Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola sedmá - Loď Horrible

Směrem od Akapulca k San Francisku plul štíhlý trojstěžník, který na přídi a na zádi měl zlatými písmeny napsáno L'Horrible. Uniformy mužstva svědčily, že plavidlo patří k válečnému loďstvu Spojených států, ač znalec podle jednotlivých podrobností mohl poznat, že loď byla původně stavěna k jinému účelu.
V okamžiku našeho děje stál velitel na kapitánském můstku, pohlížel ke strážnímu koši, kde pátrala hlídka dalekohledem po nepřehledné hladině Pacifiku.
"Tak co, Jime, máš ho?"
"Mám, kapitáne. Pluje přímo před mým sklem," odpovídal tázaný, ukazuje rukou proti větru. Nazýval velitele kapitánem, ačkoliv jeho nadřízený měl jen hodnostní odznaky námořního poručíka.
"Kdo to asi může být, Jime?"
"Dosud nemohu říci, pane. Musíme vyčkat, až se víc přiblíží."
"Dohání nás?"
"Ano, kapitáne."
"To bych skoro nevěřil. Plujeme téměř pod plným plachtovým a rád bych viděl loď, která by Horrible dohonila."
Lodník slezl a podal poručíkovi dalekohled. "Znám jednu loď, která by to dokázala."
"Která?"
"Vlaštovka, pane."
"Ale co by dělala Vlaštovka v těchto vodách?"
"To nevím, pane."
"Well, uvidíme," řekl poručík a odešel s dalekohledem ke kormidlu.
"Plachta na obzoru, kapitáne?" optal se kormidelník.
"Ano."
"Kde, pane?"
"Za námi."
"Nenatáhneme trochu plachty?"
"Není třeba. Dohoní nás i tak. Žene se jako divoch. Před třemi minutami ho bylo sotva z koše rozeznat a teď stojím na palubě a vidím ho zřetelně."
Netrvalo dlouho a bylo možné rozeznati pouhým okem i štíhlý trup lodi.
"Teď vztyčil vlajku. Na mou duši, je to Američan!" řekl kapitán. "Vidím hvězdy i pruhy. Nemýlím-li se, je to Vlaštovka. Viděl jsem ji jednou v Hobokenu a důkladně jsem si ji tehdy prohlédl."
"Kdo byl na ní velitelem?"
"Jméno jsem zapomněl. Ale kormidelníka jsem dobře znal. Byl to jakýsi Petr Polter, znamenitý chlap. Držte se trochu vpravo. Zdá se, že chce s námi mluvit."
Lodníci skočili na svá místa.
"Vlajku vzhůru!" velel poručík.
Hvězdnatý prapor Union Jack zavlál vesele povětřím.
"Připravte zadní k spouštění!"
Rozkazy byly provedeny s nevšední rychlostí a přesností.
Když se Vlaštovka dostala na stejnou úroveň s Horriblem, zvolal poručík: "Ahoj! Jaká jsi loď?" Přidržoval si přitom k ústům megafon.
Věděl ovšem koho má před sebou, ale válečná loď musí zachovat všechny předepsané formality.
"Vlaštovka, poručík Parker z New Yorku, přímo z New Orleansu kolem Cap Hornu. A vy?"
"Horrible poručík Jonner z Bostonu, přidělení: křižovat v těchto vodách."
"Těší mne, pane! Mám vám něco odevzdat."
V okamžiku, kdy se lodi k sobě nejvíce přiblížily, seskočil poručík z Vlaštovky na palubu Horriblu.
"Mám rozkaz, pane, odevzdat vám tuto zapečetěnou depeši," řekl, když si přátelsky stiskli pravice.
Poručík Jonner otevřel obálku.
"Víte, co depeše obsahuje?" optal se pohlížeje na poručíka Parkera.
"Ano. Mám plout do San Franciska. A převzít od vás depeše, určené kapitánům lodí, které tam kotví."
"Je vám známo, že na Jihu to nebezpečně kvasí?"
"Slyšel jsem o tom. Myslím ale, že se rebelové i tentokrát přepočetli a včas přijdou k rozumu."
"Jenže Jih je silný, má dobré přístavy a dosti prostředků.
Dojde-li k boji, doufám, pane, že se shledáme v jedné flotile."
"Bude mne srdečně těšit, bojovat po boku takové lodi, jako je Vlaštovka."
Poručík Parker předal zapečetěné depeše a mohutným skokem se vrátil na svou loď. Vlaštovka odrazila od Horribla, napjala plachty a vzdalovala se za mohutného pokřiku obou mužstev k západu.
Také Horrible napjal opět všechny plachty, aby dvojnásobnou rychlostí nahradil, co zameškal. Konečně dorazil do Golden Gate, přístavu "Královny zlata", kde spustil kotvy.
Poručík Jonner přenechal vyřízení vojenských a přístavních formalit svému kormidelníkovi a sám se odebral na palubu nedaleko ležící obrněné lodi, jejímuž kapitánu byla adresována jedna z úředních depeší.
Kapitán ji převzal, odvedl poručíka do své kajuty a tam se mezi nimi rozpředl přátelský hovor. Po vyřízení služebních záležitostí přešli oba i na pole osobní.
"Zdržíte se zde nějaký čas," nadhodil kapitán obrněné lodi.
"Máte zde ve městě nějaké známé?"
"Bohužel, ne," usmál se poručík Jonner. "Budu jako vždy odkázán jen na svou palubu a svého kuchaře."
"Pak jistě dovolíte, abych vás představil svým přátelům.
Nikdy neškodí zbavit se dehtu, který čicháme po celé dny."
"Přijímám vaši laskavou nabídku s díkem, kapitáne," odvětil mladý muž. "Rád po dlouhé době pohlédnu do tváře novým lidem, i kdyby to měla být tvář něžného pohlaví."
"Znám zde jistou znamenitou dámu. Obývá celé patro nejkrásnějšího domu ve městě. Je to vdova po plantážníkovi, jmenuje se Vouletrre a patří k oněm ženám, jež zůstávají věčně mladé. Je i nesmírně bohatá. V jejím salónu se schází aristokracie ducha, peněz i politické moci. Ona sama cestovala po světě a o námořnictví má tolik vědomostí, že by jí je mnohý z nás mohl závidět."
"Těším se, že ji poznám."
"Poskytnu vám k tomu příležitost, jsem k ní pozván na dnešní večer. Půjdete se mnou?"
"Milerád kapitáne!"
"Well, představím vás. U paní de Voulettre se můžete pohybovat tak volně jako na palubě své lodi. Mimochodem, máte znamenité plavidlo. Nepřešla vaše loď do majetku Států z rukou Angličanů?"
"Ano, ale dříve než se tak stalo, byla jedním z nejnebezpečnějších korábů mezi Grónskem a oběma jižními mysy.
Neslyšel jste o kapitánu Kajmanovi?"
"Jak by ne! Možná víc než vy. Jeho loď byla dopadena s nákladem otroků a mužstvo po zoufalém odporu pobito. Ale kapitán - copak se vlastně stalo s tím darebákem?"
"Nikdo neví, zda se vůbec nacházel na lodi, když ji dobyli.
Přitom byla osvobozena jakási dáma, kterou piráti drželi v zajetí a chtěli za ni patrně vynutit výkupné.
"Hrozná doba! Bohudík, dnes už je to jiné! Kdo byla ta dáma?"
"Nevím. Od té doby nebylo o Kajmanovi nic slyšet. Zmizel beze stopy."
"Divím se jen, že admiralita ponechala Horriblu jeho pirátské jméno. Ačkoliv pro válečnou loď není "Strašný" název.
Tedy dnes večer u paní de Voulettre. Stavím se pro vás."