Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola druhá - Sam, zvaný Ohnivá puška

Slunce již zašlo a poněvadž v jižnějším podnebí je jen krátký soumrak, nastala zanedlouho úplná tma.
Konečně zarazil Dick Hamerdull koně a zabručel: "Myslím, že jsme odjeli dost daleko. Upoutejte koně a najděte trochu suché trávy, ať můžeme dát vlaku znamení!"
Po chvilce měli připravenou hromadu suché trávy, kterou mohli zapálit.
Pak se posadili na své houně a pozorně naslouchali směrem, odkud očekávali příjezd vlaku. Seděli mlčky. Mertens a jeho druh by se na mnohé rádi vyptali, ale neodvážili se rušit lovce otázkami. V tom tichu se a očekávání se každá minuta stávala věčností. Konečně se v dálce ukázalo světlo, které se pomalu zvětšovalo.
"Dávejte pozor," ozval se Hamerdull. "Jakmile se lokomotiva přiblíží, vy, Mertensi a vy, Wolfe, řvete, co můžete. Ostatní obstaráme sami!"
Popadl chomáč suché trávy a stočil jej v dlouhý doutnák.
Pak vytáhl revolver. Zdálky se ozývalo rachocení vlaku.
Rozhodný okamžik nadešel. Lokomotiva před sebe vrhala ostrý světelný kužel reflektoru, blížil se rychle jako blesk. Dick Hamerdull přidržel ústí revolveru k doutnáku a vystřelil. V té chvíli se vznítila suchá tráva a začala hořet vysokým plamenem. Dick otočil doutnákem nad hlavou a běžel vstříc vlaku.
Strojvedoucí okamžitě zpozoroval, že se na trati něco děje.
Ozvalo se ostré, několikrát opakované zapísknutí parní píšťaly, pak zaskřípěly brzdy. Nárazníky vagónu zařinčely a vlaková souprava rychlostí stále polevující projela mimo čtyři muže, kteří běželi souběžně s ní podél náspu. Konečně kola uposlechla a vlak se zastavil. Dick Hamerdull, nevšímaje si udivených hlav vychylujících se z oken, běžel nejprve k lokomotivě a přehodil svou houni přes její reflektor. Pak vzkřikl: "Světla zhasnout!"
Zřízenci pacifické dráhy si zvykli v oněch dobách na všelicos a proto jednali rychle, bez váhání. Záhy zmizeli všechny svítilny, zavěšené na schůdcích vozů.
"Co se děje?" ozvalo se z lokomotivy. "Kdo jste?"
"Před námi jsou rudoši a číhají na vás. Myslím, že tak trochu vytrhali koleje!"
Strojvůdce seskočil s lokomotivy a spěchal k Hemerdullovi, aby si ho prohlédl zblízka.
Za okamžik obklopil lovce dav zvědavců, kteří vyběhli z vozů.
"Co je? Co se děje? proč stojíme?" ozývalo se ze všech stran.
Dick Hamerdull pasažérům stručně vysvětlil, co se na ně chystá.
"Dobrá," řekl vlakový inženýr. "Zdrží nás to, ale zato se nám skýtá příležitost natřít rudochům zase jednou trochu kůži do modra. Je to v krátké době už potřetí, co se odvažují na této trati napadnout vlak. A vždycky to jsou Ogallallové.
Dneska se přepočetli. Počítali, že přepadnou vlak s bohatým nákladem a jen několika lidmi. Jenže my vezeme několik set dělníků na stavbu mostů a viaduktů v horách. Většina těch hochů je dobře ozbrojena. Budem s rudými snadno hotovi!"
Strojvůdce vyskočil na lokomotivu, aby vypustil přebytečnou páru, která se s pronikavým pískotem vyvalila a zahalila celý stroj bílým oblakem. Inženýr se zatím obrátil k dvojici lovců.
"Jak se jmenujete? Rád bych znal jména lidí, kteří nám prokázali tak velikou službu."
"Já se jmenuji Dick Hamerdull, a to již od narození."
"A tento dlouhán?"
"Pitt Holbers, pane. Chlapík, na kterého je spolehnutí."
"A ti ostatní dva?"
"To jsou greenhorni a jmenují se Jindřich Mertens a Petr Wolf."
"Hamerdull? Je tady Dick Hamerdull? ozval se z davu hluboký, silný hlas. Zástupem lidí se protlačil jakýsi muž.
"Buďte vítán! Který čert vás sem zavedl?"
"Seděli jsme v hospodě tady s dlouhým Pittem a sebrali jsme tyhle dva zelenáče, co chtěli vidět za každou cenu Sama, zvaného Ohnivá puška. Tak jsme je za vámi přivedli."
"Vy jste Ohnivá puška?" zvolal inženýr.
"Tak mi říkají," zněla odpověď muže.
Byl to pravý obr, jak bylo možno rozeznat i ve tmě, panující kolem vlaku. Oblečen byl jako pravý zálesák.
"To máme štěstí," pokračoval inženýr. "Komu lepšímu svěřit velení v boji o vlak!"
"Jsou-li s tím všichni srozuměni, proč ne?"
Ozval se všeobecný souhlas. Proslulému lovci, kterého si mnozí z přítomných dávno přáli osobně poznat, plně důvěřovali.
"Pane, vydávejte rozkazy! Postarám se, aby byly provedeny co nejrychleji," prohlásil vlakový inženýr.
"Dobrá. Dovolte mi jen několik slov s přítelem. Dicku Hamerdulle, kdo z našich hochů je s vámi?"
"Nikdo, plukovníku. Všichni jsou v horách na lovu."
"Někdo přece musel být s vámi. Jak tě znám, vím, že bys Ogallally neopustil jen tak. Určitě jsi v jejich blízkosti zanechal stráž."
"U Ogallallů je strážce, že lepší nemůže být."
"Kdo je to?"
"Řekl jsem, že nad něho není v prérii lepšího."
"Není čas na hádky, Dicku! Kdyby to měl být ten nejlepší, musel by to být jedině Vinnetou."
"Uhodl jste, plukovníku. Velký Apač se s námi setkal a varoval nás. Sledoval sám stopu Ogallallů a připojil se k nám."
"Vinnetou, náčelník Apačů?" zvolal radostně Sam. "To je šťastná náhoda! Ten vydá sám za houf jiných. Když půjde s námi, pošleme rudochy rychle domů."
Sam Ohnivá puška rozhodl utvořit dvě skupiny, které se po obou stranách trati přiblíží k Indiánům. "Jednu povedu já, druhou, pane, si vezmete na starost vy!"
"Ovšem," přisvědčil inženýr. "Neměl bych sice opouštět své místo ve vlaku, ale nechci zbůhdarma nechat zahálet své zdravé pěsti."
Obrátil se k vlakovému personálu. "Chlapci, zůstanete zatím u vagonů. Tome!"
"Ano, pane," ozval se strojvůdce.
"Dávej dobrý pozor. Jakmile uvidíš ohnivé znamení, pojedeš dál, ale pomalu a co nejopatrněji, neboť koleje jsou asi poškozeny. Pokud jde o vedení druhé skupiny, mistře Same, půjdu rád. Ale jako pouhý dobrovolník, ne jako velitel.
Vyberte někoho jiného kdo by se lépe hodil."
"Dobrá, pane," souhlasil Sam. "Nechtěl jsem vás urazit opomenutím vaší osoby. Ale upřímně řečeno, znám zde člověka, který svůj úkol provede zrovna tak dobře jako já, a tomu můžete své lidi bez obav svěřit. Co myslíš, Dicku Hamerdulle?"
"Když ti gentlemani za mnou půjdou, milerád polezu napřed!
Má bouchačka si promluví s rudochy rozumné slovo. Ale koně musíme nechat vzadu. Tady pan Mertens je pohlídá."
"Ani mě nenapadne. Já jdu s vámi!"
"Když chcete jít stůj co stůj s námi, nebudu vám kazit radost. Ostatně může u koní zůstat pan Wolf."
Ale ani Petr Wolf nechtěl slyšet o tom, aby zůstal vzadu.
A tak inženýr uložil jednomu dělníkovi, který neměl zbraň, aby zůstal u koní.
Lidé byli rozděleni na dvě skupiny a Sam s Dickem se jim postavili do čela. Vlak zůstal tam, kde zastavil. Obě skupiny postupovaly kupředu, až zanedlouho zmizely v temnotě. Nad prérií se rozhostilo ticho.
Nejprve šli plným krokem. Když se přiblížili k místu, kde Dick tušil Indiány, položili se do trávy a plazili se vpřed.
"Uff!" ozvalo se tiše před Samem. "Bílí jezdci ať ohnivého oře zastaví a počkají zde, než Vinnetou odejde a zase se vrátí!"
"Vinnetou?" zeptal se Sam a vzpřímil se. "Můj rudý bratr ať neodchází, dokud nepřijme pozdrav od svého přítele."
Ač byla skoro úplná tma, Vinnetou upřel oči na muže, jenž se před ním zvedl, a pak zvolal přitlumeným hlasem: "Sam Ohnivá puška! Velký Duch je dobrý, že dopřál Apačovi uvidět dnes tvou tvář. Vinnetou vítá svého bílého bratra!
Přijel můj bratr na ohnivém oři?"
"Ano! Dopravil jsem kožešiny, které nám přátelství Apačovo dopřálo ulovit, na východ, a nyní se vracím. Proč chce můj bílý bratr odejít a zase se vrátit?"
"Duše noci je černá, ale Vinnetou přesto spatřil muže, který stojí tam na té výšině a vyhlíží ohnivého oře. Je to zvěd Ogallallů. Vinnetou půjde, aby mu zastřel oči. Pak se vrátí."
V příštím okamžiku zmizel náčelník Apačů ve tmě.
Sam viděl, že Vinnetou je v plížení pravý mistr a byl si jist, že zvěd Ogallallů zanedlouho zmizí.
Uplynula krátká doba a Vinnetou se vrátil. Šel oklikou, aby zjistil situaci. Nyní oznamoval Samovi, co viděl.
Ogallallové vytrhali několik kolejnic a položili je i s pražci napříč přes trať. Kdyby byl vlak přijel plnou rychlostí, vykolejil by. Rudoši leželi podél náspu a o něco dále přivázali koně ke kolíkům, zaraženým do země. To velice ztěžovalo dostat se rudochům do blízkosti, neboť indiánský kůň je ostražitější než pes a hlásí svému pánu již na velkou dálku přítomnost cizího člověka.
"Kdo vede Ogallally?" optal se Sam.
"Matto Sih - Medvědí Tlapa. Vinnetou byl za jeho zády, tak blízko, že na něho mohl dosáhnot tomahawkem."
"Matto Sih? To je jeden z nejstatečnějších Siouxů. Nebojí se nikoho Má sílu medvěda a chytrost lišky. Určitě nevzal všecky své muže s sebou. Část bojovníků asi ponechal v záloze, aby mu přišli na pomoc, bude-li třeba. Chytrý bojovník ani nemůže jednat jinak."
Sam se přehoupl přes trať a oznámil Dicku Hamerdullovi: "Ještě tři sta kroků a máš rudochy přímo před sebou. Teď rozdělím své lidi na dvě části. Jednu pošlu s Vinnetouem."
"Co tam venku budou dělat?"
"Ogallally vede Matto Sih."
"Medvědí Tlapa? To je chytrý protivník. Jistě si někde vzadu nechal zálohu."
"Taky si to myslím a proto posílám Vinnetoua. Musí zabránit záloze, aby se spojila s ostatními. Já se svou částí jdu k jejich koním. Podaří-li se nám je rozehnat jsou Ogallallové vyřízeni."
"Výborně, plukovníku. Já se s mými lidmi postarám, aby rudoši běželi za koňmi."
"Počkáš se svou skupinou, až se ozve první výstřel.
Ogallallové si uvědomí, že jsme jim v zádech a vrhnou se patrně sem, kde je uvítáš ty. Ale žádné zbytečné krveprolití.
Kdyby chtěli ustoupit do prérie, pustíš je."
"Nebojte se, plukovníku. Dick Hamerdull přesně ví, co má dělat."
Sam zmizel a Dick svým mužům v tichosti sdělil potřebné rozkazy. Potom usedl vedle přítele, který po celou dobu nepromluvil ani slova.
"Pitte Holbersi, starý mývale," oslovil ho Dick. "Teď začne tanec."
Vtom se zablesklo a vzduch se otřásl výstřelem z pušky. Co to bylo? Sam se přece dosud nemohl vrátit na své postavení.
Dick usoudil, že asi spustila náhodně puška některého dělníka a vše prozradila.
Ogallallové byli rázem na nohou a hnali se k svým koním.
Ale ani Sama neopustila duchapřítomnost. Sotva zaslechl zrádný výstřel, vydal rozkaz.
"Kupředu!"
Dlouhými skoky běžel k místu, kde Indiáni uvázali své koně.
Dospěl tam se svými lidmi dřív než rudoši. Rychle odvázali vyplašená zvířata, která se za okamžik rozběhla divoce do prérie.
Na další povel se obrátili všichni proti Iniánům a zahájili palbu. Ogallallové se zarazili. V panující tmě nemohli rozeznat, kolik nepřátel mají před sebou. Okamžik stáli strnule proti puškám bělochů, kteří však dosud stříleli jen na postrach do vzduchu. Pak se ozval povel Matto Siha. Rudoši ustoupili na druhou stranu železničního náspu, kde hledali především úkryt. Sotva se však octli na trati, zvedla se několik kroků proti nim temná hradba. Na padesát pušek zahřmělo a výkřik několika Indiánů svědčil o tom, že všichni lidé Hamerdullovi do vzduchu nemířili.
"Palbu zastavit a na ně!" vykřikl zálesák Dick a vrhl se s tomahawkem v ruce proti rudochům, aby je obrátil na útěk. Pitt Holbers s několika nejodvážnějšími dělníky se hnali za ním.
Ale Indiáni nepomýšleli na ústup. I když se dostali z jednoho ohně do druhého, neztratili rozvahu. Měli nepřítele v zádech i před sebou a neznali jiné spásy než boj. Jen část se jich vrhla k zemi a snažila se proplížit mezi útočníky.
Ostatní setrvali a postavili se na odpor.
"K zemi a nože ven!" zavelel Sam hromovým hlasem a zamířil k opuštěnému ležení Indiánů.
Předpokládal, že tam asi bude nahromaděno hodně zápalného materiálu, aby až vlak přijede mohli útočníci rozdělat oheň.
Nemýlil se. Bylo tu několik hromad suché trávy, kterou lovec ihned zapálil. Pak spěchal zpět k místu, kde zuřil boj.
Železniční dělníci byli většinou statní chlapi, ale způsob boje Indiánů byl pro mnohé z nich neznámý. Tam, kde stáli dva nebo tři proti rudochovi, byli s ním brzy hotovi. Ale kde stál muž proti muži, tam záhy padl běloch pod úderem tomahawku.
Jen tři z bělochů byli stejně vyzbrojeni, jako rudí a mohli jim s úspěchem čelit. Sam Ohnivá puška, Dick Hamerdull a Pitt Holbers.
Sam přiskočil ke skupině rudochů. Obr mával svým tomahawkem a omračoval protivníky každým úderem.
Opodál zápasila dvojice zcela rozdílných mužů. Zavalitý Dick a hubený Pitt, zády k sobě obráceni, aby se kryli, rozdávali rány na všechny strany. Hamerdull, na pohled neobratný, se točil s hbitostí kočky. V levici dvojsečný tesák, v pravici těžký tomahawk. Jeho dlouhý kabát, záplata na záplatě, byl v boji lepší než pancéřové brnění. Každé seknutí nožem se po něm svezlo, aniž mu ublížilo. Dlouhý Pitt točil rukama jako lopatami větrného mlýna. Rozdával údery pěstmi silou kladiva, přičemž jeho obratné nohy se nehnuly z místa, jakoby do země zapustily kořeny.
A ještě další dvojice bojovníků se držela statečně. Byli to oba greenhorni, Mertens a Wolf. Ozbrojeni tomahawky, které vypadaly z rukou rudochů, zacházeli s nimi kupodivu snadno a obratně, vypadalo to, že se v tomto způsobu boje dokonale vyučili. Ale nikdo je nepozoroval, poněvadž na to nebyl čas.
Proto ani nikdo neviděl, že oba bojují vlastně jen zdánlivě.
Nezabili jediného Indiána. Jejich tomahavky narážely jen naslepo a dalo by se říci, že když některý rudoch byl jimi odražen, upustil od boje úmyslně, odplížil se pryč a hledal si jiného protivníka.
Také mezi dělníky bylo několik mužů, kteří Indiánům, kteří vůbec neradi bojují muž proti muži, dali na pamětnou. Brzy se vítězství klonilo na stranu bělochů. Vtom se ozval z prérie divoký pokřik. Sam se nemýlil. Chytrý Matto Sih zanechal značný počet bojovníků v záloze, kteří se mu nyní v rozhodném okamžiku přihnali na pomoc, plni svěžích sil. Při jejich bojovém pokřiku se vraceli i ti Indiáni, co se už dali na ústup a vrhli se do boje s novou zuřivostí. V okamžiku se situace změnila a běloši se museli omezit na pouhou obranu.
"Za násep!" zvolal hromovým hlasem Sam. Ostatní ho následovali krok za krokem.
Sam viděl, že se proti mocné přesile neudrží. Chtěl už dát rozkaz k ústupu, když vtom za zády rudochů zapraskal hromadný výstřel a několik mužů se zbraněmi v rukou se vrhlo mezi Indiány.
Byl to Vinnetou se svou skupinou. Přišli právě včas.
V hustém kruhu bojujících stál Matto Sih, náčelník Ogallallů. Jeho mohutná postava vězela v kazajce z vydělané buvolí kůže, přes hřbet měl přehozenou kůži stepního vlka, jehož lebka mu kryla vzadu hlavu a týl. V levici držel kožený štít, pravicí točil tomahawkem.
Matto Sih teď poznal Vinnetoua.
Pozvedl tomahawk a chtěl jej po něm vrhnout.
Také Vinnetou ho spatřil.
"Matto Sih! Zlý duch Ogallallů," zvolal a vrhl se k němu.
Oba skoro současně zvedli své tomahawky. Jejich ostří se srazila a zbraň Ogallallova padla k zemi roztříštěna. Náčelník se obrátil, aby se spasil útěkem.
"Matto Sihu!" zvolal Vinnetou, "nehýbejte se z místa. Stal se náčelník Ogallallů tak zbabělý, že prchá před leskem protivníkova tomahawku? Země bude pít jeho krev a drápy supa roznesou jeho tělo, aby už nikdy nevodil rudé muže do boje, v němž musejí vykrvácet."
"Vinnetou je otrok bledých tváří! Zde stojí Matto Sih, náčelník Ogallallů! On zabil medvěda, srazil buvola a pobil sta bledých tváří. Jemu dosud nikdo neodolal a neodolá mu ani Vinnetou, zbabělý pes!"
Vytrhnul jednomu ze svých lidí tomahawk a skočil proti Apačovi. Okamžik stáli proti sobě, zabodávajíce se do sebe očima. Pak Matto Sih zamával sekyrou a hodil ji prudce na Apačovu hlavu. Ale Vinnetou odrazil snadno ránu. Pak zatočil sám svým tomahawkem. Vtom se na něho vrhli dva rudoši jako psi na tygra. Vinnetou se bleskurychle otočil, odhodil oba útočníky, ale to už se nad jeho hlavou zase vznášela smrtící sekyra v ruce Matto Siha.
Sam viděl, že jeho přítel je ohrožen. Rozraziv rudochy, vrhl se na náčelníka Ogallallů jako beran, popadl ho svýma železnýma rukama za hrdlo a za pas a zvednuv ho do výše, udeřil jím tak prudce o zem, že Matto Sih ztratil vědomí. V příštím okamžiku Vinnetou přiskočil, strhl poraženému z hrdla amulet a zamával jím vítězně nad hlavou.
Ogallallové spatřili pád svého náčelníka a se zděšeným křikem se dali na ústup. Boj skončil.
Na obzoru se objevilo blížící se ostré světlo lokomotivy.
Inženýr, který bojoval ve Vinnetouově skupině, přiskočil k Apačovi a uctivě se ho zeptal: "Vy jste Vinnetou náčelník Apačů, pane?"
Indián pokývl hlavou.
"Jsme vám zavázáni za záchranu vlaku. Napíšu o tom zprávu prezidentovi. Odměna vás nemine!"
Rudoch mávl rukou.
"Náčelník Apačů nežádá odměnu. Miluje své bratry, ať jsou rudí nebo bílí. Pomáhá však pouze těm, na jejichž straně je spravedlnost. Vinnetou je bohatý, bohatší než Bílý otec ve Washingtonu; proto nepotřebuje zlato ani stříbro, ani cokoliv jiného. Náčelník Apačů nechce brát, nýbrž dávat."
Vlak zastavil před vytrhanými kolejnicemi. Inženýr dal svým lidem potřebné pokyny, aby trať co nejrychleji opravili.
"Ti dva mládenci, Dicku," řekl Sam, "které jsi přivedl, se nervali špatně a venkoncem ti nedělali hanbu. Ale rád bych věděl, proč jsi je bral s sebou? Přece víš, že nestojím o nové známosti a že mezi nás nikoho nového nepřijímám. Moji chlapci také neradi vidí u nás nové tváře!"
"All right. Nevzal bych je. Ale jeden se jmenuje Jindřich Mertens, totiž tvrdí, že jste jeho strýcem."
"Já? Jeho strýcem? Blázníš, starý Dicku?"
"Jestli blázním já nebo on, to je docela fuk. Vyřiďte si to s ním sám."
Obr svraštil čelo, přikročil k oběma cizincům, odvedl je dál od ostatních a zeptal se: "Pánové, vy přicházíte z Evropy, jak mi bylo řečeno?"
"Ano, odvětil Mertens, usmívaje se.
"A co pak hledáte v prérii?"
"Vás."
"Mne? A proč?"
"Strýčku, ty se ptáš?"
Sam Ohnivá puška ustoupil o krok.
"Nemám žádného synovce jménem Mertens!"
"Strýčku, já se nejmenuji Mertens, ale Thieme, tak jako ty.
Psal jsi mi, abych přijel. Radil jsi však k opatrnosti. Proto jsem si zvolil krycí jméno."
"To jsi opravdu ty, Jindřichu?"
"Ano, já - od hlavy až k patě. A zde je tvůj dopis, kterým jsi mne sem pozval. Ostatní mé papíry si můžeš prohlédnout ráno!"
Mertens, stále se usmívaje. vytáhl z náprsní kapsy složený list a podal jej lovci. Sam pohlédl zběžně na papír. Pak objal synovce a radostně zvolal: "Vítám tě na Západě, hochu! Bůh žehnej mým očím, že mohly uvidět ještě někoho z mých příbuzných. Jak se daří tvému otci?
Proč mi nenapsal? Oznámil jsem mu přece svou adresu do Omahy."
"Ano, ale zároveň jsi, strýčku, popsal celou cestu od Arkansasu až k Fort Gibsonu. A tak jsem si pomyslel, že tě příjemně překvapím, když tě navštívím přímo v tvém lesním doupěti a odevzdám ti otcovo psaní sám. Od těch dob, co jsi v Americe, jsi mě neviděl a možná bys mě nepoznal. Ale zato já znám tvou dobrotu! Vždy jsi mé rodiče podporoval a teď jsi mě pozval k sobě!"
"Psal jsem vám, proč tě sem zvu. Jsem už starý a rád bych odkázal to, co jsem za dlouhou dobu svého lopotění získal, někomu z mé krve. Ale o tom později. Vidím, že jsi nepřišel sám."
"To je můj dobrý přítel, strýčku. Jmenuje se Petr Wolf a dávno toužil po tom, aby se podíval na Západ. Vydali jsme se tedy spolu."
"Dobrá. Promluvíme si o všem důkladně až zítra. Teď není čas."
Ozval se totiž strojvůdce. Vybízel k rychlému odjezdu.
Koleje byly již opraveny a svědomitý inženýr pomýšlel na to, aby dohnali zpoždění.
Všichni ranění běloši byli sneseni do jednoho vagonu, kde se jim dostalo ošetření. Pak vlakový inženýr ještě jednou poděkoval zálesákům za pomoc. Zanedlouho odjížděl vlak do dálky a nad prérií se rozhostilo opět ticho.
Když lovci osaměli radili se, co dál. Zůstat na místě bylo nebezpečné, poněvadž Ogallallové se mohli opět soustředit a vrátit. Rozhodli se vyhledat k přenocování místo, kde od Indiánů nehrozí nebezpečí.
Sam, řečený Ohnivá puška, sedl na jednoho z ukořistěných indiánských koní, ostatní usedli na své a vyjeli.
Dick Hamerdull, jenž se dověděl vše, co plukovník mluvil se svým synovcem, začal o celé věci přemýšlet. Když pak náhodou Sam zůstal trochu pozadu za ostatními, připojil se k němu.
"Nepohněváte se, řeknu-li vám něco?"
"Já a hněvat se na tebe? Nemluv hlouposti, Dicku!"
"Snad zase řeknete plukovníku, že to je hloupost, ale budiž! Týká se to oněch dvou mužů, kteř í tvrdí, že přišli z Evropy za vámi na Západ."
"To taky přišli!"
"Já myslím, že nepřišli!"
"Nesmysl! Můj synovec přece..."
"Víte určitě, že je to váš synovec?"
"U ďasa! Pochybuješ o tom?"
"Znáte svého synovce dobře?"
"Byl ještě malý hoch, když jsem ho viděl naposled. Dnes jsem se s ním po té dlouhé době setkal poprvé."
"Já myslím, že jste se dnes se svým synovcem vůbec nesetkal. Proč má jiné jméno?"
"Z opatrnosti."
"Vím, slyšel jsem. Ale ty důvody se mi zdají trochu děravé.
Povězte mi, je nebo byl váš synovec kapitánem?"
"Ne."
"Ale ten druhý ho tak nazývá!"
"Cože? Nemýlíš se?"
"Oslovoval ho - kapitáne. Slyšel jsem to oběma ušima najednou."
"Hm. To je podivné!"
"Velice. Nápadné mi to nebylo hned, ale později. Lámal jsem si hlavu, proč ten druhý si dává jméno Petr Wolf, když se vlastně jmenuje Jean Letrier!"
"Kdo ti to řekl?"
"On sám, ale ne mně nýbrž tomu vašemu synovci. Šel jsem nepozorovaně kolem nich a slyšel jsem, jak se bavili.
Jestlipak zná váš údajný synovec dobře poměry ve vaší rodině?"
"Ještě jsem s ním o nich nemluvil. Ale poměry se nepochybně mnoho změnily. Vždyť jsem už dávno opustil starou vlast, Dicku."
"Mně se všecko nelíbí. My vás nazýváme plukovníkem, ačkoli jste nikdy plukovníkem nebyl a nás také není dost na celý pluk. Ale jste náš velitel a tudíž plukovník. A proč Wolf tituluje Mertense kapitánem? Je snad také velitelem nějaké skupiny? Ale jaké? Poctivci v ní nebudou. Buďte tedy opatrný, plukovníku a nezlobte se, že vás varuju."
"Ani mne nenapadne. I když myslím, že se mýlíš, starouši.
Ale přesto si dám dobrý pozor."
"Well, přál bych si, abych se mýlil. Jenže vy chcete svým příbuzným odkázat peníze. A když jde o peníze, je třeba mít oči pořádně otevřené."
"Ale on mi přece dokázal, že je mým synovcem."
"Myslíte tím dopisem?"
"Ovšem! A ráno mi ukáže ostatní doklady."
"To není žádný důkaz. Kdoví, jak mu přišel ten dopis do rukou!"
Tím rozhovor skončil. Za jízdy se přiblížili zas k ostatním. Sam popohnal koně, aby promluvil s Mertensem.
Hamerdull ho následoval. Jel opět vedle svého dlouhého Pitta Holberse, v jehož společnosti se vždy cítil nejspokojenější.
Asi po dvou hodinách jízdy dojeli k místu, jež se k přenocování velmi dobře hodilo. Bylo tu dost vody, hojně trávy pro koně a husté křoví, skýtající úkryt. Slezli z koní a po krátkém prověření ulehli.
Mertens, který odpoledne nemohl se svým druhem hovořit o samotě, ulehl vedle něho, opodál od ostatních. Po chvilce se ozvalo kolem pokojné oddychování spících.
V křovinách bylo ticho, jen občas se ozvalo dupnutí koně.
Ten však, kdo by mohl naslouchat tichému šepotu v místech kde leželi Jindřich Mertens a Petr Wolf, vyslechl by věci velmi zajímavé.
"Ta srážka s našimi rudými přáteli přišla velice nevhod," šeptal tlumený hlas. "Naštěstí lovci nezpozorovali, že mlátíme kolem sebe prázdnou slámu. Jenže hořel oheň a v jeho světle nás Indiáni poznali. Ale měli s tím přepadením počkat a zůstat u svých lidí. Přece věděli, že brzy přijdeme."
"Netušili, že jsem tě tak brzy našel," odpověděl druhý, stejně tichý hlas.
"Hlavně, že jsme zachytili cestu k doupěti Ohnivé pušky.
Ogallally při tom budem ještě potřebovat. Bude tam kořisti dost, že nám postačí, abychom se brzy rozloučili se Západem."
"Už aby to bylo! Pochlubil se ti tvůj milý strýček, jaké spousty zlata našel v horách?"
"Když k tomu dostaneme ještě jeho bohaté zásoby kožešin, bude to úlovek, který nám pořádně naplní kapsy. Děkujme dobrému osudu, že jsi se setkal s mladým Thiemem a vytáhl z něho vše, co se dalo. Ovšem, dopustil ses jedné velké chyby."
"Které?"
"Že jsi ho navždy neodklidil z cesty."
"To byla ode mne slabost, ale ten hoch byl tak upřímný a důvěřivý a vyžvanil všecko co jsem chtěl vědět, abych mohl s panem strýčkem mluvit o rodinných poměrech, že mi ho bylo líto. Spokojil jsem se s papíry a nechal ho na živu."
"Nevím, nevím! On se za tebou jistě pustí."
"Nesmysl! Takový zelenáč, pravý greenhorn, nemá v kapse ani cent! Kluk opuštěnější než sirotek mě nemůže ani pronásledovat, ani mi škodit. Jak vidíš, všecko se daří. Sam přehlédl, že jsem o něco starší než jeho synovec a protože chlapce nikdy předtím neviděl, pokládá mne skutečně za svého příbuzného."
"To je pravda. Teď, když jsme konečně na cestě do jeho ležení, můžeme původní plán změnit."
"To se rozumí! Nemusíme ležení přepadat. Já jako hodný synovec, dostanu všecko, co mi patří, bez násilí."
"A co my ostatní? Celé měsíce jsme se pachtili a teď bychom měli vyjít naprázdno? To ne!"
"Nerozčiluj se! Zítra ráno se octneme poblíž ležení našich lidí a do té doby se spolu nějak dohodneme."
"Pozor! Co to bylo? Zdálo se mi, jako by byl někdo za námi v houští!"
Vskutku zaslechli po chvilce slabé zachrastění, ale již z větší dálky.
"Jestli nás tak někdo poslouchal!" šeptal Mertens.
"Vyloučeno to není. Ale kdo?"
"Čekej, připlížím se k Samovi. Neleží-li na svém místě, pak to byl on."
"Co když to byl někdo jiný?"
"Pak jistě spěchá za Samem, aby mu řekl, co vyslechl.
Zůstaň tiše ležet a čekej, až se vrátím!"
Mertens, kryt větvemi se plazil k Samovi. Oddechl si, když ho našel na místě, ale v tom se v něm zatajil dech. Z druhé strany se plížil tiše Dick Hamerdull. Sklonil se nad Samem, probudil ho dotekem prstů a zašeptal: "Plukovníku, vstávejte!"
"Co je? Co se děje?"
Oba muži hovořili tiše, ale Mertens ležel u nich blízko a měl tak výborný sluh, že mu neušlo jediné slůvko.
"Řekl jsem vám, plukovníku, že těm dvěma nevěřím. Bylo mi večer nápadné, že se uložili dál od nás. Proto jsem se k nim doplazil. Vyslechl jsem, že ten tak zvaný váš synovec je náčelníkem tlupy darebáků."
"Dicku, co to říkáš!"
"Tiše! Nemýlil jsem se! Ten člověk není vaším synovcem a druhý není žádným Petrem Wolfem, nýbrž se jmenuje Jean Letrier. Jejich lidé vyčenichali naši skrýš a chtějí nás vybrakovat. Proto se spojili s rudochy, právě se Siouxy-Ogallally. Muž, jménem Mertens se sekal s vaším skutečným synovcem a ukradl mu papíry."
Mertens už více slyšet nepotřeboval. co nejrychleji lezl zpátky k svému kumpánovi.
"Jsme prozrazeni," sykl mu do ucha. "Seber pušku a rychle pryč!"
Oba se plížili co nejopatrněji křovinami, až se dostali k místu, kde měli koně. Odvázali je a pak pomalu, krok za krokem se s nimi vzdalovali. Teprve když se dostali tak daleko, aby je nebylo slyšet, skočili do sedel a pobídli koně do trysku.
"A teď mi řekni, co jsi slyšel!" ozval se konečně Mertensův společník.
"Není čas, musíme letět jako chrti, abychom se co nejdříve dostali k našim. Za dvě hodiny jsme u nich a pak musíme hned zase zpátky a zmocnit se těch chlapů. Ten proklatý Hamerdull nás prohlédl. Zná i tvé jméno Jean Letrier."
"Jak to? Odkud?"
"To ví sám ďábel!"
V táboře lovců vypravoval zatím Dick Hamerdull plukovníkovi vše, co vyzvěděl.
"Ne! Je dost času! Ráno si s nimi promluvíme. Mohl ses přece jen přeslechnout, a já bych nerad..."
"Vlastním uším přece můžu věřit," horlil Dick.
"Třeba mluvili o docela jiných lidech."
"Mluvili o vás."
"Bude přece jen lépe, když to ponecháme na zítřek. Nevědí že jsi je vyslechl?"
"Nevědí."
"Well! Pak nehrozí nebezpečí. Můžeme klidně spát. Ráno se do nich obujeme, a pak jim povíš pěkně do očí, co si povídali.
Teď se ulož a spi!"
Hamerdull chtěl ještě něco namítat, ale nechal toho. Mrzutě zabručel a položil se vedle Pitta. Zanedlouho usnul.
Také ostatní spali, nevyjímaje opatrného Vinnetoua.
Náčelník Apačů věděl, že Indiáni podnikají útok zpravidla až k ránu. Záhy po půlnoci se však probudil. Vzal svého koně a odvedl ho kus cesty směrem, odkud by snad mohli Siouxové přijít. Usedl na zem. O tom, že dva mužové z jejich ležení před půlnocí tajně odešli, neměl ovšem ani tušení.
K ránu se zvedl slabý větřik. Vtom jeho kůň zafuněl. Bylo to tiché krátké odfrknutí, jímž vycvičené zvíře upozorní svého pána, že se blíží něco podezřelého. K svému údivu spatřil Vinnetou, že kůň větří směrem opačným, k táboru, odkud náčelníkův sluh nepostřehl ani sebemenší šelest.
Tiše vstal a položil dlaň koni na nozdry.
Pak jej uchopil za ohlávku a vedl jej chladnou trávou, na níž se již počínala usazovat první ranní rosa. Nešli daleko.
Ranní klid přírody, ticho ležící nad nesmírnou prérií přervalo náhle strašné vytí a pronikavý jekot. Byl to válečný pokřik Siouxů-Ogallallů, který Vinnetou dobře znal.
Vyskočil na koně a popohnal ho k trysku. Nikoli však k táboru, nýbrž směrem opačným k východu, kde se právě objevila první šeď nového dne.