko. Oděna byla v kartounovou halenku a v sukni vlněnou, na hlavě měla šátek na uzel, na nohou střevíce a červené punčochy. Blížíc se k pomocníkovi, pečlivě si ruce otírala o zástěrku.
"I to jsou k nám hosti," volala, "pěkně vítám, pěkně vítám, však jsme už čekali, tak jen dál, jen dál!" a podavši Čermákovi ruku, nutila jej dovnitř.
"Děkuju pěkně, až to bude složeno," ostýchavě odpověděl.
"Namoukuši, pan učitel je ještě jako hošíček, náš Václav je jen znánko slabší, a je mu tepervo čternáct!" šveholila.
"Taky půjde ke škole?" ptal se pomocník.
"I pánbuh chraň, tatík ani slyšeť nechce, máme ho třetí rok v Jičíně." Kantor s Češkou se již vraceli.
"Jářku, hoši," vzkřikl na družinu chlapců, "nestůjte, nestrojte a rozeberte to, ať taky pana učitele stěhujete - vy jen to nechte, bratříčku!" a vzav uzel peřin, odnášel jej dovnitř.
Chumáč hochů se přihrnul k saním a již stěhovali postel: jeden hlavu, druhý nohy, postranice vždycky dva a nejmenší táhli prkénka. Češka odnášel slamník, tlustě nacpaný.
"Pojďte, pojďte, pane učiteli, ať se zahřejete," důtklivě zvala paní a Čermák skloněn šel za ní do síně.
"Tadyhle máme náš čeledník a světnici," v síni ukazovala vpravo, "tamhle nalevo je klasa a tuhle vedle komína váš pokojíček. Je to malinké, sotva se tam otočíte; dříve to mívali principálové, ale snad vám to přec bude milejší, než abyste jako leckde musel spát v klase."
Při té řeči si nového pomocníka znova prohlížela a mluvila stále volněji a nejistěji.
Čermák se rozhlížel šerou síní trámových stěn ; mezi jeho pokojíčkem a čeledníkem byly dřevěné obedněné schody na půdu, podlážka byla cihlová, samý vytlapaný hrbol, dveře do třídy se v šeru černaly, nalevo u stěny stál veliký, starý mandl, jenž cestu k třídě a k pokojíčku velmi zužoval.
Paní učitelová, umlknuvši, ruce majíc nad boky sepjaty, pozorovala pomocníkovy oči.
"Ten mandl tu už stál, když já jsem chodila do školy, a můj tatík ho tu nechává, je nám dobrý; ale vám se tu sotva bude líbit -"
"Proč by se mi tu nelíbilo?" ptal se udiven. "My jsme také měli školu, pravda, byla kamenná, ale zato studená až hrůza."
"Vy jste taky ze školy?" ptala se směleji.
"Taky - dědeček tam byl až do smrti, před šesti nedělemi jsme ho zakopali," smutně odpověděl.
"Ó, jemine - jemine, a zůstalo mnoho dětí?"
Pomocník zavrtěl hlavou: "Jenom já s babičkou - ta tam zůstala-"
Ze dveří pokojíčka vycházel pan učitel.
"Vždyť jsem si hned myslil, že zpovídáš," zasmál se, "prosím vás, bratříčku, pojďte se podívat, jak jsem vám to rozestavil."
Pomocník vešel do pokojíčka, paní učitelová do čeledníka.
"Teď juchejte domů, děti," kantor kázal drobotině, jež všude překážela, "vidíte, jak jste se zahřály, prve jste se jen klevily zimou!" Odcházely zvolna, nerady.
Učitel, zavíraje dveře, pravil: "Nouze je tady ve všem, jenom v dětech ne, těch pánbůh nadílí!"
Pomocník se usmál a stranou pohleděl na principála. "Tak co říkáme?" ptal se starý.
"Jak vám odplatím, že jste se s tím tolik nadělal," vděčně odpověděl Čermák.
"Kata, kata - stoleček tu máte ještě po Vobořilovi a židli taky; jemu to nebylo kale platno, doma se leda vyspal."
"Já jsem zas domovníček," usmál se pomocník a rozhlížel se malým příbytkem.
Napravo ode dveří byla neveliká kachlová kamna s plotýnkou, dále při stěně stála již postel, dosud neustlaná, naproti byl stolek se židlí, před šestitabulovým okénkem truhla.
"No - dobře?"
"Tuze hezky," svědčil Čermák, plaše pohleděv na starého. "Stěny jsou zažloutlé, ale zjara vám to moje vybílí, teď by to kale neschlo." Sedlák Češka, prve vyšed, aby koni přisypal sena, vrátil se do pokojíka, a stoje u dveří, pochvaloval: "Budete mít hezkou sedničku, Karlíčku, není to veliké, ale zrovna dost, kamna se zdají dobrá a pan učitel, jak vidím, je hodný, nemusíte si stejskat, babička bude mít radost, až jí všechno vypovím."
"O pokojíček, bratříčku, starost nemějte, máma vám to tu vyparádí, jak jen bude moci, to je její radost - uklízet."
"Jak povídám, dobře vám tu bude," opět přidával vozka.
"No, dobře - dobře - jako horskému preceptorovi a ten musí mít trpělivost jako ten len na poli, v pazderně, pod paličkou i na vochli," durdivě odvětil učitel.
Pomocník se jen rozpačitě usmíval a vůbec mluvil i počínal si jako prostý, nezkušený venkovský student.
"I vždyť Karlíček je taky z toho rodu," důrazně připomněl sedláček.
"I kata - Čermák - Čermák -," vzpomínaje bručel si pan učitel.
"Dědeček byl u nás v Lánech u Paky snad asi čtyrycet roků - a Karlíček tam vyrostl," vysvětloval Češka.
"Tak lánský Čermák byl váš dědeček! Znám kantory široko daleko a mě jich taky zná pořádná hrstka. Dědečka znám jen z doslechu - prosím vás, kdopak odtud přijdeme až tam."
"Je tomu šest neděl, co jsme ho zahrabali," dodal Češka. "Tak si taky vysloužil," hledě k zemi, bručel si kantor. I pomocník stál zasmušen.
"Vysloužil, chuďas, vysloužil," vmísil se sedláček, "co vydřeli a sobě utrhli, dali tuhle na Karlíčka, ale potom přišla dědečkova zlá nemoc, a student musel nechat všeho, sic by byli museli na podruží. Špatně jim to, chudákům, dopadlo všem. Inu, pane učiteli, jsem jenom sprosťák, ale taky prosím, aby byli už tak laskavý a měli ho pod ochranou, babička by se mu umučila, kdyby se měl nějak trápit."
Principál se zahleděl na pomocníka, jako by mu chtěl proniknout až do duše.
"Když bude on ke mně, budu já k němu, kantorovým robotním tělem nebude," řekl upřímně a pomocníkovi poklepal na rameni.
"No, pánbůh zaplať, jsem cizí, ale sám pojedu spokojeněji domů; tak abych se, Karlíčku, ubíral, abych si do noci kus cesty ujel."
"Že vzpomínáte - pojďte, pojďte, tady rozprávíme a já vím, že jste vymrzli!" Oba z pokojíka téměř vystrčiv, vedl je do čeledníka.
Čeledník pozdětínské školy byl asi dvakrát tak veliký jako pomocníkova světnička. Také zde napravo ode dveří byla kamna s plotnou, ale nad nimi viselo nejrozmanitější kuchyňské nádobí; to byla zbrojnice paní učitelové. Nalevo u dveří stála tmavá almárka, dále nebarvený, čistě vydrhnutý veliký stůl; ale všechen ostatní prostor zaujímalo nářadí, jež kuchyň přeměnilo na malou dílnu truhlářskou.
Paní učitelová uvítala oba nesmělé hosty úsměvem: "Prosím vás, jen se u nás po tom nepořádku tuze neohlížejte, náš tatík zvede všecko!"
"Jaká pomoc! Taky, bratříčku, řemesluju; jsem houslový doktor pro celý kraj, co kde v bujnosti čili jak říkáme v opičce rozbijou, mně přinesou do špitálu."
Při bílé, uprášené stěně stál truhlářský stůl, před průčelním oknem stolice; na stole mezi náčiním ležely rozličné kusy houslí a dvoje pěkně vyleštěné visely na stěně.
"Tak jděte dál, jděte dál," pobízela paní a strkala hosty do nízkých dveří k sousednímu pokoji.
"Děkuju hezky, já zůstanu tady, je tu dobře," špule bezzubé rty, zdráhal se Češka. "Nebojte se, že vám budu strojit," smála se, "jen trochu bryndy vypijete!"
"I jen když je brynda, tuhle náš pan farář leckdy pány bratry pohostil kyselem v rendlíku," smál se učitel.
"A prosím, když už budou té dobroty, vypiju to pro zahřátí tady a podlahu neumažu," žádal sedláček. "Snad byste nedělal - jen jděte, strejčku, jděte," nutila paní učitelová.
Vešli do většího pokoje, jenž měl také jen trámové, ale čistě vybílené stěny.
Při levé stály dvě postele, vysoko vystlané, bílými, modře květovanými plenami zakryté, proti dveřím dubový prádelník z ohýbaného, vykládaného dřeva, s mosazným kováním, vedle ke koutku veliká almara, také z dřeva ohýbaného, žlutě leštěného, dále do světnice pokrytý stůl se čtyřmi židlemi prohnutých sedadel, napravo ode dveří staré piano, úzkého tmavého truhlíku a kláves jen černých, notně vytlučených.
Na stěnách viselo několik papírových obrazů v hnědých rámech, nad postelí dvoje housle a viola, na almaře stály dvě porculánové sošky svatých, na pokrytém prádelníku Panna Maria, zlatého Ježíška držící v náručí, a kolem ní květináče s myrtou, rozmarýnou, pelargóniemi, bazaličkou a muškátem.
Po pianě ležely partesy, v rohu byly dva sloupce knih a v koutě za dveřmi vedle malých kamen stojánek s notami a knihami.
"Sedněte, sedněte," pobízela paní učitelová, odstavujíc dvě židle.
Hosté se rozhlédli kolem dokola a usedli.
"Tohle jsou moje inštrumenty," ukazuje na housle, řekl pan učitel, "jsou kloudné; za tu violu jsem jednou dal dvojku stříbra, třebaže špatně zvonila; doma jsem ji strčil do pytle, rozšlapal, přeložil, a teď houká líp než divocí holubi. Člověk musí dělat, co nějaký groš vynese a čemu se naučil; všecko je dobré. Mám toho hocha v Jičíně, a když je potřeba, musí se shánět všelijak, i ta piksla a fejfka se musí učit šetřit - však jsme si beztoho ještě nešňupli!" a vzav ze stojanu kulatou tabatěrku, podával oběma.
Šňupli si oba, Čermák jenom konečky prstů, Češka hloub, pan principál třemi prsty hezky do hloubky a šňupal s citem; prsty potom odklepl, že jen to zalusklo.
Paní postavila před hosty po hnědém hrnku, přinesla nakrojený bochník domácího chleba, talíř s pomazánkou a pobízela: "Tak jezte, jezte!"
Pomocník, maje ruce v klíně, seděl pořád rozpačit, strejček se omlouval: "Ale, ale, načpak takovou škodu!"
"Snad byste nemluvil - jen jezte a mažte!"
"I kdopak by mazal," smál se Češka, "to ti Němci tady na horách mažou, ale u nás v kraji by žádný ke kafi nenamazal za nevímco! Inu pravda, my tuze nekafujem, leda o svátcích!"
"I vždyť my taky ne, je-li pan učitel namlsán, bude mu u nás zle," na Čermáka tázavě pohlížejíc, pravila hospodyně.
"U nás nejobyčejnější jídlo jsou brambory, takzvané každodeňky," ušklíbl se principál, "jednou je loupáme a mažeme máslem a tvarohem, podruhé je rozsekáme, potřetí na kaši rozmačkáme - kdo může za člověka, že mu pořád jedno nechutná; proto se musí strojit na kolikero -"
"U nás to taky tak dělávali," smál se Čermák.
"A jinde také," kývl principál, "vychovatelství jest úřad vznešený, jenže jest smíšen s bídou. Tak co, pane bratře, muzikant?" Pomocník mírně přisvědčil.
"Muzikant dokonalý," vážně spustil Češka, a široce rozevřev oči, vykládal: "Housle maže jako kapelník, zpívá jako anděl a varhany taky mastí!"
"Kdybych strejčka Češku neznal, zrovna bych řekl, že je někde z Chval," usmál se preceptor.
"Jen co je pravda," v bezzubých ústech převaluje sousto, málo rozmočené, drmolil Češka.
"No, jsem rád, že vás tu mám, dá pánbůh, že budeme dobře, já jsem ke každému, jenom když nevidím světskou nepravost. Na faleš jsem zlý a na nadutost, na pýchu taky, ale upřímnosti zas přeju, a kdyby řekla: Kabát sem!, já jí ho dám."
Paní stála u dveří, ruce nad boky sepjaty, a mlčky poslouchala.
Češkova lžíce dozvonila na dně hrnka.
"Tak naděl pánbůh stokrát víc, a nic platno, musím zas k nám. Tak si tu, Karlíčku, nestejskejte, a když budete moct, podívejte se k babičce - já vím, že chuďas stará celý den k bohu volá a vzpomíná - není divu, najednou je sama a sama."
"A copak tatínek s maminkou?" hledíc na pomocníka, rychle se ptala paní.
"Už je nemám," odpověděl zamyšlen a hleděl k zemi.
"Karlíček je sirotek od tří roků; no, my babičce hlady zahynout nedáme, to jen žádnou starost," těšil Češka odcházeje.
Všichni ho doprovázeli; když přišli na schůdky před síní a Češka, stáhnuv z koně pokrývku, ukládal nedojedený obrok, pan učitel, ukázav rukou po kraji, pravil Čermákovi: "Tak, hochu, tady budete mít doma; velký ten kout není, ale jsme tu jako na stráži!"
Celý západ hořel stejným purpurovým plamenem, v jehož středu stála temně rudá koule slunečná.
V pravém pozadí na pláni prosvítaly houštinou lesa ohnivé pruhy, jako by z bílých hlav stromů stékaly proudy krve. Nad polední strání se roztáhl roztrhaný tmavomodrý mrak a vznášel se jako temný netvor: kolem těla mu vlály rozházené řasy pláště, páž měl nataženu směrem k slunci, jako by je chtěl sdrápnouti do dlaně a rozmáčknouti. Ale v malé chvilce se to tělo roztrhalo na kusy, jimiž prosvitovala klidná červeň západu. Zardělá okna chaloupek se leskla a kostry stromů tvořily na růžovém sněhu úzké, dlouhé stíny.
"Bje, malá, bje - tak spánembohem a jsou tu hezky zdrávi," obraceje pozdravoval Češka.
"Ještě vás doprovodím až k lesu," pravil mu pomocník.
"Jděte, jděte, bratříčku, bude vám potom beztoho smutno," kýval učitel. Paní, podávajíc sedláčkovi ruku, pravila srdečně: "Šťastnou cestu, a starou paní učitelovou pěkně od nás pozdravujte, a aby neměla starosti." Sedlák si narazil mrazovku na uši, šálu otočil pevněji a jeli. Školní obyvatelé se dívali za nimi.
"Bud pánbůh pochválen, nějaký dobrý člověk," pravila paní. "No, zdá se -," přikývl kantor, a vzav dýmku, dosud venku o stěnu opřenou, zapaloval si křesaje.
"Takový plachý jako jehňatko," teskně hledíc do dálky, hovořila. "I zkusil asi taky dost - "
Pomocník Čermák vyprovodil krajana, lánského sedláčka, až k lesu. Když se loučil, křečovitě zavzlykal.
"Neplačte, neplačte, Karlíčku, jaká pomoc, když to musí bejt; uvidíte, že si brzy zvyknete, a věčně tu taky nezůstanete; až vám bude dobře, může babička k vám, třebaže ji máme rádi. Budete tady mezi hodnými lidmi; až přijdete k nám, budete snad už jako oni herkat a verkat, bude z vás taky dančák!" Češka volně rozprávěl. Chtěl mladíka rozveselit, ale nepovedlo se mu to.
"Tak spánembohem a pozdravujte!" vzlyknuv řekl pomocník a stiskli si ruce.
Kůň vkročil do lesa - sáně se vploužily za ním a ztrácely se v osněžených snětech. Strejček ještě jednou zakýval a zmizel.
Pomocník stál chvíli jako zaklet. Neviděl kouzel, která po stráních a lesích tvořil rozohněný zimní západ, necítil mrazu, byl jako ztupen prudkou ranou do hlavy. Cítil, že počíná život nový - neznámý.
Slze loudal se zpět; teprve když docházel k prvému baráku, rychle si utřel tváře.
Děd, jenž jim odpoledne ukazoval cestu ke škole, opět cupal před barákem; čekal.
"Tak už jste se usadili, pane preceptor, usadili?" ptal se žvatlavě.
Čermák posmeknuv přikývl.
"A mně se zdá, že se vám stejská - ba, ba, už to takový bude! No, no, jen žádnej nářek, taky tu nejsme lidojedi a na chlebíčka se tu taky vydělá, zvláště je-li pan preceptor dobrej muzikant - jako že je. Naše děti přiletěly jako ďáblata, jakej je mlaďoučkej a hezkej."
Pomocník, poslouchaje, smutně hleděl k zemi.
"Pan farář je jako z nás a kantor taky - dyť je znedaleka. Školská - jako paní - je támhle z tej chalupy u lesa, to je jejich, starej tatík je tam ještě na vejměnku. Jednu sestru má někde v kraji taky na škole, holky měly štěstí; školská byla tam u ní a dostala tam trochu cviku, třebaže tady v horách jakejpak cvik, vo pouti už nějak ustrojit dovede a jindy jsou jako my, do pole jdou jako my. Ten bejvalej pomocník byl trochu nelida, s lidmi kale nepromluvil, pozdravení nedal a sotva vodpověděl - jakejpak je to učitel mládeže, kerej takovým příkladem předchází! No, starej je taky muzikant, třebaže jinýho učení mnoho neměl; housle spraví, kdyby byly na sto střípků. A copak jsme za krajana, že si dovoluju?"
"Jsem až od Paky," odpověděl pomocník a sahal na klobouk. Pantáta však přistoupil až k němu, vzal jej za rukáv a vykládal dále: "Tam jsem nebyl, třebaže znám notnej lán světa, ale v Hořicích jsem dělal; to tam byl nějakej polír Březina, jestli ho snad známe, malej, pod nosem podsebití, a klel snad všemi jazyky, co jich bylo při stavbě věže babylónský. Copak tenkrát se ještě vydělaly peníze a koupilo se za ně, ale po tom patentu v roce jedenáctým je porád bída všude."
"Tak dej pánbůh dobrou noc," stále přisvědčovav, loučil se pomocník, ale staroch jej na kus ještě vyprovázel.
"Copak tatínek s maminkou, dovoluju se ptáť."
"Jsem sirotek odmalička, dědeček byl učitelem a nedávno zemřel, proto jsem místo na studie musel do světa."
"Tak proto - proto - a to je pěkná rána! A copak babička, živa, zdráva?"
"Babička tam zůstala sama."
"No, přeju štěstí, pane preceptor, a dej pánbůh dobrou noc; dybyste šel vedle, staute se u nás, u Roubalů; taky sem chodíval s bandou a netroubil jsem ledajak, ale teď už jsou zuby tytam a koutky vyfoukaný - no, dej pánbůh dobrou noc, musím povědět doma, jakej ste k lidem!" a staroch z kopečka upaloval.
Slunce se již snížilo nad samý západ a les na stráni tvořil dlouhý stín, jenž zabíhal až k chalupám a k barákům. Od severu začínalo studeně fičeti.
Principál opět přede dveřmi pomocníka očekával.
"Mně se zdá, že vás chytil starý Roubal, ne?" ptal se.
"Chytil," živě přisvědčil Čermák.
"Ó, to je nevejprava, pořád by povídal, já vím, že na vás chtěl celý rodokmen." Pomocník se usmál.
"Vždyť jsem to věděl; ale teď už můžete do svého, máti vám trochu poklidila." Spolu zašli do pokojíčka.
Postel byla již pěkně ustlána a pokryta, na stole ležel červený ubrus, podlaha byla zametena; v kamnech praskalo a světničkou voněla lesní pryskyřice.
"Tady je teploučko," liboval si pomocník, "ale mnoho se spálí," dodal, hledě na starého.
"Na dříví se neohlížejte, o to chválabohu tady nouze není".
Čermák svlékl vrchní kabát a pověsil jej u dveří na věšák; učitel o dveře opřen pokuřoval.
Pomocník, přešed světničku, vyhlédl oknem.
"Tady není vidět nikam, leda přes zahrádku ke hřbitovu a na hodiny, ale ty jdou všelijak; když se strejc Zítů, zvoník a hrobař, podnapije, jsou taky na makotinu." Když se pomocník obrátil, učitel viděl, že má oči zavlhlé. "Tak z těch škol vás, chudáku, vytrhli - a byl jste vysoko?" ptal se klidně. "V poetice - v Jičíně -"
"O jé - o jé - a pomoc nebyla -"
"Nebyla, dědeček nemohl, musel jsem na pomoc; skoro tři roky jsem byl u něho."
"Ne že bych vás nerad viděl, ale nemohli vám tam u vás na vikariátě dát něco kloudného?"
"Nic prej nebylo a k nám přišel starší někde z kraje; ty tři roky u dědečka mi tam nepočítali za nic. Dlouho čekat jsem nemohl a byli jsme rádi, že je něco," vypravoval pomocník.
"Mlčte, mlčte, bratříčku, ty studie se vám neztratí, uhlídáte. Nono, podívám se domů, zatím si všechno vyrovnáte; k večeři si vás zavoláme, spánembohem!" Principál se vyploužil do svého. "Tak co říká?" ptala se ho žena. "Sedí jako zaražený."
"Proč jsi ho tam nechal v lítosti?"
"Jen ať se vymračí, marně by se přemáhal; bolest musí na svět, potom se ulehčí."
"Snad si zvykne?"
"I je to zlé pro takového mladíka; z nejkrásnějších studií musel odejít - a pomoc nebyla, tomu rozumím. Kdybys neměla chalupu a já teď umřel, bylo by s Václavem zrovna tak. Ach, ach, učitelové jako hvězdy se třpytiti budou - ale až po smrti," odpověděl trpce, a zašed do pokojíčka, sedl ke klavíru a počal hráti. Smutné drnkavé tóny pojily se v dumnou píseň: Mějte se dobře v domě tom...