Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola pátá - Lovci masa

Uplynulo několik dní od chvíle, kdy Sam převedl své lovce, hosty i zajatce z ležení do tábora. Zde ukrývali lovci bobrů své poklady a jejich družina tu nacházela bezpečné útočiště, když si po namáhavé práci potřebovala odpočinout v nerušeném klidu. V tu dobu jeli prérií tři muži, kteří vedli na provazcích několik mezků. Bylo patrno, že vyjeli na lov, aby pro své druhy obstarali potřebnou potravu, či prostě, jak lovci říkají, jeli "dělat maso". Jeden byl malý a zavalitý, druhý dlouhý a hubený. Třetí pak sotva visel na koni. "Hrome," zvolal, pokoušeje se vzpřímit v sedle. "Čert mi napískal, že jsem opustil vaše pohodlné doupě. Namluvili jste mi, že se tu buvoli hemží jako mravenci. Jsme už dva dny na nohou a neviděli jsme ani krávu, ani býka, ani tele. Koukejte, hoši, ať se už někam dostaneme! Kdo chce maso, ať si pro ně dojde; já už přestal mít chuť."
"Petře, maso jíst musíš, abys nám nezhubnul."
"Nic jiného od tebe Dicku neslyším."
"Co ty tomu říkáš, Pitte Holbersi?" zasmál se Dick Hamerdull. "Ale u kozla! Podívejte se mládenci! Tudy někdo šel, tráva je sešlapána."
Lovci slezli z koní a prohlíželi stopy.
"Pitte, co tomu říkáš?" zeptal se Dick Hamerdull.
"Co říkám? Myslíš-li, že to byli rudoši, nebudu se s tebou hádat."
"Slez i ty, námořníku, ať tě není z daleka vidět!"
"Aspoň se na chvíli zbavím té bestie. Co myslíte, hoši, kolik jich bylo?"
"Nejméně pět. A byli to Ogallallové."
"Jak to poznáváš?"
"Mají divoké koně, patrně čerstvě ulovené. Jejich původní zvířata se rozutekla, když jsme je přepadli. Musíme za nimi, abychom věděli, co zamýšlejí."
Všichni tři si připravili pušky a pustili se po stopě.
Vedla k malé říčce, kterou Indiáni patrně přeplavali, poněvadž na druhém břehu objevili jejich další stopy.
Dick Hamerdull si je prohlížel.
Vtom zasyčelo vzduchem laso, otočilo se mu kolem krku a strhlo ho k zemi. Právě takový osud potkal i oba jeho druhy.
Dříve než se mohli obrátit, leželi na zemi a za okamžik byli dokonale spoutáni a obráni o své zbraně Námořník se všemožně snažil zpřetrhat řemeny, jimiž ho Indiáni obtočili. Ačkoli vynikal obří silou, nepodařilo se mu to.
Nejmladší z rudochů k nim přikročil. Tři orlí péra zdobila jeho vrkoč vlasů a kůže jaguára mu splývala po bedrech. Chvíli na ně pohlížel a pak je oslovil hlasem plným opovržení: "Bílí mužové jsou slabí jako štěňata prérijních psů, ani se nedovedou zbavit svých pout!"
"Co to povídáš," odsekl námořník celý udýchaný námahou.
"Bílí mužové nejsou dobří lovci. Nevidí, neslyší a nemají ani tolik chytrosti, jako mozek ptáka. Nyní poznali lest rudých mužů a leží před nimi na zemi jako ropuchy."
"Tisíc hromů," zaklel námořník, marně se namáhaje zbavit pout.
"Bledé tváře jsou zbabělé jako myši. Netroufají si ani s rudým mužem promluvit. Leží tu bez hlesu, protože se stydí promluvit. Rudý muž jimi pohrdá!"
Indiáni odstoupili stranou, aby se poradili.
Petr Polter se rozlítil: "Ukážu tomu rudému tatrmanovi, kdo je slabý!"
Při těch slovech skrčil své mohutné údy.
"Jedna, dvě - hej rup! Dicku Hamerdulle a Pitte Holbersi!
Připlujte brzy za mnou."
Ohromné síle a nadlidskému námořníkovu úsilí se podařilo uvolnit řemeny. Petr Polter vyskočil, vrhl se ke koním a dříve než se kdo z Indiánů nadál, seděl v sedle a uháněl tryskem do prérie.
Rudoši za ním poslali několik kulek, které se minuly cíle.
Na náčelníkův rozkaz sedli však dva Indiáni na koně a pustili se za uprchlíkem.
Když Petr Polter i jeho pronásledovatelé zmizeli, přistoupil mladý rudoch k zajatcům a zeptal se jich: "Znáte Sama, bílého lovce, jemuž říkají Ohnivá puška?"
"A vy jste znali také Matto Siha, náčelníka Ogallallů, jehož krev Sam prolil. Náčelník se odebral do věčných lovišť a zde stojí jeho syn, aby pomstil otcovu krev na bledých tvářích. Nyní jsem vás zajal a zhynete u mučednického kůlu!"
Oba jezdci byli uvázáni na koně, načež se s nimi Indiáni vydali na cestu. Na pronásledovatele, kteří se pustili za námořníkem Polterem, nečekali. Jistě sami najdou způsob návratu.
Nastal večer, když dorazili k tlupě Indiánů, utábořené kolem ohně. Všichni hořeli touhou pomstít své mrtvé. Sotva spatřili zajatce, zajásali. Mladý náčelník přednesl ihned návrh, který se setkal s všeobecným souhlasem. Pak vystoupil jakýsi míšenec, jediný mezi rudochy a oslovil shromáždění.
"Velký duch nechť otevře uši mých rudých bratří, aby slyšeli má slova! Sam Ohnivá puška má zlato hor ve svém wigwamu. On je naším nepřítelem a proto jsem přišel já s bílými muži, abychom mu zlato vzali. Pak přišli rudí mužové.
My jsme se s nimi spolčili a dohodli se, že oni si vezmou krev a my zlato našich společných nepřátel. Ale hvězdy na obloze nám nebyly příznivy. Běloši, moji přátelé, zhynuli všichni. Z rudých mužů jen některým se podařilo uniknout se mnou a spojit se s vámi, mladými, udatnými bojovníky, kteří pomstíte krev zabitých. Pomstíte se a vezmete skalpy svých nepřátel, ale jinak, než řekl mladý náčelník."
"Uff, uff,!" ozvalo se kolem.
"Našli jsme vchod do wigwamu. Ohnivé pušky," pokračoval míšenec. "On bydlí v jeskyni, kam teče voda a zahlazuje stopy jeho nohou. Moji rudí bratři tam vniknou za noční tmy, nepřítele snadno přemohou a jejich skalpy si odnesou. Ale dříve nechť uváží, že Sam není bez stráží a že nyní, kdy vám jeden z jeho mužů uprchl, budou vědět, že jste nablízku. Mám tedy lepší radu!"
"Náš bratr ať mluví," řekl mladý náčelník.
"Voda, která teče do jeskyně, jistě zas někudy odtéká. Já jsem toto místo hledal a našel. Nyní tam mladého náčelníka dovedu. Zeptejte se obou zajatců, zda o tom něco vědí?"
Návrh byl přijat. Indiáni obstoupili Dicka Hamerdulla a Pitta Holberse, kteří všechno vyslechli. Oba lovci však nevěděli nic o druhém východu. Samova skrýš se nalézala v obrovské jeskyni. Příroda ji za tisíciletí vyhloubila ve vápencové skále. Přístup do jeskyně chránil potok, který jí protékal a podle mínění lovců se ve skále ztrácel. Sam tuto jeskyni objevil, avšak nikdy svým lidem o druhém východu nepověděl.
Zajatcům vyndali z úst roubíky a míšenec se začal vyptávat: "Jste lidé Sama Ohnivé pušky?"
Dick Hamerdull se obrátil k svému příteli.
"Pitte Holbersi, co myslíš, máme tomu ničemnému míšenci odpovídat?"
"Kdybychom mlčeli, myslel by ten darebák, že jsme strachem ztratili řeč."
Míšenec se tvářil, jakoby přeslechl urážky a opakoval otázku: "Patříte k Samovi Ohnivé pušce?"
"My ano, ale vy ne, poněvadž plukovník chce mít kolem sebe jen poctivé lidi."
"Máte v jeskyni zlato?"
"Tolik, že vy ho neodnesete."
"Kolik mužů je v družině lovců kožešin?"
"Dost na to, aby vás přemohli."
"Kdo byl Indián, který vašemu plukovníkovi pomohl z pout?"
"Jmenuje se Vinnetou. Náčelník Apačů."
"Kolik východů vede z jeskyně?"
"Tolik, kolik je tam mužů."
"Jak to?"
"Protože každý může vyjít, pak je tam pro každého východ."
"Jak vypadá ta vaše skrýš?"
"Jděte se na ni podívat."
Míšenec se mrzutě odvrátil.
"Moji bratři nechť tyto psy spoutají, ale pevněji, než dříve. Zaslouží si smrt u mučednických kůlů."
Mezitím se setmělo a míšenec vyzval mladého náčelníka rudochů, aby s ním šel, že mu ukáže východ z jeskyně. Tiše jako dva stíny se vykradli a zamířili k místu, jehož polohu míšenec patrně dobře znal.
Zanedlouho dorazili tam, kde z úpatí hory prýštila bystřina. Míšenec rozhrnul křoví, shýbl se a zmizel v něm.
Indián ho následoval. Nacházeli se v jakési přirozené štole.
Dno tvořilo koryto potoka jímž se museli brodit vpřed.
Byla to namáhavá cesta proti proudu podzemní horské bystřiny za svitu pochodně, kterou rozžali. I míšenec šel tudy dnes poprvé v životě. Na svém předběžném průzkumu se neodvážil sám jít dál. Konečně zaslechli hluk, jaký vzniká při velkém spádu vody.
Zakrátko stáli před vodopádem. Jestliže svislá jeskyně, kterou se potok řítil dolů, byla onou tajnou cestou k Samově skrýši, pak zde muselo být nějaké zařízení, umožňující dostat se nahoru.
Po chvilce míšenec nahmatal lano s velkými uzly, po němž se mohl i špatný lezec dosti snadno dostat nahoru.
Zkusil zda je provaz spolehlivě upevněn a vydrží-li tíži člověka. Pak po něm začal šplhat.
Mladý rudoch ho následoval.
Vystupovali v naprosté tmě, neboť pochodeň zhasla v proudech vody. Ale nedali se odradit. Rudocha popoháněla touha pomstít otcovu krev a míšence vidina zlata. Dostali se šťastně až nahoru, do hořejšího koryta potoka. Míšenec se pojednou zastavil. Zdálo se mu, že zaslechl zvuk lidského hlasu.
Uvolnil revolver, který před vodou pečlivě ukryl a vytáhl nůž.
Šumot vodopádu zde byl slabší. Po chvilce rozeznali hlasy a když opatrně přistoupili několik kroků potmě dál, zaslechli rozhovor: "Ty řemeny se mně zařezávají do těla jako ohnivé nože. Čert vem Sama! Jak dlouho nás tu chce ještě držet?"
"Sami jsme si to zavinili. Měli jsme postavit pořádné stráže. Ale neztrácejme naději. Chtějí nás dopravit na východ, jak si usmyslel ten bláznivý detektiv Treskow. To je daleká cesta, během ní se nám musí podařit vyklouznout. Jen abychom už byli venku z téhle proklaté jeskyně."
"Kapitáne Mertensi, jste to vy?" zašeptal míšenec.
"Ano," zvolal překvapeně kapitán. "A se mnou Petr Wolf, vlastně Jean. Ležíme spoutáni na rukou i nohou."
"Dejte sem nejdříve ruce, kapitáne, abych vás zbavil pout!"
Stačilo několik řezů nožem, a oba muži byli volní.
"To jsi ty, Joaguine? Jak jsi se dostal do jeskyně?" zeptal se kapitán míšence.
"Hledal jsem tak dlouho, až jsem ji našel."
"Jsi znamenitý chlapík!"
"Teď není čas na poklony. Půjdete hned s námi?"
"Rádi bychom, ale nejde to."
"Cože? Bojíte se vlézt po tmě do té propasti?"
"Já už v životě lezl jinam, kde šlo o krk! Ale kdybychom teď odešli, zhatil by se náš celý podnik."
"Blázníte, kapitáne? To se vám tu tak zalíbilo?"
"Považ, jaké hromady kožešin a zlata jsou tu nakupeny!
Kdybychom uprchli, bude Sam upozorněn, že známe jeho tajný východ a pak se sem už nikdy nedostaneme, protože východ zatarasí!"
"Máte pravdu, kapitáne! Potřebujeme několik hodin na to, než se sem všichni dostaneme, abychom Samovo doupě vybrali. Do té doby by váš útěk jistě zpozorovali. Ale máte odvahu zde zůstat?"
"Zbytečná otázka! Teď, když se můžeme spolehnout, že nás tu nenecháš vězet!"
"Nebojte se! Rudí Ogallallové a hlavně jejich mladý náčelník by rádi Samovi něco pošeptali hodně zblízka do ucha.
A já nejsem tak hloupý, abych neznal cenu zlata, která zde leží."
"Dobrá! Tak nás zase spoutej."
Stalo se. Míšenec s mladým Indiánem tiše zmizeli. Zajatci leželi jako dříve, ale Jean Letrier už nenaříkal. Věděl, že na pomoc se může spolehnout.