Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola dvanáctá - Poplach v přístavu

Věren svému předsevzetí sháněl se Sam Ohnivá puška po lodi, která se chystala zdvihnout kotvy. Předpokládal, že oba uprchlíci ji použijí k dalšímu útěku. V přístavu však nebylo nic, co by dnes nebo zítra mělo vyplout. Poslední loď, která kromě rybářských bárek opustila přístav, odrazila na moře před patnácti hodinami. Sam měl tedy za prokázáno, že Mertens je dosud ve městě.
Vyptávaje se na lodi, zaslechl od rybářů, že tu kotví Horrible. Věděl, že to kdysi bývalo pirátské plavidlo kapitána Kajmana a usoudil, že přítomnost lodi téhož jména na Mertense zapůsobí. Postavil se tedy na molu tak, aby viděl každého, kdo se k této lodi přiblíží.
Zatím se setmělo. Bylo již deset hodin a Sam se posud procházel po nábřeží a nedal si ujít ani jediný člun, který přirazil k molu. Tak se aspoň sám domníval, avšak ve skutečnosti tomu bylo jinak. V tak rozlehlém přístavu, jenž je rozčleněn v mnohá přístaviště a za panující tmy nemohl v pravý čas postřehnout všechny čluny, které od břehu odrážely.
Sam se po marném čekání právě rozhodl odejít, když spatřil muže, který od moře přijížděl ve větším člunu. Když vystoupil na místo, zeptal se ho: "Jste zdejší?"
"Ano. Proč se ptáte?"
"Z které lodi přijíždíte pane?"
"Nebyl jsem na žádné lodi."
"Ne? Projížděl jste se pro zábavu sám?"
"Ani mne nenapadlo," odsekl muž, protahuje své údy ztuhlé seděním při veslech. "Jsem rybář."
"Asi jste někoho vezl k lodi, že?"
"Tak nějak to bylo."
"A povídáte, že jste nebyl na žádné lodi? Utopil jste svého cestujícího?"
Rybář se zasmál.
"Musel byste několik hodin počkat se svými otázkami, abych vám na ně odpověděl."
"Proč ne dřív?"
"Nesmím!"
"Proč nesmíte?"
"Slíbil jsem mlčet, rozumíte. A co slíbím, to splním.
Sbohem."
Tomu podivnému rybáři patrně působilo potěšení vyvolávat zvědavé otázky, na něž nechtěl odpovědět. Ale lovce z prérie se zmocnilo jakési tušení. Proto naléhal dále: "Proč jste to sliboval?"
Muž, který již byl na odchodu, se obrátil.
"U čerta - člověče, vy se proklatě mnoho ptáte. Tedy proto, poněvadž si každý rád něco vydělá! A teď už mi dejte pokoj!"
"Počkejte a nespěchejte. Kvůli výdělku nesmíte povědět, s kým jste jel?!
"Ano, když to chcete vědět."
"A dostanete-li víc, než jste už dostal, povíte mi to?"
Rybář pohlédl na lovce krajně nedůvěřivě.
"Víc? Co tím myslíte - víc?"
"Kolik jste dostal?"
"Svou mzdu a ještě dolar."
"Nic víc?"
"Cože? Nic víc? Padají snad dolary z kapes vašeho rozbitého kabátu?"
"Dolary? To ne. Peníze nemám, ale dostanete zlato!"
"Proti zlatu nemám námitek!" zasmál se rybář. Připomněl si patrně zkušenost oněch dob, kdy mnohdy rozedraný a otrhaný zlatokop míval při sobě víc majetku než sto moderních šviháků.
"Podívejte se na tenhle oříšek," překvapil ho Sam.
Přistoupil s rybářem pod pobřežní svítilnu a ukázal mu kousek zlata, nugget, který vyndal z kapsy.
"U všech koček! Za tu pěknou hrudku bych dostal pět dolarů!"
"Dám vám ji, povíte-li mi své tajemství."
"Aha! Tajemství chcete slyšet?"
"S kým jste jel?"
"S dvěma muži."
"Jak byli oblečeni? Jako zlatokopové?"
"Ne. Měli zcela nové šaty."
"Jakpak vypadali?"
Majitel člunu vylíčil oba tak, že se popis přesně hodil na Mertense a Letriera.
"Kam jste je vezl?"
"K zakotvenému Horriblu."
"Horriblu? Co spolu mluvili ti dva muži?"
"Nerozuměl jsem jim."
"Proč?"
"Ptali se mne, umím-li palírovat po francouzsku, a když jsem řekl že ne, mluvili takovou hatmatilkou, že mi až v uších brnělo."
Jsou to oni, pomyslel si Sam.
"Kde vystoupili?"
"Tam venku. Na moři."
"To není možné!"
"Proč ne? Co se stalo, nemůže být nemožné. Řekli mi, že patří na loď Horrible a že byli bez dovolení ve městě. Takové věci se stávají. Chtěli se dostat na palubu nepozorováni, aby jim kapitán nezatopil."
"A vy jste jim musel slíbit..."
"Že o tom budu několik hodin mlčet."
Majitel člunu poděkoval za nugget a odporoučel se.
Dříve, než se Sam nadál, ucítil na svém rameni dotek ruky.
"Můj bílý bratr ať jde se mnou!"
Byl to Vinnetou, jenž ho odvedl několik kroků stranou a řekl: "Ví můj bratr, jak se jmenuje velké kanoe, které tam leží?"
"Horrible."
"Ano. A jak se jmenovalo kanoe, na němž byl pánem bílý muž jménem Mertens?"
"Horrible! Je to táž loď!"
"Nepojede tam zločinec, aby se zmocnil zpátky své lodi?"
Sam se zarazil a pravil: "Jak přišel můj bratr na tuto myšlenku?"
"Vinnetou opustil své místo proto, aby s tebou promluvil.
Když se náčelník Apačů převážel, jel s bělochy, kteří mluvili o lodi Horrible. Pak ti muži čekali na břehu, vstoupili s jinými bělochy, kteří nesli bednu a kufr, do několika bárek a odrazili od břehu."
"Chtěli na velké kanoe, zabít jeho mužstvo a zmocnit se lodi! Mluvili o tom, že přijde náčelník, kterého loď již dlouho postrádala."
"Kapitán Kajman?"
"Tak jest!"
"A vypluli ven na moře?"
"Ano. Měli nože, sekery a pušky."
Sam chvíli uvažoval.
"Můj bratr se teď vrátí na své místo. Naši přátelé přijedou do města po východu slunce. Počká na ně."
Plukovník zůstal na nábřeží zase sám. Uvažoval, co počít.
Vtom zaduněly tři rány a ač byla pozdní hodina, objevil se na nábřeží v malé chvilce houf zvědavců, kteří chtěli vědět, co znamenají poplašné výstřely. V panující temnotě ovšem nebylo možno rozeznat všechny lodi kotvící v přístavu a před ním, ale z četných světel, jež se na lodích sem tam kmitala, bylo možné soudit, že se stalo něco neobyčejného.
Člun s veslaři a poddůstojníkem přirazil k molu právě u Sama. Kdosi z břehu vzkřikl na poddůstojníka: "Co se děje?"
"Horrible vyrazil na širé moře."
"A co má být?"
"Jeho kapitán a důstojníci jsou ve městě! Horrible vyplul bez nich!"
"My pancéřová fregata. Náš kapitán je spolu s důstojníky z Horriblu taky ve městě. Musím za nimi!"
Poddůstojník spěchal k domu paní de Vouletrre.
Sam slyšel jeho slova a bezděky se za ním rozběhl. Dostal se až k domu vznešené lady, kde panovalo podivné rozčilení.
Paní domu zmizela a její hosty nalezli v bezvědomí. Přivolaný lékař prohlásil, že byli otráveni vínem.
To vše slyšel Sam od zvědavců, kteří zde okouněli. Lékaři, policisté a námořníci běhali do domu i z domu a před vjezdem se tlačil zástup lidstva. Všeobecné rozčilení uchvátilo i Sama Ohnivou pušku. Neuměl si sice vysvětlit, v jakém spojení byl Mertens s paní de Vouletrre, ale tušil, že oba budou mít podíl na zmizení Horribla.
Okamžik byl na rozpacích, nemá-li sdělit policii vše o Mertensovi. Ale věděl, že by to vedlo k dlouhému zdržování a výslechům a ztrácel by se čas. Zbývala jediná cesta, jak Mertense dopadnout. Pronásledovat Horribla. Sam se odhodlal, že to učiní na vlastní pěst. K tomu bylo ovšem třeba peněz k najmutí lodi. Musí tedy vyčkat příchodu svých lidí, kteří vezli zásoby zlata z jeskyně. Bez zlata by nezískal peněžní hotovost. Tu, co měl ukrytu, Mertens a jeho kapitán ukradli.
Čekat do rána se mu nechtělo. Přeplavil se tedy do Oaklandu, vyhledal Vinnetoua a uložil se vedle něho u cesty ke spánku. Náčelník Apačů spal, ale Sam usnout nemohl. Trýznila ho myšlenka, že Mertens se nachází na širém moři a v bezpečí, zatímco on, který ho nekonečnou savanou takřka v patách stíhal, je odsouzen k nečinnosti. Počítal minuty, jež ho ještě dělily od jeho lidí.
Náklad, který s sebou vezli, zdržoval celou výpravu stihatelů, proto vyrazil s Apačem napřed, aby nespustili pronásledované z očí. Podle plukovníkova odhadu mohou lovci dorazit teprve k ránu. Čas míjel a naplňoval duši starého muže nevylíčitelným nepokojem.
Avšak hvězdy na obloze se neřídí přáním lidských srdcí, jdou klidně svou dráhou, jak po milióny let chodí, a proto i onoho dne se nesplnilo Samovo přání jenž toužil po jejich rychlém zmizení. Konečně však přece jen hvězdy pohasly. Sam skoro záviděl Apačovi jeho klidný pevný spánek. Právě uvažoval, neměl-li by ho probudit, když se Vinnetou prudce vztyčil, rozhlédl se svým bystrým zrakem a hned zase přichýlil hlavu k zemi. Pak se klidně zvedl a řekl: "Přijíždějí. Můj bratr nechť přiloží ucho k zemi, chce-li se o tom přesvědčit."
Trapper tak učinil a zaslechl slabý dusot, blížící se od hor.
"Blíží se jezdci na znavených koních," řekl Vinnetou.
"Slyší můj bratr řehtání koně? To je ono zlé zvíře křičícího muže, jenž jezdil po veliké vodě."
Tím náčelník mínil zlomyslného klusáka s nímž měl kormidelník Petr Polter tolik potíží. Sam se nedivil Apačovu bystrozraku. Znal ho dobře a dožil se s ním již obdivuhodných věcí. Teď vyskočil a pozoroval houští, které dosud zakrývalo blížící se jezdce.
Po chvilce se ukázali. Vpředu kormidelník, jenž se jako vždy tahal a vadil se svým koněm. Pak se objevili lovci Dick Hamerdull, Pitt Holbers a Ben Cunning. Poslední detektiv Treskow a s ním plukovníkův synovec. Každý z nich vedl jednoho nebo i několik koní a mezků, na nichž byly naloženy svazky kožešin.
"Vidíte to hnízdo před námi?" zvolal Petr Polter. "Myslím, že je to San Francisko. Já ho sice z této strany nepoznávám, poněvadž jsem je vždycky viděl od moře."
"Od moře nebo z hor, to je nám fuk," odpověděl Dick Hamerdull. "Co ty tomu říkáš, Pitte Holbersi, starý mývale?"
"Myslíš-li, Dicku, že je to fuk, nemám nic proti tomu," odvětil Pitt dobromyslně. "Když nás tam u vody rudoši přepadli a vlekli do svého ležení, věru jsem si nemyslel, že tuto krásnou krajinu vůbec někdy spatřím!"
"Ty shnilý stožáre!" poznamenal kormidelník. "Nebýt Petra Poltera, byli by nám rudoši sedřeli kůži, jako to dělali u nás před sto lety loupežným rytířům, a vy byste teď leželi v lůně Abrahámově bez kůže. Ale pohleďte tam, vpravo! Dám se namočit do dehtu, a obalit peřím, není-li to plukovník!"
"A s ním Vinnetou," zvolal Treskow a pobídl koně, takže za okamžik k oběma dorazil.
"Díky Bohu, že konečně přicházíte," zvolal Sam. "Čekám tu na vás jako buvol na déšť."
"Nešlo to rychleji, strýčku," ozval se Henry Thieme. "Jeli jsme celou noc. Podívej se na naše ubohá zvířata. Sotva se drží na nohou."
"Co je s uprchlíky?" chtěl vědět Treskow.
"Unikli nám."
"Jak to - unikli? Kdy, kam a jak?"
Sam stručně vylíčil, co se stalo.
"Oznámili jste to policii?" ptal se Treskow.
"Nechte policii na pokoji! Škoda času!"
"Máte pravdu, plukovníku," souhlasil Dick Hamerdull.
"Seženeme loď a poplujeme za nimi."
"To je i můj návrh," řekl Sam. Proto na vás tak dychtivě čekám. Ale poněvadž nemáme peníze, musíme nejdříve prodat zlato a kůže."
"To nám mnoho nepomůže," bručel mrzutě kormidelník.
"Pročpak ne?"
"Vy řeknete loď," zasmál se námořník a obrátil se na Sama.
"Snad parník? Ty bečky od sardinek za nic nestojí. Dobrá plachetnice chytí vždycky vítr, ale parník potřebuje uhlí, a to se všude nenajde. Pak stojí a nemůže vpřed ani vzad."
"Naložíme tedy hodně uhlí!"
"Dovolte, plukovníku, jste dobrý lovec, ale námořnictví rozumíte jako koza smažené petrželi. Je před námi důležitá otázka, najdeme-li tak rychlou loď. A když ji najdeme, bude se s námi majitel půl dne handrkovat o cenu, a zatím nám ujedou bůhví kam."
"Zaplatím co bude chtít!"
"Dobrá, zaplaťte! Ale nejdřív začnou nakládat uhlí, náboje, proviant, pak proběhne loď komise, je-li schopna daleké cesty, a při tom všem uplynou hodiny, ba snad dni, a zatím uteče Horrible kdoví kam, dříve než my vyrazíme. A až jej najdeme, co potom? Lecjaká loď se s nimi nemůže měřit, potopil by nás!
Ďas aby to vzal!"
Ostatní mlčeli. Museli uznat, že námořníkovy obavy jsou odůvodněné.
"Nemohu pochybovat o tom, co jste řekl," ozval se konečně Treskow. "Ale sedět zde a dívat se na moře, to nám příliš nepomůže. V každém případě má Horrible stihatele v patách, to je naše útěcha! A my musíme za nimi."
"Kam?"
"Snadno se řekne, za nimi," vysvětloval Petr Polter. "Je-li Horrible dobře zásoben, pak se pustí do japonských nebo australských vod. Tam má cestu volnou a útěk snadný. V opačném případě pluje na jih, aby se tam někde na západním pobřeží zásobil vším potřebným."
"Uvidíme, co se dá dělat. Teď kupředu!" rozhodl Sam.
Projeli Oaklandem a přeplavili se.
"Znáte zde nějaký obchodní dům, který kupuje nuggety?" zeptal se Treskow plukovníka.
"Belhourst a společníci," odvětil lovec. "Jsem s nimi již dávno v obchodním spojení. O kůže se postarají také."
"Je to odtud daleko?"
"Ne. Pojedeme okolo nich."
Zanedlouho dorazili k zmíněnému bankovnímu domu. Plukovník sestoupil z koně a vešel dovnitř. Po chvilce se vrátil a vyzval své druhy, aby zanesli všechnu zásobu zlata do písárny.
Zlato prohlédnuto, zváženo, a zanedlouho měl Sam v ruce slušné peníze. Kožešiny byly zatím složeny k pozdějšímu zúčtování.
"To by bylo hotovo," řekl Sam. "Teď dostane každý svůj podíl."
Dick Hamerdull předstoupil před ostatní.
"Dostane či nedostane, to je fuk, plukovníku. Co bych dělal s potištěnými papírky? K jídlu to není a jinak to nepotřebuju.
Co myslíš, Pitte Holbersi, starý mývale?"
"Myslíš-li Dicku, abychom ty papírky nechali plukovníkovi, nemám nic proti tomu. Mně je pečená medvědí tlapka mnohem milejší než potištěný papír. Co říkáš ty, Bene Cunningsi?"
"Souhlasím s tebou," odpověděl trapper. "Plukovník nám peníze dá, až je budeme potřebovat. To je jasné."
"Děkuji vám za důvěru," řekl Sam. "Ale nevíme, co všechno se ještě stane, proto bych opravdu rád každému vyplatil jeho podíl. Mně zůstane i tak ještě dost, a když ne, budete přece po ruce. Podíly určené hochům, kteří zůstali doma, dám stranou za všech okolností. A teď, kdo půjde se mnou dál?
Všichni se asi sotva odhodláte pustit se na moře?"
"Plukovníku, já jdu s vámi!" zvolal Dick.
"Já taky," rozhodl se Pitt Holbers.
"Počítejte i se mnou," ozval se Ben Cunnings.
Také ostatní se ochotně hlásili.
"To ještě uvidíme," odvětil Sam. "Ale teď vezměte, co vám patří."
Peníze byly na místě rozděleny, podíly pro trappery doma si ponechal u sebe plukovník a pak všichni opustili dům. Zavedli koně do stáje nejbližší hospody a šli k přístavu.
Kromě několika plachetních lodí tu kotvilo pár nákladních parníků. Z vojenských plavidel zůstal na místě jen onen obrněnec, jehož kapitán dosud ležel ve městě v nemocnici.
Zatím se již policii podařilo záhadnou událost poněkud objasnit. Jeden z obyvatelů domu viděl paní de Voulettre odjíždět. Brzy byl vypátrán povoz, jehož vozka pověděl vše, co říci mohl. Pak se přihlásil rybář, který měl domek nedaleko místa, kde piráti sedali do člunů. Bylo jich na tři tucty a jejich stráž si určila heslo "Kapitán Kajman." Rybář byl natolik rozumný, že se nedal vidět. Spatřil i ony muže s kufrem, s nimiž šla v přestrojení paní de Voulettre.
Všechny tyto výpovědi a konečně různé papíry, jež byly v domě paní de Voulettre nalezeny, osvětlily celou, zpočátku tak záhadnou a nepochopitelnou událost. To se dověděli i naši lovci, kteří na pobřeží čekali na výsledek Samova hledání. V zástupech lidí panovalo ohromné rozčilení nad drzým kouskem pirátů, kteří z přístavu ukradli tak znamenitou válečnou loď.
Petr Polter si mrzutě prohlížel molo.
"Tak co?" optal se netrpělivě plukovník.
"Nic, co by se nám hodilo! Samé bečky od soli a sudy od slanečků."
Polter náhle zpozorněl. Jeho námořnický zrak rozeznal na obzoru něco, co vzbudilo jeho pozornost.
"Kam se díváš? Co vidíš?" zeptal se ho netrpělivě plukovník.
"Ať se nejmenuju Petr Polter, není-li tam v dáli plachta."
"Co je nám platná? Zde v přístavu nenajdeme opravdu nic vhodného?"
"Nenajdete! Tahle dřevěná koryta se plazí jako hlemýždi a nelze je ostatně najmout. Vidíte, že vykládají náklad."
"A loď tam venku, kterou jsi zahlédl?"
"Musíme vyčkat. Snad pojede mimo, snad zajede sem.
Nedělejte si velké naděje, plukovníku. Na jednu válečnou loď přijde třicet obchodních, a ty se k pronásledování Horriblu velmi špatně hodí. I kdyby majitel některé z nich byl ochoten loď zapůjčit. Riziko, že by mohla být poškozena a potopena, by si dal příliš draze zaplatit."
"Je to naše poslední naděje," prohodil Sam. "Jak dlouho potrvá, než sem ta plachetnice dojede?"
"Hodinu i dvě, možná i tři, podle toho, jak je loď stavěná a kdo je velitelem."
"Máme tedy dost času. Najdeme-li loď, půjdeme na moře, když ne, musíme klidně čekat, jak pronásledování dopadne. Kdybychom byli přišli jen o několik hodin dřív, mohli jsme ty lotry chytit. Teď se především postaráme o koně. A najdeme nějaký obchod, kde bychom mohli své obnošené hadry zaměnit za slušné šaty."
Lovci byli opravdu podobni spíše pobudům, než poctivým lidem. Zašli tedy do hostince, kde se nejen postarali o koně, ale také zahnali hlad a žízeň. Pak zašli do nedalekého obchodu, jednoho z oněch, kde lze koupiti vše, nač si člověk vzpomene. Opatřeni slušnými šaty vraceli se do přístavu.
Kormidelník Polter kráčel napřed. Když došel k místu, odkud měl volný rozhled po rejdě, zůstal stát a radostně vzkřikl: "To je lodička! Podívejte se! Jako šipka vrazila do přístavu. Tisíc blesků, nemýlím-li se, je to Vlaštovka! Hurá!"
Polter spráskl své ohromné dlaně.
Pak popadl jednou rukou Dicka Hamerdulla, druhou Pitta Holberse a počal s nimi křepčit, až se mimojdoucí zastavovali, podivujíce se počínání podivné trojice.
"Vlaštovka nebo vrabec, to je nám fuk," bručel Dick.
"Pověz, co tě tak potěšilo."
"Vlaštovka je naše jediná válečná loď, která je rychlejší než Horrible! A kdo je jejím velitelem? Poručík Parker, Můj dobrý známý!"
Námořníkova radost nakazila i ostatní. Loď za necelou hodinu vyplula do přístavu. Na její přídi byla ze dřeva vytesaná vlaštovka s pozlacenými křídly. To svědčilo, že se starý námořník nemýlil. Na palubě se zabělel lehký obláček dýmu a hned nato zaduněla rána, na níž i z přístavu odpověděli pozdravným výstřelem. Pak bylo slyšet rázný velitelský hlas: "Kormidlo vpravo!"
Loď opsala na vlnách malý, smělý oblouk.
"Pozor! Plachty dolů!"
Plachty ztratily vítr a rázem sletěly na ráhna. Loď se zprvu zvedla přídí, pak zádí, překlopila se na druhou stranu, jako by se chtěla na vlny položit, pak se vzpřímila a okamžik později stála nehybně na rozčeřených vlnách.
"Hurá, Vlaštovko!" znělo z nábřeží z množství hrdel.
Nárůdek z přístavu San Francisko znal dobře tuhle krásnou loď a uvítal ji tím radostněji, poněvadž předpokládal, že se účastní stíhání pirátů.
Dva muži ve stejnokrojích válečného námořnictva se protlačili kupředu.
Oba byli velice rozčileni. Jeden měl hodnostní znaky poručíka.
Skočili do člunu a hnali se k Vlaštovce. Velitel lodi stál u zábradlí, spatřil je a zvolal: "Poručíku Jennere, jste to vy? Kde máte Horribla?"
"Hoďte nám žebřík, musíme k vám!" odpověděl Jenner.
Z lodi byly shozeny dřevěné schůdky a oba muži po nich hbitě vyběhli nahoru.
"To je Perkins, můj kormidelník," představil Jenner svého druha. "Pane, musíte mi půjčit Vlaštovku," pokračoval téměř bez dechu.
"Půjčit vám loď? Jak to myslíte, pane?"
"Musím za Horriblem!"
"Tomu nerozumím!"
"Byl ukraden a odvlečen!"
Poručík Parker na něho pohlížel jako na šílence.
"Pane, to je divný žert!"
"Jenže mně do žertu není. Otráven, týrán od doktorů, vyslýchán policií a přístavními úřady - pane, to nejsou žádné žerty! Všechno vám vysvětlím."
Poručík Jenner v krátkosti vypověděl, co se přihodilo. A vzrušeně skončil: "Musíte mi půjčit svou loď, poručíku Parkere!"
"To není možné!" zvolal Jenner. "A proč?"
"Vlaštovka byla svěřena mně, poručíku Parkerovi, a víte stejně dobře jako já, že ji smím podstoupit jinému veliteli jen na rozkaz admirality."
"Ale to je hanebné, to je bídáctví..."
Parker pak pokračoval klidnějším tónem: "Chci s vámi jednat, jako bych byl urážky neslyšel, pane.
Chápu vaše rozčilení. Ale vy sám znáte jistě zákony a předpisy. Je vám tedy jasné, že váš požadavek je nesplnitelný.
Ale upokojte se! Vydám se za Horriblem sám. Chcete mě doprovodit?"
"Ptáte se, chci-li? Musím s vámi, i kdybychom jeli třeba do pekel!"
"Dobrá! Byl Horrible na dlouho zásoben?"
"Nejdéle na týden."
"Pak nemůže jinak, než přistát v Akapulku! Dál se odvážit nemůže."
"Ano, tam musí. Dostaneme ho brzy. Vy jste mi sám nedávno podal důkaz, že Vlaštovka je rychlejší než Horrible. Prosím, zvedněte kotvy, pane! Jeďme, proboha, Jeďme!"
"Ne tak rychle, příteli. Nemůžeme se unáhlit. S přílišným spěchem člověk dlouho nevystačí. Především mám ve Frisku některá nezbytná řízení."
"Musíme hned na moře!"
"Musím nejdřív na břeh, abych splnil určité povinnosti.
Zatím budou doplněny zásoby, jež mi docházejí. A také dostatek pitné vody. A pak - kolik děl má Horrible?"
"Osm po každé straně, dvě na přídi a vzadu pancéřovou věž."
"V tom případě je silnější než já! Forstře!"
"Ano, pane!" ozval se kormidelník, jež stál opodál a slyšel každé slovo.
"Jdu s hlášením na velitelství. Obstarám, aby dovezli na pobřeží vše, co nám chybí. Za hodinu jsem zpátky."
"Ano, pane."
"Nenapadá vás nic, co by ještě bylo nutno dopravit na loď?"
"Ne, kapitáne. Vím jistě, že vy sám na nic nezapomenete!"
Parker se chtěl obrátit k Jennerovi, když vtom mu jeden z námořníků hlásil: "Člun! Zastavil u našeho boku."
"Jaký člun?"
"Rybářský. Osm mužů, mezi nimi rudoch."
Poručík Parker přistoupil k zábradlí.
"Co vy tam! Co chcete na lodi?"
Byli to lovci, vedeni Samem Ohnivou puškou. Vůdce zálesáků požádal jménem všech, aby směli na palubu a mohli přednésti kapitánovi svou žádost. Parker souhlasil. Když vstoupili, předložil detektiv Treskow svou legitimaci a vylíčil co nejstručněji oč mu jde. Sam pak zdůvodnil prosbu, proč se lovci chtějí stíhání Horribla zúčastniti. Celkem jich bylo osm: plukovník, jeho synovec, Dick Hamerdull, Holbers, Ben Cunning, Polter, Vinnetou a Treskow. Ostatní trappeři zůstali na břehu.
"Dejte si vykázat místa kormidelníkem," rozhodl stručně velitel, když žádost vyslechl. "Jdu nyní na břeh, ale nejdéle za hodinu vyrazíme!"
"Vezměte mne s sebou na pevninu," prosil poručík Jenner.
"Snad vám mohu pomoci, kdežto zde bych za tu hodinu nedočkavostí zešílel."
"Pojďte!"
Oba vsedli do téhož člunu, s nímž přijel Jenner, a dopravili se ke břehu. Sotva odrazili od lodi, udála se na její palubě veselá a přece dojemná scéna.
Petr Polter přistoupil ke kormidelníkovi Vlaštovky.
"Johne Forstře, starý racku, zdá se mi, že ses konečně stal kormidelníkem!"
Oslovený měřil zarostlého a do černa opáleného muže udiveným pohledem.
"Hleďme, tenhle člověk zná mé jméno! Ale já nevím kdo jsi!"
"Nepoznáváš svého učitele, od kterého jsi dostal párkrát přes kokos?"
Petr Polter potom přikročil ke kormidelníkovi z Horriblu Pekinsovi, kterého si teprve teď povšiml.
"Pamatuješ, Pekinsi, jak jsme se v Hobokenu opili u matky Thickové?"
Také Pekins na něho nechápavě pohlédl, což bylo zcela vysvětlitelné, neboť Polter se pobytem na Západě velice změnil. Mužstvo z Vlaštovky se nahrnulo zvědavě kolem. Petr Polter šel od jednoho k druhému.
"Vida, to je Plowis! a tohle Oldstone a ty jsi Baldings!
Nebo ti taky říkají Křivonohý."
"Polter! Kormidelník Polter!" vykřikl náhle jeden z námořníků, který konečně poznal bývalého člena posádky.
"Starý Petr! Hurá!"
"Nahoru s ním!" zvolal kdosi. Na tucet ramen se vztáhlo po Polterovi a vyzvedlo ho do výše.
"Hol-la-la, hol-la-la, hol-la-la!" zanotoval hluboký hlas, a druzí vpadli tempem pochodu: "Hol-la, hol-la." Celý zástup se seřadil a průvod s hlasitým hol-la, hol-la-la nesl Petra Poltera několikráte kolem paluby.
Starý námořník se vzpíral, klel, smál i zlořečil, ale všechno marné. Konečně se ho ujal kormidelník Forster a za všeobecného řevu posádky mu pomohl zase na nohy.
"Slez dolů z trůnu, starý žraloku, a pojď na příď. Musíš nám vypravovat, kde ses potloukal!"
"Budu vypravovat, budu! Jen mne už pusťte!" zvolal Polter a rozehnal se tak, že se námořníci kolem něho kutáleli po zemi jako malé děti.
Lovci, kteří s ním přišli na loď, přihlíželi veselé scéně a radovali se ze srdečného uvítání, jehož se dostalo jejich příteli.
Vinnetou, jenž dosud nikdy nebyl na námořní lodi, ač se plavil po řekách Mississippi a Arkansasu dosti často, postavil se opřen o svou stříbrnou pušku a také vše pozorně sledoval.
Byl na něm vidět zájem a touha, aby mu nic neuniklo.
Neuplynula ani polovina stanovené lhůty a na břehu složili zásoby, které poručík Parker obstaral. Kormidelník pro něj poslal člun, do něhož nasedl spolu s poručíkem Jennerem.
Zatím bylo na lodi vše připraveno k odplutí, neboť kormidelník Forster nezapomněl včas vydat příslušné rozkazy.
A tak nedlouho poté, co Vlaštovka zakotvila, vyplula opět ze San Franciska na širé moře.