Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola čtrnáctá - U matky Thickové

Naše vyprávění teď učiní nový skok, poslední, ale také největší, neboť nás povede do Tichého oceánu až k Atlantiku, totiž do Hobokenu, sesterského města New Yorku.
V Hobokenu je hostinec matky Thickové, počestné ženy. Zná snad každého, kdo u ní vypil sklenici porteru. Hosté ji milují, námořníci ji nazývají "matkou Thickovou", ač její občanské jméno zní zcela jinak.
Není to nic divného, neboť mořeplavci jmenují matkou každou hostinskou, není-li právě hubená jako šindel. U matky Thickové býval Petr Polter vždy vítán a u ní také našel kdysi útočiště Samův synovec, mladý Henry Thieme, když byl při prvních krocích na půdě Ameriky okraden.
Onoho dne se bavili hosté matky Thickové tím, co právě zajímalo celou Ameriku. Poslední válečné události.
Odboj jižních států denně mohutněl a štěstí až dosud přálo otrokářům. Kdykoliv se podařilo vojskům severních států dosáhnout byť sebenepatrnějšího úspěchu, s tím větším nadšením o něm lidé debatovali, čerpajíce z něj naději na konečné vítězství Severu.
Dveře do nálevny se prudce rozletěly a houpavým krokem vešlo několik námořníků. Bylo na nich patrno značné vzrušení.
"Chcete slyšet, co se stalo?" zvolal jeden z nich a udeřil pěstí na nejbližší stůl, až dubová deska povyskočila.
"Co je? Co se děje?" ozvalo se ze všech stran. "Mluvte, co se stalo!"
"Pořádná bitva na vodě, jaká v téhle válce ještě nebyla," odpověděl námořník.
"Kdy a kde?"
"U Charlestownu! Kdy? Den na minutu nevím, ale nedávno. A mezi kým? Hádejte!"
"Mezi námi a rebely," zvolal jeden z přítomných.
Všichni propukli v smích, k němuž se přidružili i námořníci.
"Vida, jaký jsi chytrák, že jsi na to přišel. Že to bylo mezi námi a rebely, mezi Severem a Jihem, to uhodne každé malé dítě, ale jak se jmenovaly lodi? To už tak snadno neuhodneš, co?"
"Mluvte a nenapínejte nás!"
"Kdo z vás zná loď Floridu?"
"Florida?" zvolala matka Thicková. "To je přece nejnovější a nejsilnější jižanská loď! Je prý se svým ocelovým krytem nadobro nezdolatelná. Můj Bože, kdo se na ni odvážil?"
"Kdo? Nepatrný poručík s nepatrnou loďkou, která kromě toho prodělala dlouhou cestu kolem Hornova mysu. Vlaštovka. Velitel poručík Parker."
"Cože? Vlaštovka a Parker? To přece není možné! Proti Floridě ani deset řadových lodí nic nezmůže, jak tedy by mohl tak nepatrný škuner?"
"Počkej," vpadla mu do řeči matka Thicková. "Když ničemu nerozumíš, tak mlč. Já znám mužstvo Vlaštovky a Parkera. Mají odvahu za deset řadových lodí dohromady. Dobrý námořník ví, že samotná velikost nikdy nerozhoduje. Však už David přemohl dva Goliáše, jak známe z bible. Ale Vlaštovka je přece v kalifornských vodách!"
"Byla! Dostala však rozkaz plout co nejrychleji kolem Hornova mysu do Nového Yorku. Musí to být zpropadená loď!
Slyšeli jsme všichni o Horriblu, kterého kapitán Kajman unesl z rejdy v San Francisku. Poručík Jenner měl jít kvůli té události před vojenský soud a byl proto volán k admiralitě.
Pomůže-li mu něco, tedy jen to, že Horrible byl zase zachráněn. Zkrátka, oba dva, Parker i Jenner pluli se svými loďmi do Nového Yorku a dostali se až k Charlestownu. Tam je zpozorovala Florida a hned se za nimi pustila. Parker, který velel oběma lodím, přikázal Horriblu, aby se dal na oko na útěk. Sám poručil posádce Vlaštovky lana a plachty svinout tak, aby se zdálo, že je bouře potrhala a teď nemůže spoléhat na únik. Prostě musí padnout Floridě za kořist!"
"Znamenitý chlapík ten Parker," zvolala matka Thicková.
"Velitel Floridy se dal opravdu ošálit. Pustil se za Vlaštovkou, která ho vylákala do mělčin, kde těžká loď najela na dno a nemohla se hnout. Parker s Jennerem rozvinuli plachty a oba začali ohromného obra bombardovat. Hned jedna z prvních ran urazila kormidlo a zanedlouho došlo k zahákování, při němž to šlo zpropadeně zostra. Nakonec se Florida položila na bok a teď tam odpočívá. Vlaštovka s Horriblem se vracejí a zanedlouho zde zakotví."
"To je skoro k neuvěření!"
"Na admiralitě by to jistě už dávno věděli, nebýt toho, že rebelové zničili telegrafické spojení!"
"Upřímně přeju Jenerovi, že tím smazal ostudu, kterou si spískal v San Francisku."
"To je zpráva, až člověku radostí srdce poskočí!" zvolala matka Thicková. "Na tu radost dám narazit čerstvý soudek.
Pijte co hrdlo ráčí! Na zdar Spojených států, našeho prezidenta, na Vlaštovku a..."
"A na zdraví matky Thickové!"
"Ať žije matka Thicková, stará šalupa!" zahřmělo ode dveří.
Všichni se tam obrátili.
Hostinská běžela příchozímu vstříc.
"Petře Poltere! Buď vítán v Hobokenu!"
"To si myslím, že jsem vítán," odpověděl námořník. "Pojď ke mně, ať tě trochu zmáčknu a přitisknu svůj klenot na vestu!"
Popadl matku Thickovou a jako hračku ji zvedl do výše.
Přitiskl ji k sobě a vlepil jí na tvář polibek.
Hostinská přijala tento důvěrný projev před tolika lidmi jako něco, co se samo sebou rozumí a vůbec se na Poltera nehoršila.
"A teď mluv, odkud přicházíš?" zvolala, když ji námořník pustil.
"Odkud? Přece z Vlaštovky!"
"Cože? Z Vlaštovky?" ozvalo se ze všech úst.
"Ano, je-li vám to vhod, lidičky!"
"Ty ses bil také s Floridou?"
"Ovšem! Myslíte snad, že bych se bál?"
"Vypravuj! Čím jsi byl na Vlaštovce? Kde je teď? Kdy přijede?"
"Stop! Vám se sypou otázky jako písek v příboji, když je vítr. Já vám to všechno povím, ale pěkně po pořádku, jak se sluší a patří! Jmenuju se Petr Polter, kdysi vrchní plavčík na lodi Jejího Veličenstva..."
"Dobrá, Petře!" vpadla mu do řeči matka Thicková. "To jim povíš pak. Nejdřív mi řekni to nejdůležitější. Psal jsi mi z Valparaisa dopis, v kterém bylo tolik jmen a pravopisných chyb, že mi z toho šla hlava kolem. Co dělají všichni ti lidé? Kde jsou? Jak to dopadlo s tím hochem Thiemem? Co je s Mertensem a Petrem Volfem? Co se stalo s Horriblem a pirátem Kajmanem? A našli jste opravdu Sama Ohnivou pušku?"
"Skonči, stará řehtačko!" zvolal se smíchem kormidelník.
"Jak dlouho chceš na mě chrlit své otázky? Dej sem nejdřív pořádný džbánek, jinak ze mne nic nedostaneš. Především musím těmto gentlemanům vylíčit, jak to bylo s Floridou. Ostatní si pak povíme v klidu mezi čtyřma očima."
"Ani kapku nedostaneš, dokud nepovíš, co chci vědět!"
"Ptej se tedy, ale zkrátka a ne na všechno najednou!"
"Mladý Thieme je kde?"
"Na Vlaštovce."
"A pan Treskow?"
"Na Vlaštovce."
"A kapitán Kajman?"
"Zajat na Vlaštovce."
"Petr Volf? Byl to vskutku Letrier?"
"Ovšem. Je taky zajat."
"A náčelník Apačů?"
"Také tam."
"A co poručík Parker?"
"Také, ale je trochu zraněn."
"Zraněn? Bože, snad to nebude..."
"Ovšemže ne! Nějaké škrábnutí, nic víc! Admiralita mu dá pár měsíců dovolené a bude v pořádku. Bylo nám s tou Floridou horko, ale to je nic proti tomu, co jsem zkusil na koňském hřbetě, v prérii a s Ogallally. Chtěli ze mne mermomocí stáhnout kůži. Ale ptej se dál, mám žízeň!"
"Kde je Vlaštovka?"
"Křižuje zatím před přístavem a co nevidět spustí kotvu.
Zatím jsme přijeli s velitelem na člunu. Spěchal na admiralitu s raportem a já - kam bych šel jinam? Rovnou sem, abych tady na něj počkal."
"Počkal? U mne? On sem přijde?"
"Přijde. Copak může pořádný námořník přijít do Hobokenu a nenavštívit matku Thickovou? Za hodinu přistane taky loď a přijdou sem všichni, Pitt Holbers..."
"Pitt Holb..."
"A Dick Hamerdull."
"Dick Ham..."
"Plukovník Sam Ohnivá puška."
"Sam?"
"Ano. A jeho synovec. Taky detektiv Treskow, lovec Ben Cunning a náčelník Apačů Vinnetou."
"Cože? Také Vinnetou?"
Matce Thickové se z těch jmen div nezatočila hlava. Tak ji překvapila zpráva, že tolik proslulých mužů přijde do jejího hostince.
"A já tu stojím a zahálím," zalomila rukama. "Za hodinu tady budu mít tak slavné hosty. Už běžím, letím, utíkám, abych všecko připravila. Petře zatím vypravuj těm hochům, jak jste nabourali Floridu!"
"Dobrá, ale ty se postarej, abych měl něco pořádného ve džbánu. Na sucho se špatně mluví."
"Beze strachu, kormidelníku," těšili ho ostatní. "My ti pomůžem zalívat!"
"Tak tedy, jak to bylo s Floridu! Blížili jsme se k Charlestownu a protože to hnízdo patří k jižním státům, drželi jsme se trochu dál od břehu. Slyšeli jsme, že mají dost křižníků, aby zneškodnili co nejvíc poctivých Seveřanů."
"Horrible plul s vámi?"
"Jak by ne! Jel stále za námi, proto jsme nesměli plout plnou rychlostí, poněvadž by nám nestačil. Minuli jsme šťastně Charlestown a mohli jsme se zase odvážit plout k pobřeží."
"A tam jste narazili na Floridu."
"Počkat," okřikl Polter netrpělivého mluvku. "Jednoho dne stojím u kormidla - musíte totiž vědět, že mne velitel Parker jmenoval čestným kormidelníkem na Vlaštovce - a přemýšlím, že brzy budu zase sedět u matky Thickové a nebudu mít nic ve džbáně..."
"Tady máš, kormidelníku! Napij se!"
"Děkuju," zvolal Petr Polter a jediným dlouhým douškem vypil džbán do dna.
"Stojím u kormidla a myslím si, že jsou ještě pohostinský lidi na světě. Vtom volá hlídka ze strážního koše: "Kouř na severovýchod!" Můžete si pomyslet, že jsme byli rázem všichni do poslední nohy na palubě. S parníkem, který má na přídi nepřátelskou vlajku, není radno žertovat. Kapitán vylezl nahoru a vzal do ruky dalekohled. Kroutil hlavou a zase slezl.
Přikázal spustit něco plachet, aby nás Horrible dohnal na doslech. Když se tak stalo, zvolal na Jennera: "Viděl jste ten parník, poručíku?"
"Ano, pane."
"Co to asi bude?"
"Nevím! Nemá ani stěžně, ale zato hluboký ponor."
"Bude to asi jihoamerický beran. Půjdeme mu z cesty?"
"Rozhodněte vy, pane."
"Dobrá, nejdřív si ho trochu prohlédneme."
"Well. Počítejte s tím, že jsme asi desetkrát slabší!"
"Slabší snad, ale rychlejší. Velení převezmu já."
"Souhlasím."
"Děkuji. Pustíme ho k sobě co nejblíž, vy pomalu obrátíte, jako na útěk, já ho k sobě přilákám a zavedu na mělčinu. Pak se vrátíte a dáme mu ochutnat kanonádu."
"Dobrá. Ještě něco?"
"Nic!"
Vytáhli jsme velkou plachtu, malé s ráhny a vzpěrami odstranili, aby to vypadalo, jako bychom utrpěli havárii a nemohli z místa. Když se k nám jihoameričan přiblížil, ptal se po naší barvě. My jsme ihned vztyčili hvězdnatou vlajku, načež on ukázal svůj hadr. Byla to nová parní loď Florida s dvojnásobným pancířem a ocelovým beranem, který může každé fregatě vyrvat do boku díru."
"A na tu jste se odvážili?"
"Pshaw! Petr Polter se odvážil sednout na živého koně, a to je horší než takový ocelový beran! Proč bychom se měli zaleknout plechové krabičky od sardinek? Povídám, dobrá dřevěná loď je lepší než takové železné nemehlo, z kterého si nemůžete uříznout ani párátko do zubů. Náš admirál Farregut to také říká! Florida nás vyzvala, abychom se vzdali, ale my jsme se jí vysmáli a projeli pod deštěm jejích kulí na opačnou stranu. Obrátila a rozjela se na nás. Už se těšili, jak nám vrazí beranidlo do boku. Ale nevrazili! Otočil jsem kormidlem a znova jsme byly na druhé straně. Tak to šlo několikrát za sebou. Floridu jako by ta hra rozzuřila. Její velitel ztratil rozvahu, což Parker předvídal. A vedl Floridu vší prudkostí na mělčinu. My poněvadž jsme neměli tak veliký ponor, jsme sklouzli pěkně kolem Floridy do hlubší vody."
"Bravo! Ať žije Vlaštovka!"
"Ať žije hoši. Zasluhuje si to!"
A kormidelník, dopiv další džbánek zase do dna pokračoval: "A pak jsme se přilepili Floridě na záď, takže na nás nemohla pálit a vrhli jsme se k dělům. Naši kanonýři ji ustřelili kormidlo a tím byla nadobro ochromena. Mezitím se vrátil i Horrible. Florida trčela na písku a mohla střílet jen Pánu Bohu do oken. Při nárazu o dno se prodřela tak, že nabírala vodu. My ovšem nelenili a pomáhali jsme jí do hrobu, až svinula vlajku. Vzdala se! Vzali jsme její mužstvo jako zajatce na palubu a sotva se tak stalo, položila se milá Florida na bok."
"Dobře jí tak! Třikrát sláva Vlaštovce!"
"Ať žije. Ale nezapomeňte chlapci, na Horribla. Ten taky konal svou povinnost."
"Ať žije Horrible! Sláva mu!"
Džbány a sklenice jen řinčely. Vtom zaduněly venku rány z děl, znamení, že nějaká loď vjíždí do přístavu. Hned nato bylo slyšet z ulice povyk. Petr Polter přiskočil k oknu, otevřel je a zvolal na muže, který právě běžel kolem: "Člověče, kam tak spěcháte?"
"Radostná zpráva! Do přístavu právě vjíždí Vlaštovka, která přemohla Floridu. Běžím, abych ji přivítal."
"Tak utíkejte, ať to nezmeškáte!"
Polter přirazil okno a když se obrátil do lokálu, spatřil, že všichni hosté vstávají. Zanechali na stolech nedopité pivo a také spěchali do přístavu.
"Jen běžte," smál se námořník. "Já zůstanu u milé matky Thickové a počkám zde."
Uplynula dosti značná doba a před hostincem se ozval hluk a jásot. Zástup lidí doprovázel muže z Vlaštovky. Vešli do nálevny a naplnili prostornou místnost do posledního koutku.
Ale matka Thicková si uměla pomoci. Otevřela vedlejší pokoj, kde mezitím připravila vše pro blízké přátele.
"Welcome, sir!" uvítala srdečně poručíka Parkera, podávajíc mu obě ruce.
Parker s potěšením přijal pozvání. Stiskl hostinské ruku, načež usedli kolem stolu, kde čekalo množství jídla a pití, co jen mohl pohostinný dům poskytnout.
"Matko Thicková, ty jsi opravdu ta nejlepší ženská, do jejíhož náručí jsem kdy vplul," zvolal nadšeně kormidelník Polter. "V té hrozné prérii nebylo nic než prach, rudoši a nanejvýš sušené maso. Ani na moři jsme neměli jídla nadbytek, poněvadž jsme si přizvali mnoho hladových krků. A tady vidím hostinu, že by lepší nemohl vystrojit ani veliký mogul nebo jak se ten chlap jmenuje. Jestli tady budu kotvit ještě týden, dostanu takový břicho, jako tlouštík Hamerdull."
"Já a tlouštík?" zasmál se Dick, statečně se pouštěje do jídla. "Jsem jenom rád, když mám do čeho kousnout. A že toho sním víc než ostatní? Od chvíle co jsem se rozloučil se svou klisnou, tak ze mne všechno maso spadlo. Musím to dohnat.
Nemám pravdu, Pitte Holbersi, starý mývale?"
"Myslíš-li Dicku, že to musíš dohnat, nemám nic proti tomu.
A co ty Bene Cunningu?"
"Já? Cítím se u matky Thickové báječně."
Zatím co všichni jeden přes druhého hovořili a statečně se krmili a pili, seděl Vinnetou mlčky na svém místě. Jedl střídmě a vína se ani nedotkl. Věděl, že "ohnivá voda" - a k ní náčelník počítal i víno - je nejhroznějším nepřítelem jeho národa. Proto sám nikdy nepil nic, co obsahuje alkohol.
Posléze se pozornost stolujících obrátila k veliteli Vlaštovky.
"Jak bylo na admiralitě, poručíku?" optal se Parkera Sam.
"Slíbili mi dekret kapitána a dali mi dovolenou až do úplného uzdravení."
Poručík Parker měl totiž zraněnou ruku. Podobně jako on i jiní odnesli si z boje lecjaký šrám.
"A co bude s Vlaštovkou?"
"Zatím půjde na léčení do loděnice. Je třeba všelicos opravit."
"A vaši zajatci?"
"Jak jsem předpokládal, čeká je válečný soud a pak budou patrně oběšeni, jak se na korzáry sluší a patří."
"Takže Kajmanovi nepomůže výmluva, že se zmocnil Horribla proto, aby jeho pomocí zajímal lodi pro jižní státy?"
"Ne. Bylo od něho pošetilé, počítal-li s tím, že se s ním bude nakládat jako s válečným zajatcem. Zapomněl, že by se musel vykázat rozkazem jižanské vlády, která ho pověřila takovým zvláštním úkolem. A i kdyby měl podobný dokument, musel by se odpovídat za své dřívější činy, jejichž podrobný soupis má Mr. Treskow ve svém zápisníku."
"A Miss Admirál?"
"Bude souzena s nimi. Rovněž všichni jeho lidé, pokud nezahynuli v boji, budou sdílet stejný osud, poněvadž jsou usvědčenými lupiči. Pro vás však přináším z admirality také zprávy."
"Dobré zprávy?"
"Ovšem, velice dobré! Především mužstva našich lodí mohou vše, co bylo nalezeno u kapitána Kajmana a Miss Admirál, pokládat za svou kořist, která bude rozdělena mezi všechny.
Zadruhé budou vyznamenáni všichni, kdo se účastnili zachránění Horribla. Konečně udělí admiralita prémie za ukořistění Floridy. Rozumí se, že vám, plukovníku Ohnivá puško, budou vráceny vaše peníze a kromě toho vy i vaši lidé obdržíte podíly..."
"Ne, my ne!" přerušil ho Sam.
"Pročpak ne?"
"Protože nepřijmeme, co nám nepatří!"
"Nesmysl! Co jste si zasloužili, to vám patří."
"Mýlíte se. Byli jsme hosty na vaší lodi, kořist patří jen vašemu mužstvu."
"Bojovali jste a proto i vám patří podíl."
"Může být, ale já pro sebe nepřijmu nic! Postačí dostanu-li zpět poukázky, které mi Mertens v jeskyni ukradl. S tím budu zcela spokojen. Pokud znám své statečné lovce, vím, že je ani nenapadne, aby vaše námořníky připravili o kořist. Vinnetou pak, ten by byl přímo uražen, kdybyste mu něco nabízeli, proto před ním ani slovo o penězích. Jsme vám všichni zavázáni díkem, že jste nás vzali na loď a pomohli nám k tomu, co nám patří to je ale všechno. Ostatně řekni sám Dicku Hamerdulle, chceš snad nějakou kořist?"
"Chci-li či nechci, to je fuk. Ale jisté je, že nic nevezmu," odpověděl Dick rozhodně. "Co myslíš ty, Pitte Holbersi?"
"Myslíš-li, Dicku, že nikdo z nás nic nepřijme, nemám nic proti tomu. A kdyby mi chtěli můj podíl násilím vnutit, dám jej Petru Polterovi. Když pro nic jiného, tak proto, aby zase brzy dostal chuť podívat se k nám do prérie. Já ho moc rád vidím sedět na koni."
"Dejte mi pokoj s vašimi bestiemi," zvolal Petr Polter.
"Radši se dám roztlouct na moučku a zapražit do sucharů, než abych ještě jednou sedl na nestvůru, jako byla ta poslední."
"Vy, kormidelníku, toho opravdu nemáte zapotřebí, hrát si na zálesáka," zasmál se mladý kapitán Parker. "Zmínil jsem se admiralitě o vašich zásluhách a slíbili mi, že při nejbližší příležitosti vám nabídnou místo, s nímž budete jistě spokojen.
Je válka, a tak se mnozí zas budou vracet k armádě a k loďstvu."
"Jakže, pane? Opravdu? Vy jste si na mne vzpomněl?"
"Jak bych mohl zapomenout?"
"A já, že dostanu místo?"
"Bylo mi to zcela určitě slíbeno."
"Děkuji vám sire, děkuji vám ze srdce!"
"Petr Polter dostane tedy zase kus dřeva do ruky! Hurá!"
"Proč tak řve ten starý mrož?" ptala se hostinská, která právě vešla.
"Proč řvu? Pomysli si, matko Thicková, že budu za své zásluhy povýšen na admirála!"
"Ty?" smála se hostinská. "Ráda věřím, protože máš všechno, čeho je k tomu třeba. Já bych ti admirálství od srdce přála.
Ale co bude s tvým novým povoláním, na které jsi byl tak hrdý?"
"Nové povolání? Jaké myslíš?"
"No přece zálesák! Lovec buvolů, bobrů a divokých koní!"
"Dej pokoj! Když sednu na koně, nevím nikdy, kam mě to zvíře zanese. Stojím-li u kormidla dobré lodi, musí ona tam, kam já chci. A navíc mám výhodu, že nemůžu nikdy spadnout ze sedla. Zálesák ze mě nikdy nebude. Já zůstanu mořským medvědem, jakým jsem vždy byl."
Dlouho setrvali v družné zábavě, až nastal večer. Únava dne, na dojmy tak bohatého, donutila společnost odebrat se k odpočinku. Lovcům vykázala matka Thicková jeden ze svých hostinských pokojů, zatímco se námořníci a s nimi i kapitán Parker vrátili člunem na své lodi. Hvězdy už svítily a hluk v krčmě umlkal, když Sam vyšel se svým synovcem do zahrady za hostincem, aby se před spánkem nadýchali čerstvého vzduchu.
Byla vlahá noc a v mysli starého trappera se probouzely zašlé vzpomínky na mládí, na dávné časy a na domovinu daleko za mořem. "Dlouho jsem váhal," řekl konečně starý lovec, "ale dnes jsem se rozhodl. Když jsem již v Novém Yorku, podívám se domů do vlasti. Doprovodím tě k rodičům. Dávno jsem toužil spatřit své staré rodiště a všechny známé tváře.
"A zůstaneš už u nás, viď, strýčku?"
Sam zavrtěl hlavou.
"Kdo poznal jednou prérii tak, jako já, nerozloučí se s ní.
Nám trapperům poskytují savana a prales své krásy a radosti, dávají nám život a dávají nám také jednou pěkné místečko pod borovicí, na němž složíme znavená těla k poslednímu spánku.
Zdržím se doma jen krátkou dobu a vrátím se pak ke svým lovcům. Co by si počali bez svého plukovníka?"
Tiše došli ke konci zahrady, kde stálo několik košatých lip. Zastavili se, když uzřeli v trávě temnou postavu.
"Kdo je tu?" otázal se Sam.
Nedostalo se jim odpovědi. Přistoupili blíže.
"Kdo je tu?" opakoval plukovník hlasitěji.
Postava se vyprostila z pokrývky.
Byl to Vinnetou.
Jako by se omlouval, řekl: "Kamenný wigwam, kde dnes budou odpočívat moji bílí bratři, je velký a pěkný, ale Apač má raději čerstvý vzduch a třpyt hvězd. Náčelník bude spát v trávě a přikryje se oblohou, jak to činí všichni synové jeho kmene od mládí."