Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola šestá - Ve skrýši

Před vchodem do ležení lovců kožešin, znamenitě maskovaného stromy, keři a popínavou vegetací, hlídkoval Ben Cunning.
Náhle zaslechl zvuk šplouchání z nedalekého potoka. Někdo spěšně kráčel korytem. Trapper se vrhl k zemi, upřel zrak do tmy a připravil si pušku.
"Copak tu není nikdo na stráži?" huboval polohlasem muž, přicházející potočištěm.
"Stůj nebo střelím!" zahromoval v té chvíli Ben Cunning.
"Kdo tam?"
"Kdo jiný než já, Petr Polter!"
"Kde máš Dicka Hamerdulla a Holberse? A co je s masem, které jste měli ulovit?"
"Pro maso si můžeš běžet sám a přitom snad někde oba najdeš. Mezi Indiány."
"Indiány? Co to znamená?"
"To znamená, že nemám čas na kdákání. Musím co nejrychleji za plukovníkem. Ale ty se nevzdaluj, Indiáni jsou mi v patách."
V jeskyni seděli lovci kolem ohně, jehož kouř ucházel dírou, vysekanou do skály. Sam ihned vstal.
"Už jste zpátky námořníku? Kde je maso a kde zůstali Dick s Pittem?"
"Jsou právě s masem, ale s rudým, pane! Jsou zajati a budou nepochybně upáleni nebo umučeni, což je konečně fuk, jak říká Dick Hamerdull."
Trappeři zděšeně vyskočili. "Zajati? Kdy, kde a jak?
Povídej!"
"Ale dřív mi podejte něco pořádného k napití."
Když si důkladně lokl kořalky, začal vypravovat svým obvyklým obšírným způsobem, přičemž lovcům nejednou docházela trpělivost.
"Musíme je co nejdřív vysvobodit," rozhodl Sam.
"Pusťme se za nimi hned," zvolal mladý Thieme.
Sam se na synovce usmál.
"V noci bychom stopy nenašli. Beztak pochybuji, že nám námořník bude moci ukázat cestu k vodě, kde byli přepadeni."
"Když jsem na palubě pořádné lodi, vím na palec, kde jsem, ale v savaně a ještě k tomu na hřbetě takové zběsilé obludy ani nevím, kde mi hlava stojí."
"Jsem si jist, že zavlekli naše přátele někam do houštin a budou se snažit od nich vyzvědět něco o naší skrýši. Ale Hamerdull i Holbers si dají spíše jazyk vyříznout, než aby nás zradili. Z té strany nám tedy nebezpečí nehrozí. Ale ti darebáci, které jsme zajali teď, vědí, kde je náš úkryt a kudy se do něho leze. Půjdu se pro jistotu na ně podívat."
"Vezmi mě s sebou, strýčku," ozval se mladý Thieme. "Mám nejvíc důvodů dbát o to, aby nám neutekli."
"Kromě mne!" podotkl detektiv Treskow. "Jdu s vámi."
Vzal jednu z hořících pochodní a svítil plukovníkovi na cestu.
Když přišli k zajatcům, Sam si je pozorně prohlédl a pak věnoval značnou pozornost nejbližšímu okolí. Poněkud déle setrval jeho zrak na vápenité zemi. Tváří mu prolétlo překvapení. Zcela nepatrná stopa mu cosi prozradila. Ale nedal nic znát. Prohlásil spokojeně: "Všechno v pořádku! Pojďme!"
Když se vrátil k ostatním, svolal je a polohlasem řekl: "Je zle! Hádal jsem dobře. Rudoši jsou nejen nablízku, dokonce už byli v jeskyni."
Překvapení, téměř leknutí, se zračilo na tvářích lovců.
"Musím vám svěřit jedno tajemství, o němž dosud kromě mne nikdo nevěděl. Náš úkryt má totiž ještě jeden východ. Našel jsem jej téhož dne, kdy jsem objevil jeskyni. Upevnil jsem tam později lano, aby byl v případě nouze zajištěn únik. Nyní, když jsem kontroloval zajatce, jsem zjistil, že někdo tajný východ použil. Nemohl to být nikdo z nás, ale někdo z rudochů nebo s nimi spolčených bílých darebáků. Také mi neušlo, že pouta zajatců jsou značně uvolněna."
"To není možné!" zvolal Treskow. "Vždyť jsem je svázal sám, a to velmi důkladně!"
"Všecka čest, pane. Ale někdo cizí jim pomohl. Indiáni patrně vyslali své zvědy, kteří náš tajný východ objevili. Vyšplhali po laně šachtou, našli zajatce, uvolnili jim pouta a vrátili se pro ostatní, aby je sem přivedli."
"A proč by nevzali Mertense a Letriera s sebou?" zeptal se Henry Thieme.
"Poněvadž by nám tím předčasně vyzradili, že znají naše tajemství. Nyní musíme především zneškodnit ty dva nebezpečné zajatce a znovu je pořádně spoutat."
Ve stejnou dobu se radili i oba zajatci.
"Jeane, všiml sis, jak ten plukovník kolem nás slídil?"
"Ne! Já se na něj ani nepodíval."
"Zjistil, že tu byl někdo cizí," tvrdil Mertens.
"Vždyť odešel docela klidně."
"Přetvařoval se. Jsem přesvědčen, že objevil stopy míšence i Indiána."
"U čerta! Jestli odešel jen proto, aby na nás přivedl ostatní, bude zle!"
"Jistě se vrátí, až si vše rozmyslí."
"Pak se budu bránit do poslední kapky krve."
"Na odpor není, bohužel, ani pomyšlení. Jediné, co nám teď zbývá, je zmizet, dokud je čas."
Oba muži vyprostili ruce z pout. Pustili se po šumu vody a dostali se až k šachtě, kde po chvatném hledání nahmatali provazec, visící dolů. Mertens se do šachty spustil první.
Sešplhali se šťastně, i když promočeni na kůži. Pak postupovali vodorovnou chodbou, až se dostali bez úrazu ven pod širé nebe.
Na chvilku si odpočinuli po přestálé námaze.
"Musíme teď počkat, dokud nepřijdou Indiáni," mínil Jean Letrier.
"Zjistí-li Sam náš útěk, budou nás pronásledovat. Musíme odtud pryč."
"Vždyť ani nevíme, kde rudochy hledat.
"Nepůjdeme daleko. Ukryjeme se někde poblíž a vyčkáme. Ať za nás vyberou Indiáni kaštany z ohně."
"Máte pravdu, kapitáne."
Zašli opodál a zalehli v hustém křoví.
Po dlouhé době zaslechli tiché šustění.
"Rudoši," zašeptal Mertens.
Nemýlil se. Vedeni míšencem a mladým náčelníkem přicházeli Indiáni jeden za druhým v dlouhé husí řadě. U skrýše do vchodu do podzemního řečiště se zastavili. Po krátké poradě se trousili do podzemí. Jen dva zůstali venku na stráži.
Oba rudoši stáli bez hnutí tam, kam je náčelník postavil.
Temné bronzové obličeje neprozrazovaly ani jediným rysem, co se v nitru Indiánů děje. Rudoši se už od mládí, sotva odrostlí chlapeckým letům, učí sebezapírání.
Vtom padly skoro současně dva výstřely.
Oba Indiáni se bez hlesu skáceli k zemi, Mertens a Letrier pozorovali, jak se zvedly vedle nich dvě postavy, jež nepozorovaně vystoupili z úzké skalní chodby. Byli to Sam a Ben Cunning.
"Ti chudáci," povzdechl Ben, "vylítli příliš brzy z hnízda.
Ještě se nenaučili mít oči a uši otevřené. Ani své stopy nezahladili. My teď podle nich najdeme cestu k jejich ležení, kde drží Dicka a dlouhého Pitta."
"Vrátíš se zpátky a já se pustím po stopě. Přivedeš hochy a dáte se za mnou. V jeskyni zanecháte obvyklou stráž. Pospěš si, ať mne co nejdřív dohoníte."
Sam se pustil po téže cestě, kterou před chvílí přišli Indiáni.
"To je mrzuté," zašeptal Mertens svému kumpánovi. "Rudoši se dostali šťastně nahoru, ale tam byli do jednoho zneškodněni. Je to smůla. Teď stojíme proti Samovi a jeho lidem zase jen sami dva."
"Nebylo by lepší, kdybychom se pustili opatrně za ním, kapitáne?" zeptal se Jean Letrier. "Potřebujeme nevyhnutelně koně a ty si můžeme opatřiti jen tam, u rudochů."
"Ne, za chvilku přijdou ostatní lovci a zjistili by naší stopu."
"Co nám brání, abychom Sama neposlali na onen svět? Škoda, že nemáme pušky!"
"Jeane, my dva jsme již ledacos dokázali a snad ještě dokážem, ale stopaři nejsme. Sam má příliš jemný sluch a je líp ozbrojen než my. I kdyby se nám povedlo dostat se mu na kobylku, neměli bychom vyhráno. V málo minutách bychom měli celou loveckou smečku v patách."
"Věčně tu snad ležet nebudeme?"
"Zapomněl jsi, že v jeskyni je hromada zlata."
"Poprosíme snad o ně Sama?"
"Ne. My si je vezmeme sami!"
"My? Kdy?"
"Až trappeři odejdou, vrátíme se do jeskyně."
"Vodopádem?"
"Ovšem."
"A dáme se tam pobít?"
"Myslím, že ne! Slyšel jsi přece, že tam zůstane stráž u hlavního vchodu."
"To je pravda! Plukovník udělal chybu, že nepostavil stráž i zde."
"Ovšem."
"A pak?" ptal se Jean Letrier.
"Pak pryč odtud! Kam, to uvidíme, ale rozhodně na západ, protože na východ nemůžeme. Tam toho máme tolik na hřbetě, že se ve východních státech nesmíme ani ukázat. Když bude zlata dost, podíváme se do Friska."
Mertens se odmlčel. Ozval se praskot větví. Brzy nato uzřeli Bena Cunninga, prodírajícího se houštinami a za ním všecky ostatní trappery. Také Vinnetou, Treskow a mladý Thieme šli s nimi. Poněvadž Sam úmyslně učinil svou stopu hodně znatelnou, kráčeli zcela jistě a zanedlouho zmizeli po proudu říčky.
Mertens a Letrier si zhluboka oddechli.
Zanedlouho stáli oba v jeskyni na stejném místě, kde před nedávnem leželi spoutáni. V několika dalších prostorách zůstala těla rudochů.
Letrier se otřásl.
"Kapitáne, ti Indiáni byli pobiti. Štěstí, že jsme sem nevlezli s nimi, stihl by nás stejný osud."
"Nech řečí, a běž dál," pobídl ho Mertens.
Opatrně se vplížili do hlavního prostranství podzemní skrýše. Stráž seděla venku u hlavního vchodu a neměla tušení, že jsou uvnitř nezvaní hosté.
Ústilo sem několik menších skalních komor. Jedna sloužila za sklad a její stěny byly ověšeny zbraněmi a nástroji, jež jsou v prérii pro lovce nezbytné. Ve vedlejší komoře byla zásoba potravin, hlavně sušeného masa.
Nejprve se oba ozbrojili a pak začali pátrat po pokladech trapperů. Hledali dlouho, ale marně. Zatím míjel drahocenný čas.
"I když najdeme zlato, jak je odneseme?" řekl Mertens. "Na to jsme nepomysleli. Zlato je těžké."
"Naložíme je na soumary."
"Ale tím bude náš útěk velice ztížen. Počkat! Zdá se, že tohle je asi plukovníkova zvláštní skrýš!"
Skalní sloj, prostornější než ostatní, byla plná vydělaných kůží větších zvířat a celých svazků bobřích kožešin. Stálo zde několik hrubě otesaných truhlic, na které se dychtivě vrhli.
Ale ani v nich nenalezli zlato. Jen různé šatstvo. Ve spěchu je vyhazovali na zem. Mertens vytáhl ze dna truhly starou, ohmatanou náprsní tašku.
Přistoupil blíž ke světlu a prohlížel papíry v ní složené.
"Je tam něco, kapitáne?" zeptal se Letrier.
"Nic, co by stálo za řeč," odpověděl mrzutě kapitán.
Předstíral, že odhazuje tašku zpátky do truhly. Musel se přemáhat, aby skryl vzrušení. Zmocnilo se ho, když zjistil, že taška obsahuje cenné papíry, bankovky a bankovní poukázky na značné obnosy. Sam patrně ukládal nalezené zlato u několika bank ve východních městech a dával si za jeho hodnotu vystavovat depozitní listy. Kdo s takovým depozitním listem přišel do banky, dostal okamžitě hotové peníze.
Poukázky zřejmě nebyly pouze Samovým majetkem, nýbrž celé jeho družiny. Všecko další pátrání po zlatých nuggettech zůstalo bezvýsledné. Ostatně Mertens měl už značné bohatství v kapse, takže mu na dalším nezáleželo. Šlo mu jen o to, aby před Letrierem utajil nález. Napomohlo mu, že strážce, dosud přecházející venku před vchodem, se vrátil do jeskyně.
Mertens ho přesně mířenou ranou z revolveru srazil k zemi.
"Ale teď co nejrychleji odtud!" zvolal.
Oba dobrodruzi rychle shrábli vše, co si při hledání vybrali a vyšli předním vchodem z jeskyně. Našli podle stop mýtinu, kde se popásali záložní koně celé trapperské společnosti.
V největším spěchu dva odvázali a osedlali. Pak se tryskem vydali na sever...
Lovci v čele s Benem Cunningem postupovali rychle po stopě, kterou jim Sam hodně zřetelně naznačil. Brzy ho dohonili a pak vytrvalým klusem, v němž se lovcům málokdo vyrovná, spěchali dál. Po několika hodinách dorazili k místu, kde rudoši drželi Dicka Hamerdulla a Pitta Holberse v zajetí. S obvyklou opatrností se připlížili k indiánskému ležení. Zjistili, že zajatce střeží jen tři mladí indiánští hoši. Pro trappery nebyl proto problém odzbrojit je a neškodnit. Propustili je bez úhony, ponechali každému jen nůž a zásobu potravin, aby se mohli vrátit k svému kmeni.
"Divím se, Dicku Hamerdulle! Od takových hochů se dát hlídat je skoro hanba," řekl pohoršeně Sam.
"Proti tomu se nedalo nic dělat. Co říkáš, Pitte Holbersi, starý mývale?"
"Asi máš pravdu, protože jsme opravdu nic nedělali."
"Kdo rudochům prozradil druhý vchod do jeskyně?" divil se Sam. "Jsem si jist, že ani Mertens ani Letrier o něm nevěděli.
Ostatně, kde jsou ti dva lumpové? Myslel jsem, že je najdeme zde."
"Cože? Snad vám neuprchli?"
"Unikli cestou, kterou jim ukázali rudoši. Kdo Indiány vedl?"
"Nějaký míšenec, oblečený jako běloch. Vzal mladého náčelníka, aby mu ukázal vchod do jeskyně. Ale jak to vypadá doma?"
"Rudochy jsme pobili do posledního muže. Teď rychle zpátky.
Mám strach, že jsme udělali chybu, když jsme ponechali na stráži jen Billa!"
Jak veliká to byla chyba a jak osudné měla následky Sam poznal, až když se uštváni kvapným návratem vrátili do jeskyně. Strážce před vchodem nestál, ležel uvnitř mrtev.
Nepořádek ve skrýši naznačoval, že se tu kdosi cizí přehraboval. Sam nebyl ani na okamžik na pochybách kdo to mohl být. Oddechl si, když trappeři zjistili, že zásoby zlatých nuggetů, zakopaných v zemi, nebyly dotčeny. Zděsil se však vzápětí tím víc, když vkročil do své komory a spatřil, že jeho truhlice je otevřena a kožená taška s cennými papíry a depozitními listy zmizela.
Byl to společný majetek lovců, kteří jej za celá léta nebezpečného a namáhavého pobytu v divočině nashromáždili a uložili u svého plukovníka.
Vztek, který se lovců zmocnil, když jim Sam krádež oznámil, byl nepopsatelný.
Nejklidněji si počínal detektiv Treskow. Tento muž zákona, jehož povoláním bylo stíhat provinilce a jít vytrvale po jejich stopě, měl jistě důvod litovat útěku pachatelů. Jeho povolání ho však naučilo přijímat i nejneočekávanější obraty s klidnou myslí. Setrvával v jeskyni vlastně jen proto, poněvadž věděl, že se sám nemůže s dvěma zajatci vydat na východ, aby je předal spravedlnosti. Musel čekat, až Sam vyšle několik svých lidí do města s kožešinami, a k těm se chtěl se zajatci přidružit. Že domnělý Mertens byl vlastně velitelem pověstné pirátské lodi Horrible, Kapitánem Kajmanem, pirátem a těžkým zločincem, věděl detektiv již dávno a měl o tom také důkazy v zápisníku, který našel v Mertensově kapse. Věděl, že i Jean Letrier byl jedním z jeho kumpánů, avšak nemluvil o tom.
Požádal naopak námořníka i mladého Thieme, aby se o této okolnosti nikomu nezmiňovali. Zatajil i Mertensovi, čeho se o něm z jeho záznamu dopídil. Chtěl, aby se Mertens teprve před soudem doznal pod tíhou nevyvratitelných důkazů. Detektivova opatrnost byla ovšem zbytečná. Neboť věc skončila jinak, než jak si představoval a Treskowovi nastávala teď nová honba za zločinci.
K stíhání uprchlíků bylo v několika minutách vše připraveno.
Sam zanechal v jeskyni polovinu svých mužů a vydal se za zloději. V jeho družině byl jeho synovec, Ben Cunning, Treskow a nechyběl ani námořník Polter.