Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola třináctá - Boj na moři

Než Vlaštovka proplula Zlatou branou San Franciska, byli všichni námořníci plně zaměstnáni. Ale když vyjeli na širé moře a plachty byly rozvěšeny do poslední čtvereční stopy, mohli se ti, kdo právě nebyli zaměstnáni hlídkou, věnovat zábavě.
Poručíci Parker i Jenner přistoupili ke kormidlu, kde vedle Forstera stál Petr Polter, který vzdal oběma důstojníkům předepsaným způsobem poctu a představil se: "Kdysi plachetní mistr na lodi Nelson Jejího Veličenstva královny anglické. Potom kormidelník na lodi Vlaštovka Spojených států severoamerických."
"A teď čestný kormidelník na téže lodi," dodal s úsměvem poručík Parker.
"Kapitáne!" zvolal radostně Polter a chtěl spustit sáhodlouhou řeč, plnou díků, avšak velitel ho přerušil otázkou: "Co myslíte, kam asi zamířil Horrible?"
Petr Polter byl příliš starým námořníkem, aby uhodl, že poručík u něho nehledá rady, nýbrž že mu položil otázku proto, aby ho trochu zkoušel. Dobrý kormidelník octl se ovšem ve svém živlu a odpověděl ochotně a stručně, jak se sluší vůči veliteli: "Má nedostatek zásob a míří tedy do Akapulka!"
"Dostaneme ho, než tam dorazí?"
"Ano. Máme příznivý vítr a plujeme větší rychlostí než on."
"Chcete pomoci Forsterovi u kormidla?"
"Milerád!"
"Dobrá. Sledujte mapu a kompas, jedeme přímo!"
Chtěl odejít, když ho Polter překvapil otázkou: "Do Akapulka nebo Guayagully, pane?"
"Proč Guayagulla?"
"Abychom ho předhonili a vzali pak zpředu. Bude s ním lehčí práce, poněvadž čeká nepřítele zezadu."
"To není špatný nápad. Měl bych chuť udělat po vašem, i když se vydáváme v nebezpečí, že nám od Akapulka uklouzne k Sendvičským ostrovům."
"Mohli bychom tedy křižovat mezi jižním a západním směrem.
Tam nám určitě vběhne do rukou!"
"Dobrá, Forstře, přehoďte o dvě čárky vlevo. Dám napnout všechny plachty. Podle instrukce se mám vrátit co nejdřív do New Yorku. Musíme si tedy s Horriblem pospíšit."
Řekl to tak klidně, jako by cesta od mysu Hornova do New Yorku a dopadení pirátů byly každodenní událostí. Pak se poručík odebral ke skupině zálesáků, s nimiž delší čas hovořil. Jeho pozornost upoutal Vinnetou, sedící na zábradlí.
Přistoupil k němu: "Necítí náčelník Apačů touhu po své domovině?"
"Domovinou Apače je boj," zněla stručná odpověď.
"Boj na moři je jiný než na pevnině."
"Náčelník velkého kanoe nevidí, že by se Apač chvěl strachem."
Poručík věděl, že Indián řekl pravdu.
Rozčilení, jež na lodi vyvolaly poslední události, se pomalu uklidnilo. Druhého dne šlo vše svým obvyklým, odměřeným chodem. Den plynul za dnem, jeden jako druhý, což počínalo lovce, zvyklé životu na volné prérii nudit.
Šířku Akapulka již minuli a proto velitel poručil zabočit lodí tak, aby měli na očích obě lodní dráhy, jednu ke Guayaguile, druhou k Sendvičským ostrovům.
Pátého dne plavby se k večeru zvedl ostrý větřík a slunce zapadalo mezi malými, ale temnými mráčky.
"Budeme mít zítra dost větru, kapitáne," řekl Petr Polter veliteli.
"Bylo by pro nás výhodné, kdyby nám teď vběhl lupič do rukou. Za větru nemůže tak dobře manévrovat jako my."
"Plachta na obzoru!" ozvalo se vtom ze strážního koše.
"Kde?" zvolal kapitán.
"Severoseverovýchod!"
Mžikem byl poručík nahoře, vzal hlídce dalekohled a zamířil jím naznačeným směrem. Pak opět slezl a přikročil k Jennerovi, který ho netrpělivě sledoval.
"Co je?" tázal se kapitán Horriblu.
"Trojstěžník. Vypadá jako váš. Jsme pod slunečnými paprsky, takže nás nemohl zpozorovat. Zmenším plachty."
Jenner souhlasně přikývl. A Parker pokračoval: "Chci se k němu přiblížit tak, aby nás zpozoroval až v poslední chvíli. Pozor!" zavelel. "Vzhůru k ráhnům!"
Dobře cvičení námořníci se vyšplhali každý na své místo.
"Pozor! Horní plachty dolů!"
Povel byl v okamžiku proveden. Loď plula poloviční rychlostí.
Vlaštovka se nyní zvolna snažila dostat po bok předpokládaného uprchlíka. Poručík Parker opět vstoupil do strážního koše. Minula půlhodina a než sestoupil, valně se setmělo. Parkerova tvář zářila spokojeností.
"Všichni na palubu!"
Povelu ani nebylo třeba. Všechno mužstvo do nejmladšího plavčíka stálo nastoupeno v řadě.
"Je to Horrible! Dejte dobrý pozor na to, co vám teď řeknu!"
Oči námořníků s napětím visely na velitelových rtech.
"Nechci se s pirátem utkat v pravidelném boji. Není toho hoden. Vím, že žádný z vás nezná bázeň. Musíme však šetřit loď nejen svou, nýbrž i Horribla. Zato lupiče šetřit nemusíme, sami se postavili mimo zákon. Proto jsem se rozhodl, že použijeme lsti. Už padla tma a moře je černé. Budeme se před ním plavit o jediné plachtě, jako že je loď poškozena. Přitočí se k nám, aby nás napadl."
"To se mu nepodaří!"
"Ovšem, že ne. Než se k nám přiblíží vysadíme čluny.
Kormidelník zůstane na lodi se šesti muži a bude předstírat zmatenou posádku. My ostatní v člunech se přichystáme k zahákování. Zatímco piráti na přídi budou upoutáni sledováním naší lodi, vylezeme jim u kormidla na palubu. Připravte se!"
Byl to nesmírně odvážný plán, ale poručík věřil ve zdar operace, při níž využije momentu překvapení. Doufal tajně i ve štěstí, jež ho dosud nikdy neopustilo. Spoléhal též na příznivé okolnosti, jež osud vždy štědřeji dává do rukou útočníkům, než těm, kteří jsou útočníkem překvapeni.
Zatímco se Vlaštovka takřka ploužila po hladině, letěl Horrible vpřed obrovskou rychlostí. Byla noc a na obzoru ani plachta. Mužstvo na Horriblu se cítilo zcela bezpečné. Kapitán Kajman toho dne znovu vyjednával se zajatci, avšak jeho úsilí získat je na svou stranu, bylo stále marné. Námořníci odmítli porušit přísahu a vstoupit do mužstva pirátské lodi. Ve špatné náladě se kapitán právě chystal odebrat na lože, když se v dáli ozval výstřel.
Rychle vyběhl na palubu. A zase další výstřel a po něm třetí. "Je tam loď v tísni, kapitáne!" hlásil Dlouhý Tom od kormidla.
"Kdyby to bylo za námi, mohlo by jít o válečnou lest," odsekl kapitán. "Ale před námi? Divím se, že jsme před večerem neviděli žádné plachty. Raketu a tři výstřely!" Raketa se sykotem vylétla do výše a hned nato zaduněly tři rány z děla.
Z druhé lodi se opakovaly výstřely znamenající nepochybně volání o pomoc.
"Namiř k nim, Tome! Mohla by to být pěkná kořist! Jsou o jedné plachtě. Vítr je sice trochu ostrý, ale přitočíme se k nim a promluvíme s nimi."
Na Horriblu se ozvaly příslušné rozkazy, plachty byly svinuty a loď se přitočila k Vlaštovce.
"Ahoj! Jaká loď?" ozvalo se z Vlaštovky.
Téměř všechno mužstvo z Horriblu se nakupilo na příď lodi.
"Křížová loď Spojených států." odpověděl kapitán Kajman. "A kdo tam?"
"Loď válečného námořnictva Spojených států Vlaštovka!
Poručík Parker!" zazněl silný hlas. Piráty ohromil.
Nepřicházel z Vlaštovky, nýbrž ze zádi jejich vlastní lodi - ze zádi Horriblu!
Dobře mířená salva zahřměla a kosila piráty. Pak se Parkerovi námořníci vrhli na zbytek překvapených protivníků, kteří se nestačili chopit zbraní.
Poručík Parker provedl svůj plán vskutku znamenitě. Vysadil čluny a vzdálil se od své lodi tak, že Horrible vplul zrovna mezi loď a čluny, jež v noční temnotě nikdo nepostřehl. Pak se přiblížil k nepřátelské lodi zezadu a vylezl ze svým mužstvem na nestřeženou záď.
Jediná osoba, která zpozorovala blížící se čluny, byla Miss Admirál. Od chvíle, kdy ji kapitán Kajman uvěznil, pokoušela se všemi silami osvobodit. Snažila se úporně, avšak nenápadně zbavit pout. Dnes se jí to po nesmírném úsilí podařilo. Když za sebou kapitán k večeru naposled zavřel dveře, zvedla se.
Přemáhajíc bolest rozedřela provaz ostrou špičkou hřebu, vyčnívajícího z podlahy. Dnes konečně bude svobodná, i kdyby to mělo být jen proto, aby smyla Mertensovou smrtí své pokoření. Rozedření provazu stálo ji téměř tři hodiny nadlidského úsilí. Právě byla skoro hotova, když zaslechla zvenčí tři výstřely.
"Co to znamená? Přepadení? Boj? Nebo snad volání trosečníků o pomoc? Bylo jí vhod vše, co zaměstnávalo pozornost posádky.
Pět minut nevýslovné námahy stačilo, aby volnýma rukama rozvázala i pouta na nohou. Stalo se tak právě v okamžiku, kdy nahoře zazněly první rány z pušek.
Neuvažovala příliš o příčinách toho, co se na palubě děje.
Stačilo jí vědomí, že tam je kapitán Kajman, kterého se nyní nemusí bát. V největším chvatu vyrazila dveře kajuty, pak strhla ze stěny zbraně, jež mohla při útěku potřebovat. Dříve, než z kajuty vyběhla vyhlédla kulatým průzorem ven. Spatřila tři čluny upevněné na lanu.
Přepadení! Kým? Ať kýmkoli, zdá se, že Horrible je opět ztracen. Rychle uvažovala. Jsme blízko Akapulka. Podaří-li se jí dostat do nějakého člunu, může se zachránit na pevnině.
V koutě kajuty stál její příruční kufřík. Dala do něho několik balíčků sucharů a láhví vody, které stály na stole.
Pak otevřela tajnou skrýš ve stěně a vybrala z ní svůj poklad.
Vše vložila také do kufříku a seběhla po schůdkách na palubu.
Tady už končil boj. Piráti byli zatlačeni na záď, kde se zoufale bránili.
Chvatně sestoupila do podpalubí a otevřela místnost, kde leželi zajatci.
"Hej, nespíte?" zvolala.
"Ne! Co se děje na palubě? Co znamená ten křik?" dotazovali se uvěznění lodníci z Horriblu.
"Piráti melou z posledního. Budete osvobozeni. Jste spoutáni?"
"Nejsme."
"Běžte tedy nahoru a konejte svou povinnost! Ale počkejte!
Přežije-li kapitán Kajman dnešní noc, řekněte mu, že ho pozdravuje Miss Admirál!"
Nepozorována se pak dostala k místu, kde z paluby viselo lano, na němž byly upevněny cizí čluny. Chopila se jej, aby sešplhala dolů. Vtom ji chytila čísi ruka.
"Stop mládenče!" ozval se hlas Petra Poltera. "Kampak se chceš ztratit?"
Miss Admirál ani nehlesla. Marně se pokoušela vyprostit.
Proti té železné síle neměla naději. Kormidelník ji držel pevně. Pak přivolal námořníka, aby ji svázali. Nikdo z nich zatím netušil, jak vzácná kořist jim padla do rukou.
Mertens, i když byl nenadálým přepadením zaskočen, se rychle vzpamatoval.
Shromáždil své lidi k hlavnímu stožáru a přikázal, aby vytvořili kruhovou obranu.
Námořníci poslechli jeho rozkazu jako ovce, které se shromažďují kolem berana.
"Kdo má zbraň, braň se! Ostatní pro sekyry!"
Zatímco se několik ozbrojených mužů postavilo proti útočníkům, spěchali jiní pro sekyry.
Ačkoli si první hromadný výstřel vyžádal dost obětí, zůstala přece jen posádka Horriblu početnější než námořníci z Vlaštovky. A tak se rozzuřil boj tím děsnější, že v panující tmě nebylo možno přehlédnout situaci.
"Pochodně sem!" zařval Mertens, jenž pochopil, že světlo bude spíše na prospěch jemu než nepříteli.
Nestačili splnit jeho rozkaz.
Mertens se vyděsil, jakoby spatřil strašidlo. Nevěřil vlastním očím. Před ním s tomahawkem v pravici a nožem v levé ruce stál Vinnetou, náčelník Apačů. A po jeho boku Sam Ohnivá puška.
"Bílý had dnes pustí svůj jed!" zvolal Vinnetou. Vrhl se na kapitána a popadl ho za krk. Mertens se chtěl bránit, avšak marně. Současně ho sevřely plukovníkovy paže a mrštily jím takovou silou k palubě, že pozbyl vědomí.
Když piráti viděli, že jejich velitel padl, ztratili odvahu k dalšímu boji. Náhle se vyhrnuli z podpalubí i osvobození zajatci. První muž, kterého spatřili, byl poručík Jenner.
"Hurá, kapitán Jenner! Hurá!" rozlehl se křik staré posádky Horriblu. Mertensovo zbylé pirátské mužstvo se dostalo mezi dva ohně a bylo nadobro ztraceno.
V té vřavě stáli dva muži opřeni zády o sebe a klidně pracovali zbraněmi, jako by nebyly na bojišti, kde tekla krev.
Byli to Dick Hamerdull a Pitt Holbers.
"Jářku, Dicku," ozval se Pitt, otočiv se k příteli, "myslíš-li, že tamhle je Petr Volf, nemám nic proti tomu."
"Petr Volf? Ten chlap s tím hrozným jménem? Kdepak?"
"Tam u toho kmene, který ti blázni nazývají stožárem."
"Ať stožár nebo kmen, to je fuk. Ale jisté je, že muže jménem Volf - hnusné jméno - seberem za živa."
Ale v témže okamžiku spatřil Jeana Letriera kdosi jiný, totiž kormidelník Petr Polter. Ten již dávno odhodil pušku i nůž a chopil se ohromné páky, jež se mu lépe hodila a kterou mohl najednou srazit dva i tři muže k zemi. Spatřiv Letriera, zahodil i tuto zbraň. Skočil před něho.
"Tisíc blesků! Jsi to ty, ďáble?" zvolal.
Jean Letrier zbledl. Ruce mu klesly.
Polter ho uchopil za krk a za pas, zvedl do výše jako hračku a pak jím udeřil takovou silou o hlavní stožár, až se Letrier bez ducha zřítil na palubu.
Piráti odhazovali zbraně a zvedali ruce, ač tím ovšem nikdo z nich nenabyl práva na milost.
Jásavé "hurá" se rozlehlo po palubě Horriblu a Vlaštovka odpověděla trojnásobným výstřelem.