Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola desátá - Na stopě úkladu

Jednou z lodí, obstarávajících spojení mezi San Franciskem a Oaklandem, se plavili dva cestující, kteří dali zároveň přeplavit své koně. Jejich zvířata vypadala na dobré běhouny znamenitého plemene, ale cestou byla znavena a vyhublá.
Také jezdci zřejmě už dlouho neužívali dobrodiní civilizace, zejména mýdla a břitvy. Jejich vousy byly rozježené, střechy klobouků jim visely do čela a oděvy z vydělané kůže vypadaly jako vyřezané z vyschlé kůry stromu.
"Konečně!" zvolal starší z nich. "Jeane, myslím, že je konec vší bídě."
Jean Letrier zavrtěl hlavou.
"Odpusťte, kapitáne, ale obávám se, že dokud nebudu mít pod nohama palubu lodi, která bude aspoň na padesát mil vzdálená od tohoto proklatého břehu, nebudu mít klid. Ať mne vezme ďas, není-li nám plukovník s celou svou tlupou v patách."
"Možné to je, ale pravděpodobné nikoli. Popletli jsme ho důkladně a jistě se domnívá, že jsme se pustili přes hory do britské Kolumbie. Tu ohromnou zajížďku jsme nepodnikli zbytečně!"
"Přál bych si, abyste se nemýlil, kapitáne," řekl Jean Letrier, jenž se patrně nemohl zbavit zlé předtuchy. "Ale nevěřím těm proklatým trapperům ani na tisíc kroků a myslím, že by bylo nejlépe, kdybychom byli hodně daleko za větrem."
"Především se musíme dát do pořádku, abychom vypadali jako slušní lidé."
"K tomu je třeba peněz."
"Něco si opatříme."
Ukázal na dřevěnou budovu s nízkou střechou, kde stál na tabuli nápis: "Jonathan Livingstone, Obchod koňmi."
"Kapitáne, za naše vyhublé herky nám přece nikdo nic nedá."
"Uvidíme."
Zabočili k domu, z něhož právě vyšel drobný mužík, židovský koňař.
"Kampak, gentlemani?"
"K ctihodnému šéfovi Livingstoneovi."
"To jsem já."
"Kupujete koně?"
Pohlédl na ně úkosem.
"Ano - ale takovéhle ne."
"Very well! Sbohem, pane."
Mertens vsedl na koně a tvářil se jako by chtěl odjet.
"Pomalu! Kampak tak rychle?" volal za ním koňař. "Dovolíte snad, abych si vaše nádherné oře trochu prohlédl?"
"Když takové koně nekupujete, nemáme spolu co mluvit.
Myslíte, že máte před sebou greenhorny?"
"Slezte dolů a pohovoříme si. Přicházíte ze savany?"
"Ano."
"Mohu vám za vaše zvířata sotva co nabídnout, protože musím být připraven, že se z té jízdy sotva vzpamatují. Kolik chcete?"
"Kolik nabízíte?"
"Za oba?"
"Ano."
"Jestli dám za oba třicet dolarů, budu ten obchod do smrti proklínat."
"Nebudete," řekl Mertens a vložil nohu do třmenu.
"Ale počkejte! Co vás pořád kozel bere? Myslel jsem, že ty koně chcete prodat."
"Ano, ale ne vám."
"Tak dobrá! Dostanete čtyřicet."
"Nesmysl. Šedesát."
"Padesát."
"Šedesát!"
"Padesát pět a ani o cent víc! Nemůžu, Bůh je mi svědek!"
"Sire, šedesát a ani o centík méně."
"Šedesát? Ani mne nenapadne! Ale počkejte, dostanete je.
Vzal to šlak! Ty herky se mi nějak zalíbily."
Mertens se s úsměvem vrátil a slezl z koně.
"Vezměte je tedy, a sedla i postroje nádavkem."
"Vejděte, pane. Váš přítel ať zatím podrží koně."
Obchodník zavedl Mertense do svého krámku. Zmizel za záclonou a za okamžik se vrátil.
"Tady je vašich šedesát dolarů. Dostal jste hříšné peníze, pane."
"Prodáte koně za trojnásobek. Teď mi povězte, znáte to tady dobře?"
"Lépe než kdokoli jiný."
"Mohl byste mi přidat radu?"
"Radu zdarma, nebude-li mne nic stát."
"Hledám slušný bankovní dům."
"Vím o jednom. Ale co chcete v bance?"
"To je vedlejší."
"Myslím, že to je hlavní, jinak byste se neptal. Chcete-li správnou odpověď, musíte říct, oč běží."
"Chci prodat bankovní poukázku."
"Depozitní list?"
"Ano. Zástavou je zlatý prach a nuggety."
"Kolik to dělá?"
"Mám jich několik."
"Ukažte aspoň jeden, jak vypadá."
"Proč?"
"Když je váš papír dobrý, zaplatí ho poctivý Livingstone lépe než kdo jiný. Ovšem nějaký cent mi musí z toho zůstat."
Mertens vytáhl Samovu tašku, vyňal jeden z depozitních listů a podal ho koňaři. Obchodník pohlédl na poukázku s respektem.
"Dvacet tisíc dolarů, splatné po předložení," zabručel.
"Poukázka je dobrá. Kolik chcete, pane."
"Kolik dáte?"
"Polovinu! Padesát ze sta."
Mertens mu vzal papír z ruky a odcházel bez pozdravu.
"Haló, počkejte. Snad nehoří? Kolik požadujete?"
"Osmnáct dá každá banka. Ale když jsem už jednou u vás a máme naspěch, spokojím se se šestnácti."
"Nelze! Není možné! Vždyť ani nevím, jste-li oprávněn..."
"Well, nemůžete, tedy nemůžete!"
Obchodník ho křečovitě popadl za rukáv. A teď počalo smlouvání o stovky, pak o desítky a nakonec o dolary, až konečně Livingstone, s velikým nářkem a zaklínáním, že prodělává a že by zasloužil, aby ho zastřelili, vykuchali a za živa usmažili, přinesl žádanou sumu peněz. Byl to jeden z těch obchodníků, kteří kupují i hadry, ale kde lze vydělat, dovedou spatřit i statisíce.
"Dostanete šestnáct. Bože, měl jsem to dnes zase jednou slabý den. Prodáte také ty ostatní?"
"Ne. Sbohem!"
Livingstone ho doprovodil ven a převzal koně. Sotva cizinci odešli, zavolal příručího, předal mu zvířata a díval se za ním, když koně odváděl.
"Dobrý obchod," bručel spokojeně. "Znamenité plemeno, krásně stavění. Vydrželi jistě mnoho, ale až se vzpamatují, vydrží ještě víc. Dobře je zpeněžím."
Těšil se pohledem na výhodně koupená zvířata, když se ulicí znovu rozlehl koňský dusot. Dva jezdci, jeden rudoch, druhý běloch, se hnali plným tryskem.
Když míjeli Livingstoneovu boudu, Indián zadržel koně a pokynul svému společníkovi: "Podívej!"
Běloch, muž obrovské postavy pohlédl opačným směrem a ihned pochopil.
"Good day. Vy jste ty koně právě teď koupil?" oslovil obchodníka.
"Yes," odpověděl koňař.
"Od dvou mužů, kteří vypadali tak a tak?"
Podal stručný popis Mertense a Letriera.
"Shoduje se."
"Jsou ti muži ještě zde?"
"Ne."
"Kam jeli?"
"Nevím a také mi po tom nic není."
"Snad aspoň víte, kterým směrem se pustili?"
"Zahnuli tam okolo rohu. Víc povědět nemůžu."
Bělovlasý trapper se okamžik rozmýšlel, pak se tázal: "Vy kupujete koně?"
"Koně a všelicos jiného."
"Také nugetty?"
"Také, jde-li o poctivé zlato."
"Moji lidé je za mnou vezou. Budete mít zájem?"
"Momentálně jsem vydal veškerou hotovost."
"Těm dvěma mužům?"
"Jednomu z nich."
"Prodal vám nějaká depozita?"
"Ano."
"Na jakou sumu?"
"Dvacet tisíc."
"Mohl byste mi laskavě ukázat ten depozitní list? Rád bych věděl, zda je ten muž gentleman, kterého hledám."
"Ukážu vám jej, ale do ruky papír nedostanete."
Livingstone zašel do krámu a za chvilku přišel s poukázkou v ruce. Cizinec spokojeně přikývl hlavou.
"Dostal jste od něho jen ten jeden?"
"Ano. Víc prodat nechtěl."
"Děkuji vám. Ti dva muži k vám už asi nepřijdou, ale kdyby se tak přece stalo, nekupte od nich nic a dejte je zatknout.
Tento depozitní list mi totiž ukradli. Ještě se k vám vrátím."
Otočil koně a hnal se s rudochem zase dál.
Nepromluvili ani slova, až na velkém nábřeží v přístavu.
"Můj rudý bratr mě provázel po celé savaně. Zůstane se mnou náčelník Apačů, i kdybych se měl pustit na moře?"
"Vinnetou půjde se svým bratrem Ohnivou puškou všude, i na moře."
"Zloději se budou snažit uniknout a patrně hledají loď, která brzy vypluje. Budu hlídat přístav."
"Můj bratr zůstane blízko vody, abych ho našel. Vinnetou se zatím vrátí před velké wigwamy bělochů, aby čekal na ostatní lovce."
Sam souhlasil.
"Přijedou brzy. Jejich koně byli sice unaveni, ale doufám, že nás dnes dohoní."
Plukovník zajel nedaleko hostince, kde odevzdal svého koně do stáje, aby ho nakrmili a opatřili, načež se vrátil do přístavu. Apač zatím hnal své zvíře zpět touž cestou, kterou přijeli. Zatímco se protloukali Mertens s Jeanem ulicemi města, v západní čtvrti spatřili muže, jenž vyšel z malé postranní uličky a aniž si jich povšiml, kráčel kolem nich.
Byl prostřední postavy, nápadně štíhlý a měl na tváři oheň, jejž ani široká střecha klobouku nemohla zcela zakrýt.
Mertens se překvapeně zastavil a popadl svého druha za rameno.
"Znáš ho?" ptal se chvatně.
"Koho? Toho chlapíka? Ne, kapitáne."
"Opravdu ne?"
"Neznám."
"Ptal jsem se špatně. Měl jsem se ptát, jestli ji poznáváš."
"Ji? U čerta, co to má znamenat? Ano, ta postava, ta chůze, držení těla, vše - ale to snad není možné, kapitáne!"
"Je to ona, věř mi, a nikdo jiný! Ano - přísahal bych na to. Dobře, že jsme tak zpustlí a zarostlí, jinak by nás byla poznala. To je neobyčejně šťastná náhoda, že jsme se s ní tak nepozorovaně setkali! Musíme za ní."
Oba šli za mužem s ohněm, který kráčel volně k známé již taverně, v jejíchž dveřích zmizel.
"Co hledá v takové putyce?" mumlal Mertens. "Má přece dost peněz a může žít slušně. Krk bych vsadil, že za tím vězí nějaká lotrovina!"
"Pojďme tam za ní, kapitáne."
"Ne to ne! Kdyby nás viděla zblízka mohla by nás poznat, a to nechci. Bylo by ji nápadné, proč ji sledujeme. Ale počkej!
Ta bouda je z jednoduchých prken. Zpředu tam nemůžeme. Nezbývá nic jiného, než se podívat, jak to vypadá z druhé strany.
Počkáš zde a kdyby vyšla, dáš mi hned znamení."
Příležitost byla nadmíru vhodná. Bouda krčmy byla od sousední budovy oddělena uzounkou uličkou, širokou asi čtyři stopy. Mertens tam nenápadně vlezl a brzy našel v prknech díru po suku, kterou mohl přehlédnout část vnitřku.
Náhodou spatřil právě muže s ohněm, sedícího poblíž železných kamen. Pojednou muž zmizel za stěnou, patrně v další místnosti. Mertens pokročil kolem prkenné stěny a přiložil k ní ucho. Byla z tenkých jednoduchých prken a proto slyšel každé slovo.
"Kde se sejdeme?" ptal se čísi hlas.
"Zde ne. To by bylo neopatrné. Také v přístavu to není možné. Snad za poslední rybářskou chatou?"
"A kdy?"
"Nevím přesně, kdy budu moci přijít, ale vy buďte na místě o jedenácté. Ale pamatujte si! Před mým příchodem nesmíte nic podniknout."
"Dobrá. Bude boj, než dostaneme loď do rukou?"
"Nebude to tak zlé, jak jsem původně předpokládal.
Důstojníci jsou večer pozváni do města a na lodi nastane situace, která nám ulehčí práci."
To vypadá slibně. Máme na lodi přátele?"
"Bude tam Dlouhý Tom a ještě několik našich lidí, kteří vyčkají, až to začne."
"Vskutku, je to znamenitě políčeno. A co kapitán Kajman?
Bude při tom taky?"
"Ovšem. Jakmile budeme na lodi, zdvihneme kotvy. Vítr je dobrý, odliv nám napomůže a nestane-li se něco nepředvídaného, musí se podnik zdařit."
"Na nás se můžete spolehnout, my nic nepokazíme. Bude nás tedy celkem přes třicet mužů, a pod vedením dobrého kapitána se nemusíme bát ani celé námořní pohotovosti Spojených států."
"To si myslím. Tady máte peníze na drink. Ale ať si zachováte jasné oči a střízlivé hlavy, aby se nám na poslední chvíli všechno nezhatilo!"
Zarachotila židle. Bylo patrno, že se muž, jenž promluvil poslední slova, vzdaluje. Mertens dobře znal hlas, ač úmyslně pozměněný, a teď tu stál jako zmaten pod dojmem toho, co slyšel. Bylo to neslýchaně odvážné a darebácky geniální. Musel uznat, že něco tak důmyslného by ani on sám nedovedl vymyslet. Vtom se ozvalo tiché syknutí, jež ho vyrušilo z přemýšlení. Byl to Jean Letrier. Stál u uličky a kýval na něho.
"Právě odešla. Rychle za ní!"
Kapitán vyšel právě včas, aby spatřil postavu, jež zmizela za nejbližším rohem. Oba jí spěchali v patách špinavými postranními uličkami a posléze hlavní třídou, až zamířila do vilové čtvrti mezi zahradami. Dobře kryti viděli, jak se na jednom místě rozhlédla, a když nikde neviděla nic podezřelého, přehoupla se přes zeď a zmizela. Čekali asi hodinu, co se bude dít a pak, nedočkavše se ničeho, vraceli se zpátky.
"Patrně tam bydlí," řekl Mertens. "Musíme najít dům, ke kterému patří ta zahrada."
Obešli skupinu vil až přišli na náměstí, kde před jednou z budov stál nádherný kočár. Právě ve chvíli, kdy přicházeli se otevřela vrata. Z domu vyšla dáma. Komorná i kočí, kteří ji doprovázeli, otevřeli dvířka kočáru a zase je za ní zavřeli.
Chovali se co nejuctivěji. Kočí v livreji pobídl koně, načež se povoz tryskem přehnal mimo oba muže, kteří měli sotva tolik času, aby uhnuli do stínu.
"Je to ona," zvolal Mertens. "Viděl jsem ji zcela zřetelně."
"Ano, je to ona. Mýlka je vyloučena."
"Počkám tady. A teď jdi a nenápadně zjisti její jméno."
Jean Letrier poslechl a po chvilce se vrátil.
"Nuže?"
"Paní de Voulettre!"
"Dokonce šlechtična! Která okna jsou její?"
"Obývá celé první patro."
"Pojďme teď do přístavu."
Cestou se zastavili v obchodě s obleky, kde se od hlavy k patě proměnili v lidi na pohled slušné. Když se pak pomalu procházeli po nábřeží, trhl sebou náhle Letrier a popadl kapitána za rameno.
"Co je? Co tě tak poděsilo?"
"Pohleďte přímo před sebe, kapitáne. Vidíte toho člověka, co stojí tam u jeřábu?"
"U čerta! To je Sam Ohnivá puška! Nedali se splést a sledovali nás až sem. Ale kde jsou ostatní?"
"Ty jistě poslal ten proklatý detektiv do města, aby po nás slídili."
"Myslíš, že nás zahlédl?"
"Jistě ne. Byl odvrácen stranou, když jsme sem přišli.
Ostatně jsme tak změněni, že by nás nepoznal tak snadno, i kdyby nás zahlédl."
"Přesto se musíme střežit přijít mu na oči. Prérijní lovci mají zpropadeně dobrý zrak. Ale teď zas ti já něco ukážu.
Podívej se ven na rejdu. Jaká to tam je loď?"
"U všech všudy, nemýlí-li mne zrak, to je přece náš starý Horrible! Ano, poznávám ho zcela určitě, i když se lanoví i plachty změnily."
Muži se protlačili hustým zástupem a zašli do postranní uličky, kde si najali v hostinci zvláštní pokoj, aby se mohli nerušeně posadit.
"Takže jsi poznal Horribla?"
"Hned kapitáne!"
"Víš, kdo mu teď velí?"
"Nevím."
"Já také ne, ale na tom nezáleží. Chceš vědět, kdo na něm bude velet zítra?"
"Nepochybně ten, kdo velí dnes."
"To není tak jisté."
"Tedy změna kapitána?"
"Ano. Dnešního vystřídá jistý Mertens, nebo kdyby ti to bylo milejší, kapitán Kajman."
"To by bylo pěkné, ale vypadá to jako sen."
"Žádný sen! Mluvím o skutečnostech."
Jean Letrier se pousmál.
"Pak by ovšem byla Miss Admirál zase poručíkem?" řekl spíš žertem.
"Ovšem."
"A bude nás znova prohánět po palubě s devítiocasou kočkou v ruce?"
"Možná, že ano, možná, že ne. Já už si s ní poradím.
Spolehni se na mne."
"A jaké místo zaujme věrný Jean Letrier, co?"
"Pro toho se už najde něco vhodného, aby byl spokojen."
"Nebylo by to zlé, kdyby nebylo těch - ale."
"Žádné ale. Myslím to docela vážně a mám to docela dobře promyšleno i připraveno."
Letrier, vida, že se kapitán tváří skutečně vážně, se zarazil. Smích mu zmizel z tváře.
"Na světě jsou možné různé věci, zejména pro lidi jako jsme my."
"Ovšem. Poslyš co ti povím!"
Mertens vypravoval, co slyšel skrze dřevěnou stěnu boudy a připojil k tomu vše, co si sám domyslil.
"To je šílený plán! Ale ta žena je všeho schopna a taky to dokáže, na to se můžeme spolehnout."
"A my?"
"Neřekl jsem už, že zítra budu velitelem Horriblu?"
"Ano, ale co ona?"
"Uvidíme! Byl jsem dřív jejím pánem a budu jím zas. Kdysi jsme se rozešli v nevůli. Ale kdo ví, snad přece jen nezavinila ztrátu Horriblu. V každém případě zůstala tím, čím byla dřív. Ukrást loď z přístavu! To je její nápad, který nám přichází vhod. Jaká šťastná náhoda, že jsme ji na té ulici poznali!"